Rozhovor

Petr Stach, Martin Písařík, Jan Holík
Na jevišti Ungeltu musíme být všichni on-line
[vydáno: 17.7.2020, Jiří Landa]
V Divadle Ungelt se vše chystá na zářijovou premiéru nové komedie Petera Quiltera Vejšlap, která se už od června hraje v předpremiérách. V její anotaci stojí, že jde o komediální oslavu přátelství, přírody a života. Tři stárnoucí kamarádi stojí na úpatí hory a čeká je dvoudenní túra. Cíl je jasný: překonat krizi středního věku... Nejen o zkoušení a krizi středního věku jsem si povídal s Petrem Stachem, Martinem Písaříkem a Janem Holíkem.

Petr Stach, Martin Písařík a Jan Holík na zkoušce inscenace (foto: archiv Divadla Ungelt)
Petr Stach, Martin Písařík a Jan Holík na zkoušce inscenace (foto: archiv Divadla Ungelt)


Zkoušení hry Vejšlap bylo kvůli koronavirové pandemii poněkud komplikovanější. I proto nakonec došlo k posunutí premiéry, aby se jí mohl zúčastnit autor…
Petr: Zpočátku to vypadalo na celkem hladký průběh, zkoušení bylo totiž fakt příjemné a všechno šlo poměrně rychle. První čtenou jsme měli kolem 12. února, jenže 13. března, jen několik dní před premiérou, se uzavřela divadla. Inscenace tedy zůstala taková nedopečená. Vrátili jsme se k ní až po dvou měsících.
Jan: Během karantény jsme měli několik zkoušek po skypu, abychom si aspoň zopakovali texty, ale to vám samozřejmě klasické zkoušení nenahradí.
Petr: Po skončení karantény jsme do zkoušení zase ihned naskočili a během pěti dnů ji dodělali. Překvapivě pro mě nebyl návrat zpátky zase až tak hrozný. Myslel jsem si totiž, že bude inscenace po těch dvou měsících v horším stavu.
Jan: To zjištění bylo opravdu velmi příjemné, stejně jako celé zkoušení i prostředí Divadla Ungelt. První představení jsme ale neodehráli tady v Ungeltu, ale v Divadle Metro, kam se vešlo z kapacitních důvodů více diváků, protože s tehdy platnými rozestupy bychom do Ungeltu dostali snad jen třicet lidí.


Překvapily vás během prvního představení nějaké reakce diváků?
Jan: Naštěstí šlo také jen o příjemné překvapení. Lidi s námi šli od samého začátku. Ani koronavirové rozsazení ob řadu s volným místem mezi dvojicemi a s povinnými rouškami na nich nezanechalo stopy a bavili se.
Petr: V Metru jsme odehráli první představení, přičemž jsme v tomto prostoru byli úplně poprvé. Celou inscenaci jsme nazkoušeli v Ungeltu a večer jsme šli hrát do Divadla Metro, takže to bylo trochu dobrodružnější. Ale soudě dle reakcí lidí myslím všechno klaplo.

Čím vás hra Vejšlap oslovila?
Martin: Mě neoslovilo to, že je to o stárnoucích mužích. Necítím se jako stárnoucí muž. (směje se)
Petr: Ale tak to je role…
Martin: Jenže já hraju všechny postavy, jako bych to byl já. A tady mi ta role asi byla nabídnuta adekvátně věku.
Jan: A ještě ke všemu je tvůj Daniel gay, takže to máš o něco složitější.
Martin: Právě.
Jan: Mě osobně hodně oslovuje humor této hry.
Petr: To mě také, i když přiznávám, že kvůli konstrukci textu pro mě byla zpočátku hra samotná trošku oříškem.
Jan: Jasně, jsou v ní humorné pasáže, které jedou přirozeně lehce, jenže pak bylo nutné vypíchnout určité hroty, které přecházejí do vážnějších témat. Trochu jsme se báli, aby v kontextu celé inscenace nepůsobily jako pěst na oko, ale myslím, že to nakonec vyšlo pěkně.
Petr: Text, tak, jak je napsaný, by mohl svádět čistě ke srandě, my se však pokusili jít i do trochu vážnější polohy, „naklonit ho“.
Martin: Ovšem i humorná stránka hry je hodně lidská. Z našich postav se totiž můžou poměrně lehce stát karikatury, viz můj afektovaný homosexuál, co miluje sám sebe a nechce vůbec šlapat do nějakého kopce. Ano, mohli bychom jít čistě jen po jednotlivých fórech, ale tím, že nastalé situace řeší opravdu reálné bytosti, aspoň tak dobře je autor podle mě napsal, tak i divák v daném typu spatří například svého souseda, známého, nebo si manželka může říci: „Tak přesně takové kecy má můj manžel.“ Tím, že jsou naše postavy tak živé a opravdové, humor funguje ještě o něco víc.
Petr: Hra ale zároveň nesnese nějaké velké psychologizování, to vůbec. Jde opravdu především o komedii.

