Rozhovor

Petr Vacek
Čapek v mnohém předběhl dobu
vydáno: 7.12.2021, Jiří Landa
foto: Ivan Kahún (profilové foto)
Herec Petr Vacek v posledních letech spojil svoji profesi především s Divadlem Na Jezerce, kde vystupuje hned v několika inscenacích. Navíc pro tuto scénu před třemi roky adaptoval Jirotkova Saturnina a nyní přišel s další novinkou Ze života Čapka, kterou dokonce sám napsal. Hovořili jsme především (ale nejen) o ní.


Kdy vás napadlo připravit právě hru na téma Karel Čapek?
Krátce potom, co jsme dokončili Saturnina, kterého jsem pro Jezerku adaptoval a nastudoval. Tehdy jsme se sešli s Honzou Hrušínským a říkali si, jak bychom mohli ve spolupráci pokračovat. Navrhl mi, abych připravil Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy. Vrhl jsem se tedy na ně, abych po letech zjistil, že jsem v nich spoustu věcí kdysi pochopil úplně jinak, než to asi Čapek zamýšlel. Při četbě jsem si dokázal celkem přesně představit jejich filmové zpracování, s tím divadelním už to ale bylo horší. Moc jsem netušil, jaké prostředky k adaptaci zvolit. Přitom mě ale napadlo, jestli by náhodou nešlo udělat inscenaci o Čapkovi, kterou bychom sestavili z jeho děl.

Povídejte…
Například v Obyčejném životě je spousta autobiografických pasáží, v jeho pohádkách vidíte odkazy na babičku, Hronov, třeba i pradědeček z pohádky Tlustý pradědeček Josefa Čapka opravdu existoval. Na léto ho prý dokonce museli stěhovat do sklepa, aby nedostal infarkt, jak byl tlustý. To je ovšem jen letmá ukázka toho, co vše se dalo k napsání životopisné hry použít. Čapek byl navíc velmi vtipný a zábavný, kupříkladu jeho úvahy o umění nebo pojednání Jak se dělá divadlo napsal velice moderně, měl tah na branku, smeč, vše dokázal úžasně vypointovat. A ještě jedna poznámka. Víte, při pohledu na Čapkův život by se nabízelo udělat tragédii, jenže já se tímto směrem nechtěl vydat. V jeho životě a díle bylo hodně humoru, na němž jsem text a posléze i celou inscenaci postavil. Snažil jsem se promíchat sladké s hořkým.

Takže základní linka hry je dána Čapkovým životem?
Přesně tak, postupoval jsem chronologicky od narození až k jeho skonu, a tak jsem se postupně prokousával i Čapkovým dílem a knihami o něm. V tomto směru mi velmi pomohla bohužel již zesnulá Marie Šulcová, která celkem dokonale zmapovala nejen život Karla Čapka, ale víceméně celé jeho rodiny. Její práce jsem bral za historický základ, dále jsem pročítal Čapkova díla, ze kterých jsem si skládal motivy, které by se pro naši potřebu hodily. Celkově mi trvalo asi dva roky, než jsem se tím vším prokousal. Popravdě bych ale potřeboval ještě několik dalších let, abych důkladně přečetl všechno. A ani nevíte, jak mi bylo častokrát líto, že některé věci nemohu do inscenace použít.

na čtené zkoušce
na čtené zkoušce "Čapka" (foto: Ivan Kahún)


Uvedl byste nějaký příklad, čeho jste se musel vzdát?
Třeba jeho úvah o umění. Má mimo jiné úžasný esej o lidové písni, který je napsaný velice vtipně a laskavě. Podobným stylem píše o románech pro služky, ale ani to se do hry nedalo narvat. Můj původní text byl dlouhý na čtyři hodiny představení, ale nebojte, nakonec z něj zůstala polovina. Nechtěli jsme diváky tolik zatěžkávat. Mrzí mě, že musely pryč i mnohé scény z Jak se dělá divadlo, které hrál úžasně Vlastimil Zavřel, to samé platí bohužel i o závěru Továrny na absolutno

Píše se vám lehce?
Odjakživa mám poruchu koncentrace, což se někdy projevuje tím, že nejsem absolutně schopen se soustředit. Jenže někdy se to přehoupne opačným směrem a nedovedu se od psaní odtrhnout. Nevnímám věci kolem, až najednou zjistím, že jsou tři hodiny ráno a že jsem se asi zapomněl najíst. Toho jsem často využíval. Dva tři dny jsem třeba jen bloumal, než se mi v hlavě všechno uspořádalo a mohl jsem začít psát. I když jsem už téměř důchodce, v psaní jsem téměř začátečník, proto se těmto zákonitostem, které moc nechápu, musím chtě nechtě podvolit.

