Rozhovor

Setkali jsme se v krásném prostředí pražského Nového Světa, kde Alena Mihulová nejen bydlí, ale nyní také přes prázdniny hraje na Letní scéně Divadla Ungelt v komedii Skořápka. Naše povídání jsme proto začali právě u této inscenace.

Skořápka (foto: Jan Malíř)

Hrajete pod širákem poprvé?
Ano. Pokud tedy nepočítám, že jsme ve 4. ročníku na JAMU byli v Maďarsku a tam jsme na louce hráli úryvky z nějaké komedie dell´arte. Skutečné divadlo v plenéru hraju až nyní tady v Ungeltu.

Jaký je to pocit?
Docela mě překvapilo, že jsme s Petrou Nesvačilovou schopny inscenaci nazkoušenou pro komorní prostor udržet i venku velmi podobně, reakce diváků se zase až tolik neliší. Na Letní scéně je mi příjemně i kvůli tomu, že je celá ze dřeva, ať už se jedná o jeviště, hlediště, bar, naše zázemí, všechno to hezky voní přírodou. Navíc je umístěna na Novém Světě, v nádherné části Prahy. Příjemným bonusem je i fakt, že jsem v divadle z domova za pár minut pěšky.

A vaše první dojmy z představení?
Včera jsem hrála poprvé, bylo krásně jasno a vedro. Dneska bylo naopak zataženo, takže jsme už první část hráli skoro ve tmě, pršelo a lidé v hledišti seděli v pláštěnkách. Ve dvou dnech jsem tak vlastně zažila všechno – dvě naprosto odlišné situace, ale líbily se mi obě, každá z nich měla své kouzlo. V druhé půlce dnešního představení jsem třeba chvíli přemýšlela, co to najednou tak šustí. Pak mi došlo, že začal trochu foukat vítr, který rozechvěl pláštěnky diváků. Trpělivost a odvahu lidí obdivuji, protože hlavně na začátku pršelo opravdu hodně. Obě představení byla i díky nim úžasná. S Péťou se navíc na jevišti cítím bezpečně, jedna druhou nikdy nenecháme ve štychu, což je také fajn pocit.

Kolikrát jste Skořápku četla, než jste roli přijala?
Vždy potřebuji být přesvědčená, že je nabízená role opravdu pro mě, že jí mám co dát, že o ní dokážu přemýšlet a mít už při čtení nějaké emoce. To beru jako první předpoklad k tomu, že si s ní porozumím i na jevišti. Zajímá mě nejen samotný text, ale i to, s kým budu hrát a kdo bude inscenaci režírovat. Nechci už dělat s lidmi, s nimiž si nerozumím. Jinak jsem však klasická herečka, co si nejdříve projde svoji linku. A když zjistím, že je pro mě nabízená role zajímavá, přečtu si hru nebo scénář zběžně celý, pak ještě jednou, ale už pečlivě.

Opravdu jste schopná roli odmítnout?
Ano. Tady to sice moc nefrčí, ale já to tak mám. Někdy lidem připadá divné, když jim řeknu, že nevím, jestli je to role pro mě. Podle mého názoru totiž nikdo nezahraje úplně všechno. Jenže tady v Čechách se traduje, že nejúžasnější herec je ten, který to dokáže. No já bych ho fakt chtěla vidět! Pro některou roli zkrátka máte chtě nechtě větší či menší dispozice, a to jak naturelem, tak fyziognomií. Skutečně věřím tomu, co kdysi říkal můj muž (filmový režisér Karel Kachyňa, pozn. autora), že polovina úspěchu je typ, entrée – když herec vejde na jeviště nebo před kameru, musíte z něj mít ihned potřebný dojem.

Skořápka (foto: Jan Malíř)

Jenže v tom případě by se nikdo z herců dále nerozvíjel a byl by obsazován jen podle typu…
Ale to není pravda! Naopak je důležité, aby vám každá další role přinesla něco nového, čím se váš herecký rejstřík rozšíří. Jen si nemyslím, že bych toho mohla docílit nějakým velkým skokem. A pokud ano, musela bych se setkat s perfektním týmem, scénářem, kolegy – a to je tady tak trochu nereálné, nemyslíte?! My obdivně hledíme na americké filmy, kde je všechno naprosto dokonale připravené, kde herci mají agenty, kteří jim vybírají role na tělo, protože vědí, co by jim sedělo. Než tam herec nějakou roli přijme, předchází tomu dlouhá příprava a pak se na natáčení ještě déle připravuje. A pečlivě.