Martine, jak se hraje gay, aby se z něj nestala karikatura?
Martin: (usmívá se) Také jsem ho v sobě musel najít, i když jsem orientován heterosexuálně. Vlastně to funguje podobně, jako byste měl mluvit například moravským přízvukem. Navíc jsou různé typy gayů. Někteří se chovají tak, že jsou sami sobě karikaturou, na někom to není vidět vůbec, na někom jen trochu, a někdo je větší chlap, než většina heterosexuálů. Abych řekl pravdu, obsah se mi odráží hodně do formy, a tak jsem se Daniela snažil vystihnout i pohybově. Pracoval jsem na tom, jak stojí, chodí, co dělá s rukama… A je pro mě také důležité vystihnout, jak na něj dané situace působí a že na vjemy kolem sebe reaguje o něco intenzivněji než ostatní. Hodně mi v tom pomáhají kluci. V žánru situační komedie totiž hodně funguje to, jak reakci na takového člověka odehrají ostatní. Kdyby kluci na moje afekty nereagovali, jak reagují, mohl by můj projev třeba působit nepatřičně, nemístně a přehnaně. Divák tak vlastně ani tolik nevnímá to, jak něco hrajeme, ale to, jaké emoce daná situace vyvolává u ostatních.
Petr: Když Martinova figura začne přece jen trochu jednat jako karikatura, ti další dva to shodí třeba poznámkou typu: „A je, jsi zase v nějakém afektu!“, čím se docílí uvěřitelnosti.

Tři stárnoucí kamarádi na úpatí hory a dvoudenní túra před nimi. Cíl je jasný: překonat krizi středního věku... (foto: Divadlo Ungelt)
Tři stárnoucí kamarádi na úpatí hory a dvoudenní túra před nimi. Cíl je jasný: překonat krizi středního věku...
(foto: Divadlo Ungelt)


Došlo během zkoušení k nějakým výraznějším dramaturgickým změnám?
Martin: Režisér Pavel Ondruch se hodně vracel k originálu. Některé věci se zřejmě nedostaly do naší úpravy nebo překladu, takže se tam zpětně dodávaly.
Jan: To se týkalo hlavně mé postavy. Tony totiž ve hře řeší svoji životní krizi přes úmrtí kámoše, na jehož počest vlastně celý vejšlap zorganizovali. Tato linka se do hry, hlavně tedy do její druhé části, vrátila.
Martin: Všechno je ale dost křehké, nikde totiž není dané, čí příběh je nejdůležitější, pomineme-li linku Jackovy svatby. Ve hře se objevovala spousta jiných linek a my museli dávat velký pozor, aby jedna nepřebila druhou, aby z toho nakonec nevznikl podivný pelmel, který honí několik zajíců na jednom poli. Byla to hodně citlivá práce. Chtěli jsme, aby naše cesta stále vedla k cestě na vrchol, aby pozornost diváka neuhnula a nezačala řešit úplně jiný příběh…
Petr: Vlastně jsou všichni tři vzájemně propojení a tím, že na vrchol opravdu nakonec vylezou, tak si v hlavě věci lidsky vyčistí.
Jan: Jinak se už další změny snad nedělaly, já si spíš upravoval jazyk do pusy, aby odpovídal mému naturelu a sedělo mi to. Od pana Dominika byla totiž hra přeložena dost spisovně. Potřeboval jsem Tonyho repliky říkat trošku nespisovněji, aby byly v mém podání uvěřitelnější.

