Rozhovor

Znám dokonce přesné datum, kdy jsem PETRU HOBZOVOU, nyní členku souboru Divadla na Vinohradech, uviděl poprvé na jevišti. Bylo to v Jihočeském divadle 14. prosince 1996. Tehdy se proháněla v kulisách Menzelova nastudování komedie Michaela Frayna Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu coby inspicientka Poppy. Mimochodem, shodou okolností právě tato inscenace režiséra Jiřího Menzela patří k rekordmanům tamního repertoáru. Během pěti let se totiž dočkala skoro sedmdesáti repríz, což je na oblastní divadlo opravdové unikum. Tenkrát mě nejdříve zaujala hereččina výrazná kukadla, přiznávám. Poté jsem však začal ihned obdivovat neskutečnou energii, díky níž si také získala srdce mnoha diváků z jihočeské metropole. O pět dní později jsem proto v hledišti seděl znovu a čekal, jak si poradí s Dulcy ve hře Woodyho Allena Sex noci svatojánské. Nezklamala mě.

Jakou cestou jste se dostala do Jihočeského divadla?
Poměrně jednoduchou. Zpívala jsem v jihočeském dívčím souboru Jitřenka, kde byl a dodnes vlastně je jeho šéfem a dirigentem bývalý tenorista Jihočeského divadla Otakar Dubský. Jako děti jsme často vystupovaly v operách a podle potřeby v nich dělaly davové scény. Jednoho dne přišla nabídka z činohry, kde hledali malou holku pro postavu Betty do inscenace hry Arthura Millera Čarodějky ze Salemu (premiéra 1. dubna 1988 v režii Milana Fridricha, pozn. autora). Bylo mi kolem patnácti, studovala jsem na gymplu, neměla ještě žádné jiné závazky, a tak jsem to zkusila. Musím říci, že mě činohra hned učarovala. Od prvního okamžiku. Není totiž tak načančaná jako opera. Od té doby si mě z divadla vytahovali na dětské štěky čím dál častěji. Rozhodla jsem se pak proto podat přihlášku na DAMU. Na přijímačky mě připravoval tehdejší umělecký šéf a režisér Jihočeského divadla Milan Fridrich. Absolvovala jsem je sice úspěšně, ale nepřijali mě.

Co bylo dál?
Tatínek v žádném případě nechtěl, abych dělala divadlo, takže mu tento můj neúspěch nevadil, na rozdíl ode mě. Dala jsem si ještě přihlášku na Vysokou školu chemicko-technologickou, kam mě vzali díky dobrému prospěchu bez přijímaček, a na filozofickou fakultu. Jenže divadlo nakonec stejně zvítězilo. Když mě pan režisér Fridrich uviděl celou ubrečenou a mrzutou z toho, že mě na DAMU nepřijali, řekl mi, abych se na nějakou školu vykašlala a šla na konkurz do divadla, kde zrovna dělali nábory elévů. Tenkrát byl zrovna uměleckým šéfem dnešní ředitel Jirka Šesták. Vidím to jako dneska. Předvedla jsem jim snad všechno, co jsem uměla, a oni mě vzali. V červenci jsem tedy měsíc před svými osmnáctinami podepisovala smlouvu do Jihočeského divadla, prožila jsem super prázdniny, a od září jsem jako elév šťastně nastupovala s platem 1200 Kčs.

Dovolte mi malé odbočení. Pamatujete si, v jakých operách jste účinkovala?
Jasně. Například v Tosce, Prodané nevěstě, ale také v operetách Mam´zelle Nitouche a Hraběnka Marica. Prodanku jsme dokonce jednou hráli na Trocnovských slavnostech, což bylo v době, kdy se zrovna opravovalo otáčko v Českém Krumlově. Už jako malou holku mě vystupování před lidmi moc bavilo a navíc jsem si tím i přivydělávala. Dostávali jsme 40 Kčs za představení, které jsem si šetřila do prasátka na dárky k Vánocům.

