Rozhovor

Dramatik a režisér Matěj Balcar dnes předstupuje před diváky s novou autorskou inscenací Podivný flám. „Jde o tragikomedii ze starého železničního mostu, kterou nejlépe definuje slogan z plakátu. Jdeš skočit, ale na mostě je plno,“ představuje svůj nejnovější počin úspěšný komediograf.

Právě máte po veřejných generálkách novinky Podivný flám. Co všechno sledujete v hledišti při prvním uvedení před diváky?
Asi hlavně reakce lidí na to, co jim servírujeme. Nejtěžší je zjistit, kde a jestli se budou smát. Toho potenciálu je ve hře myslím poměrně dost, text má humoru hodně. Nicméně u tématu sebevrahů, byť pojatých s jistou mírou nadsázky, může jít pro některé diváky až o skoro dramatickou látku. To, čemu se jeden směje, nemusí rozesmát druhého. Snažíme se proto připravit na obě varianty, i když je to nesmírně těžké. Protože, jak nám ze začátku lidé nedají smích, je pak pro herce hrozně těžké „to“ nahazovat později. Postupem času totiž mírně řečeno přituhuje a aby inscenace byla taková, jak jsem si přál, musí se lidi střídavě smát, střídavě si utírat oči a po závěrečné znělce mít v sobě mnoho myšlenek, ale zároveň i pozitivní emoci. A k tomu je třeba právě toho humoru. No, neudělali jsme si to jednoduché. Nechápu, proč ještě nedělám drama...

Jak byste novinku potenciálním divákům představil?
Jako tragikomedii ze starého železničního mostu, kterou nejlépe definuje slogan z plakátu. Jdeš skočit, ale na mostě je plno. Rozličná parta lidí, upír, mladá dívka, stařec s Alzheimerem, influencer a policistka se náhodně potkají v záři půlnočního měsíce, aby skočili z toho samého mostu. Tak si tam vzájemně překáží, oťukávají se a čekají, kdy ti ostatní odejdou. Když se to neděje, začínají vtipně interagovat a postupně rozklíčovávat, co tam každého z nich přivedlo.

V jaký moment jste začal uvažovat o sepsání hry na toto téma?
První záchvěv byl už v roce 2012, kdy jsem společně s Oldřichem Navrátilem natočil stejnojmenný studentský film. Není to úplně to samé, ale je tam Olda, upír, noc, most a motiv sebevraždy upíra, který chce umřít a nemůže, a člověka, jenž umírá a umřít nechce. Dlouhé roky jsem uvažoval, jak látku rozvést, kolik přidat postav apod. U psaní Mnoho povyku pro lajk, kde jsem se poprvé dotknul obřího nárůstu sebevražd u mladých, mě napadlo, že by bylo fajn mít hru, která se na danou problematiku podívá trochu s humorem a může lidem, kteří třeba zrovna nemají šťastné období, rozsvítit světýlko naděje. Také jsem věděl, že by nemělo jít o čistou komedii, ale o tragikomedii, protože takhle vážnou věc, má-li pojmout pět důvodů, které naše postavy na most přivedly, je nerozumné shazovat, nebo parodovat. A to je těžký úkol. Být vtipný a zároveň zůstat bolavě pravdivý a seriózní navzdory tesákům a cylindru našeho Drákuly.

ze zkoušky inscenace Podivný flám (foto: Martin Šimral)

Kdy jste tedy hru napsal?
Psal jsem ji vloni asi tři měsíce původně pro jiné divadlo, jenže vlivem mnoha nepředpokládatelných událostí z toho nakonec sešlo. Hru jsem pak nabídl Honzovi Hrušínskému, aby nezůstala ležet ladem, a jemu se líbila. Myslím, že pokud se nám povede vše dotáhnout, do repertoáru Jezerky krásně zapadne.

Lišilo se v něčem zkoušení od předchozích inscenací, když jde o vážné téma sebevraždy?
Příliš ne, a nevím, jestli to nebylo špatně. Zprvu jasná komedie, kterou jsme četli na první čtené, se totiž během zkoušení proměnila v jakýsi podivný tvar, z něhož jsme nemohli dlouho vybruslit a hledali jsme, co je s námi špatně a proč hra není humorná. Možná to bylo tou tíhou některých osudů a strašně tenkou hranicí mezi humorem a tragédií. V každém případě nám dalo docela práci vrátit se obloukem ke komedii, a ještě tak týden zpět jsem si vůbec nebyl jistý, zda se nám to povede. To samozřejmě nevím ani teď, ale veřejné generálky napověděly, že když budeme ve správné emoci, slzy i smích společně by mohly přijít. Jinak beru to téma velmi vážně a zodpovědně a myslím, že i naše hra se navzdory lehce absurdním situacím a humorným výměnám nesníží k žádné parodii ani patosu. Divadlo totiž může být zbraň, která jednomu ublíží a druhému pomůže. A já, herci i vedení divadla chceme být těmi, co pomáhají a dělají divákům dobře, byť je to sem tam může píchnout. Ale to už je život.

