Rozhovor

Zase se nám vracejí bolševické poměry
[vydáno: 8.11.2019, Jiří Landa]
Herec Petr Halíček není v divadelním světě žádným nováčkem, mezi múzami Thálie se totiž pohybuje téměř dvacet let. V současnosti ho můžeme vidět hned na několika scénách napříč republikou. Mezi ně patří mimo jiné i pražská Komorní činohra, kde nazkoušel již čtyři inscenace. Za tu poslední s názvem Neslušní získal soubor dokonce cenu Mezinárodního divadelního festivalu SLAVIJA 2019 v Bělehradu.

Dokázal byste spočítat, kolika divadly jste během dvaceti let prošel?
(zamyslí se) Tak to jste mě zaskočil, budu muset počítat. Během studií na JAMU jsem hrál ve Studiu Marta, Národním divadle Brno, HaDivadle a v Divadle Husa na provázku, také jsem hostoval v Divadle Tramtárie Olomouc. První angažmá jsem měl v Městském divadle Mladá Boleslav, pak jsem hrál v Jihočeském divadle České Budějovice, v Městském divadle Kladno mám roli v Hubačově Modrém pavilónu, v Severočeském divadle Ústí nad Labem jsem hostoval v muzikálu Cikáni jdou do nebe. Dále Divadelní spolek Kašpar, Komorní činohra, Divadlo Radka Brzobohatého, dělal jsem na projektu Vlak pro Kateřinu Horowitzovou, jedno představení jsem měl v Divadle Kalich a v pivovaru v Horních Počernicích nyní hrajeme Vraždu v Pivovaru, což je interaktivní inscenace s diváky. A málem bych zapomněl na Divadlo Broadway a komedii Večírek, kde jsem hrál poprvé činohru s portem (usmívá se). Takže plus mínus šestnáct divadel?!

Nejvýraznější role v poslední době máte zejména v Komorní činohře. S poslední inscenací Neslušní jste získali hlavní cenu na festivalu v Bělehradě…
Neslušní jsou jedna z nejlepších her, se kterou jsem se doposud setkal. Všichni v ní mají hned několik rolí, jen já de facto zůstávám v jedné. Když se na konci začne zpívat židovská vigala, pokaždé mě to dojímá. Zpíváme ji všichni, postupně však hlasy ubývají, až celým sálem zní jen zpěv Kristýnky Hlaváčkové, což je neskutečně silný okamžik. Víte, ty holky v koncentráku totiž věděly, že poté, co jim pustí plyn, zemřou mnohem rychleji, když budou zpívat. A zpívaly právě tuhle píseň… Tohle prostě musí zapůsobit i na největšího cynika. Škoda, že Komorní činohra nemá dost peněz na pořádné PR. Teď jsme třeba získali Vámi zmiňovanou cenu v Srbsku, ale skoro nikdo o tom neví, takže nám to nepomohlo ani k lepší návštěvnosti, ani ke grantu. Pak vám logicky vytane otázka, jestli to má smysl.

Neslušní - Komorní činohra
Neslušní - Komorní činohra


Jak jste se do Komorní činohry dostal?
Když Jirka Bábek zjistil, že jsem odešel na volnou nohu, zavolal mi. Jel jsem zrovna do Mladé Boleslavi, kde stále dohrávám Muže v offsidu. Máme už 190. reprízu a lidi jsou nadšení, i když inscenace vypadá trochu jinak než při premiéře. Na představení chodí opakovaně a neskutečně se baví, čekají na své oblíbené scény, některé naše repliky znají už zpaměti. A právě tehdy mi volalo neznámé číslo, což je vždycky dobré, protože to věstí nějakou novou práci. Jirka se mě zeptal, jestli bych neměl zájem si u něj zahrát. Souhlasil jsem, a tak jsem v Komorní činohře nazkoušel první inscenaci Busted Jesus Comix.