A vaše první role v angažmá?
Zesnulá Alicia, sestra hlavního hrdiny Uriela, v inscenaci hry Alejandra Casony Dům se sedmi balkóny (premiéra 1. prosince 1989, pozn. autora). Z té premiéry jsem byla dost „vynervená“. Všechno ale probíhalo celkem v klidu, tedy až do chvíle, kdy jsem měla coby éterický bytost, chcete-li duch, vstoupit na scénu. V zákulisí někdo dost nešikovně postavil kýbl s vodou, za který jsem zakopla, převrhla ho a spolu s proudem vody se vřítila na jeviště. Prostě jsem si zařídila, jak se říká, pěkné „antré“. Z hlediště jsem pak jen zaslechla sykot pana režiséra Fridricha. Při připomínkách to naštěstí ohodnotil jen malou poznámkou, abych se dívala pod nohy...

Ifigenie v Aulidě - s Danielou Bambasovou

Jak dlouho jste v angažmá Jihočeského divadla setrvala?
Deset let. Měla jsem štěstí, že se tam v tu dobu vystřídalo hned několik zajímavých osobností. Jirka Šesták coby šéf činohry hodně pracoval na tom, aby tam dělali dobří režiséři. A pracuje na tom stále. Jihočeské divadlo má dnes krásné renomé a je čest být jeho členem. Pracovala jsem s takovými režiséry jako Jiří Menzel, Jan Kačer nebo Roman Meluzín. Posledně jmenovaný mě „vytáhl“ do jedné inscenace, která v mé kariéře patří k zásadním.

O jakou inscenaci se jednalo?
Roman Meluzín dělal hru Dunda Maroje Viva La Roma, kde měla hrát Petrunělu kolegyně Hana Rychetníková. Jenže ta náhle onemocněla a do druhého dne za ni potřebovali náhradu. Musela jsem se tedy přes noc naučit text a premiéru jsem odehrála. Jednalo se vlastně o představení, jímž jsem se vyhoupla do určité úrovně a kdy režiséři zjistili, že jsem schopná uhrát i větší figury. Jak to tak někdy bývá – neštěstí jednoho je štěstím druhého. Roman mi rozhodnutím obsadit mě do této role strašně pomohl, i když měl samozřejmě jiné možnosti, komu ten záskok dát. A protože se mi Petruněla asi opravdu povedla, s paní Rychetníkovou jsem pak vstoupila do normální alternace.

Pak už začaly přicházet větší role?
Ano a dokonce i velké, hlavní. Tři čtyři roky ke konci mé budějovické kariéry, od roku 1996 do roku 1999, jsem odehrála spoustu krásných postav, které by tady v Praze člověk potkal jen stěží. V té době k nám do divadla také nastoupil mladý režisér Martin Glaser, který přinesl nový, velmi moderní divadelní vidění. Nazkoušeli jsme například Zabijáka Joa od Tracy Lettse, což byla bezvadná věc z cool dramatiky. Vyznačovala se sice hodně peprnými scénami a vulgaritou, ale nejednalo se o vulgaritu pro vulgaritu, tam to sedělo. Díky těmto představením, co tam Martin začal dělat, si divadlo postupně našlo i mladého diváka, na kterého se tam do té doby moc nebral zřetel.

Zabiják Joe - s Michalem Zelenkou

Zmínila jste se o režiséru Jiřím Menzelovi, který měl pro vaši kariéru velký význam. Kdy jste se setkali poprvé?
Pan Menzel se přišel podívat na Cooneyho komedii Peklo v hotelu Westminster. Chtěl si udělal obrázek o hercích pro připravovanou inscenaci Sen noci svatojánské, kterou chystal pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově. V době jihočeského angažmá jsem byla stoprocentně dítětem štěstěny. V „Peklu“ jsem totiž původně neměla vůbec hrát, jenže když jedna kolegyně tuto „čurdu“ služebné odmítla, padlo to na Hobzovou. Já v té době byla vděčná i za sebemenší roličku, divadlo jsem měla ráda, byla jsem svobodná, bezdětná, tak jsem chtěla hrát co nejvíc. Říkala jsem si: „Není malých rolí.“ Jiří Menzel představení zhlédl a za dva dny mi volal šéf činohry Jirka Šesták, že jsem dostala roli Puka. Zavýskla jsem. Všichni samozřejmě očekávali, že ho bude hrát chlap, stejně jako v Menzelově finské verzi Snu, který dělal pro tamní otáčivé hlediště. Takže jsem našim hochům, kteří si na Puka jistě mysleli, vyfoukla rybník. (směje se) Jsem za to Jirkovi nesmírně vděčná.

