Rozhovor

V Divadle Bez zábradlí bude mít 28. března premiéru inscenace hry Edwarda Albeeho Koza aneb kdo je Sylvie? Poprvé na této scéně bude režírovat Ondřej Zajíc, který na novince spolupracoval mimo jiné s Hynkem Čermákem a Petrou Špalkovou. Vyzpovídali jsme ho.

s Hynkem Čermákem při zkoušení inscenace (foto: Zbyněk Hozák)

Kdy vám padla hra Koza aneb Kdo je Sylvie? do oka?
Poprvé jsem ji četl již před mnoha lety a už tenkrát mi utkvěla v paměti. Všiml jsem si, jak je – mimo jiné – skvěle napsaná ženská postava. Někdy před třemi lety jsme si zavolali s Hynkem Čermákem a shodli se, že bychom spolu rádi zase něco spáchali a já začal hledat atraktivní příležitosti. Přečetl jsem si znovu Kozu a doslova jsem zařval. Věděl jsem, že to je to pravé. Hynek mi po jejím přečtení můj dojem potvrdil. Málokdy se při čtení nějakého textu směje nahlas, ale u něj se prý nemohl udržet.

Čím vám text imponuje?
Patří k těm nejkvalitnějším, na jakých jsem kdy pracoval. Jde o přímý atak na divácké smysly a má sílu pancéřové pěsti. Provokuje! Ale protože Albee byl skvělý autor, tak rozhodně ne prvoplánovým způsobem. Situace jsou detailně, do hloubky propracované a neuvěřitelně vtipné. Asi také nepřekvapí výtečně napsané postavy. Nevím, jak budou reagovat diváci, ale herci a vůbec lidi od divadla tento text milují. Já už ani moc nevnímám jeho kontroverznost, provokativnost a jak dovedným způsobem pracuje se sexuálním tabu. Spíše si připomínám, jak jsem si v počáteční fázi myslel, že se jím chce Albee hlavně zlomyslně šklebit do tváře všem maloměšťákům. Provokovat, vzdorovat. Proč ne? Jsem proto v této chvíli, kdy zbývá do premiéry nějakých čtrnáct dní, velmi překvapen něčím, co jsem u hry nepředpokládal, a to je její lidskost. V počáteční analýze se mi nepodařilo rozkrýt, jak Albee bere do hry hlavně to, co se s námi děje, když jsme pod obrovským, dá si říci nelidským tlakem, a jak se v takové absurdní situaci obnažuje právě naše lidská podstata. To je pro mě malý šok, jelikož si – když hru čtete poprvé – hlavně říkáte: No doufám, že se budeme dvě hodiny královsky bavit!

Jak došlo ke spojení Hynka Čermáka a Petry Špalkové?
S Hynkem se známe třicet let už od studií na DAMU a mockrát jsme spolupracovali. S Petrou Špalkovou se znám skoro stejně dlouho a nespolupracovali jsme spolu ani jednou. A to mám dodnes před očima například její Ondinu, kterou začala její velká herecká kariéra. Když jsme se s Hynkem bavili o ideálním hereckém obsazení, Petra byla první volbou a její reakce na text mě nezklamala. Někdy herci kladou doplňující otázky, ale tady bylo všechno jasné. Nebylo třeba nic dodávat.

ze zkoušek (foto: Zbyněk Hozák)

Vzpomenete si na vaši první spolupráci s Hynkem Čermákem?
Tak asi každý režisér, který už může trochu bilancovat, má svá osudová setkání. Setkání, která překračují profesionální rámec, kdy jde o hodně víc, chvílemi to vypadá, že i o všechno. Měli jsme s Hynkem moc pěknou spolupráci na DAMU, Hynek hrál Rogožina v mém absolventské inscenaci Dostojevského Idiota, pak v Tramvaji do stanice Touha v Divadle Rokoko, ve Veřejném oku v Divadle v Řeznické, v Lorně a Tedovi v Rubínu, V jámě lvové v Městských divadlech pražských, a tak bych mohl pokračovat. Většinou šlo o inscenace, které se hrály mnoho let a měly hodně repríz. To, že se s Hynkem po letech zase setkáváme při spolupráci na několika projektech, je nejspíše důkazem, že už tenkrát musela být mezi námi nějaká chemie a naše první divadelní kroky měly neobyčejnou sílu a dosah. Mám pocit, jako by se uzavíral kruh.

