Rozhovor

V březnu měla v A studiu Rubín obnovenou premiéru inscenace Propast. Autorkou partnerského dialogu, zkoumajícího lidský strach z budoucnosti v měnící se biosféře a klimatu, je umělecká šéfka Dagmar Fričová. Absolventka brněnské JAMU vede malostranskou scénu od roku 2017 jako převážně autorské generační divadlo. V Propasti hledá pár pětatřicátníků za tikotu biologických hodin a praskání ledovců záchranný bod – odvahu projevit city a vyrovnat se s odpovědností za stav planety.

Jaký byl prvotní impuls k napsání dramatu Propast?
To asi už nedokážu přesně zrekonstruovat. Nicméně ta myšlenka se určitě objevila během práce na inscenaci Smrtholka, kde je jedním z hlavních motivů sebevražda a deprese. Také se tam objevuje krátká zmínka o tom, že v geologii je propast označována jako „deprese v zemském povrchu“. Tahle maličká zmínka, tohle pojmenování nás s režisérkou Lucií Ferenzovou nějak okouzlilo a inspirovalo. Obecněji vzato, hodně často přemýšlím nad tím, jak krajina a její proměny formují lidi, kteří se v ní narodí a žijí. Když nyní krajina zaznamenává tak razantní změny, otiskuje se to nějak i do jejích lidí? Pokud ale mám v rekonstrukci impulsu jít ještě hlouběji, tak někde na počátku byl zájem o depresi a environmentální žal jako její určitý typ. Z možná trochu populárního hlediska, kdy divadlo je zábava a lidé by se měli hlavně bavit (a míněno je tím hlavně se smát), se téma deprese a enviromentálního žalu zdá byt hodně „nesexy“. Na druhou stranu, deprese se přímo nebo nepřímo týká tolika lidí, že se jeví jako skvělé téma. Osobně mě zajímá, jak člověk může tzv. „závažná témata“ vložit do nějakého uměleckého tvaru tak, aby to nemělo jen rozměr čirého utrpení, ale zároveň to bylo i niterné a citlivé.

Téma jste konzultovala s odborníky, eko- a sociálním psychologem, teologem a také s psychiatrem. Překvapili vás nějakými neotřelými postřehy?
Setkání s odborníky jsou vždycky velmi osvěžující. Nejen z důvodu, že vám zprostředkují odborné informace, data, tipy na literaturu a další materiály. Odborníci prostě volí jiná slova, jinak mluví, používají jiné příměry, trochu jinak přemýšlejí. Mnohdy tak nejde o objevování nějakých neobvyklostí, i když se v našich rozhovorech samozřejmě objevily monety a informace, které byly minimálně překvapivé. Například jak užívání různých drog působí na různá duševní onemocnění, jak se to liší od toho, když je užívá člověk bez této diagnózy. Inspirativní bylo bavit se s farářem a teologem Filipem Sedlákem na téma, jak je v různých církvích vykládáno, komu vlastně náleží svět. Jestli je dán k užívání člověku a on je jeho pánem, což může vést k tomu, že se svět prostě vyplení. Nebo jestli je svět stále vnímán jako dílo boží, které je člověku pouze propůjčené, a on se tedy musí snažit o něj co nejlépe pečovat, jelikož ho bude předávat dál.

A studio Rubín - Propast (foto: Patrik Borecký)

