Rozhovor

Ředitelka Divadla Radka Brzobohatého Romana Goščíková v rozhovoru vypráví o komediální novince Jsem doma, zlato!, která bude mít tento týden premiéru. Vzpomíná ovšem i na časy, kdy zkoušela a hrála u Jiřího Krejčíka nebo na zbytečné soudní tahanice kolem názvu divadla.

Jak jste natrefili na novou komedii Jsem doma, zlato!?
Našel ji náš umělecký šéf a zároveň režisér této inscenace - Lukáš Burian, když se probíral novinkami. A když jsme si ji přečetli, bylo nám jasné, že když si ji rychle nezabereme my, sáhne po této britské komedii roku 2019 jiné pražské divadlo, tak je výborná.

Čím vás oslovila?
Inteligentním humorem, příběhem, během kterého se smějete, ale zároveň vás mrazí, a v neposlední řadě výtvarnými možnostmi, které toto téma, tzv. padesátek na druhou, jak tomu říkáme, skýtá. Vizuálně je to prostě krásné. A tento text také potřebuje vysokou míru stylizace, což věřím, že bude bavit nejen nás, ale i diváky. Stejně jako obsazení. Hlavní roli Judy jsme svěřili Zuzce Kajnarové, kterou u nás můžete vidět jako Jen v Ajťácích, a shodou okolností tak “kopírujeme” londýnské Národní divadlo, kde hraje hlavní roli Katherine Parkinson, představitelka Jen v seriálu The IT Crowd. A pak už byl Roman Říčař pro postavu Johnyho jasnou volbou - je skvělé, jak na sebe manželé v reálu slyší na jevišti. A naštěstí se nám během zkoušení ani nepohádali.

Viděli jste hradeckou verzi této komedie?
Nene, verze v Klicperově divadle měla premiéru, když my už byli v plném proudu zkoušení, a to už jsme se nechtěli nechat ovlivňovat.

Divadlo Radka Brzobohatého - Jsem doma, zlato! (foto: Irena Zlámalová)

Mohla byste poodhalit novinky, na které se diváci mohou těšit v příští sezóně?
Plánů máme více, jejich uskutečnění záleží na tom, jestli s podzimem zase přijde nějaká další omezující virová vlna… Ale prozradím, že se můžou těšit příznivci napínavých thrillerů, i komedií na aktuální témata. Jednu takovou mi píše můj manžel. (režisér Karel Janák, pozn. redakce)

Jak jste prožili a přežili dva uplynulé covidové roky?
No, asi jako každý soukromý nedotovaný subjekt… bylo to napínavé… nazkoušeli jsme během toho dvě inscenace Vinetůůůa a Ajťáky… a asi jsme nikdo nečekali, že se to tak potáhne, a že ani dva roky od začátku pandemie nebudou počty představení ani diváků na úrovni před covidem. Ale chceme si tento příjemný rozhovor kazit tímhle? (usmívá se)

Máte pravdu. Tak tedy z jiného ranku. Jak jste se sžívala v rolí zdravotní sestry z Přeletu nad kukaččím hnízdem?
Ratchedovou miluju! Záporné postavy, navíc takto promyšlené, manipulátorské a ve svém fanatickém myšlení přesvědčené o své pravdě, se mi hrají dobře. Byť taková vůbec nejsem! Moc jsem se na ni těšila, takže mne trošku zaskočilo, když jsem těsně před začátkem zkoušení zjistila, že jsem těhotná a že si ji tedy moc neužiju… Zkoušení bylo intenzivní, někdy jsem se přistihla, že si sesterské praktiky zkouším i na kolezích… Zvládla jsem premiéru v červnu a pak ještě v září, pět týdnů před porodem jedno benefiční představení pro Krásu pomoci. A pak jsem do ní naskočila v lednu… abych o ni za necelé dva měsíce kvůli covidu zase přišla. A taková velká role, když se nehraje pár měsíců, to už pak prožíváte zase takovou další premiéru… Takže já si s Kukačkama těch premiér prožila už několik.

