Rozhovor

Smutek je podceňované téma
vydáno: 22.4.2021, Jiří Landa, foto: Andrea Černá (profilové foto)
Umělecký šéf MeetFactory Matěj Samec v rozhovoru přibližuje, co se dělo na této pražské alternativní scéně během uplynulého pandemického roku, a navíc poodhaluje vznik inscenací Můj bojSerotonin. A prozradil i plány na léto. Během letních měsíců by chtěli uvést některé inscenace z repertoáru pod širým nebem.

Jak jste v MeetFactory prožili poslední rok poznamenaný koronavirovou pandemií?
První vlna nás zastihla během závěrečné fáze příprav dramatizace Houellebecqova Serotoninu. Přišlo vhod, že jsme museli posunout začátek zkoušení, stejně jako termín premiéry. Dopřáli jsme si tudíž opravdu plnohodnotné zkoušení, v rámci něhož byl čas na pochyby, změny plánu, nové impulsy, debaty o věcech zdánlivě nesouvisejících. Takle bych si představoval, že by to mělo vypadat normálně. V červnu jsme odehráli asi deset vyprodaných představení Serotoninu, po představení jsme vždycky seděli a povídali si. Když to teď píšu, cítím v očích vlhkost nostalgie. Poté jsme s Petrou Tejnorovu připravovali koncept inscenace Můj boj. I v tomto případě se vyplatilo, že jsme na celý projekt získali víc času. Bohužel se odehrála jen premiéra, reprízy utnula pandemie. Podzim jsme strávili přípravou třídílného audioseriálu Serotonin, který si zájemci mohou - pozor, jen do konce května - zakoupit na eshop.meetfactory.cz. To byl vlastně poměrně velký a náročný projekt. Dramatizaci jsem výrazně přepsal, vznikly nové situace, oproti divadelní verzi je v ní i jedna postava navíc. Nějakou dobu jsem proto znovu strávil studiem Houellebecqa. Ale zkušenost to byla opět pohlcující. Režisérka Natália Deáková má bohaté zkušenosti s rozhlasovou tvorbou, bylo ohromné sledovat ji při této práci, oblíbil jsem si ji o to více. Zároveň nás tento zážitek inspiroval k novým společným uměleckým vizím. Chtěli bychom napříště rozhlasové a divadelní principy skloubit, už chystáme nový projekt, který se pokusí ohledat erotickou rovinu našich nanicovatých a osamělých životů. Zároveň si myslím, že je Serotonin jako audioseriál vlastně zdařilejší než divadelní inscenace, toto médium umožňuje větší intimitu, detailnější hereckou práci, určitě si to poslechněte! Nejlépe hned. Když jsme dodělali Serotonin audioseriál, byl jsem přesto posmutnělý. Cítil jsem, že mi vážně chybí zpětná vazba, na kterou jsem zvyklý od diváků a nevěděl jsem, jak se uspokojit. Odjel jsem tedy do Krušných hor, kde jsme s kamarádkou tančili takové gospelové tance a vykládali si budoucnost pomocí esoterických karet. Mou osudovou kartou je Milost.

Tím ovšem výčet projektů tuším nekončí…
Před koncem roku jsme v MeetFactory začali podobně jako leckdo připravovat podcast. Jmenuje se Tovární hlášení a každý týden přináší jedna z dramaturgyní působících v MeetFactory rozhovor s někým, kdo je s námi a naším programem spojený. Je osvěžující, jakým způsobem projekt náš interní team stmelil. Rád poslouchám například podcasty s našimi rezidenčními umělci, o nichž bych se toho jinak tolik nedozvěděl. Po Novém roce jsme začali s Apolenou Vanišovou zkoušet inscenaci podle Bílé knihy jihokorejské autory Ha Kang. Tuto činnost jsme později vzhledem k pandemickým okolnostem přerušili, nyní se ji chystáme obnovit. Moc se na to těším, na scéně nebudou žádní herci. Mimo to jsme zrekonstruovali divadelní sál, zaměřili jsme se především na jeho akustiku. Z toho jsem šťastný, vzhledem k intimnímu ladění našich inscenací je velmi výhodné, že budou mít herci i diváci v tomto ohledu komfort.

