Rozhovor

S Norbertem Lichým, který už několik let patří k nejvýraznějším hercům ostravské divadelní scény, jsem se sešel po představení inscenace Zapomenuté světlo. Náš rozhovor proto začal právě u této letošní novinky, v níž se herec převtěluje v kontroverzního spisovatele a básníka Jakuba Demla.

Inscenace Zapomenuté světlo měla premiéru v září, tedy po letních prázdninách. Vnímáte pauzu dvou měsíců ve zkoušení jako výhodu nebo nevýhodu?
Podle mě není šťastné řešení inscenaci rozezkoušet před prázdninami. U nás v divadle je to však bohužel nezbytné, protože bychom jinak nestihli nastudovat a hlavně odehrát pro předplatitele všech pět inscenací, které máme ve smlouvě s magistrátem. Nevýhodou je, že jdete později na prázdniny a dřív se z nich vracíte. (směje se) Na druhou stranu si hru můžete nechat pořádně projít hlavou. U Zapomenutého světla to bylo dvakrát tak prospěšné, protože nejde o zrovna jednoduchý text. Ovšem spousta věcí se za ty dva měsíce také trochu vytratí...

Tuším, že hra není náročná nejen pro vás herce, ale i pro diváky…
Pro diváky je Zapomenuté světlo obtížné, když vůbec nevědí, na co jdou a kdo to byl Jakub Deml. A pokud navíc přijdou na film s Bolkem Polívkou, který se jmenuje stejně a je také o farářovi, začne být problém. S tím románem film kromě lásky k umírající dívce nemá nic společného… Takový divák pak musí být jistě rozčarovaný. Když jsem se dozvěděl, že pro nás bude dramatizaci dělat režisér Jakub Nvota, velmi mě to potěšilo a uklidnilo. Jakub Nvota totiž režíroval Spalovače mrtvol, což byla v poslední době jedna z nejhezčích prací, co se týče vztahu režiséra s hercem, která mě potkala.

Zapomenuté světlo

Jak dneska vnímáte Jakuba Demla?
Přečetl jsem několik jeho básní, jsou krásné, ale je z nich více než zřejmé, že mu v hlavě probíhaly všechny možné běsy a démoni. Je těžké si představit, co se v něm odehrávalo, tehdy navíc vládla jiná morálka, byly úplně jiné představy o literatuře, víc se diskutovalo, bylo mnohem více erudovaných kritiků. Dneska je všechno trochu jinak koncipované. Když jsem si například zrovna dneska přečetl studentské kritiky na naši Maryšu, říkal jsem si, že z toho snad studenti vyrostou. Kdyby ne, je to katastrofa! Při takovém stylu psaní je nutná určitá všeobecná vzdělanost, všechno si nevygůglíte… Ale zpět k tématu. Jakub Deml byl rozervaná duše, hrozně nešťastný, bojoval s celibátem, stejně jako s tím, co si on na rozdíl od společnosti představoval pod literaturou a psaním. Zároveň byl rebel a stál si za svojí pravdou.

Nastudoval jste ještě náročnější text, než je Zapomenuté světlo?
Spalovač mrtvol byl podobně těžký a náročný v tom smyslu, že tam od začátku do konce nemám chvíli, kdy bych slezl z jeviště. Abych řekl pravdu, Spalovač je pro mě možná ještě trochu obtížnější.

Je pravda, že jste před zkoušením pro inspiraci navštívili krematorium?
Ano, byli jsme se tam podívat. Dvakrát. Stačilo.

Jaký nejsilnější zážitek jste si odtamtud odnesl?
Když jsem se kouknul okýnkem na to, jak mrtvola hoří. A také nikdy nezapomenu na kontejner před krematoriem, kde byly naházeny endoprotézy, které neshořely, zbytky protéz… Asi to ale patří k životu, žádný děs na mě nekoukal, jen jsem si uvědomil, že je to smutný. Pokud je někomu dvacet, tak mu to ještě tak smutné nepřijde, ale mně bylo krátce po padesátce, a tak jsem si říkal: „Hm, tak kolik ještě, než mě přivezou sem?! Kolik ještě rolí…“ Každý herec totiž stárne s další derniérou.

