Z inscenace není zřetelné, proč se objevila v dramaturgickém plánu divadla. Režie J. Novotného se totiž spokojila pouze s klasickým, byť s poměrně dost zkráceným, přečtením textu. To by samo o sobě ještě nebylo na překážku, jenže když se režisér na minimalistické scéně čítající pouze dva stoly a několik židlí pustí do rozehrávání situací, projeví se zásadní potíž v plném světle. Chtě nechtě nutno konstatovat, že nynější herecký soubor Divadla Komedie není tak silný, aby bez pečlivé stavby jednotlivých scén zvládl tak těžkou záležitost jako je hraní v minimalistickém stylu. Největší problém pak spatřuji v samotné ústřední dvojici. H. Kusnjerová ještě herecky nevyzrála natolik, aby byla schopna uhrát tak velkou roli, pro V. Udatného byl Vávra rolí nad jeho síly, herec je aspoň v posledních letech mnohem přesvědčivější v úkolech menšího rozsahu. V jeho podání (možná to byl režijní záměr) ve výsledku Vávra působí jako oběť všech kolem. Od začátku představení jsou postavy Maryši a Vávry víceméně zasmušilé, není zřetelný jejich jakýkoli vývoj: jak jsme je poznali při prvním vstupu na jeviště, ve stejné poloze i končí. Podobný problém je viditelný například i u malé role Hospodského, kterého ztvárnil J. Racek. Ačkoli hraje hospodského, spíš to vypadá jako by přišel za starými známými na kus řeči, tato scéna je jednou z nejslabších uvedené novinky. Režisér v programu přiznává, že mezi Maryšou a Franckem spatřuje spíš než milostný kamarádský vztah. Ano, to by viděnému možná odpovídalo, i když se nemohu ubránit pocitu, že se jednalo spíš o vztah indiferentní... Do rolí Lízala a Lízalky byli obsazeni členové činohry Národního divadla Rudolf Stärz a Jaromíra Mílová, která před pár lety s úspěchem ztvárnila v tamní Pitínského inscenaci titulní postavu. Její Lízalka patří k nejvíce uvěřitelným postavám Novotného nastudování, nicméně, proč jí bylo předepsáno, aby v dramatičtějších chvílích kolem sebe neustále nepřirozeně gestikulovala a poskakovala z místa na místo, se mi nepodařilo rozklíčovat. Rozhodně to k dramatičnosti nepřispívá, spíš naopak. R. Stärz si za dobu působení v Národním divadle zvykl spíš na vedlejší úlohy, snad proto je jeho Lízal velmi nečitelnou figurou. Vlastně se z inscenace ani nedovíme, jak to se svojí dcerou vůbec myslel, nebo jak celou situaci vnímal. A právě u něj se nejvíce projevil i další problém inscenace – režie velmi podcenila práci na zřetelné dikci herců. Nejen R. Stärzovi tak chvílemi už ve třetí řadě nebylo skoro rozumět. S tímto nešvarem se však potýkal nejen on, ale také H. Kusnjerová, V. Udatný a J. Chromeček. Ačkoli se jednalo o inscenaci, jejíž stopáž včetně pauzy nepřesáhla dvě hodiny, byla v ní spousta zbytečných prostojů. Režisér, bůh ví proč, neustále nechával postavy odcházet či přicházet, přičemž všichni ostatní na ně stále čekali, aniž by se na scéně odehrávala nějaká další akce. Znáte situaci, kdy si někdo před vámi v KFC objedná například hranolky, dotyčný prodavač se otočí ke kuchyni a čeká, až budou usmaženy a vy zbytečně trávíte čas ve frontě jen proto, že si někdo neumí zorganizovat práci? Tak nějak podobně tyto příchody a odchody působí. Dění bylo navíc prosto hudebního podkresu, takže ani tato složka nemohla aspoň trošku zachraňovat situaci. Režisér J. Novotný si prostě vzal na svá bedra úlohu nad své síly. Na výsledku je to proklatě vidět.