Zaostřeno na ...
Městská divadla pražská: Stručné dějiny Hnutí

Sarah Haváčová: Nedokonalost bereme do hry
[12.4.2019]
...ptal se Jiří Landa...

Městská divadla pražská uvedla v Divadle Komedie v koprodukci s Činohrou státních divadel Norimberk a Stuttgart ambiciózní mezinárodní projekt Stručné dějiny Hnutí, pod nímž je autorsky podepsána Petra Hůlová a režisér Armin Petras. Do jedné ze čtyř rolí byla obsazena herečka Sarah Haváčová.

Jaké máte pocity po české premiéře „Hnutí"?
Jsem šťastná. Šlo totiž o jednu z nejlepších a nejzajímavějších divadelních zkušeností, kterou jsem zatím měla. Jednak proto, že to byl mezinárodní projekt, kdy jsme museli chtě nechtě víc přemýšlet a namáhat mozkové buňky, a to dokonce i v jiných jazycích. Těší mě i to, že jsme vše v relativně krátké době dovedli do zdárného konce. Vím, naši inscenaci někteří lidé nepřijali, s tím jsme ale počítali. Divák si totiž na takové téma musí nejdřív vytvořit svůj názor, a pak se mu představení buď líbí, nebo naopak. Já jsem s výsledkem spokojená.

Jak u takového mezinárodního projektu probíhá proces zkoušení?
Nynější umělecký šéf Městských divadel pražských Michal Dočekal mě oslovil v listopadu 2017 s tím, že v únoru 2018 bude možnost dělat divadelní projekt ve Stuttgartu s Arminem Petrasem, což se pak také realizovalo. Měli jsme tam třítýdenní workshop, kde se s textem Petry Hůlové hodně improvizovalo a seznamovali jsme se se samotným tématem feminismu a věcí s ním spojených. V červnu 2018 pak proběhlo veřejné čtení ve Stuttgartu v rámci Evropského divadelního festivalu. Nazkoušeli jsme to za jedno odpoledne a večer se hrálo. Šlo asi o dvacetiminutový, lehce improvizovaný výstup, během kterého jsme měli k dispozici v ruce text. No a rok na to jsme jeli do Norimberku, kde se projekt dokončil. Armin Petras byl původně intendantem ve Stuttgartu, takže se „Hnutí" rozezkoušelo tam, pak odešel na volnou nohu, a my jsme se přesídlili do Norimberku.

Stručné dějiny Hnutí - Městská divadla pražská (foto: Patrik Borecký)
Stručné dějiny Hnutí - Městská divadla pražská (foto: Patrik Borecký)


Takže jste měli ve zkoušení téměř roční pauzu?
Ano. Před rokem jsme na tom pracovali, ale jen ve třech: já, Martin Donutil a Stephanie Leue, Felix Mühlen měl jiné pracovní povinnosti. Inscenaci, kterou jsme uvedli teď v Divadle Komedie, jsme v Norimberku nazkoušeli za jedenáct dní. V Česku jsme pak dělali ještě nějaké úpravy a trochu přizpůsobovali text pro české publikum.

Zkoušení v angličtině, němčině a češtině muselo být náročné. Neměli jste z toho v hlavě zmatek?
V Německu jsme s Martinem Donutilem hráli především anglicky, kolegové Němci německy, a tady v Česku hrajeme anglicko-česky. Překvapivě jsem se ale obávala víc české premiéry, protože jsem měla zafixovaný anglický text. Často mi do hlavy najížděla spíš angličtina než čeština. Jazyk Petry Hůlové je totiž tak specifický, že ho vnímám skoro až jako další nový jazyk. Petra Hůlová se nebojí používat novotvary, přičemž stavba jejích vět je velmi zvukomalebná, takže se v nich nedá moc improvizovat jako v anglickém překladu.

Popište, jak v Německu probíhaly zkoušky?
Zkoušeli jsme celé dopoledne, pak jsme měli několikahodinovou pauzu, a potom se jelo třeba až do jedenácti v noci.

Jak jste to zvládala?
Po dopoledních zkouškách jsem vždycky totálně odpadla a musela si jít lehnout. Potřebovala jsem mozek úplně vypnout, abych byla večer schopná pokračovat. Ale ještě k vaší předchozí otázce, jestli je těžké přeskakovat v jazycích. Vlastně ani ne, protože v inscenaci mluvíme basic angličtinou. Během představení klidně i přiznám, když něco řeknu špatně. Oslovujeme se svými vlastními jmény, takže se můžu klidně kolegyně Stephi optat, jak mám pokračovat, a ona mi pomůže text nahodit. Svoji nedokonalost bereme do hry, jde o režijní záměr. Na jedné zkoušce Petras popsal, že by to měla být "Never ready show". Držíme se kolejí, daných situací, ze kterých můžeme vždy trochu vybočit. Na poslední repríze se stalo to, že mi Stephi dala z ničeho nic facku, což nikdy před tím neudělala. Vyprovokovala ji k tomu skutečnost, že jsem se držela paravanu během jedné situace v Komunitním centru dýl než obvykle a nechtěla jsem ho pustit. Arminovo přání bylo, abychom se vzájemně mezi sebou jako herci vždy překvapovali. Tuto připomínku zpracováváme velmi zodpovědně. Každé představení je proto vždy trochu jiné.