Pochopila jsem z inscenace správně, že deprese a environmentální žal mohou být – mimo jiné – následkem instantních partnerských vztahů a popírání přirozené reprodukce?
Je zajímavé, že jste tu situaci četla právě takhle. Popravdě řečeno jsem nic takového ve své myšlenkové mapě neměla. Fakt, že se postavy po večírku probudí vedle sebe v posteli, nemusí nijak zásadně referovat o tom, jak moc hluboké a pevné vazby jsou schopny tvořit. Ruku na srdce, komu se v životě nestalo, že by se po večírku probudil vedle někoho, koho vlastně ani nezná? A myslím, že většina těch, kterým se to přihodilo, je schopna vztahy tvořit. To bychom byli k postavám a vlastně i k sobě navzájem příliš přísní…
Ale jestli postavy působí dojmem, že dlouho žily samy, je to správné. Moje výchozí představa byla, že možná delší dobu s nikým neudržují bližší vztah právě kvůli svým propadům. V případě deprese je to jeden z velmi bolestivých momentů. Člověk může být ve vřelém a láskyplném vztahu s partnerem, ale nijak mu to nepomáhá. Racionálně je sice schopen ten vztah identifikovat jako něco důležitého nebo hodnotného, ale na vnitřní propasti to nic nemění a vlastně se to zdá být úplně jedno. Pro blízké těch, kteří depresí trpí, je tahle citová oploštělost, nebo řekněme vychýlení do negativní strany, velmi náročné. Proto mnozí, kdo depresí trpí, raději vztahy nenavazují. Chtějí tím ochránit ty, kteří je mají nebo by mohli mít rádi.
Ta „přirozená reprodukce“ je pro mě dost problematický pojem. Člověk podléhá určitým biologickým danostem a puzení k reprodukci k nim patří, ale na druhou stranu jsme přece jen od zvířat vzdáleni v mnoha - ne zrovna nepodstatných - věcech. Nemyslím si, že by každý člověk měl bezpodmínečně mít dítě, protože jinak nenaplní své poslání nebo nedá svému životu smysl. Z takového bezprostředního svazovaní smyslu a prospěšnosti lidského života s dětmi by vyplývala dost tristní rovnice, tedy, že jsme explicitně nebo latentně dost krutí i k těm, kdo děti mít nemohou, jelikož by jejich lidská hodnota tímto byla automaticky ponížena.

Ale zpět k Propasti a jejím postavám. Mnohem důležitější než to, jestli dokážeme rozluštit, zda děti mít nemohou, nebo je nechtějí a z jakých důvodů, je, že postavy se postupně ve svých myšlenkách a představách obrací k těm, kteří mají přijít po nich, a vedou s nimi vnitřní dialog. Je to vlastně pokus o bytostné a v něčem dost nelítostně upřímné dotazování se, jestli vůbec dokážu dohlédnout za vlastní horizont a pokud ano, tak jestli si dokážu představit nebo uvědomit, jaký bude svět, který mám předat. Také nelze opominout, že celý text, potažmo inscenace, funguje neustále v dvojí rovině. V rovině (řekněme) reálné, kde vidíme člověka s depresí nebo trpícího úzkostmi, spojenými mimo jiné s klimatickou změnou, a pak je tu rovina symboličtější nebo metaforičtější. V té depresí a úzkostí trpí i tenhle svět, ze kterého mizí místa, příroda, zvířata i lidé. Na konci se tedy vynořuje otázka, jestli je vůbec co předat.

Hodně mladých lidí ztrácí kontakt s realitou. Může být divadlo prostředníkem k jejímu nalezení?
Zdá se mi, že to není jen záležitostí mladých lidí. Mnoho starších lidí ztrácí kontakt s realitou, i když třeba z trochu jiných důvodů a jinými způsoby… Každopádně, divadlo má určitou magickou schopnost a velmi pravděpodobně většina těch, kteří v současnosti divadlo profesionálně dělají, má za sebou nějaký iniciační zážitek. Divadlo dokáže velmi silně zapůsobit, změnit člověku život ve smyslu vnímání nebo rozcitlivění - a je asi jedno jestli ho pak dělá, či ne. Jen k tomu nedochází automaticky. Podle mého jde vždy o souhru mnoha drobných okolností a snad i náhody. Zkrátka se musíte ve správný čas dostat na správné místo a vidět věc, která se vás dotkne. Tenhle dotek asi může být o to mocnější, že na rozdíl od filmu nebo knížky se vám to děje naživo s živými lidmi, které nejspíš vůbec neznáte.

Kdo vybral do rolí partnerského páru Janu Kozubkovou a Šimona Krupu?
To také vzešlo ze společného dialogu. S oběma jsme s Lucií pracovaly opakovaně a přišlo nám, že právě Šimon i Jana by mohli tématu dobře porozumět a přinést tam tzv. i něco ze sebe. Současně i jejich vzájemná existence na scéně vytváří pozoruhodné napětí.