ze zkoušky inscenace Podivný flám (foto: Martin Šimral)

Měl jste někdy i herecké ambice?
Ano, měl, a vlastně stále mám. Celá má umělecká dráha začala proto, že jsem se chtěl v osmi letech stát Old Shatterhandem. Tak jsem natočil dětský film Vinnetou a postavu Shatterhanda si zahrál. Ano, v osmi letech s obří kapslíkovou flintou místo legendární medvědobijky. Od té doby jsme s rodinou, bráchy, babičkami, tetami, sestřenkami a kamarády každý rok plodili jeden biják. Takhle jich vzniklo kolem deseti. Pak jsem šel na filmovou školu, protože jsem se v pubertě bral dost vážně, což se podepsalo i na mém hraní, které definovalo nadzvednuté obočí, načesaná pěšinka a smrtelně vážný výraz na tváři. Co vám budu povídat. Bylo to mizerné a psaní a točení mi šlo výrazně lépe. Tak jsem se dal na to. (směje se)

Tím jste s hraním skoncoval?
Kdepak. Během studií jsem si párkrát zahrál, stejně tak někteří členové mojí rodiny, a to pokračovalo i později. Většina z nás se sešla i v mém celovečerním debutu Pánský klub, kde mimo profesionální hereckou větev rodiny ze strany mé ženy (Kristýna Hrušínská, její otec Jan Hrušínský a matka Miluše Šplechtová, pozn. redakce) hráli i moji rodiče, oba bráchové, syn Vojta, děda, babička, teta a sestřenice. Bylo to takové završení té cesty. Někdo se mi za to vysmívá, ale mě to takhle baví. Mezitím jsem hrál i v několika seriálech. Zrovna teď mě čekají tři dny v jednom, kde mám ztvárnit spisovatele, a také mám v plánu si zahrát v jednom ze svých chystaných projektů. Jde vždy o vedlejší role. Mám za to, že s přibývajícím věkem a šedinami se lepším, možná i díky práci se skvělými herci jako jsou Bolek Polívka, Jan Vlasák, Jirka Mádl a další, od kterých nasávám, jak dělají svoji práci. Nicméně dosud jsem s žádným ze svých výkonů nebyl spokojen, tak nevím, jestli nežiju jen v bludu. Nicméně ta touha se nedá udusit.

Zaskakoval jste někdy ve svých inscenacích?
Občas zaskakuji za Petra Vacka v inscenaci Naprostí cizinci, tu roli miluji. U lidí má úspěch. Upřímně jsem si myslel i na roli influencera v Podivném flámu, ale tady mě zarazilo to, že opravdu nejde režírovat a hrát, když postava nesleze z jeviště. Ondra Dvořák, který ho hraje místo mě, to tak se mnou asi nemá jednoduché, protože ho trýzním svou sebeprojekcí do postavy. No, asi jste tím dotazem tnul do živého. Docela jsem se rozkecal. (směje se)

autor a režisér Matěj Balcar

V inscenaci Podivný flám se mimo jiné objevuje jméno herce Jana Vlasáka. Jak byste ho coby herce charakterizoval?
Na Honzu jsem jako dospívající divadelní analfabet narazil poprvé ve filmu Hostel, kde hrál šíleného psychopata, a pak u Svěráka ve Vratných lahvích s jeho legendární hláškou: Břízka se k břízce naklání. V obojím mě uchvátil a teprve poté jsem zjistil, jakým divadelním esem je. Obdivuji jeho Otce i starší věci. Když jsem před dvěma lety inscenoval svou hru Mnoho povyku pro lajk, Honzu Hrušínského napadlo obsadit Honzu do hlavní role. Tehdy jsme se potkali osobně poprvé a myslím, že jsme si hodně sedli. Honza je opravdu guru, který dovede pomoct i mladším kolegům, protože často, když mi dochází slova, on ví, co tím myslím a hercům vše vysvětlí herecky. Zároveň pomáhá i mně samotnému a k tomu všemu skvěle hraje svou postavu. Práce s ním je vlastně trochu sen.

Vzpomenete si na moment, kdy jste zjistil, že by vás bavilo psát divadelní hry?
To vím přesně. Bylo to v roce 2016 při psaní dramatizace Už je tady zas! Na tu jsem opravdu dodnes pyšný, protože má hodně ze mě a prověřil ji i čas, protože žádné z divadel, které knihu chtělo adaptovat, nevynechalo mou verzi. To je čest. Tehdy mě po tom úspěchu napadlo napsat něco svého, navíc scénáře k filmům jsem už psal, jen je nikdo nechtěl. Tak jsem si řekl, pojď to zkusit od lesa. Nejdřív věc napiš jako divadlo, a pak uvidíme. Tak vznikl Pánský klub. Nejprve jako divadlo, pak televizní záznam a nakonec i film.