Sen noci svatojánské s Petrem Hanusem

Připravovala jste se na tuto roli nějak intenzivněji?
I když to pro mě byla samozřejmě velká pocta, zároveň se jednalo o velký balvan, který jsem chtě nechtě musela utáhnout. A protože nemám hereckou školu, po zveřejnění obsazení jsem ihned jemně hystericky žhavila telefon a volala paní profesorce Aleně Hesounové, k níž jsem občas docházela na hodiny jevištní mluvy. Text jsme spolu probíraly, radila mi s  blankversem, nikdy před tím jsem se totiž se Shakespearem nesetkala. A teď hned taková kláda a rovnou v Krumlově a s Menzelem. Na Krumlově jsou totiž požadavky a to nejen na řeč trochu jiné než v klasickém kamenném divadle. Tam už se vyžaduje setsakramentská profesionalita. Všechno se však zvládlo, Jirka byl při zkouškách sice velmi přísný, ale příjemný. Text jsme museli umět vždy dopředu, abychom se zbytečně nezdržovali a mohli se více věnovat herecké práci a soustředit se na pohyb a situace. Sen noci svatojánské se stal jednou z nejúspěšnějších inscenací polistopadové éry Jihočeského divadla. Hráli jsme ho s jednoletou pauzou snad osm sezón! Zájem byl pořád. I když jsme se tam hodně naběhali, léčily si vaječníky, močové měchýře a dokonce nám jednou na konci srpna „posněhávalo“. Ale co, vzpomínám na vše ráda. Na Otáčivé hlediště v Českém Krumlově nedám dopustit a pokud ho někdo zruší, půjdu snad tlouct na dveře ministerstva, že se definitivně zbláznili.

Jak probíhala derniéra „Snu“?
Těch derniér bylo hned několik. Každý rok se říkalo, že ho letos hrajeme naposledy, ale nakonec se ta inscenace nasadila znovu. Zda se jednalo o úplně poslední, si nevzpomenu, ale jedna z nich byla hrozně dojemná. A protože v tu dobu přišel do divadla jako stálý režisér Martin Glaser, který se chtěl na využití otáčka režijně podílet, „Sen“ musel logicky ustoupit novým projektům. Sentiment se objeví vždycky, když se v nějaké roli tak dobře zabydlíte, to je jasné. My tehdy ale už měli příslib, že Jirka bude na otáčku dělat další věc, což pro nás bylo velké světlo. Co si budeme povídat, pan Menzel to holt umí. Asi za dva roky jsme v podobné sestavě připravili Veselé paničky windsorské, kde jsem schytala roli paní Čiperné. A Jirka si mě vzal s sebou, když stejnou komedii začal zkoušet na Pražském hradě v rámci Letních Shakespearovských slavností, kde funguji už třetím rokem a doufám, že ještě budu... A jak tak teď přemýšlím, Sen se pak nakonec stejně vrátil opět a měl derniéru až v roce 2002.

Veselé paničky windsorské

Vstupovalo se vám do stejné řeky dobře?
Ano, on to zase až takový rozdíl není. Já tu roli miluju, jsem v ní jako doma. Hrajeme i ve stejném překladu Martina Hilského, který je skvostný.

Přece jen jste ale povyrostla...
Chtěl jste asi říci zestárla, že? (směje se) Ani tak nejde o to, že uběhlo několik let, jako spíš o to, že mám teď kolem sebe úplně jiné lidi, což považuji za zásadní. Hrát s Bolkem Polívkou je velká čest a další vysoká škola. Z budějovického ansámblu si nás pan režisér vzal jenom dva – Ctirada Götze a mě.