Co jste si řekl po prvním přečtení této hry?
Že je to nějaká slátanina. Vůbec jsem jí nerozuměl, navíc jsem v ní měl hned několik rolí. Asi na třetí zkoušce jsem se v textu už ale začal docela orientovat. Jsem poměrně chytrý herec (směje se). Samotné téma hry jako je odsuzování člověka za něco, co není hodné odsouzení, je bohužel hodně aktuální. Ono je to vlastně aktuální, co je svět světem! To, že někdo nakreslí komiks a oni vás za to zavřou, je šílené! Hra vznikla podle skutečné události, kdy byl devatenáctiletý tvůrce obscénního komiksu perzekuován společností, která jej „inspirovala“. On jen určité věci nakreslil, takže mohlo jít i o jakousi formu duševní hygieny, aby je v reálu nedělal. Ano, na druhou stranu mohl lidi navádět k určitému jednání, ale tak bychom mohli mluvit i o všech filmech, co jsou plné násilí… Je to všechno hodně ambivalentní.

Další inscenací, kterou jste v Komorní činohře nazkoušel, je Kolo kolo mlýnský
…kterou miluju. Díky ní jsem se jednou dostal i do velmi zajímavého stavu. Víte, herec by měl být v roli, ale zároveň také tak trochu nad ní, prostě mít nadhled. To je pak ideál. No a během tohoto představení se mi párkrát podařilo nejen to, ale jednou jsem byl dokonce i nad celou inscenací. Tak silně na mě působí. Možná je to i tím, že v ní hrajeme jenom dva, já a Ivana Machalová. Tahle hra mi přišla dobrá ihned po přečtení. Představení má jen jednu pihu na kráse, tedy pro mě jako herce. Musím se v něm totiž hodně převlékat, což nemám moc rád. Snažil jsem se proto prosadit, aby naše převleky nebyly tak realistické, ale jen náznakové. Nevyšlo to. (směje se) Já obecně nemám rád kostýmové zkoušky, i když samozřejmě vím, že je to pro inscenaci nutné.

Kolo kolo mlýnský - Komorní činohra
Kolo kolo mlýnský - Komorní činohra


V poslední době jsem vás často vídal na prknech Jihočeského divadla. Byl jste tam v angažmá?
Nešlo o úplně klasické angažmá, domluvili jsme se, že nazkouším dvě věci ročně. Tehdejší šéfka činohry Jana Kališová mi dala nabídku a já ji plný endorfinů po narození dcerky přijal. Tenkrát bych myslím souhlasil snad úplně se vším, jak jsem byl šťastný. V Budějovicích jsem nakonec zůstal tři roky. Když jsem teď odcházel, nová šéfka Martina Schlegelová moje důvody pochopila, protože má sama dítě. Nabízela mi, jestli bych s nimi nechtěl dělat ročně aspoň jednu věc, ale já už Budějovice musel odstřihnout. Dojíždění prostě nejde skloubit s rodinou.

V Jihočeském divadle jste nazkoušel několik zajímavých rolí. Jednou z nich byl také Haulupa v inscenaci Petra Zelenky Živý obraz, který jste po devíti měsících obnovili pro pražské uvedení. Proč až po takové době?
Už během zkoušení jsme tušili, že s touto inscenací jdeme do risku, což se po uvedení také potvrdilo. Divák Jihočeského divadla ji nepřijal, takže jsme měli snad jen deset repríz. Kdokoli však přijel z Prahy nebo byl od divadla, odcházel nadšený. Po derniéře nám proto v divadle říkali, abychom text nezapomínali, že to budeme za čas hrát v Divadle Komedie. Předem nás tedy na tuto možnost upozornili. Původně jsme však měli v Praze hostovat před prázdninami, jenže se nenašel termín. Živý obraz jsme v Komedii nakonec uvedli až v polovině října. Musím ale říci, že ho pražské publikum vzalo velmi pozitivně. Momentálně se jedná o tom, jestli ho v jednom z pražských divadel nebudeme hrát pravidelně.