Není to trochu risk, když soukromé divadlo nasadí ne zrovna komediální titul?
Samozřejmě, je. My ale nechceme dělat čistě jen komedie, zakládáme si na tom, že máme široký žánrový rozptyl - od muzikálu právě až třeba po Přelet. A musím říct, že Přelet, byť vážnější, k nám patří a coby fenomén do naší dramaturgie zapadá.

Divadlo Radka Brzobohatého - Přelet nad kukaččím hnízdem (foto: Irena Zlámalová)

Vzpomenete si na moment, kdy jste se rozhodla založit divadlo?
Nebylo to rozhodnutí zničehonic. V Divadle Různých Jmen, se kterým jsem poté Divadlo Radka Brzobohatého převzala, jsem nejdříve “jen” hrála, a pak jsem příliš začala mluvit do produkce a toho, jak by vše mělo fungovat, až jsem najednou zjistila, že ho řídím. (směje se) A byla jsem tak nejmladší ředitelkou divadla. Jedenáct let jsme fungovali jako zájezdovka, a pak už jsme se chtěli posunout dál a usadit se, mít domovskou scénu. A tak když přišla paní Gregorová s nabídkou, že mi Divadlo Radka Brzobohatého prodá, zapadlo to přesně do našich plánů a potřeb. Samozřejmě, investice do koupě byla veliká, dodnes ji splácím, s téměř dvouletým výpadkem totiž žádný bussiness plán nepočítal, takže jsem se musela radit doma. A naštěstí mne všichni podpořili a nezrazovali mne od toho. Ono by to bylo ale asi stejně zbytečné.

Nezalitovala jste někdy, že jste se dala na cestu divadelní principálky?
Ne. Samozřejmě, byla spousta těžkých momentů, které člověk nečekal, ať už hned na začátku intriky paní Gregorové, teď poslední dva roky covid, ale jak v prvním případě vše dopadlo dobře a dosáhla jsem satisfakce, věřím, že i v tom druhém to bude také tak a dostaví se odměna v podobě navracejících se spokojených diváků.

Setkala jste se někdy při práci nebo osobně s Radoslavem Brzobohatým, po kterém je vaše divadlo pojmenováno?
Bohužel nesetkala, na jevišti jsem pana Brzobohatého viděla, jednou v Karlíně v Řekovi Zorbovi, pak vícekrát v Divadle Radka Brzobohatého, aniž bych tušila, že mi to tam jednou bude patřit.

Okolo názvu divadla se vedly dlouhé spory. Už vám ho nemůže nikdo vzít?
Dokud budeme právním státem, nemůže! Koupila jsem ho, je součástí obchodní smlouvy, což potvrdil i rozhodčí soud, kde jsem bývalou majitelku žalovala za nekalosoutěžní jednání. Ona se sice nevzdává a rozsudek napadla u městského soudu, ale ten její žalobu v prosinci zamítl.

Měla jste možnost spolupracovat také s Jiřím Krejčíkem, se kterým jste tuším začali zkoušet Penzion pro svobodné pány. Proč z projektu nakonec sešlo?
S panem režisérem Krejčíkem jsem spolupracovala už o mnoho let dřív, vlastně díky němu jsem z ostravské konzervatoře přestoupila na pražskou, když jsem s ním v létě 2001 natáčela Panenku Marii v televizním filmu Svatá noc. Taky se potom mým rodičům mnohokrát omlouval, že mne “odtáhl” do Prahy. Od té doby jsme byli v kontaktu, řekla bych, že jsme měli hezký vztah, minimálně já ho přes veškerou jeho pověst měla ráda, ještě párkrát jsem mu hrála menší roličky v televizi. Pak přišel s nápadem nazkoušet Penzion, což se mi líbilo jako hezká příležitost pro tehdy ještě Divadlo Různých Jmen a i pro mne, ale neuvěřitelně se to táhlo, obsazení rolí a vše, pan režisér měl schopnost zaměstnat všechny kolem sebe, a pak už jsem to jako producentka musela utnout. A tím i vztahy s panem režisérem. Toto mne dodnes mrzí. Do jeho smrti o rok později jsme se totiž už nestihli usmířit...
.