Stalo se vám, že některé věci ze scénáře během zkoušení přestaly na jevišti fungovat?
To ani ne, měl jsem však jiný problém. V hlavě si něco krásně vysníte, máte vcelku jasnou představu, jak by měla inscenace vypadat, jenže svoji vizi musíte sdělit ostatním, což mi dělalo trochu potíže. Být dobrým režisérem totiž neznamená jen přicházet s nápady, stejně důležité je umět je pojmenovat a popsat hercům, aby je správně pochopili. Někdy je mnohem náročnější nápady předávat dál, než je vymyslet. Musel jsem se tedy neustále hlídat a krotit, abych souboru nepředehrával, což my herci opravdu nemáme rádi.

Zkoušení bylo komplikované i kvůli pandemii…
Ani mi nemluvte, inscenaci jsme odpremiérovali s víceméně skoro půldruhým rokem zpoždění. Na jednu stranu bylo zkoušení bez vize premiéry demotivující, ale zase nikdo nikam nepospíchal. Nebyla totiž žádná jiná práce, a tak jsme se scházeli, abychom se z toho doma sami nezbláznili, a vymýšleli, jak by se dala inscenace zpestřit. Díky tomu bylo celé zkoušení uvolněné a hravé. Výsledek je tak padesát na padesát, co jsem vymyslel já a co ostatní. Najednou jsem si připadal jako Schmid v Ypsilonce, kdy jsem si z herců, podobně jako on, bral jen to nejlepší a ostatní nechával ležet. Když se herci na inscenaci spolupodílejí, mají k ní potom aspoň myslím i vřelejší vztah a stojí si za ní. Nejtěžší pro mě bylo asi období, když už to vloni v září vypadalo, že všechno vypukne, jenže mi v tu chvíli postupně začali kvůli karanténám i nemocem odpadávat herci. Premiéru jsme tak museli opět odložit, což mě dost zdeprimovalo. V podobných chvílích si ale vždycky říkám, že se například lidé v Leningradu za války měli mnohem hůř a přestanu to brát tak fatálně.

Petr Vacek nejen inscenaci Ze života Čapka režíroval, ztvárňuje v ní (v alternaci s Ondřejem Dvořákem) i některé postavy (foto: Martin Šimral)
Petr Vacek nejen inscenaci Ze života Čapka režíroval, ztvárňuje v ní (v alternaci s Ondřejem Dvořákem) i některé postavy (foto: Martin Šimral)


Dokázali jste texty po tak dlouhou dobu udržet v paměti?
I to bylo samozřejmě náročné. V inscenaci nás hraje osm, přičemž se dělíme o 72 postav. Neustále se točíte, tedy až na hlavního představitele Karla Čapka, kterého hraje Daniel Šváb. Jde o drobné role a každý jich máme zhruba patnáct. Nejvíc kmitají asi Vlastík Zavřel, Libor Hruška s Martinem Letákem.

Jak nyní po skončení zkoušení vnímáte osobnost Karla Čapka?
Fascinuje mě, že mu nedělalo problém uznat, že jsou lidé, kteří píší výborně. Stále jsem pátral po tom, zda byl Čapek vůbec normální. Podobně jako on totiž fungoval můj otec, který byl velký vědec. Tím, jak měl hlavu nastavenou vědecky, byl schopen zcela vypnout svoje ego. Fungoval jako počítač, což podle mě není úplně normální. Přemýšlel jsem také, zda v jejich případech nejde o určitý projev autismu. Hasan Zahirović, který se životem a dílem bratrů Čapkových roky zabývá, mě ovšem přivedl na jinou myšlenku. Podle něj Čapek moc dobře věděl o svých kvalitách, a proto neměl problém uznat kohokoli jiného za taky dobrého. Zajímavá teorie, která se mi potvrdila už před lety například během natáčení Saturnina.