Když už jsme u těch protiúkolů, nebyl jedním z nich i obsazení do role Biletářky, kterou jste hrála při studiích na JAMU?
Popravdě, můj ročníkový pedagog Peter Scherhaufer se mě tehdy na nic neptal. Prostě jednoho dne přinesl tento text Arnošta Goldflama a já jako studentka neměla na výběr. Díky tomuto zkoušení jsem se mimo jiné naučila na jevišti zkousnout věci, které jsou proti mému přesvědčení.

O co se jednalo?
Byla jsem vychována k úctě ke knihám. Jenže ta postava v jednu chvíli musí pálit knihy, což byl hodně těžký moment, do kterého se mi vůbec nechtělo. Nicméně jsme to pak udělali – vyrobili jsme vydlabanou hořící knihu a já kolem dalších hořících knížek tančila. Když se jedná o krásnou roli a ta věc se dá lidsky přijmout pro daný moment inscenace, naučila jsem se to překonat. Ono ale i jinak bylo pro mě to celé zkoušení poměrně dost drsné.

Proč?
Představte si, že jste v prázdné zkušebně s režisérem, pedagogem, on před vás rozestaví prázdné řady židlí, sedne si do první z nich a jen se dívá, co mu předvedete. No a vy zpaměti odříkáváte naučené texty a pokoušíte se něco hrát, zaujmout, a on ani nemrkne a jen mlčí. Právě tak probíhala počáteční půlhodina naší první zkoušky. Cítila jsem se při tom trapně a ono to nepochybně i trapné bylo. Pak se však najednou zasmál, plácl se do stehna a já začala dedukovat, že jestli se tady na tom místě směje, pak jsem tu část před tím – tu přípravu na fór i kousek po něm, udělala dobře. Z těchto střípků jeho reakcí jsem si tedy sama postavila kus inscenace a on až potom mi začal radit a společně se mnou vymýšlet situace. Na Petera Scherhaufera s láskou vzpomínám. Jestli mě někdo u divadla něco naučil, tak to byl on a Ivo Krobot, s nímž jsem dělala druhou absolventskou inscenaci Čechovova Višňového sadu. Ivo Krobot mě obsadil do role Raněvské, i když jsem si přála hrát úplně jinou roli.

Jakou?
Duňašu, protože mi ta zamilovaná služtička hodně imponovala, starou Raněvskou jsem prostě hrát nechtěla. Před režisérem jsem záměrně chodila v námořnickém tričku, s culíkem a tvářila se, že je mi o deset míň, jen aby ta Raněvská „nezbyla“ na mě. Nepomohlo to. Nakonec jsem ale za tu zkušenost byla ráda. Dodnes vůbec nechápu, jak jsem ji mohla uhrát. A podle všeho se mi i povedla, přestože jsem většinu z těch věcí neměla, a kvůli svému věku ani nemohla mít, odžitých.

Co vám při její tvorbě pomáhalo?
Vždy se snažím v situaci věřit, jako bych ji prožívala doopravdy, a nemít o tom pochybnosti. Hodně příjemně mě překvapilo, když jsem pak viděla záznam na videokazetě. Tu VHS mám dodnes schovanou, i když je to hodně děsivá kopie. Naposledy jsem se na ni dívala asi před deseti lety a musím uznat, že s námi Ivo Krobot dokázal malý zázrak, protože jsem s tím byla spokojená i takhle po letech.

Princip náhody (foto: archiv Divadla Ungelt)

Ještě bych se však přece jen jednou otázkou vrátil k Biletářce. Jak jste přistupovala ke komunikaci s diváky, která je nedílnou součástí tohoto monodramatu?
U Scherhaufera jsem se naučila jednu zásadní věc – nedělat z diváka blbce a nepodceňovat ho. Musela jsem mít připraveno hned několik variant, lidé vám totiž většinou nezareagují tak, jak chcete. To je první věc. Zadruhé skutečně nemám ráda, když někdo dělá humor, co uráží diváka, nebo ho nějak osočuje a napadá. To bych nikdy nedělala a Scherhaufer to cítil podobně. Zkoušení tedy postavil na hravosti, které mě zároveň učil. Byl velmi nápaditý, vymýšleli jsme spoustu variant, jak by diváci asi mohli reagovat. I když je samotná hra velmi dobře napsaná, herečka si hodinu a půl před diváky jen s textem nevystačí. Je potřeba publikum neustále nějak překvapovat a bavit ještě něčím jiným než slovy.