Otázka na tělo. Jak jste se popasovali s krizí středního věku vy?
Martin: Já ne, pořád jsem se s tím nějak nevyrovnal. Nechápu, jak se mi ten věk mohl přihodit… Nemám to v sobě vyřešené a asi by mi ani nepomohlo, kdybych vylezl na jakýkoli kopec.
Jan: Máme všichni děti, takže je to fakt jízda. Být schopný herec i otec, je docela makačka. Pravdou ale je, že už vám občas dochází energie, ale nesmí to být na vás znát. Takže makáme a usmíváme se.
Petr: Naštěstí krize středního věku není o tom, že se jednoho dne ráno člověk vzbudí a je to tam. Jde spíš o plíživou záležitost. Začnete chodit častěji dřív spát, než abyste poseděl…
Jan: …nebo jste víc nervózní a nepoznáte to ani tak vy, jako spíš vaše okolí, které vám začne pokládat otázky: „Co je s tebou?“ A pak si odpoví: „Jo, aha, ono ti je vlastně čtyřicet…“ (směje se)
Petr: Taky trochu opadá drzost.
Martin: Protože ti mladí kolem jsou drzí na tebe. A když jsi drzý ty, je to najednou divné. Ale přitom nevím o nic víc, než jsem věděl dříve. Zřejmě ona pověstná moudrost, o které se všude píše, přijde trochu později. Tedy snad…
Petr: Viď?! Člověk si říkal, že až mu bude tolik a tolik let, bude už přesně vědět, co a jak, jenže ono pořád nic… Jen ty kouty na hlavě se prohlubují.
Jan: Ale teď už si dokážu rychleji srovnat priority, než jsem uměl třeba ve dvaceti. Také nejdu do všeho po hlavě, ale s určitým rozmyslem. To se samozřejmě odráží i v práci. Pokud mi teď někdo nabídne nějaký text, dokážu celkem jasně říci, že ho buď chci, nebo nechci dělat.
Petr: Před dvaceti lety byl také člověk schopný zkoušet dvě představení najednou – jedno dopoledne a jedno večer či odpoledne. Tak na to si dneska netroufnu, nebo spíš ani nechci.
Martin: Jde spíš i o to, že si člověk od určitého věku váží víc svého času. Dřív člověk s časem zacházel trochu nedbale, ale teď už má pro něj určitou hodnotu. A není to o tom, že bych se bál, že to brzy skončí… Člověk se prostě už chce věnovat něčemu opravdu smysluplnému a hezkému. Na plýtvání časem není čas.
Jan: Vlastně i proto jsem za možnost hrát tady v Ungeltu rád. Takové intimní až filmové herectví miluju.
Petr: Tady je vás slyšet, i když šeptáte. Nemusíte nic přehrávat jako na velkém jevišti, což je super.
Martin: A je to tu i hodně soustředěné. Když přicházím na představení ve velkém divadle, projdu vrátnicí, s někým si cestou popovídám, pak jdu kolem maskéren a krejčoven do šaten, kde jsou všude kolegové, se kterými něco řeším. Potom mám třeba jen jeden výstup v druhé části, takže čas mezi tím trávím na baru. Tím pádem se chtě nechtě na práci hůř soustředím. Kdežto po příchodu do Ungeltu jsem hned ve velmi komorním prostředí. V maličkém divadelním klubu si dám kafe, můžu si číst nebo pracovat a nic moc mě nerozptyluje. A hlavně tady každý ví, že celé představení stojí jen na něm a kolezích a že si vzájemně musíte pomáhat. Nikdo se tu jen tak neveze. Všichni táhnou za to, aby inscenace fungovala, což je přesně to, co si člověk přál, s čím šel studovat a co po divadle kdysi chtěl…
Petr: A hlavně tu cítíte zvláštní skupinovou energii z hlediště. Někdy se sejde skupina diváků, která je rezervovaná, uzavřenější a tolik nereaguje, a někdy jsou diváci naopak otevřenější a nechají se strhnout i jeden druhým.
Martin: Je pravda, že když přijde do velkého divadla 400 diváků, tak se v té mase lidí hodně věcí ztratí. Ale pokud vám do skupiny osmdesáti lidí v Ungeltu přijde třicet naštvaných nebo nenajedených, je to hned znát.
Jan: Nebo když přijdou v pondělí.
Petr: Tady fakt ihned poznáte, jak jsou lidé právě naladění.
Martin: A jako herec tu nic neschováte. Když děláme třeba velké muzikály, můžete s někým hrát na jevišti a zároveň dělat opičky na někoho v portále, ale nikdo to nevidí. Tedy ne, že bych něco takového dělal, protože by to bylo neprofesionální. (ostatní se smějí) Chci tím říci, že ty prostředky jsou samozřejmě úplně jiné. Jak říkal Honza, jde o filmové hraní, při kterém se nedá odpočívat, ani když na jevišti mluví kolega. Musíte být pořád přítomen a nějak reagovat, což už se ovšem dotýkáme samotného základu herectví. Tady je to dobré i v tom smyslu, že kdyby člověk začal takzvaně trochu parchantět, hned máte odezvu. Vlastně jsem se díky Ungeltu vrátil tak trochu jako do školy nebo divadelního kurzu. Člověk musí být na jevišti neustále online, divák vás má totiž na dosah ruky a ihned zjistí, kdy něco předstíráte.
Jan: Když jsem byl v angažmá v Divadle na Vinohradech, tak bylo nutné hrát úplně jiným způsobem. Přišlo mi vždycky divné, když jsem na kolegu vedle sebe musel křičet.