Stručné dějiny Hnutí - Městská divadla pražská (foto: Patrik Borecký)
Stručné dějiny Hnutí - Městská divadla pražská (foto: Patrik Borecký)


V jaké roli vás ve „Hnutí" můžeme vidět?
Pevně je daná pouze jedna role, kterou hraje Stephi. Je to žena, která pracuje v Instituci, a projde si určitým životním vývojem. A já jsem její kolegyní v Instituci, pak její nadřízenou i matkou. Mám více rolí, což je herecky barevné.

Zaznamenala jste odlišné reakce na premiéru v Čechách a Německu?
V Německu byla inscenace přijata lépe, diváci byli vůči ní otevřenější. Měli jsme i hezké kritiky. V pražském Divadle Komedie se naopak i stalo, že nám několik diváků během představení odešlo.

Čím si to vysvětlujete?
Vybízí k tomu už téma feminismu a otázek kolem toho. Pak je celkem těžký jazyk Petry Hůlové, ale i prostředky, kterými se vyjadřujeme. Jde místy o dost expresivní divadlo, které asi není úplně pro každého. Občas křičíme, spoustu věcí si divák musí domýšlet, a to není úplně styl, který se tu běžně dělá. Navíc lidé, co mají problém s jazyky, to také asi úplně nedocení. Představení je i trochu náročnější na pozornost.

Jak jste se text Petry Hůlové učila?
Musela jsem se ho biflovat nazpaměť. Bylo moc dobře, že jsme na to měli rok, že jsem s ním byla už seznámená a věděla, do čeho jdu. Před rokem jsem totiž vůbec nevěděla, co je Hnutí za organizaci, co znamená bojovat za nějaké představy, názory. Nejdříve jsem se hru učila v angličtině, pak v češtině. Češtinu jsem se učila vysloveně memorováním. Řeknu vám pro představu jednu repliku mé postavy: „Etické prostředí pro vývin mladých dívek znamená, že samy sebe chápou jako něco, co se dívá a nikoli jako něco, na co je díváno. Malé dívky se mají dívat a ne se dívat, jak se někdo dívá na ně a být svědky způsobu, jak je díváno na jejich matky a jak se jejich matky zhusta více starají o to, jak je na ně díváno (kontrolují make-up a sledují vhodnost svého šatníku), místo aby svýma očima koukaly ze sebe ven a nikoli cizíma na sebe, zda vypadají dostatečně sexy." Takhle květnatě Petra Hůlová popisuje svoje myšlenky. Bylo proto hodně důležité, abych nejdříve pochopila její úvahy, co se za slovy skrývá, a pak se mi text učil mnohem snáz.

Co vy a otázka feminismu?
Podle mě je jedině dobře, že ženy bojují za svá práva, v lecčems jsme opravdu znevýhodněné, ale všechno by se mělo dělat s mírou. Nelíbí se mi extrémní chování, ke kterému dochází v západních zemích. Určité věci jsou pak až převrácené naruby, kdy se muž pomalu ani nemůže dotknout ženy, aby nebyl zažalován, nebo existence unisexových záchodů mi přijde až bláznivá. Feminismus tedy beru, respektuji, ale nic by se nemělo přehánět.

ze zkoušky inscenace Po konci světa
ze zkoušky inscenace Po konci světa


Právě jste spolu s Karlem Heřmánkem ml. začala v Divadle Bez zábradlí zkoušet hru Dennise Kellyho Po konci světa, která bude mít premiéru na konci května...
Tuhle roli mi nabídl Karel, já pak oslovila režiséra Tomáše Mašína. Původně mělo jít jen o náš malý soukromý projekt, hledali jsme pro něj prostor, pomohl nám v tom pan Heřmánek, který nám nabídl nazkoušet hru v Divadle Bez zábradlí. Text je hrozně drsný, vlastně jde až o existenciální thriller. Baví mě, jak je napsaný. Karel to hrál už v Prague Shakespeare Company v angličtině. Viděla jsem ho, takže už vím, co od něj čekat. Zvládl tehdy tu postavu podivína zahrát skvěle. Ze zkoušení se těším i kvůli Tomášovi Mašínovi, protože jsme si hodně rozuměli při natáčení seriálu Profesor T. Hudbu nám dělá Karel Havlíček, též z Profesora T., scénu a kostýmy Mariana Kuchařová, která dělala v Profesorovi T. pro změnu architektku. Ostatně i Karel si tam zahrál v jednom díle hlavní epizodní roli. Jak teď o tom tak mluvím, skoro to vypadá, že se Profesor T. na jaře přesune do Divadla Bez zábradlí. (směje se)
.