Recenze

Mezinárodní festival Divadlo 2020:
Plzeňský festival zvítězil nad covidem
psáno z představení: 14.9.2020, autor recenze: Jiří Landa
foto: foto: foto: foto: foto:
Díky houževnatému nasazení organizátorů se v Plzni povedlo téměř nemožné. Mezinárodní festival Divadlo 2020 proběhl, a stal se tak jednou z mála akcí svého druhu, jež se letos povedlo nejen připravit, ale i odehrát před diváky, a to navzdory zraněním, karanténě několika souborů a s tím spojených změn programu.

Den první
Letošní ročník se nesl ve znamení loutkového divadla. Možná mohl 28. ročník nést podtitul „Loutky s covidem nemarodí“. O velmi příjemný vstup do festivalového dění se hned první den postaralo plzeňské loutkové Divadlo Alfa se svojí inscenací Pozor, Zorro!. Jednalo se o výtvarně poutavou inscenaci, o jejíž vznik se postaralo trio tvůrců Vít Peřina, Tomáš Dvořák a Ivan Nesveda. Inscenace hry, která byla založená především na jednoslovných výrazech obohacených španělskou koncovkou -os, si pohrávala s nejrůznějšími variacemi slov a novotvarů, které byly zdrojem originálního humoru. I proto lze inscenaci, z níž se i přes zdánlivou jednoduchost scénáře vykrystalizuje dobrodružný příběh s překvapivým rozzuzlením, doporučit opravdu celé rodině. Navíc si jistě budou všichni po odchodu pobrukovat některou z melodií na španělské motivy z dílny Vratislava Šrámka.

Hned vzápětí se představil renomovaný pražský soubor Buchty a loutky s inscenací Vítězné svině, o jejíž vznik se postaral především Radek Beran. Inscenace inspirovaná dílem Ladislava Klímy nese všechny atributy „buchtovské“ poetiky, v níž si tvůrci vyzkoušeli i jednu velkou premiéru. Naživo před diváky odehráli pravou nefalšovanou loutkovou soulož.

Následující hostování Klicperova divadla Hradec Králové vzbuzovalo velké očekávání. Šlo totiž o inscenaci hry Milana Kundery Ptákovina v režii Vladimíra Morávka. Při jejím sledování mě bohužel několikrát napadlo, že Vladimír Morávek v Hradci stvořil jakousi svoji „retroinscenaci“, jeho práce mě totiž svým novým pohledem okouzlovaly zejména krátce po roce 2000. Nyní mě však v jeho režii nic nepřekvapilo, jde o pouhé retro. Ano, možná nyní více dbá na hereckou složku inscenace a výkonům sehraného hradeckého souboru nelze nic vytknout, ale Morávkova velkolepě okázalá freska se dost bila se samotnou hrou. Provedení v Činoherním klubu, v režii Ladislava Smočka, tomuto poněkud vyčpělému divadelnímu textu slušelo přece jen o něco víc.

První festivalový den uzavíralo hostování pražského Národního divadla. Hru Vincenta Macaigneho Stát jsem já režíroval Jan Mikulášek. Inscenace měla dva dny před tím premiéru na scéně pražského Stavovského divadla. Sledovat toto dvouapůlhodinové martyrium se dalo jen díky precizním hereckých výkonům Zuzany Stivínové, Roberta Mikluše a Davida Matáska. Škoda však jejich energie pro takový text. Docela by mě zajímalo, pro jakého diváka dramaturgie Národního divadla hru vybírala. Na odpověď jsem nepřišel.

Den druhý
Fekálním dramatem Prezidentky z dílny Wernera Schwaba začal druhý festivalový den. Kamila Polívka se třemi herečkami brněnského HaDivadla připravila strhující podívanou, jejíž herecká gradace byla vystavěná s opravdovou precizností. Typově přesné obsazení dokázalo, aspoň v mém případě, tuto černočernou hru o lidské nicotnosti povýšit na největší inscenační zážitek festivalu.

Každoročním problémem bývá nalézt vhodnou inscenaci tamního divadla, která by zapadala do dramaturgie festivalu. Letos padla volba na hru Willa Ena Middletown. Přiznávám, poetika textů autora zřejmě nebude mým šálkem čaje. Podobný zmatený pocit a stále se vybavující otázky směřující k odůvodnění uvedení jeho hry jsem měl totiž i v pražském Divadle Ungelt, kde stejný režisér Marek Němec zpracoval jeho absurdní drama Život podle Johnsonových. V Ungeltu se režii ovšem podařilo herecké obsazení sehrát natolik, že mezi jednotlivými výkony nebyl tak propastný rozdíl, jak tomu bylo v Plzni.