Před studiemi na JAMU jste ovšem už působila v Činoherním studiu Ústí nad Labem.
Ano, jako elévka. Mojí první rolí byl záskok v inscenaci Jakub Fatalista, kde jsem hrála postavu Agáty. Partneřila jsem s Jirkou Bartoškou, Karlem Heřmánkem a mojí kolegyní byla Hana Sršňová v roli druhé dívenky Justiny. Na Jirku Barťáka mám moc příjemné vzpomínky, byl pro mě opravdovým drsňákem a už patřil do velkého hereckého světa, do něhož jsem já teprve jen zlehka nakukovala. Choval se tenkrát ke mně moc hezky, i proto ho mám možná tak ráda dodnes.

Co pro vás ústecké období znamenalo?
Bylo hezké, ale také drsné, protože se tam se mnou nikdo moc nepáral. Mými kolegy byli například Marie Spurná a Leoš Suchařípa, což mluví za vše. A to ten Leoš na mě byl ještě docela hodný. V klubu jsem totiž měla vždycky nerva, aby se mě náhodou nezeptal na to, co jsem četla nebo viděla, protože by ihned zjistil, jak jsem totálně nevzdělaná a vůbec ne sečtělá. Dostal by mě na cokoli, byl totiž nesmírně inteligentní a vzdělaný. Myslím, že jsem mu ani nestála za to, aby mi nějaká taková témata házel. (směje se)

Jaká z tamních rolí pro vás byla stěžejní?
Určitě musím vzpomenout svůj první záskok ve Velkolepém paroháči. Měla jsem hrát ženu z lidu, která tam v jednu chvíli vejde s davem vesničanů, co jsou rozhořčeni nad tím, jak volné mravy manželé uznávají. Strčili mi do rukou klacek, s nímž jsem měla do něčeho mlátit, a přitom zakřičet pár vět textu. Tak jsem se své repliky naučila, vběhla na jeviště a vše si poctivě prožila i s patřičnými rozhořčenými emocemi. Cítila jsem, že to bylo z mé strany naprosto herecky naplněné. No, a pak jsme vešli do portálu, kde stál Aljoša Okuněv a sdělil mi nesmlouvavou pravdu. Prý mi nebylo vůbec rozumět, nikomu jsem neřekla ani jednu narážku, takže všichni kolem mě jen pobíhali a snažili se nějak trefit do toho, co jsem ze sebe v tom emočním rozhořčení vyluzovala. Takové byly moje začátky. Potom mě už ale začaly potkávat moc hezké role jako například Mášenka v Revizorovi v režii Ivana Rajmonta, který mě vlastně do Ústí na přímluvu Jiřiny Jiráskové vzal. Oblíbila jsem si také služtičku Zelimu v Princezně T. od Daniely Fischerové.

Jak to tedy bylo s vaším příchodem do Činoherního studia?
Jiřina Jirásková mě tehdy střídavě se Stanislavem Zindulkou připravovala na přijímačky na DAMU a JAMU. Na školu jsem se totiž dostala až na čtvrtý pokus, když se Standovi podařilo přesvědčit jednu paní, která tam opět chtěla protlačit nějakého svého favorita, ať už vezmou mě. A právě v tomto období Jiřinka zavolala Ivanu Rajmontovi s tím, aby se na mě podíval, že jí přijdu šikovná. Takhle jsem se dostala do Ústí, aniž bych před tím kdy dělala divadlo třeba jen amatérsky.

Opravdu?
Jediná moje zkušenost s divadlem byla na základní škole, kde jsme se spolužáky nazkoušeli Sněhurku a sedm trpaslíků. Bylo mi asi devět a s hraním to nemělo nic moc společného. Prostě mi jen na červeno nabarvili tvářičky, do ruky mi dali lucerničku, oblékli do kostýmu a šli jsme. O několik let později jsem se k tomu na škole ještě vrátila, hodně mě například bavila zlá sestra Amálie v Popelce. Také jsem hrála Marušku v pohádce Sůl nad zlato, kde se také odehrálo mé první setkání se zpěvem, do kterého se mi vůbec nechtělo a moc se mi do něj nechce ani dnes, i když paradoxně zpívám moc ráda.

