Zaostřeno na ...
Městské divadlo Brno: Anna Karenina

Ivana Vaňková: Karenina v jedenácti různých kostýmech
[18.2.2019]
...ptal se Jiří Landa...

Za pár dní bude mít v Městském divadle Brno premiéru nová inscenace dramatizace románu Anna Karenina, přičemž hlavní roli ztvární herečka Ivana Vaňková. Náš rozhovor proběhl těsně před zahájením generálkového zkouškového týdne.

Jaký vztah máte k ruské literatuře a dramatice?
Moje maminka je Ukrajinka a od malička mne vedla uměleckým směrem. Přivedla mě ke zpívání našeho rusínského, ale i ukrajinského a ruského folklóru, ke čtení a později i recitaci ruské literatury. Dokonce jsem od ní před lety dostala knihu Anna Karenina, a to ve slovenštině. A kromě toho, jedním z mých prvních nejzamilovanějších muzikálů byla ruská rocková opera Juno a Avos.

Takže jste se s ruskou literaturou setkala již ve velmi raném dětství…
Ano, dokonce jsem odmalička recitovala, snad od školky. Na základce pak už i v ruštině a musím říct, že úspěšně, dokonce tak úspěšně, že jsem si díky ruskému přízvuku a výslovnosti trochu pokazila slovenštinu. A když jsem se potom hlásila na konzervatoř do Košic, bylo mi doporučeno, abych navštívila logopeda a opravila si příliš měkké ž, š a č. Opravdu jsem od pana doktora dostala strojek do pusy a s ním jsem se znova učila vyslovovat některé hlásky.

vizuál k inscenaci Anna Karenina
vizuál k inscenaci Anna Karenina


Co vám režisér Petr Gazdík při zkoušení Anny Kareniny nejvíce zdůrazňuje?
Nejdůležitějším úkolem, který máme, je převyprávět příběh. Nepředvádět, nepředstírat a nechtít to zahrát zajímavě, ale obyčejně prožít tento cituplný a po tolik let fascinující příběh. A k tomu se nás Petr snaží přivést. Moje Anna by tedy měla být taková, jak ji pan Tolstoj napsal. Tedy žena, která se ocitá v tíživé, nesnesitelné, zoufalé situaci, ale zároveň v nepoznaně nádherné a spalující. Já se s přesným vedením režiséra snažím představit si sebe v těchto situacích a jednat podle toho co nejpravdivěji.

Jak jste si k této postavě hledala cestu?
Jak už jsem se zmínila, poprvé jsem se s Annou setkala v knížce od maminky a později jsem viděla různé, asi čtyři filmy, protože i já patřím k těm lidem, které tento příběh přitahuje. A to, že ji teď můžu ztvárnit, je jedním ze splněných snů.

Na co klade důraz dramatizace Jiřího Záviše?
Řekla bych, že Jirkova dramatizace neopomíjí žádné z témat. Všeho, co Tolstoj napsal, se pokoušíme aspoň dotknout. Ale samozřejmě centrální je téma lásky milenecké, manželské, rodičovské, bratrské… Snažíme se ovšem milostný vztah mezi Annou a Vronským nepoetizovat, spíš klást otázku, jestli má člověk jít za hlasem svého srdce za každou cenu. Anna kvůli tomu ztratila všechno-rodinu, společenskou prestiž, nakonec i lásku, sama sebe a taky život.

Román je velmi obsáhlý. Nebudete nutit diváky, aby v divadle seděli přes noc?
(směje se) Myslím, že se panu dramaturgovi povedlo udělat velmi výstižný, v rychlém sledu plynoucí, až filmový scénář, kde je vše důležité obsaženo a představení by snad nemělo být delší než tři hodiny i s přestávkou. Tímto bych chtěla všechny diváky, kteří se teď možná zděšeně dívají do knihovny na tu tlustou bichli, uklidnit a upozornit, že si spacáky s sebou brát nemusejí.

Dělalo vám během zkoušení něco problém?
Zkoušení probíhá ve velmi intenzivním nasazení, poctivě se všichni snaží pořádně pochopit režiséra, sebe sama, sebe navzájem, pořád jsme ještě na cestě a v procesu. Ve výsledku se ukazuje, že je nejtěžší vést na jevišti obyčejný rozhovor. Velké emoce jsou jaksi snazší, za takovým obyčejným popovídáním si je obvykle nejvíc práce.

Kolik během představení vystřídáte kostýmů a jsou tam nějaké šaty, které se vám obzvlášť líbí?
To je další splněný sen každé herečky, moci si obléct krásné šaty a já mám hned jedenáct převleků. Kdyby to šlo, klidně bych ty kostýmy, mimochodem krásně navržené Eliškou Lupačovou, nosila i v civilu. Naše paní krejčové jsou mistryně svého oboru. Ačkoli z hlediště nejsou všechny detaily provedení vidět, kvalita jejich práce by obstála i v americkém filmu.

S jakou postavou z ruské dramatiky a proč byste jednou ráda poměřila své síly?
Už jsem hrála Mášu ve Třech sestrách, Jelenu ve Strýčkovi Váňovi a teď Annu Kareninu. Takže jsem v tomto směru naprosto spokojená. (usmívá se)

v muzikálu Děsnej pátek (foto: Tino Kratochvil)
v muzikálu Děsnej pátek (foto: Tino Kratochvil)


Kromě spousty dalších rolí máte na repertoáru i postavu Matky z muzikálu Děsnej pátek. Šlo o snadné zkoušení?
Každé zkoušení u mě začíná pocitem jako kdybych stála na jevišti poprvé. A u této dvojrole, hraji matku, do jejíhož těla vstoupí duše vlastní dcery, to bylo podobné, ale zároveň zábavné. Když jsem konečně pár dní před premiérou přišla na to, že můžu blbnout jako malá Ivanka, už to pak byla radost.

Jaké to je se převtělovat do šestnáctileté dívky?
Mám dojem, že uvnitř jsem někdy pořád jako malá, takže stačí se přestat stydět a blbnout dle libosti na dané téma.

Máte obecně ráda návraty do minulosti?
Ano, a dokonce je to při mé práci velký zdroj inspirace. Z čeho jiného může herec emocionálně čerpat než ze svých vlastních zážitků...

A pokud se podíváme do blízké budoucnosti, prozradíte, co vás čeká?
Hned po premiéře Anny Kareniny začínáme zkoušet muzikál Nine. Budu hrát roli manželky, Luisu Contini, kterou ve filmu hrála Marion Cotillard. Mám se tedy stále nač těšit.
.