A studio Rubín - Propast (foto: Patrik Borecký)

Jak by mělo vypadat aktuální existenciální drama?
Těžká otázka… Nedokážu říct nějaký mustr, to by koneckonců bylo asi dost bizarní. Ale mám jeden čerstvý zážitek a to vlastně bylo existenciální drama. Měla jsem možnost vidět poslední inscenaci Reného Pollesche Ja, Nichts is ok (Ano, nic není v pořádku). Fabian Hinrichs hraje sám situaci tří potažmo čtyř spolubydlících se sdíleném bytě, což je samo o sobě zvolenou formou současně hodně vtipné. Zároveň to, že všechny hraje sám, zpřítomňuje postupně rozvíjející se téma. Z hodně vtipných dialogů o klasických situacích, které spolubydlení generuje, se postupně vynořuje čím dál větší nenávist, neporozumění a samota. Vše nabírá ještě na větší síle, když se zmiňuje to, že je sice pořád možné mluvit o všem, ale ne všemi postavami. A jednou z posledních otázek inscenace je, zda lze ještě věřit v to, že lidé mohou dělat dobré věci.

Co může současná matka (a třeba právě i divadelnice) udělat pro budoucí existenci
lidstva a planety?
Snažit se svými dětmi udržovat láskyplný vztah, ve kterém je dítě milované a přijímané. Podle mého názoru je také důležitá otevřenost. Nevytvářet zbytečná tabu, nelhat, nezveličovat, ale ani zbytečně nezamaskovávat těžké a náročné situace. Ukazovat život v jeho plnosti. Pak už zbývají takové "maličkosti" jako vřelý vztah ke světu a přírodě a vědomí nesamozřejmosti naší existence, které v sobě ukrývá i určitou pokoru. V neposlední řadě zmíním odolnost, jelikož všichni čelíme těžkým situacím a utrpení. Ale jestli tohle fungovalo, na to se budete muset za dvacet let zeptat spíš dětí, až budou dospělé. Asi na to budou mít úplně jiný názor. Dost možná nás, současné rodiče malých dětí, čeká za pár let ostrá konfrontace. Pravděpodobně se tyto děti budou zcela oprávněně ptát, proč jsme my v době, kdy se s tím tzv. „dalo ještě něco dělat“, nedělali víc. Dost možná dojde i na to, jestli nebylo nezodpovědné a sobecké, že jsme je měli, přestože jsme věděli, jak je situace vážná…

Změnilo mateřství váš názor na smysl divadla?
Lhala bych, pokud bych říkala, že ne. Ale asi podobně, jako jakákoliv takto velká zkušenost. Mateřství a rodičovství celkově je chtě nechtě situace, která - pokud ji do svého života opravdu pustíte - vám život i náhled na něj musí proměnit. Je to jeden z iniciačních momentů, který samozřejmě můžeme a nemusíme uchopit. A to všechno se musí nějak propsat do vaší práce. Nicméně, nemohu říct, že bych začala vnímat skrze tuhle životní událost divadlo zcela jinak. Zajímají mě podobné věci a témata jako dříve. Možná se to dá hodnotit až s delším časovým odstupem. Co se ovšem zcela jistě změnilo, je náhled na strukturování času a organizaci. Automaticky počítám s tím, že pokud jednáme o spolupráci s někým, kdo je rodič, musí se k plánování zkoušení atd. přistupovat individuálněji a s určitými rezervami na řešení nenadálých situací, kterých v rodičovství bývá zkrátka více.

Jaké jsou přednosti prostoru A studia Rubín ve vztahu k jeho aktuální dramaturgii?
Prostor je v dramaturgii od začátku přítomen. Dlouhodobá dramaturgická koncepce a koneckonců i dramaturgie jednotlivých inscenací s ním počítá. A naopak jeho specifika ovlivňují to, co se v něm děje. Rubín je maličký, herci jsou od vás často pár centimetrů. Tady nevytvoříte žádnou velkou iluzi, velké jevištní plátno. Prostor to zkrátka nedovoluje, ale co dovoluje a k čemu vyzývá je být blízko. V našich inscenacích se snažíme zaměřovat na intimnější, často přehlížená témata, která vsazujeme do širšího společenského kontextu. Když jste publiku blíž, nemusíte používat tak velké - zvláště herecké - prostředky jako na větším jevišti, kde vás od diváků dělí mnohdy i několik metrů. A zároveň všechno, co je „fake“, prostě i tak působí.