Živý obraz - Jihočeské divadlo (foto: Petr Neubert)
Živý obraz - Jihočeské divadlo (foto: Petr Neubert)


Díky Jihočeskému divadlu jste se dostal i na Otáčivé hlediště v Českém Krumlově, kde jste hrál titulní roli v Draculovi, kterého režíroval Martin Glaser…
Martin je perfekcionalista a ví, co chce. Setkání s Otáčkem bylo úžasné. Byl jsem totálně nadšený, že během představení nemusím čekat v portále, ale že můžu být schovaný za stromem a že za chvilku rychle přeběhnu za keř, ze kterého pak vyjdu před diváky. To bylo něco tak skvělého! Fakt dobrodružství a skoro návrat do dětství. Bavilo mě to, lítal jsem tam jak čertík. Na druhou stranu je takové hraní vyčerpávající, člověk je z toho neskutečně utahaný, a to nemluvím o tom, že se dostanete do postele až v hluboké noci, hraje se totiž až od půl desáté večer. Na Draculovi se byla podívat i moje žena (herečka Petra Nakládalová, pozn. autora) a vtipně potom poznamenala: „Vidiš, ty na těch prknech hraješ ty geroje, bolí tě z toho srdce a tady na Otáčku ti dají paruku, zuby a je to přesný!“(směje se). Ale musím říct, že byla nadšená. Prý si připadala, jako by se dívala na film.

Dracula - Jihočeské divadlo (foto: Petr Neubert)
Dracula - Jihočeské divadlo (foto: Petr Neubert)


A co vaše role v inscenaci Pokoušení, v níž ztvárňujete postavu doktora Foustky?
Když jsem dostal Havlův text, chtěl jsem to nejdříve odmítnout. Hra se mi vůbec nelíbila. Jeden režisér mi řekl, že jsou Havlovy hry pouhou kostrou, kterým musejí inscenátoři dodat svaly, šlachy a krev. Musím mu dát za pravdu. Jak jsem z toho byl zpočátku nešťastný, během zkoušení s Ivanem Krejčím mě to začalo bavit čím dál víc, i když jsem byl z každodenního dojíždění z Prahy do Budějovic fakt hodně unavený. Dával jsem tomu, co bylo v mých silách. Podle mě se ale ani tato inscenace úplně nepotkala s budějovickým publikem. Škoda. V únoru budeme mít po roce uvádění derniéru. Poprvé jsem se s Havlovým textem setkal před lety v Mladé Boleslavi. Nastudovali jsme v režii Ivo Krobota Vernisáž, kde jsem měl velmi vděčnou roli Bedřicha. Moje žena se s kolegou Romanem Teprtem mohli umluvit a já pak řekl jen jedno slovo a slízl smetanu. Tehdy mě Havel bavil. Obecně si myslím, že jeho hry sluší amatérům. Pamatuji si, jak Pokoušení jednou na zkoušce v Budějovicích četla rekvizitářka a byla to neskutečná sranda.

Když hovoříme o vašich současných rolích, nemůžeme nezmínit hostování v Městském divadle Kladno…
Na Kladně jsem začal Modrý pavilón zkoušet, když tam byla skvělá tvůrčí atmosféra a navíc tam fungoval super bar, takže jsem jezdil třeba i o hodinu dříve, abych si v divadelní kavárně dal snídani a učil se text. Jenže teď po prázdninách je to úplně jinak. Zase se nám vracejí bolševické poměry, z čehož jde smutek. Taky si dávám, stejně jako většina souboru, placku NESOUHLASÍM. Je hrozné, co všechno, kolik dlouholeté práce, můžou nekompetentním jednáním páni z magistrátu během chvilky zničit. Jezdím tam stále rád, ale cítím, že jsou tam všichni smutnější. Věří, že divadlo nenajede jen na udržovací provoz, kde si nechají sedm osm herců, kteří budou mít dvě premiéry do roka a další repertoár doplní pochybné zájezdovky.