Jaké budějické role považujete za stěžejní?
Rozhodně již zmiňovaného Puka, mého miloučkého hermafrodita. Od té doby mě spousta režisérů považuje za komediální typ herečky, čemuž se nebráním. Komedie mám ráda, takže se v podobných rolích i dobře cítím. Docela velkým překvapením však pro mě bylo, když mě režisér Jan Kačer obsadil do Ifigenie v Aulidě, kde jsem hrála s Danielou Bambasovou, která se střídala s Bibianou Šimonovou. Na inscenaci bylo mimo jiné zajímavé, že všichni kromě mě měli alternace. Jednalo se o naprosto vážný text a figuru a já si nebyla úplně jistá, zda tento odlišný typ hraní zvládnu. Dokázala jsem si ale, že se dokážu soustředit a docílit maximální koncentrace. Zase jsem si stoupla o příčku výš. Pak mi dal Jan Kačer Mášu v Rackovi, kterou jsem hrála s Alexejem Pyškem. Tedy opět další krůček vpřed. Jak říkám, těch deset let mého budějovického bytí jsem měla velké štěstí na lidi, na role a na příležitosti. Kromě toho jsem v Budějicích doma, takže tam dodnes jezdím a s tamním souborem jsem v kontaktu. Chodím se dívat na jejich představení a jezdím i na otáčko do Krumlova.

Sex noci svatojánské - s Petrem Červinkou

Neodpustím si osobní otázku. Co vy a Deset malých černoušků, kde jste ztvárnila hlavní roli Věry Claythornové? Spolu s komedií Bez roucha se jednalo o jednu z vůbec nejhranějších inscenací...
Když jednou zase Martin Glaser přišel s jiskrami ve svých očích a s hláškou: „Bude to moderna!“, čekali jsme, co se z toho vyklube. Trošku jsem se bála, protože nejsem typ herečky, která by si libovala v moderních verzích klasiky, mezi níž Agathu Christie počítám. Nebráním se však zkusit něco nového, jde o to uvěřit režisérovi. A Martinu Glaserovi jsem uvěřila vždycky. Pokaždé nám totiž naservíroval svoji dobře promyšlenou koncepci mající hlavu a patu a věděl, co chce. Pak už bylo jedno, zda to hrajeme v dlouhých nebo v krátkých sukních. Děj Deseti malých černoušků „hodil“ do špičkového luxusního hotelu, scéna byla z plexiskel, z umělé hmoty a přitom nám nechal paruky. Hru navíc nově přeložil a aktualizoval. U diváků měla úspěch, na repertoáru se udržela dlouho, takže jsem ji pak do Budějic ještě dojížděla z Prahy dohrávat.

Do Budějic jste se pak ale vrátila ještě jednou...
To vzniklo tím, že otěhotněla Lenka Krčková a potřebovali záskok do komedie Martina Glasera a Olgy Šubrtové Muž sedmi sester. Měla jsem v té době dvouletého Kryštofa a protože se jednalo jen o záskok na dvě zkoušky, mohla jsem si nabídku dovolit přijmout. Text jsem se naučila doma, kde jsem měla k dispozici i videozáznam s představením. Stráveného času na cestách Praha – České Budějovice tedy bylo minimum a i s dítětem v patách se to dalo zvládnout. Dokonce jsme s touto komedií vyhráli Festival smíchu v Pardubicích. Po Lenčině návratu z mateřské jsme se pak nějakou dobu alternovaly. Když jsem pak otěhotněla podruhé já, už jsem to nechala pouze na Lence.

S jakými pocity jste se po letech vracela na místo činu?
Jihočeské divadlo je moje srdeční záležitost, máme se tam rádi, takže s krásnými. Mám pocit, že tam nemám nepřítele. A jestli ano, ať mi to neříká.

Jaké tamní inscenace vás v tomto divadle poslední dobou zaujaly?
Moc se mi líbily Perfect Days, pak také Čarodějky ze Salemu a na Otáčku v Krumlově Sluha dvou pánů, což je perfektní inscenace Jiřího Menzela s úchvatným Tomášem Drápelou v hlavní roli. Je radost vidět podobné představení. Letos jsem tam s dětmi vyrazila i na odpolední Cestu kolem světa. A už se těším na příští léto na Jak se vám líbí, které se prý Davidu Radokovi hodně povedlo, a v kamenné scéně na Petrolejové lampy.