Spalovač mrtvol

Nebáli jste se, že diváci budou vašeho Spalovače mrtvol srovnávat s úspěšným filmem?
Osobně jsem se tím vůbec nezabýval. Opravdu! Takových rolí už byla spousta, například Švejk nebo adaptace Rozmarného léta, Ryba ve čtyřech. Přece se to kvůli tomu, že to jednou fantasticky zahrál Rudolf Hrušínský, už nikdy nebude uvádět? Chápu, jde asi o dost marný boj, srovnávat se bude, ale divadlo zase může nabídnout jiné prostředky než film.

V Divadle Petra Bezruče jste se Spalovačem mrtvol tento boj rozhodně neprohráli. Jedná se o velmi úspěšnou inscenaci…
Ano, což mě samozřejmě těší. Já si film osvěžil asi dva měsíce po premiéře a přišlo mi, že naše inscenace je možná lehce zajímavější v tom, že je v ní vidět Kopfrkinglův vývoj od toho „normálna“ až do té řekněme zrůdy. Ve filmu je však od první vteřiny pokřivené všechno a pořád. Vidíte zlaté zuby, rybí oka, všichni se šklíbí a jsou divní. Ano, určitě i kvůli tomu je film slavný, a jistě je to i odlesk doby, v níž vznikl…

Co vám kladl režisér při zkoušení na srdce?
Dbal na to, abych opravdu dodržoval text a aby Kopfrkinglovy promluvy a dialogy byly stále zajímavé, aby se nestaly monotónními. Nabízel mi možnosti, jak bych mohl říci jednu větu různými způsoby, já pak přišel třeba ještě se dvěma, a podle toho se zkoušení odvíjelo dál. Navíc si za každou cenu netrval na své pravdě. Vycházel z nás herců. Byl si totiž vědom toho, že o co víc bude inscenace naše, tím se v ní budeme cítit svobodněji. Takových režisérů dneska už moc není.

Opravdu?
Ano, vlastně by se dalo říci, že není moc režisérů, kteří vůbec pracují s herci. Vzpomínám třeba na režiséra Josefa Janíka, dlouholetého bezručáckého kmenového režiséra. Dával nám opravdu druhou školu. Dbal na to, aby člověk vedl dialog, abychom se na jevišti poslouchali a naslouchali si, abychom neodpovídali dříve, než si necháme otázku projít hlavou, abychom nebyli automaty, aby to prostě vypadalo, že náš dialog probíhá v reálném čase před divákem. Ony se vám možná tyhle věci zdají být samozřejmé, ale nejsou. Režisér by měl podle mého názoru herce inspirovat a udělat vše pro to, aby ho práce bavila a přišla mu tvůrčí. Pokud jen splňujete nějaké pokyny, je to nuda. Když vás ovšem režisér přesvědčí o smyslu své koncepce a vy mu uvěříte, můžete se pak i v druhém zmiňovaném případě inscenací cítit svobodně.

Kdy vás osobně režisér takto o své koncepci přesvědčil?
Byl jsem třeba přítomen zkoušení adaptace románu Jerome Klapky Jerome Tři muži na čundru a černý les v Národním divadle Moravskoslezském. Inscenaci režíroval Ondrej Spišák, který mě požádal, abych mu připravil hudbu. Původně jsem si myslel, že tohle nemůže fungovat, že je tahle knížka nepřevoditelná na jeviště. Bral jsem to, jakoby se někdo pustil do zdivadelnění Saturnina, na kterého pak shodou okolností záhy také došlo. (usmívá se) Ondrej mě stále přesvědčoval, takže jsem docházel poctivě na zkoušky a postupně zjišťoval, že má pravdu. Pak jsme spolu dokonce dělali i Rozmarné léto. On k němu našel půvabný klíč, který na jevišti krásně fungoval. O některých věcech by prostě herec asi neměl takhle předem přemýšlet a měl by si počkat na to, s jakou vizí režisér přijde.

Jakým způsobem k inscenaci skládáte hudbu?
Naposledy jsem dělal hudbu snad k Revizorovi Martina Františáka, který měl premiéru zhruba před pěti lety. Vždycky je to pro mě výzva. Zaprvé totiž musím řešit, kde na to vezmu čas, a zadruhé, jak zase přesvědčit vedení, že to nebude za pět padesát, že chci muziku natočit ve studiu s filharmoniky, což stojí nějaké peníze.