Psal jste už coby žák základní či student střední školy?
Psával jsem povídky, hlavně detektivky ze staré Prahy a mimo to od těch osmi i všechny své dětské filmy, což pokračovalo i na střední škole. Takže kontinuita by tu byla. Vtipné je, že náš Vojtík už s tím začíná také. V létě mu bude osm.

Plánuje se uvedení nějakého vašeho textu mimo Divadlo Na Jezerce?
Co se týče autorského textu, nic nemám potvrzené. Měl to být právě případ Flámu, ale všechny Matějovy cesty nakonec vedou zpět na Jezerku. (usmívá se) Ale jednu menší věc jsem teď nabídnul jinde, tak uvidíme. Jinak jsem osloven jiným pražským divadlem na jednu režii na podzim příštího roku, tam máme dělat jednu pecku od světového autora. To je ovšem tak daleko, že to raději stále beru v uvozovkách. Nicméně ta práce by mě bavila.

Byl jste se coby autor adaptace románu Už je tady zas! podívat na inscenace v Liberci, Šumperku a v Opavě? S jakými pocity sledujete taková představení?
Byl jsem pouze v Liberci, kde se inscenace mimořádně povedla. Zdeněk Kupka, který je opravdu poslední, v kom bych Hitlera viděl, naprosto exceloval. Představení se mi velmi líbilo, byť naše mám o fous radši, což je ale jasné. Byli jsme první. Co se týče pocitů, velice mě jejich úspěch těšil.

foto: Martin Šimral

Máte rozepsanou další hru?
Teď ne, protože jsem akorát dopsal scénář ke komornímu filmovému thrilleru Call, který bych chtěl točit v září, a pak se chystám s Rudou Merknerem na celovečerní komedii ve stylu Vrchní prchni, která se jmenuje Božský Pírko. To je ta látka, o které jsme si povídali minule, a měla být seriálem. Už je na ni objednávka z televize, ale ještě jsme nezačali upravovat původně koncipovaný seriál na filmový scénář. Tak uvidíme. Věřím však, že to dopadne. V šuplíku mám hotovou hru To je vražda, zařvala!!! Je to hororový thriller, čistá žánrovka, akorát se ještě nenašel nikoho, kdo by ji chtěl nazkoušet. Možná je s ní něco špatně, nebo je na mě málo hluboká. Nevím. Ani s odstupem času v ní chyby nevidím. Třeba se ale pletu. V každém případě ta i Pánský klub, který jsme loni derniérovali, jsou teď volně k dispozici, takže stačí zavolat.

Při našem minulém setkání jste naznačil možnou filmovou verzi Občana první jakosti. Jak jste v tomto směru daleko?
To je pro mě hrozně bolavé téma. V lednu to už vypadalo, že 23. května začneme točit, jenže se nám nakonec zhroutila část financování, takže ji teď opět hledáme. Není to málo peněz. Trochu jsme doufali v pomoc Státního fondu kinematografie a České televize, ale televize řešila a řeší své problémy a téma volebního práva tam teď asi úplně nerezonuje, přičemž fond nás označil jako ty, kteří mají nulový umělecký přínos, což mi přijde vzhledem k úspěchu hry vyloženě smutné. Zatím se ovšem nevzdáváme a chceme, aby film o demokracii vznikl výhradně ze soukromých peněz a byl takovou fackou našim institucím. Je krásné, že řada herců se nám snaží pomoct sehnat prostředky, v tomhle směru bych vyzdvihnul Nelu Boudovou. Co se týče obsazení, je částečně upravené. V lednu jsme byli domluveni s Jardou Pleslem na hlavní roli, a dále se měl oproti divadlu v roli kameramana/osvětlovače objevit Miroslav Táborský. Do týmu přibyl také Vašek Kopta. Jinak role víceméně zůstaly. Uvidíme, jestli se podaří udržet tým i pro případné nové termíny. V každém případě začíná být o Občana opatrný zájem v USA, tak třeba by to mohlo hnout ledy. Mám totiž pocit, že si tu občas nevidíme na špičku nosu.

Na jakou z premiér vašich her rozhodně nezapomenete?
Určitě na svou první Tři v tom, to bylo v roce 2015, pak Pánský klub, kdy jsem poprvé trnul, jak lidi budou reagovat na můj autorský text, a trochu se obávám, že i na tu dnešní premiéru Podivného flámu, protože jsem vážně jak na trní, co za žánr jsme vlastně udělali. V tom je to divadlo skvělý i na prd zároveň...