Kdy začalo vaše namlouvání s Divadelním spolkem Kašpar, kde nyní také hrajete?
Jakub Špalek v Mladé Boleslavi režíroval zredukovaného Romea a Julii, což pak nazkoušeli i v Divadle v Celetné. No a jednou Adrianovi Jastrabanovi nevycházel termín, takže mi Jakub zavolal, jestli bych za něj nezaskočil, šlo totiž o stejný text. Nakonec se ze záskoku stala alternace, a pak jsem roli převzal úplně. Za nějaký čas přišla nabídka na hru Mileny Steinmasslové Izolovat, ale zachovat a před třemi lety mi Jakub Špalek nabídl, jestli bych s ním nechtěl alternovat v Rozmarném létě. To se mi kdysi jako divákovi moc líbilo, takže jsem hned kývl. A vzhledem k tomu, že pocházím ze Slovácka a Kuba chtěl nasadit hru Slovácko sa nesúdí, obsadil do ní trefně Moraváky, tedy i mě. Tohle představení hraju moc rád a zvu na něj dokonce i divadelníky. Víte proč? Má to jen hodinu, během níž můžete koštovat z různých druhů vín. Nikdo proto zatím neodcházel zklamán. (směje se)

Kdy jste vlastně propadl divadlu?
Tady v Praze na výšce, když jsem na Karlově univerzitě studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu. Bydlel jsem tehdy téměř u Národního divadla. Na ten zásadní okamžik si vzpomínám přesně. Hodiny ukazovaly 18.37 a kamarád spolubydlící mi řekl, že má dva volňásky do Národního, jestli nechci jít s ním. Ležel jsem v tu chvíli jen v trenkách v posteli, ale v 19 hodin jsme už seděli v Národě. Vybavuji si i tu sympatickou paní inspektorku, která tam byla. S kamarádem jsme se postupně seznámili s inspektorkami hlediště po všech divadlech v Praze a chodili jsme na představení buď zadarmo, nebo za pět korun. Bavily mě hlavně činohry, a to jak na velkých, tak malých scénách. Prolezl jsem fakt skoro všechno. Byl jsem třeba sedmnáctkrát po sobě v divadle, pak den pauza a zase osmnáctkrát v kuse. Každý večer. Prostě totální šílenec. Nakonec jsem si řekl, že se zkusím k divadlu dostat. Poté, co jsem tedy dostudoval učitelský obor tělocvik – zeměpis, mě přijali na JAMU. Byl jsem v posledním ročníku, který vedl Josef Karlík, za což jsem dodnes vděčný. Na JAMU jsem šel studovat až ve svých 25 letech. Byl jsem tak nejstarší ze všech studentů na škole.

Během JAMU jste už ale i hostoval v inscenacích Národního divadla Brno…
V Tarelkinově smrti a Ithace. Popravdě musím ale přiznat, že nešlo o moc dobrou zkušenost. Tehdy to tam totiž vypadalo jako v Augiášově chlévě, což se teď pod vedením právě Martina Glasera prý neskutečně zlepšilo. Moc to té nádherné budově přeji. Tenkrát se v tamním Národním dělalo divadlo především v baru… Říkal jsem si proto, že kdybych po JAMU dostal jen jedinou nabídku, a to odtamtud, nevzal bych to. Opravdu jsem to tak cítil. Pak jsem také hostoval v HaDivadle, kde jsem dělal hru Incident s Martinem Hubou. Tohle byla naopak hezká zkušenost. A až po letech jsem zjistil, že se stala inscenací roku!

Příběh koně - Městské divadlo Mladá Boleslav
Příběh koně - Městské divadlo Mladá Boleslav


Po studiích nabídka z jiného divadla přišla, a to z Městského divadla Mladá Boleslav, kde jste zůstal deset let…
Ono těch nabídek z divadel bylo dokonce pět… Šel jsem ale do Boleslavi, kde jsem si mezi roky 2004 až 2014 zahrál 33 rolí. Krásné Kristovo číslo, že? Po příchodu do divadla jsem z toho ale také neměl moc dobré pocity. Zdálo se mi, jako bych po JAMU přecházel z extraligy do okresní soutěže. Řekl bych, že jsem zažil klasický náraz nadupaného studenta na zeď oblastního angažmá. Naštěstí pak vedení začalo pracovat s novými režiséry, takže se divadlo po umělecké stránce postupně zvedalo, ale pořád to šlo v takových sinusoidách, což je ale asi normální. Vzniklo několik hodně dobrých věcí, ale i průšvihů. Moc rád vzpomínám třeba na Fausta a Markétku. Podle mě, ale i mnoha ostatních divadelníků a diváků, se jednalo o výbornou inscenaci.

