Rozhovor

Divadlo Dokola vzniklo na konci roku 2008, přičemž jeho první inscenací byla pohádka O statečném kováři Mikešovi. Nyní tedy vstupuje do čtrnáctého roku své existence. Ředitel souboru, umělecký šéf a herec Vojtěch Morava prozradil, jaké (nejen) pohádkové plány mají do budoucna. Zároveň jsme se též ohlédli za jeho začátky.


Čím vás oslovují právě pohádky?
Složitější otázka. Jsme malé, vlastně neznámé profesionální divadlo z Tábora, původně založené jako loutkové. Zatím máme označení „loutkové“ i v názvu. A bohužel, neznámé divadlo si moc pořadatelů a dramaturgů nepozve s večerní produkcí pro dospělé, kdy potřebují prodat celý sál. Svou roli hraje také umístění města Tábor, které je sice poměrně kousek od Prahy, ale za Prahu už je to kus cesty. Pohádky tedy byly jakousi, alespoň myslím, logickou a praktickou cestou. Ostatně, do Dokola jsem v roce 2018 nastoupil jako do „pohádkového“ divadla, a tak jsme ho i nyní na jaře 2021 s kolegyní Andreou Vondruškovou převzali. Tím nechci pohádky nebo divadlo pro děti a mládež vůbec shazovat. Naopak. Udělat poctivou pohádku, poctivou inscenaci pro mladé, je vlastně veliké sousto. Ale k vaší otázce. Pohádky miluji už z toho důvodu, že ve většině případů mají dobrý konec. Zároveň v sobě nesou moudro a poučení. Jsou soupisem našeho jazyka, nářečí a tradic. V pohádkách můžeme snít, zažít dobrodružství, učit se, bát se… Cokoliv. Nicméně Divadlo Dokola za chvíli oslaví 15 let od založení a myslím, že je čas na změnu. Nejen pro to, že je potřeba se posunout, nebo že je potřeba herce neustále udržovat v kondici a ve střehu. Především chceme loutky ukázat také dospělým a mládeži. A nejen loutky. Co se dnes ještě považuje za loutkové divadlo a co už ne? A co už je jen činohra a kde začíná loutkárna? Kladu si tyto otázky pořád dokola, protože právě rozmanitost divadla je to, co mne baví a čeho bych rád využil. Pro mládež a dospělé jsme v současné sezóně připravili hned tři premiéry. Dvě už jsou za námi a třetí by měla být v březnu. A budeme pokračovat dál. Ono totiž ani herce nebude věčně bavit hrát jen pohádky. Potřebují rozmanitost, pestrost.

foto: David Peltán

Jak jste fungovali během letošního lockdownu?
Pro mě osobně byl lockdown mírnější než pro ostatní umělce. Kromě divadla a uměleckého života se především starám o vinný bar a bistro Thir v Táboře, takže byť jsme fungovali jen v okýnku, stále jsem měl kontakt s lidmi, měl jsem práci, zážitky. Na podzim 2020 jsme s bývalými kolegyněmi z divadla založili nové Divadlo Malé čarodějnice, ale během lockdownu přišla pro mě zásadní nabídka. Možnost převzít právě profesionální loutkové Divadlo Dokola v Táboře. S mojí kolegyní Ajkou jsme šli do toho. Oba jsme s Dokola pracovali již před tím. Já coby herec a produkční v roce 2019, Ajka mne šla vystřídat na produkční pozici a já z divadla odešel. Měl jsem jinou vizi o dramaturgii a fungování. Tak teď jsme zpět a v plné síle, s našimi plány. Přivedl jsem nové umělce, nová témata a nové výzvy. Na každý měsíc máme naplánovanou premiéru, do divadla věnuji i svoji inscenaci Betléma. V Táboře jsme našli prostor, kde můžeme hrát. Do teď jsme měli pouze zkušebnu. No těším se a mám radost, že vše zatím funguje. Což teda musím zaklepat.

Právě vánoční hra Půjdem spolu do Betléma vznikla už před lety…
Půjdem spolu do Betléma jsem napsal na Vyšší odborné škole herecké. Původně pro svoji třídu, tedy mé spolužáky. Hrálo nás ji jedenáct herců v maličkém Pidivadle a na pár zájezdech. Pak jsme text v zásadní úpravě uvedli v Divadle Dívadle s Kubou Baranem, to už jsme hráli i na velkých scénách. Po ukončení činnosti Dívadla jsem Betlém začal hrát sám. Nyní je sice na repertoáru Divadla Dokola, ale pořád to je moje inscenace, srdcová a stejná již pár let. Uvádím ji pod patronátem Spolku pro tradiční Vánoce - Náš Ježíšek.