Jan Hájek a Andrea Elsnerová v inscenaci Serotonin (foto: Andrea Černá)
Jan Hájek a Andrea Elsnerová v inscenaci Serotonin (foto: Andrea Černá)


Čím vás po prvním přečtení kniha Michela Houellebecqa Serotonin nejvíc zaujala?
Sebereflexe, které je hlavní postava románu schopna, je dechberoucí. Bylo by skvělé, kdybych se na sebe uměl dívat taky takhle tvrdě, měl podobný nadhled a smysl pro humor, tak bohatou slovní zásobu, přečteno tolik knih… Určitě bych si pak dokázal ukousnout ze života větší sousto. Zdá se mi úžasné, jakým způsobem se v románu mluví o smutku. Toto téma mi připadá v dnešních dnech podceňované a nedostatečně tematizované, přitom je to velmi cenná emoce. Je krásné smutnit, a vůbec nejkrásnější je smutnit po lidech. Právě to činí Florent-Claude, a proto ho velice obdivuji a chtěl jsem se o něj zajímat hlouběji, pokud možno též ve své pracovní době. Zároveň se mi moc líbila postava Camille. Teprve když nabídku na tuto roli přijala Andrea Elsnerová, dostavila se ta skutečná motivace zkusit se poprat s dramatizací.

Rozhodl jste se Serotonin zdramatizovat hned po přečtení knihy?
Ano, hned. Konkrétně v momentě, kdy jsem došel na str. 43, kde se píše: „Každý rok se ve Francii přes dvanáct tisíc lidí rozhodne zmizet, opustit rodinu a začít nový život, někdy na druhém konci světa, někdy ve stejném městě.” Nějakou dobu mi ale trvalo přesvědčit režisérku Natálii Deákovou, se kterou se v posledních letech díky našemu tvůrčímu napojení můžu pouštět do náročnějších projektů… V roce 2016 jsme spolu vytvořili inscenaci Hoří, dramatizaci románu Sudabeh Mohafez, ve kterém hlavní postavu trápí vnitřní hlasy, které ji nakonec přinutí znovu si prožít bolestivou vytěsněnou minulost. Klíč k dramatizaci Serotoninu stojí na částečně podobném principu. Florent-Claude prezentuje jakousi svou úsměvně smutnou stand-up comedy, do níž si postupně zve partnery. Ti se ne vždy chovají tak, jak by potřeboval a vše mu znesnadňují. Směřuje k finálnímu setkání s Camille, k němuž nemůže dojít… Uvažování o tom, za jakých okolností by k němu dojít mohlo a jak by třeba vypadal, práci na dramatizaci rámovalo.

Mysleli jste si na herce v obsazení od začátku příprav dramatizace?
Především jsme chtěli zpracovat tuhle konkrétní knihu pro divadlo. Co se týče dramatizace, ano, to už jsem věděl, že ji připravuju pro Jana Hájka, obsazení jsme měli kompletní.

Jakou měrou jste se podílel na vzniku vámi zmiňované divadelní adaptace Můj boj?
S nápadem přišla režisérka Petra Tejnorová. Moc mě zaujal. Volba dávala logiku jak v kontextu aktuální Petřiny tvorby, tak i vzhledem k profilaci MeetFactory. Úprava tohoto rozsáhlého textu byla poměrně oříšek. Nebylo totiž záměrem uměle vytvářet nějaké dramatické situace, toužili jsme zachovat specifickou autorovu vypravěčskou flow, neobcházet ani velmi okrajové pasáže. Pracovali jsme tak, že jsme si společně s režisérkou nahlas četli velmi dlouhé části z předlohy a postupně, v několika fázích, text krátili. To jsme dělali většinou přes Skype, pokud jste ještě nezkoušeli číst si s někým nahlas přes webkamery, tak doporučuju, je v tom romantika. To jsme pak činili ještě dlouho společně s herci, bratry Rašilovy, jejichž obdivuhodný entuziasmus byl pro konečný výsledek určující.