Musíte vedení dlouho přesvědčovat?
To nechávám na režisérovi, já musím přesvědčit hlavně jeho. (směje se) Podle mě je hudba od „živých“ profesionálů nenahraditelná a už samotná práce s nimi je zážitek. Živý nástroj je živý nástroj. Navíc jsem samouk a amatér, takže se od nich spoustu věcí naučím.

V jaké fázi zkoušení začínáte psát k inscenaci hudbu?
Vždycky až v momentě, kdy při aranžmá vidím nějaké situace. Chodím se dívat na zkoušky, ale na něčem se samozřejmě s režisérem domluvíme předem, každý z nás má určitou základní vizi. Pokud v inscenaci hraju, je to jednodušší, protože mě postupně na zkouškách něco napadá. Hodně jsem dělal také muziku pro pohádky, které jsem měl vždycky rád. I u nich jsem ale chtěl, aby to jejich „umca umca“ bylo vždycky na solidní úrovni a trochu odlišné od jiných „umca umca“.

Jednou z vašich posledních nastudovaných rolí je také Lízal v Maryše, kterou režírovala Janka Ryšánek Schmidtová. Vzpomenete si, kdy jste tuto hru viděl poprvé?
Šlo o hostující představení Národního divadla Bratislava a pamatuji si, že pan Dočolomanský hrál Francka. Jsem sice z divadelního prostředí, divadlo jsem znal odmalička důvěrně, chodil jsem se dívat i na některé tátovy večerní věci, ale když jdete do divadla se školou, dav vás strhne… Znáte to! Divadlo mě ale jinak fakt hodně bavilo, dokonce jsem jako dítě hrával v dětských inscenacích malé role. Jenže oni dělali Maryšu v krojích a hrozně pietně, což na nás působilo strašně směšně. Kdybychom to dneska hráli takhle my, děti by se smály určitě také. My tedy k Maryše přistoupili také tradičně, ale ne ortodoxně. Snažili jsme se jít zlatou střední cestou. Ale hlavně máme podle mého názoru stoprocentní představitelku Maryši. Pavla Gajdošíková se pro tu roli snad narodila. Mám ji moc rád i jako herečku a kolegyni, příležitostně také zpívá u mě v kapele. To byste koukal, jak to na pódiu dokáže rozjet! Místy jde o punk jak hrom. Je navíc hrozně inspirativní. Těší mě, že mohu hrát Lízala právě s ní. Snad je to vzájemné. Snažím se jí být na jevišti dobrým partnerem. Tedy… většinou. Teď zřejmě kolegové nevěřícně pokývají hlavou…

Jak pohlížíte na Lízala?
Podle mě byl stoprocentně přesvědčený o správnosti svého počínání. Tehdy šlo hlavně o spojení majetku. A protože vzešel z nuly, za celý život se strašně nadřel a věděl, co je to otáčet krejcar v ruce a že peníze nepadnou z nebe, snažil se dceru zaopatřit. Sňatky z rozumu byly tehdy naprosto běžné. Ani Lízalka si ho kdysi nebrala z lásky. My si dokonce jeden čas pohrávali s pro mě docela veselou myšlenkou, že stará Lízalka s Vávrou kdysi něco měla. Pro samotnou inscenaci by to sice nebylo nijak podstatné, ale upřímně jsem se tím, že spolu měli kdysi románek, bavil.

Maryša

Je v inscenaci moment, na který se těšíte?
Přiznám se, že mám tuhle inscenaci nekriticky rád. Podle mě má lidem co říci. Diváci jsou během představení tiše jak pěny, poslouchají, se zájmem nás sledují. Najednou zjišťují, že jde o krásně napsaný příběh, který se dá sledovat za jakékoli doby. Ve hře jsou ale přece jen dvě věty, které mě, i když je slyším posté, svým způsobem strašně dojímají. Zaprvé když Maryša říká: „Proboha nelamte mi život!“ To je tak krásné spojení to „nelamte mi život.“ A ta druhá replika Maryši zní: „Bude to život k utopení.“ Lízal svoji dceru opravdu strašně miluje, chce pro ni jen to nejlepší, a tak od té doby, co se vše domluví a Maryša mu řekne větu: „Jako bych do kamene mluvila,“ je jasné, že svého rozhodnutí dát Maryšu Vávrovi, lituje. To se znásobí ve chvíli, kdy zjistí, že Vávra jeho dceru bije. No a tak to řeší alkoholem…