Takže ji hrajete i v plenéru?
Ano, například jsem ji uvedl na trzích v Brně, což je logicky úplně jiné než v divadle. Zima, mráz, porty a obří jeviště a největší hlediště. Moc jsem si užil také vysněné Zámecké divadlo na Kačině, do kterého jsem se zamiloval při jedné prohlídce před lety a řekl jsem si, že tady chci jednou hrát. Ale já si užiju každý prostor. Divadla jsou nádherná, komfortní. Miluji staré divadelní sály, jako je stará scéna Táborského divadla, jako jsou v Třeboni, Litoměřicích či Jablonci nad Nisou, kam se chystám letos. Mají neuvěřitelnou energii čerpající z historie. Na druhou stranu netradiční prostory přinášejí novou výzvu, nový pohled, jiné možnosti. Všude to podstatné ale dělají lidé, kteří se o prostor starají. A na ty máme zatím štěstí.

Jaká fáze vám při psaní zabere nejvíce času?
Já toho zase tolik nenapsal, i když bych chtěl. Námětů mám několik. Při psaní Betléma to bylo naprosto jednoduché, přišlo to shůry. Je pravda, že jsem před tím přečetl historické vánoční hry a těmi jsem se inspiroval. Když nad tím ale přemýšlím, tak nejvíce času mi zabere sebrat odhodlání a dokopat se k samotnému psaní.

foto: Veronika Pilařová

Kde všude vás diváci mohou navštívit?
Hrajeme hlavně na zájezdech po celé republice, na festivalech, v divadlech, kulturních domech. Všude. V plánu jsou výjezdy do zahraničí na různé festivaly a tematické štace. V Táboře každý rok pořádáme letní festival za podpory Města Tábor a Jihočeského kraje. A jak jsem se už zmiňoval, dlouho jsme měli pouze zkušebnu, byť jsme se snažili najít prostor, kde bychom mohli zřídit naší stálou scénu. Minulý měsíc jsme konečně našli místo, kde budeme hrát pravidelně. V centru Tábora, kde budeme dostupnými pro všechny. Zároveň jde o prostor s optimální kapacitou. Hned v listopadu jsme začali první reprízou Ztraceného deníku v sále Masarykova domu v Táboře.

Jak dlouho jste kdysi provozoval Divadlo Dívadlo a proč jste se rozhodl ho ukončit?
Divadlo Dívadlo jsem založil na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Plně a dobře fungovalo čtyři roky. Pak jsem pomalu ukončil všechny své činnosti. Důvod je velmi osobní a ne zcela optimistický. V životě prostě občas potkáte i špatné lidi a já se nechal oblbnout. Je to škoda, řeklo by se. Dívadlo mělo velmi dobře našlápnuto, ale každý krok v životě má svůj důvod a já se snažím ze všech chyb poučit a dívat se dopředu. A teď, i díky tomu všemu a taky díky svému okolí, můžu opět dělat, co dělám. Vést divadlo, hrát, režírovat, učit herectví a pracovat ve vinném baru, starat se o vína… Bez divadla jsem byl tři roky. Není to dlouhá doba, ale pro mě to byla věčnost.

foto: David Peltán

Na čem pracujete a co všechno máte v plánu do budoucna?
Teď máme za sebou nejnověji premiéru Ztraceného deníku profesora z Essexu. Inscenace podle stejnojmenné knihy Olgy Černé a Miroslava Šaška. Absolutně vybočující z dosavadní dramaturgie, tedy první vlaštovka nové cesty. Tady je minimum slov, hodně vizuálních obrazů, práce s atmosférou... Čeká nás také premiéra Havlova Prasete, do kterého jsem obsadil skvělého a talentovaného Štěpána Tučka. I tady jdeme za hranice dosavadních inscenací našeho repertoáru. Jednak je to první regulérní inscenace pro dospělé, ale taky co se celkového pojetí týče. Na jaře nás čeká premiéra třetí inscenace pro mládež a dospělé Spojené hvězdy. V režii Jany Hubky Vanýskové se budeme zabývat druhou světovou válkou a životem Židů. Svou obnovenou premiéru v částečně novém obsazení bude mít pohádka O zakleté holubičce v režii Tomáše Jereše, kterou jsme dříve uváděli v Dívadle. A v neposlední řadě nás kromě jiného čeká také premiéra adaptace knihy Ester Staré A pak se to stalo. Mezi dětmi velmi oblíbená kniha plná vtipných příběhů ze života… Kromě toho připravujeme i natáčení audio pohádek a her, což nás čeká začátkem nového roku. Tou dobou budeme také finišovat s dramaturgickým plánem na sezónu 2022/2023, o níž už máme z veliké části jasno.
.