V čem podle vás byla tato inscenace Fausta a Markétky jedinečná?
Šlo o úplně jiný pohled na tuto látku, navíc to nebyla ta šílená kláda, která se nedá pořádně ani přečíst. Jednalo se o původního Urfausta, kterého Goethe napsal ve svých 26ti letech, a přitom je v něm úplně všechno. Režisér Pavel Khek skvěle pracoval s prostorem a light designem, což bylo tehdy něco nového. Inscenace byla hodně pohybová a emočně vystavěná. Pamatuji si, že nám po premiéře Vladimír Just věnoval v Lidovkách celou stránku recenze na A3. Titulek zněl ve smyslu, že v Mladé Boleslavi vznikla inscenace, kterou Praha neměla už dobrých dvacet let. Když ale probíráme mladoboleslavské inscenace, musím zmínit i Tolstého Příběh koně. V Mladé Boleslavi jsem dodnes brán za koně, lidi si na tuto inscenaci hodně pamatují. Odehráli jsme 99 repríz a nikdy jsme vlastně neměli derniéru. Teď si v nadsázce říkáme, že kdyby se znovu nasadila, místo plnokrevníků by v ní hráli jen samí staří valaši. Byla to myslím moje erbovní role. Představení dokonce natočila Česká televize v rámci oslav 100. výročí založení divadla.

S Městským divadlem Mladá Boleslav jste se rozloučil rolí Cyrana. Věděl jste už během zkoušení, že chcete odejít?
O odchodu jsem uvažoval několik let, ale pořád jsem se k tomu nedokázal rozhoupat. Šel bych totiž do existenční nejistoty. V generálkovém týdnu Cyrana z Bergeracu jsem si však řekl, že už to prostě musím udělat, abych se sám před sebou nestyděl. Po premiéře na hradě Kost jsme pak seděli s režisérem Pavlem Khekem na hradbách, kde jsem mu to sdělil. Vzal to na vědomí a domluvili jsme se, co budu a nebudu dohrávat. Pak se mnou asi týden moc nekomunikoval, což s odstupem času chápu. Pavel byl ale právě tím člověkem, kvůli kterému jsem v Boleslavi zůstal déle, než jsem chtěl.

Cyrano z Bergeracu - Městské divadlo Mladá Boleslav
Cyrano z Bergeracu - Městské divadlo Mladá Boleslav


Byla pro vás výpověď úlevou?
Velkou! Bylo to, jako bych si ze zad sundal těžký bágl. V místních novinách pak vyšel článek s trefným titulkem: Poté, co odpremiéroval Cyrana, ukázal na Mladou Boleslav dlouhý nos. Víte, říkal jsem si, že musím být jako Cyrano, jako chlap a ten zásadní krok udělat. V devětatřiceti letech jsem tedy odešel do světa na volnou nohu. Měl jsem sice trochu strach, ale je to super. I když mám teď hodně práce a málo peněz. (usmívá se) Tehdy jsem však opravdu zjistil, že pokud začnu uvažovat o odchodu, nemá cenu se na tom místě zbytečně dlouho zdržovat. Jedině tak ve mně může zůstat to nadšení kluka, co v mládí chodil třicetkrát do měsíce do divadla.
.......................................................

Další rozhovory

V divadle nechci mít kšeftaře
(rozhovor s: Michal Kocourek, 19.11.2019)
Moc a bezmoc
(rozhovor s: Jitka Jílková, 30.10.2019)