Divadlo Ungelt - Vejšlap (foto: Jan Malíř)
Divadlo Ungelt - Vejšlap (foto: Jan Malíř)


Teď si ale vezměte, že Vejšlap máte nazkoušený pro intimní prostor Ungeltu, a pak s představením vyjedete do obrovského Krušnohorského divadla v Teplicích…
Všichni: To nás právě zanedlouho čeká.
Petr: V rámci takového hostování se holt musí všechno zvětšit a občas se bohužel nějaké jemné nuance vytratí. Tak to je.
Jan: Právě toto velké divadlo mám spojené s Cavemanem, kterého hraju už spoustu let. Několikrát jsem s ním už v Teplicích hostoval. Když jsem do toho divadla přijel poprvé, fakt jsem si myslel, že si to spletli a omylem mě zavedli do jiného - velkého sálu. Záhy mě však vyvedli z omylu a bez portu jsem to musel pálit až nahoru na balkón, což bude možná takových padesát metrů.
Martin: Mám z toho trochu strach. Inscenace je totiž postavena čistě na dialogu a herecké akci pro malý sál, navíc nemáme téměř žádnou scénu, takže divák jde čistě po textu a já se obávám, aby lidé nebyli zklamaní z toho, že z dálky uvidí nějaké tři postavičky, co si povídají. Tyhle dialogy mají úplně jiný rozměr tady v Ungeltu, kde je divák skoro součástí scény, než ve velkém divadle, kde je jeviště a hlediště jasně dané. Nechtěl bych, aby divákovi najednou ty věci, co jsou tady milé a něžné, přišly jako prvoplánové nebo nijaké. Prostě, aby se jejich vyznění nějak zásadně nezměnilo.

Během našeho povídání mě zaujala vaše poznámka, že se jinak hraje pro pondělního diváka. Opravdu?
Jan: Mám s tím obrovskou zkušenost. V pondělí bych zakázal hrát divadlo. Třeba v Plzni se divadlo nehraje, mají tam volný den, což je myslím rozumná věc. Vezměte si, že člověk v pondělí přijde po víkendu do práce, všechno se to na něj nahrne, pak jde večer do divadla, jenže má před sebou ještě čtyři pracovní dny… Lidi se proto hrozně těžko uvolňují. Divák je totiž zaneprázdněný tím, co ho během celého týdne ještě všechno čeká, takže je daleko náročnější ho dostat na svoji stranu. Mám to odpozorované právě díky Cavemanovi.
Martin: Je pravda, že i ve světě se moc v pondělí nehraje, například muzikály mají volno, šňůry velkých produkcí si v pondělí také vybírají pauzu.
Petr: Vidíte, mě tohle nikdy nenapadlo. Ale vím, že jakmile hrajete v sobotu nebo v neděli, diváci se většinou uvolní během chvilky. Víkend je pro diváka nejideálnější čas. S tím máme myslím zkušenosti všichni.
.
.......................................................