Jakou cestou jste se dostal právě do Divadla Bez zábradlí?
To není až tak složité. O tenhle text některá jiná soukromá divadla nestála, protože se jim nechtělo riskovat. No a Karel Heřmánek ml. se nebojí a šel do toho. Hodně se mu myslím líbilo i herecké obsazení…

V jakém stádiu zkoušení se momentálně nacházíte?
Ve stádiu nejvyšší hysterie. Mám pocit, že nic z toho, co jsme si říkali, neplatí, nefunguje… Plno věcí musíme od základu přeformulovat a následně předělat. Máme nemoci, tragické události v rodině, osobní trable… No, je to teď hodně náročné. Ale všichni makají, dělají, co mohou… Teď to chce velkou pokoru a trpělivost.

Jde o vaše první setkání s Edwardem Albeem?
V Olomouci jsem téměř před dvaceti lety inscenoval hru Všechno je v zahradě. Po celou dobu zkoušení jsem obdivoval autorovu inteligenci a preciznost. Albeeho hry jsou neuvěřitelně promyšlené. Jeho mysl je myslí šachového génia. Běžný smrtelník je schopen být několik kroků napřed, Albee je daleko daleko před námi všemi…

z inscenace Koza aneb Kdo je Sylvie (foto: Tereza Křenová)

Jaké režie vás čekají v následujících měsících?
Půjde o dvě spolupráce s Divadlem Palace. Nejdříve to bude situační komedie založená na nedorozumění Aby bylo jasno s Tomášem Matonohou, Lucií Vondráčkovou, Vojtěchem Hrabákem, Sabinou Rojkovou a Antonií Rašilovovou s premiérou v půlce června. Hned po prázdninách nastuduji komedii Floriana Zellera Dejte mi všichni pokoj. Pojednává o muži, který si chce pustit vysněnou desku, ale okolnosti, osud a bližní mu tuto slast nejsou ochotni dopřát. Semele se tam toho opravdu hodně… No a projekt, na který se hodně těším, se odehraje na konci příští sezóny. Jedná se o skvělou hru Dokonalé cvičení od Daniela Glattauera vyprávějící o dvacetiletém manželství nacházejícím se v hluboké krizi a my jsme svědky posledního pokusu o záchranu pomocí manželské terapie. Ve svém životě jsem nepotkal moc textů, které by obstály jak v soukromém bulvárním divadle, tak v náročném repertoárovém. Dokonalé cvičení takovou dokonalou komedií je. Znesvářené manžele budou hrát Tatiana Dyková a Hynek Čermák, terapeuta Jiří Hána.

Jak došlo k vašemu spojení s Vršovickým divadlem Mana?
Divadlo Mana je snad nesympatičtější divadelní projekt, s jakým jsem se setkal. Principál David Frýdl je ve skutečnosti farář Husova sboru ve Vršovicích, otec osmi dětí, správce budovy, muž mnoha řemesel, schopností, a hlavně divadelní nadšenec. Divadlo je v suterénu kostela a on ho doslova uplácal vlastníma rukama. Celý projekt leží na bedrech několika nadšenců a realizuje se za pár halířů… Přesto nejde snadnou cestou „divácké dramaturgie“, ale klade si o hodně vyšší cíle, které se snaží realizovat moje dlouholetá kolegyně, současná umělecká šéfka divadla Věra Mašková. Tohle je myslím asi ta nejtěžší, ale nejkrásnější cesta, kterou se můžete vydat, a já moc děkuju za to, že jsem k ní byl přizván. Zároveň je skvělé, že se Vršovice mohou pyšnit svou vlastní divadelní scénou.

A teď jedna záludnější otázka. Kdypak jste se byl naposledy podívat na inscenaci Oddací list v Divadle Rokoko?
Oddací list. Premiéra v říjnu 1999. To mi bylo 29 let. Na premiéře byl přítomen i autor, což pro nás byla opravdu velká čest. Ephraim Kishon byl humorista překládaný po celém světě, a když jsem mu byl po děkovačce na premiéře představen, pořád se díval někam mimo mě, aby zjistil, kdo „to“ doopravdy zrežíroval… Jeho manželka se na mě ale vřele usmívala. Tenkrát by mě nenapadlo, že zrovna z téhle inscenace by mohla být taková trvalka. Pravda, už nějakou dobu jsem v Rokoku nebyl, ale vždycky moc rád vidím tuhle „nestárnoucí“ partu herců.

Čím si vysvětlujete její úspěch?
Originální vztahová komedie o těch nejobyčejnějších lidech a jejich starostech. To bude zřejmě ten zaručený recept. A pak skvělé herecké výkony. Táňa Medvecká a Honza Vlasák. Víc není třeba dodávat.