Již několikrát zmiňovaný Jiří Menzel měl pro vás velký význam. Nabídl vám angažmá v Divadle na Vinohradech...
On ne! Tehdy ještě byla ve funkci ředitelky paní Jiřina Jirásková. Vendulka Křížová totiž otěhotněla a potřebovali někoho, kdo by převzal její role. A vzhledem k tomu, že na Vinohradech na dramaturgickém křesle seděla Alena Kožíková, která před dvaceti lety fungovala jako dramaturg v Budějicích a jezdila na všechny naše premiéry, znala dobře celý náš soubor, tedy i mě. K tomu už probleskávalo, že by na Vinohrady měl přijít i Jiří Menzel, který o mně asi dobře mluvil, a tak mi po úvaze všech nabídli angažmá. Nejdříve jsem dostala roční hostování, jestli se osvědčím, a pak stálou smlouvu.

Co vy a přechod na Vinohrady?
Samozřejmě jsem měla trému a očekávala jsem, co bude – jestli těm vinohradským esům budu stačit. Ale všichni kolegové se ke mně chovali hezky. Dnes už můžu říci: v našem divadle je parta bezvadných lidí. A jestli si o mně někdy někdo myslel, že k tomu moc nejsem, nikdy mi to nedal sebemenším způsobem najevo a profesionálně se mnou fungoval jak na jevišti, tak mimo něj.

Tuším, že jste na Vinohradech nastudovala jako první roli Káču v Drdových Hrátkách s čertem?
Ano a hádejte, kdo tuto inscenaci režíroval?! Jiří Menzel. (usmívá se) Byla jsem ráda, že si nemyslel, že už jsem na Káču stará. Kdysi jsem v téže hře hrála v budějické inscenaci Milana Fridricha anděla Theofila, taky zajímavého hermafrodita. Jak tak přemýšlím, ti hermafroditi mě nějak přitahují... Hrátky s čertem se hrály jako rodinné představení, na které chodili rodiče s dětmi, ale i jejich prarodiče. Možná se třeba zase někdy budou takové hry uvádět...

Jak jste pak vnímala odchod Jiřího Menzela z Vinohrad?
Jeho odchod byl dobrovolný, chtěl jít sám. Samozřejmě mě to mrzelo, s Jirkou si po profesní stránce velmi rozumím, vím, co po mně chce, jeho režie se mi líbí, některé jsou nesmrtelné. Například Brouk v hlavě se na Vinohradech uvádí už od roku 1996 a na podzim nás čeká třístá repríza! O kvalitách Jiřího Menzela není třeba pochybovat. Když ztrácíte takovou oporu, je vám to samozřejmě líto. A mně to líto je. Naštěstí několik let hraju například v Divadle v Bez zábradlí v jeho Bez roucha, kde máme také pořád vyprodáno. Stejně tak Veselé paničky windsorské na Hradě patří k nejoblíbenějším diváckým titulům, takže jsem se s Jirkou vlastně nikdy nerozloučila.

Pokud hovoříme o režiích Jiřího Menzela, zajímalo by mě, jak vzpomínáte na jeho nechvalně proslulou inscenaci Dona Juana, která se hrála pouhé tři měsíce?
Podívejte se, ne vždycky se všechno povede tak, jak si naplánujete. Při práci na této inscenaci docházelo k takovým peripetiím, že bych nad vysvětlováním strávila spoustu času. Ale hlavně mi to nepřísluší hodnotit.

Albertina

Závěrem se nabízí otázka, zda jste někdy nezalitovala svého odchodu z Budějovic?
V Budějicích bych měla asi víc příležitostí než v Divadle na Vinohradech, jenže kdo nic neriskuje, nic nezíská. A ještě mi není tolik, takže určitě k nějaké té roli dospěju. Kde už jsem se zavedla, je dabing. A právě teď jsem v našem divadle obsazena do komedie Woodyho Allena Mocná Afrodité, na spolupráci s Natálií Deákovou se už moc těším. S kolegyněmi máme také rády scénické čtení Albertina, které se uvádí v Nové zkušebně Divadla na Vinohradech. Takže suma sumárum: Jsem spokojená.