Máte rád českou klasiku?
Nejsem na ni expert, ale z toho, co jsem viděl, je určitě dobrá Její pastorkyňa a Gazdina roba. Pak také Rok na vsi nebo Naši furianti – ti můžou na jevišti zvlášť dneska fungovat opravdu krásně, tedy pokud se k nim najde správný klíč. Klasiku mám rád a není náhodou, že odolává času a změnám vkusu. Osobně například miluju Shakespeara, ten se dá hrát pořád. Podle mě je lepší nasadit klasiku, než něco, čemu se říká kultovní, ale přitom v tom nenajdu skoro žádnou myšlenku a nemůžu se s tím ztotožnit. Na druhou stranu chápu dnešní trend zábavy, takže i proto jsem hrozně rád, že u nás vzniklo Divadlo Mír, které se zabývá bulvárem a zaplnilo tak ostravskou díru na trhu. Navíc se tam nezabývají jen bulvárem, teď snad budou zkoušet i trochu jiný typ dramatiky. Ale diváci se tam zasmějí a k nám pak přijdou na něco vážnějšího. Teď to nemyslím nijak zle, já si v bulváru sám klidně rád zahraju, ale nechci se tvářit, že se jedná o nějak zásadní umělecký počin.

Když už jsme u komedií, hned jsem si v této souvislosti vzpomněl na inscenaci Jana Mikuláška Noc bláznů…
…což je případ dobré komedie. Překvapilo mě, že si Jan Mikulášek tehdy vybral a zrežíroval právě tento titul a navíc v období, kdy dělal stylově odlišné věci. Tuto komedii nastudoval naprosto civilně, bez stylizací, prostě vytvořil normální inscenaci, geniálně k ní vybral muziku, navíc byla i výtvarně úžasně řešená, takže jsme ji všichni hráli moc rádi. Velmi zdařilý byl i překlad Dáši Bláhové.

Noc bláznů

Zmínil jste váš blízký vztah k Williamu Shakespearovi…
Ano. Dokonce bych se chtěl ke dvěma rolím ještě někdy vrátit – ke Claudiovi z Hamleta a ke Králi Learovi.

Proč?
Myslím, že jsem jim zůstal ještě něco dlužen. Jsou inscenace, které opustíte, ale tak nějak cítíte, že byste potřeboval ještě několik repríz, aby postava vypadala podle vašich představ. Nebo něco pochopíte až později, čímž se pak rázem dostanete do momentu zkoušení před pěti lety a řeknete si: „To by se tam přesně hodilo, jó, kdybych já tehdy věděl, co vím teď“. Tyhle dva krále bych si skutečně rád zahrál znovu. Bavilo by mě je nastudovat například právě s Jakubem Nvotou. Vlastně vám ani nevím, proč mi Shakespeare tak přirostl k srdci, ale určitě ne proto, že jde o sázku na jistotu. Když ho někdo nastuduje poctivě a nesituuje ho za každou cenu někam do metra, do sklepa nebo na lešení, stačí zahrát jen to, co je napsané, což zaručeně funguje.

Hamlet

Claudia jste ztvárnil ve slavné Joskově inscenaci s Richardem Krajčem v roli Hamleta. Jaký byl podle vás Jiří Josek režisér?
Výborný, třeba i právě proto, že jsme hru tři týdny četli, učil nás blankvers, který by měl každý herec po škole umět, jenže realita je jiná... Řada lidí s ním má problém, akorát se to stydí přiznat. Jiří Josek trval na tom, aby ho uměl i poslední pěšák na scéně. No, a pak se jen snažil svůj překlad převést na jeviště. Jistě, scházelo tam možná pár nápadů, někdo někde občas špatně stál nebo ne vždy se dodržovaly zásady režie, ale to nikoho nezajímalo. Inscenace totiž měla svou sílu.