Z čeho tento váš ostych pramení?
V dětství jsem si vytvořila nějaký blok – prostě jsem uvěřila rodičům, kteří mi říkali, že zpívat neumím. Takže i když se mi to během let zkoušeli takoví lidé jako Petr Skoumal nebo Petr Hapka vymluvit, nepovedlo se jim to. Dneska už tuším, že nezpívám úplně špatně a že pro činohru je můj zpěv dostačující, ale i tak z něj mívám trému.

Princip náhody (foto: archiv Divadla Ungelt)

V tomto směru mě dost zarazil fakt, když se vaše jméno objevilo v obnoveném nastudování muzikálu Kleopatra, které se hraje v Divadle Broadway...
Do Kleopatry jsem se dostala náhodou, protože se léta znám s Oldou Lichtenbergem, který si pamatoval, že se mi při premiéře před patnácti lety moc líbily výstupy dvou bohů, kteří provázejí dějem, komentují ho a dávají ho do souvislostí s historickými událostmi. Jsou to takové vděčné figurky, které slouží k pobavení. Takže když mi teď tu roli nabídl, ráda jsem ji přijala, protože se tam zároveň na jevišti setkávám se svým dlouholetým kamarádem Zdeňkem Duškem, což je můj nejlepší přítel od mých dvaadvaceti let.

S hudební produkcí jste se také potkala v Divadle v Řeznické, když jste hrála v komorních verzích muzikálu Hello, Dolly! a operety Polská krev. Jak k těmto projektům došlo?
Nebyla jsem u samého zrodu těchto inscenací. Víte, já se velmi často k rolím dostávala až jako druhá varianta, což byl i tento případ. Postavu Minie měla dělat původně Bára Munzarová. Jenže Bára si zlomila nohu, takže obsadili mě v alternaci se Simonou Vrbickou. Pak Simona Vrbická otěhotněla a já za ní převzala i roli slečny z Drugalskich v Polské krvi. A tak bych mohla pokračovat. Podobně jsem se dostala třeba k roli v Divadle Labyrint ve Witkiewiczově Matce, kde pro změnu otěhotněla Vanda Hybnerová.

Jak to tehdy bylo s touto inscenací?
Nastudovali jsme ji ještě v Divadle Labyrint, které však bylo za nějaký čas uzavřeno. Matka byla jednou z několika inscenací, které se pak přenesly do Činoherního klubu, kde jsem po mateřské s Vandou dál alternovala Žofii Plejtusovou a dokonce jsem jako záskok za další těhotnou kolegyni hrála i další roli.

Prozradíte mi jakou?
Lucie Roznětínská tam měla malou, ale moc hezkou roli Janiny Úhořovské. A protože Lucie umí perfektně mluvit pozpátku, s režisérem Langem se domluvili, že toho pro tuhle roli využije. No a co pro ni nebyl vůbec žádný problém, bylo pro mě děsivé. Učila jsem se to strašně dlouho. Vzpomínám si, že když jsem měla poprvé vstoupit na jeviště, stála jsem v portále s Michalem Dlouhým a říkala mu, že tohle nikdy nemůžu odříkat správně a že Michal Lang bude zuřit, až mu to zkazím. A Michal mi na to řekl: „Prosím tě, buď v pohodě, stejně nikdo nepozná, jestli jsi to řekla správně nebo ne. Než si lidé větu přeloží, už budeš dávno říkat něco jiného.“ A měl pravdu. Michal má v sobě hezký nadhled a lehkost, který mi tehdy hodně pomohl. V podstatě to bylo naše jediné jevištní setkání, nehráli jsme spolu ani ve filmu. Ráda bych se s ním ještě někdy při práci potkala, podobně jako s Karlem Rodenem, s nímž jsem hrála v mé první inscenaci v Labyrintu Don Juan a Faust, která se pro změnu po jeho uzavření přenášela do Divadla v Dlouhé, kde jsem pak hostovala asi šest sezón. Vidíte, novináři se mě už mnohokrát ptali, s kým bych si ráda zahrála, a já si nikdy na konkrétní jméno nemohla vzpomenout. A teď jsem si k odpovědi došla sama, aniž byste se mně na to ptal. (směje se)