Můžete být konkrétnější?
Na place jsem byl například s Milanem Lasicou, Lubomírem Lipským, Ondrou Havelkou, film režíroval Jiří Věrčák – takové osobnosti, a přitom šlo o krásné pohodové natáčení. Tehdy jsem si uvědomil, že když jste v obležení takových lidí, kteří jsou fakt opravdovými osobnostmi, tak nemají potřebu nikoho prudit. Za léta zkušeností jsem si už moc dobře vědom toho, že pokud někdo někoho uráží nebo ponižuje, většinou se cítí sám nejistě. Velké osobnosti toho nemají zapotřebí. Čapek měl podle mého názoru také zvláštní vztah k erotice a lásce. Když jsem četl jako malý Krakatit, kde jsou popisovány různé líbačky, trošku jsem se styděl. Podobný pocit jsem měl i u Obyčejného života. Ovšem jinak máte pocit, že s nikým pořádně nebyl, ani s Olgou, navíc miloval Věru Hrůzovou… Otázkou také zůstává, jak to měl s fyzickou láskou. Nakonec jsem se ovšem dopátral k tomu, že mi to může být vlastně ukradené. Jeho dílo je tak geniální, zajímavé a krásné, že není potřeba pátrat po barvě kůže, orientaci či víře člověka. A ještě jedna věc. Na Čapkových dílech mě neskutečně dostává jejich modernost. Někdy to fakt vypadá, jako kdyby o sedmdesát let předběhl dobu.

Jan Konečný a Martin Bohadlo v inscenaci Saturnin (foto: Jindřich Buxbaum)
Jan Konečný a Martin Bohadlo v inscenaci Saturnin (foto: Jindřich Buxbaum)


Je moje tušení, že jste Saturnina v Divadle Na Jezerce nastudoval právě na základě slavného filmu, v němž jste hrál postavu Milouše, správné?
To úplně nevím, protože nápad vzešel od Honzy Hrušínského. Kdysi jsem se mu totiž odvážil nabídnout režii, s čímž souhlasil. Přinesl jsem tedy látku, která se sice nakonec nerealizovala, ale on pak přišel právě se Saturninem. Je opravdu možné, že prvotním stimulem byl fakt, že jsem v něm kdysi hrál. Spousta lidí se na mě tenkrát obracela s otázkou, jestli ho budu dělat klasicky. Ptal jsem se jich proto, jak to myslí. Odpověď zněla: „No přece jako film.“ Je fajn, že se jedna z verzí zpracování Saturnina stala pro mnoho lidí klasikou, ale ono to tak přece vůbec nemusí být. Osobně jsem při práci na dramatizaci bral „za klasiku“ Jirotkovu knihu, kterou mám rád. Některým věcem z filmu jsem se naopak na divadle snažil vyhnout.

Jakým?
Podle mě není například nutné trvat na tom, aby postava Jiřího ve filmu v podání Ondry Havelky, nosila brýle. On je měl kvůli tomu, že by bez nich špatně viděl, ale role Jiřího Oulického je nevyžadovala. Snažil jsem se také víc vycházet z knížky, u níž je ale potíž v tom, že ji skoro všichni notoricky znají. Když se pak inscenaci snažíte udělat otrocky podle ní, všichni už předem vědí, o čem budete hrát. Proto jsem se ji snažil postavit tak, abych vyhověl všem divákům čekajícím na všechny dobré hlášky a repliky, ale zároveň jsem je chtěl i něčím překvapit. Takže musíte najít způsob, jak starým fórem překvapit. Pomohl jsem si i spikleneckými fórky, které rozeznají právě jen ti diváci, co Saturnina znají opravdu velice dobře. Mají pak při sledování představení další jeho rovinu k dobru jako milý bonus.
.

Další rozhovory

Herci potřebují pestrost
(rozhovor s: Vojtěch Morava, 25.11.2021)
Dělat festival je rozhodně pozitivní zkušenost
(rozhovor s: Elisa Speváková, 11.11.2021)
Instinkt je nejen o problémech rodinných a intimních
(rozhovor s: Gabriela Pyšná, Petr Štindl, 4.9.2021)
Cabaret jsem měl na listu přání
(rozhovor s: Adam Skala, 30.8.2021)