Václav Rašilov a Saša Rašilov v inscenaci Můj boj (foto: archiv MeetFactory)
Václav Rašilov a Saša Rašilov v inscenaci Můj boj (foto: archiv MeetFactory)


Máte po zkušenosti s režií inscenace Finnmark další plány v této divadelní disciplíně?
Ne v nejbližší době. Ale něco z toho, co jsem ve Finnmarku začal, rozvíjím. Rád bych vám o tom řekl něco víc, ale stydím se.

Na čem momentálně pracujete a na jaké inscenace se v MeetFactory chystáte?
Petra Hůlová napsala pro naše divadlo novou hru Strážci občanského dobra 3. Objeví se v ní postavy, které někteří diváci znají z naší inscenace z roku 2018 - Strážci občanského dobra 2. Mimochodem na i-divadle je k této inscenaci úchvatný blog Jiřího Kouly. Postavy této nové hry jsou samozřejmě stiženy problemtikou současné pandemie a pronášejí na toto téma trefné glosy. Koncem května ji představíme v podobě rozhlasové hry, kterou bude režírovat Saša Bauerová. Vedle toho, jak jsem zmiňoval, připravujeme s Apolenou Vanišovou Bílou knihu, premiéra by mohla být v červnu. S režisérem Tomášem Loužným komunikujeme o plánech na jeho podzimní premiéru v našem divadle. Půjde o adaptaci románu Sary Baume Vyšlapaná čára, někteří diváci si možná pamatují kolosální Evu Salzmannovou v naší inscenaci Jasno lepo podstín zhyna téže autorky. Vedle toho se věnuji objevování sociální sítě Instagram, připadá mi kouzelná! Moc rád sleduji veškeré hemžení na této síti.

Objevil jste už nějaké texty, které rezonují se současným „pandemickým“ stavem společnosti a byly by hodny brzkého uvedení?
Takhle nepřemýšlím, nikdy nemám ambice divadelní inscenací říct cokoli o stavu současné společnosti.

Chystáte letní projekty, případně letní hraní?
Ano, už čtvrtým rokem budeme uvádět naši letní inscenaci Psí dny, a to stejně jako v minulých dvou letech v atmosférickém prostředí bývalého bazénu Barranovských teras, nějaké reprízy jsme naplánovali už na závěr května, snad to bude povoleno. Dále uvidíme, jak se vyvine situace. Máme k dispozici též zajímavý prostor zadního dvorku MeetFactory, málo známého, avšak inspirativního prostoru, kde lze uvést některé inscenace. Byl bych velmi rád, kdyby se nám tam podařilo odehrát nějaké reprízy inscenace Mého boje nebo Aluminiové královny.

Máte z posledního roku i nějaký nezapomenutelný zážitek coby divák?
Je mi to líto, ale nemám, přestože věřím, že kolegové připravili během uzávěry perfektní a inovativní inscenace, na rozdíl ode mě. Mám však zážitky z poslechu některých rozhlasových her. Například dramatizace Dostojevského Uražených a ponížených z roku 1989 nebo loňskou dramatizaci McEwanovy Skořápky v režii Natálie Deákové s Bárou Polákovou v hlavní roli.

Myslíte si, že se divadelní svět vrátí do stejných kolejí, ve kterých byl v době před pandemií?
Ano, přesně to si myslím. Čeká nás opět celá řada inspirativních a naplňujících setkání s okouzlujícími a krásně oblečenými lidmi v divadlech.
.

Další rozhovory

V létě se vrátíme do jihlavské ZOO
(rozhovor s: Michal Skočovský, 4.5.2021)
Vstoupit dvakrát do téže řeky není možné
(rozhovor s: Lenka Zbranková, 29.4.2021)
Právě končící sezóna bude nezapomenutelná…
(rozhovor s: Milan Schejbal, 27.4.2021)
Náš Revizor mluví současnou řečí
(rozhovor s: Jana Paulová, 24.4.2021)
Budu si vážit toho, až se vše navrátí do normálu
(rozhovor s: Petr Mikeska, 23.4.2021)
Snažím se udržovat dobrou náladu a naději
(rozhovor s: Apolena Veldová, 19.4.2021)