Když už jsme se dostali zpátky v čase, zajímaly by mě vaše začátky v Divadle Petra Bezruče, kam jste přišel v roce 1987. Lze vás tedy právem považovat za pamětníka této scény.
Trochu vás opravím, v roce 1987 jsem se k Bezručům konečně dostal. Vždycky mi bylo jasné, že pokud jednou vystuduju JAMU, tak se budu hlásit právě k Bezručům. Jenže jsem se na JAMU třikrát nedostal a v Divadle Petra Bezruče neexistoval institut eléva. Nastoupil jsem proto do divadla v Šumperku, kde jsme s Mirkem Etzlerem a Jirkou Dvořákem strávili asi dva roky a kde jsme zažili neuvěřitelné špílce, například Goldoniádu. Oni se pak na JAMU na rozdíl ode mne dostali. Možná by bylo lépe, kdyby mě na školu vzali, celý život jsem totiž musel dohánět běžné věci jako je třeba práce s mikrofonem, výslovnost, recitace a podobně. Navíc má člověk díky škole hned více kontaktů po republice. V Šumperku tenkrát pracoval režisér František Čech, který byl před tím u Bezručů kmenovým režisérem, jenže musel odejít kvůli svému náboženskému vyznání. Přijal tedy angažmá v Šumperku, kde se mimo jiné staral o nás elévy. Dodnes jsem mu za spoustu věcí vděčný. Byl neuvěřitelně trpělivý, vstřícný, lidský a my mu vše vraceli jen lumpárnami. Po dvou letech jsem se přes ostravské Divadlo loutek dostal konečně k Bezručům, kde jsem se cítil už jako doma. Dodnes mám naše divadlo rád.

Zažilo během vašeho angažmá Divadlo Petra Bezruče opravdu těžké časy?
Ano. Velmi dobře si pamatuju dobu, kdy nás zrušili jako příspěvkovou organizaci a my museli fungovat jako Divadelní spolek Petra Bezruče, který zajišťuje provoz kulturní budovy Petra Bezruče v ulici 28. října. Šlo o politický akt, který podle mě nemá jakýkoli precedens. Přineslo to jen bolest, zármutek, rozčarování, beznaděj. Nikdo dodnes neví, kdo to vymyslel, proč to bylo – nikdo do toho nechce ani moc šlapat, neví se, na čí to bylo objednávku, o co vlastně šlo. A když se někoho zeptáte, zda by se po tom nechtěl pídit, každý od toho dává raději ruce pryč.

Co se dělo dál?
Rozpustili nás. Jednoho dne přišla komise pěti „schopných“ mužů, kteří nám dali podepsat výpovědi s tím, že naše funkce herec u Divadla Petra Bezruče zaniká a my šli na pracák. Nikdo se nás na nic neptal, postavili nás před hotovou věc. Po prázdninách na magistrátu pověřili pět úřednic, které nikdy neměly s divadlem nic společného, aby zajišťovaly v budově Petra Bezruče provoz, takže musely najmout divadelní soubor. Probíhaly konkurzy, ovšem některé herce už si rozebrala jiná divadla. Takže Divadlo Petra Bezruče s tradicí od roku 1945 vydrželo do roku 1992… Postupně se provoz obnovil, teď jsme společností s ručením omezeným a fungujeme na grant města. Doufám, že se už nikdy nebude taková situace opakovat.

Škola základ života

Kdy jste poprvé stál na prknech tohoto divadla?
Když mi bylo devět let ve hře Alana Alexandera Milneho Tajemství bílých dveří, kterou režíroval můj táta (jeden ze zakladatelů Divadla Petra Bezruče Saša Lichý, pozn. autora). Měl jsem výstup až na samém konci, hrál jsem budoucího prince království a říkal jsem repliku: „Až budu velký, tak něco udělám, já vím, že něco udělám!“ A spadla opona. Pak následovaly další role, například Cipísek opět v režii mého táty nebo v inscenaci Pavla Palouše Naše městečko.

Pamatujete si, jak se k vám táta při zkouškách choval?
Hezky, nijak mě nestresoval, ale já se před ním vždycky strašně styděl. Ale strašně! I když mě pak připravoval na přijímačky. A to mi zůstalo dodnes. Když přijde na představení brácha nebo máma, mívám před nimi hroznou trému.

Z vámi zmiňovaného Cipíska jste po letech v roce 1991 v novém nastudování povýšil na Rumcajse, že?
Ano, ano! A jako Rumcajs jsem nosil malého Cipíska na zádech, což bylo postupem času dost náročné. Inscenaci jsme totiž hráli tři roky a ten klučina se během té doby trošku zakulatil, stal se z něj menší muflonek. Takže jednou, když už se zase chystal mi skočit na záda, jsem mu dal nekompromisní povel: „Za ruku pojď!“ Od té doby jsme to hráli takhle. Vidíte, i to je typický příklad toho, jak se divadelní inscenace postupem času vyvíjejí. (směje se)