O festivalové klasice, tedy hře a inscenaci Tomáše Dianišky Transky, body vteřiny, snad už netřeba psát. Šlo by jen o pověstné nošení dříví do lesa a opakování konstatování, o jak výborně napsanou hru, její provedení a výtečný výkon Jakuba Burýška se jedná.

Koronavirová pandemie zasáhla také do závěru druhého festivalového dne, kdy byla místo původně ohlášeného hostování Havelkovy inscenace Dnes večer nehrajeme uvedena komorní jednohubka pro dva herce. Inscenace hry Ľubomíra Feldeka Nepolepšený svätec je pokračováním projektu Modrý salón Slovenského národného divadla, v jehož dramaturgii se hraje například inscenace dramatiků Valerie Schulczové a Romana Olekšáka Leni. Feldekova hra je sama o sobě příliš literární, dramatické situace se mu nedařilo vybudovat, což se zákonitě v inscenaci Kamila Žišky odrazilo. Jednalo se však o náhradu, nešlo o regulérní festivalovou inscenaci, proto je nutné její hodnocení v celkovém kontextu zohlednit. Nicméně pánové Richard Autner a Matej Marušin se předvedli v tom nejlepším hereckém světle.

Den třetí
Inscenace Jana Mikuláška Don Quijote z brněnského Divadla Husa na provázku se postarala o druhé festivalové překvapení. Jan Mikulášek s Martinem Sládečkem totiž napsali zcela novou hru zasazenou do televizního studia, přičemž samotná Cervantesova hra sloužila jen jako východisko k jejich výpovědi o dnešku. Inscenací poměrně trefně vystihli často marný boj s mediálními mlýny, ale také ukázali na charaktery a přetvářku lidí vystupujících (nejen) v médiích hájících své zájmy, přičemž káží vodu, ale pijí víno… Dušan Hřebíček v ústřední roli ani na minutu neslevuje ze svého nasazení, disciplinovaně mu však přihrává celé další obsazení. Vznikla tak mimořádně kompaktní inscenace, v níž se proplétá realita se sny, nebo také s myšlenkovými pochody moderátora, který musí chtě nechtě své hosty v talk show nějak „ustát“.

Následná inscenace francouzského souboru z Avignonu zakončila třetí festivalový večer kabaretní pohádkovou hříčkou se zpěvy Triumf lásky, která byla spíš než zřejmě zamýšleným vrcholem festivalu jeho příjemným dramaturgickým doplňkem.

Den čtvrtý
Divadelní spolek Jedl uvedl na malé scéně Nového plzeňského divadla čtvrtý den hned ráno hru Jana Nebeského a Lucie Trmíkové Zahradníček / Vše mé je tvé. Inscenace poetickým způsobem komponuje Zahradníčkovy dopisy z vězení s myšlenkovými pochody jeho ženy, čímž divák nahlédne nejen do samotného Zahradníčkova osudu, ale také do celkové rodinné a dějinné konstelace jeho života. Inscenace má silnou výpovědní hodnotu a duel Saši Rašilova a Lucie Trmíkové je velmi autentický.

Na poslední den jsem měl naplánováno zhlédnout také inscenaci Nejmenší ze Sámů v provedení pražského souboru Drama Label. V dnešní podivné koronavirové době ovšem heslo „nic neodkládej na zítřek“ platí dvojnásobně. Čili o tuto inscenaci jsem byl nakonec ochuzen…

Závěr festivalu patřil Městskému divadlu Brno a hře Václava Havla Žebrácká opera, kterou nastudovala Hana Burešová. Režisérka se souborem pracuje kontinuálně, takže bylo zřejmé, že se herci dokážou naladit na její groteskní poetiku, jež postavám „kolegů“ z řad policie a podsvětí vyloženě sluší. Výsledkem je mainstreamově přijatelná inscenace, která díky souhře všech složek v čele s výkony Petra Štěpána a Jana Mazáka jistě zaujme i ostřílenějšího divadelníka.
.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.