Kdo byl v Divadle Labyrint tehdy ředitelem?
Karel Kříž a režíroval tam také Jiří Fréhar. Tehdy jsem měla štěstí, že právě do Labyrintu pozvali k hostování Studio Marta. Odehráli jsme tam v jejich studiu již zmiňovanou inscenaci Višňového sadu a druhý večer komedii Intolerance, kterou režíroval Peter Scherhaufer. Měla jsem tak možnost se během dvou dní ukázat ve dvou zcela odlišných hereckých polohách a Karel Kříž mi pak nabídl angažmá. Trochu mě mrzí, že jsem tam nestihla nastudovat víc rolí. Než jsem se totiž mohla rozkoukat, bylo rozhodnuto o uzavření divadla.

Princip náhody (foto: archiv Divadla Ungelt)

Ke konci 90. let jste také hostovala v inscenaci Zdeňka Kaloče Ze života hmyzu v Divadle na Vinohradech. Kdo vám tuto příležitost nabídl?
Oslovila mě Jiřina Jirásková, potřebovala alternaci k Vendulce Křížové do role paní Cvrčkové. Trochu jsem váhala, nevěděla jsem, jestli tak velký prostor uhraju a ukřičím. Nakonec jsem se s ní domluvila, že se přijde podívat na hlavní zkoušky a generálky, aby zjistila, zda je mě tam vidět a slyšet. To také opravdu udělala, vydržela celé představení a já pak dokonce hrála premiéru. Nakonec to byla fajn zkušenost a zvykla jsem si i na ten prostor. Dneska z této doby čerpám, protože při hostováních Divadla Ungelt hrajeme jak Skořápku, tak i druhou inscenaci Princip náhody, třeba ve Zlínském divadle, které je podobně velké. Na Vinohradech jsem měla ale hostovat už před Čapkovými Ze života hmyzu. Kdysi jsem byla oslovena do Goldoniho komedie Poprask na laguně, kterou tam připravoval Ladislav Smoček, do role Checcy. Zkoušení se však trefilo zrovna do doby, kdy jsem čekala dceru Karolínu, takže jsem musela nabídku odmítnout. A jak většinou nikdy ničeho nelituji, tohle mě dodnes trošku mrzí. Stačilo jen, kdyby ta nabídka přišla o pár měsíců později.

Nemrzelo vás, že jste na Vinohradech nezískala angažmá?
A víte, že mě tahle možnost nikdy ani nenapadla?! Kromě tří let v Labyrintu jsem totiž nikdy v angažmá nebyla. Už bych po tom ani netoužila. Abych byla upřímná, nebavilo by mě pořád dokola v klubu poslouchat ty samé lidi. V angažmá nejsem ani teď v Divadle Ungelt. Mám vždy smlouvu na danou inscenaci a jsem tak spokojená.

Princip náhody (foto: archiv Divadla Ungelt)

Tím se naše povídání uzavírá a my se opět dostáváme k divadlu, s nímž jste nyní nejvíc spojená. V loňské sezóně jste tu měla druhou premiéru. Hra, potažmo inscenace, nese již zmíněný název Princip náhody a hrajete v ní po boku Jana Vlasáka…
Při jejím zkoušení byl pro mě hodně důležitý režisér Vít Vencl. Měla jsem pocit, jako bych díky němu absolvovala za dva měsíce druhou JAMU. Pracovat s ním byla velká škola, a to byl přitom i velice zábavný. Neustále mě překvapovalo, co vše po mně může chtít, jak rychle mu dokážu porozumět a jak rychle dokážu zvládnout měnit a odlišovat emoce. Vždy dokázal precizně vyjádřit, co chce a dané téma zkoušel uchopit ze všech různých úhlů. Zkoušení mě neuvěřitelně bavilo. Georgie je velice energická žena, 90 % situací a textu stojí na ní, což je pro mě dost náročné.

Máte s touto postavou něco společného?
Jedno určitě. Je strašně ukecaná. A po tom, co jste tu se mnou ty dvě hodiny seděl a poslouchal mě, jistě můžete dosvědčit, že vám říkám pravdu. (směje se)