Rozhovor

Herec a technik v jedné osobě
[vydáno: 3.6.2019, Jiří Landa]
S Matějem Vejdělkem, který patří k nejvýraznějším hereckým osobnostem souboru Městského divadla Kladno, jsem se sešel po zkoušce ve Studiu Hrdinů. Jeho jméno jsem však v tamních připravovaných inscenacích nenašel, a tak moje první otázka směřovala právě k rozluštění této malé záhady.

Na čem ve Studiu Hrdinů pracujete?
Připravujeme novou premiéru. Ve Studiu Hrdinů ale nezkouším jako herec, pracuji tam jako jevištní technik. Moje divadelní dráha je totiž od začátku jakýmsi souběžným pokoušením se o herectví a zároveň i o jevištní techniku, která mě zajímá.

Co všechno si má divák pod pojmem jevištní technika představit?
Vlastně se snažím dělat, co se tak namane. Ve Studiu Hrdinů jsem kulisák, s Divadlem Continuo zvučím a svítím, v Městském divadle Kladno jsem nedávno zprovoznil zvukové studio… Pod pojmem jevištní technika se tedy skrývá leccos. Teď mě čeká festival Šrámkova Sobotka, kam jezdím jako hlavní technik, takže tam třeba všechno skloubím dohromady. Mám to takhle už spoustu let. Vzpomínám si, jak mě k tomu na jednom soustředění Dismanova dětského rozhlasového souboru přivedl Jakub Štěpán, dnes již absolvent scénografie DAMU. V Dismaňáku jsme navíc hodně přicházeli do kontaktu s rozhlasovou technikou, kde se tenhle můj zájem začal prohlubovat.

Na jakou akci z pozice technika nikdy nezapomenete?
Určitě na Open Air programy Hradeckého festivalu, což pro mě byla asi i největší škola. Pamatuji si, že jsme tam jednou byli na celý festivalový den pouze tři, takže jsme během pěti minut museli nasvítit představení, odběhnout zvučit koncert a do toho řešit průšvih na druhé straně města. Byl to docela adrenalin! Když jsem jednou odbíhal z organizační schůzky s kapelou Zvíře jménem Podzim, prohlásil jsem, že někdo závodně běhá a někdo dělá jevištního technika, což na ten den dost sedělo… Hrozně rád bych se do Hradce zase jednou podíval, protože kluci pracují se stále modernější a modernější technikou. Hodně se posouvají kupředu a já už za nimi dost zaostávám. A zároveň je s nimi sranda. Jenže jak jsem teď v angažmá, už to není tak jednoduché.

Romance pro křídlovku - Městské divadlo Kladno
Romance pro křídlovku - Městské divadlo Kladno


Kdy vás divadlo začalo zajímat?
Šlo o jeden konkrétní okamžik. Rodiče mě vzali do Kulturního centra Zahrada, protože jsme tehdy ještě bydleli na Spořilově, kde právě Dismaňák reprízoval Tři mušketýry. Hráli je vlastně moji vrstevníci, bylo to hravé, srandovní, zkrátka mě nadchli, a tak mě máma přihlásila na konkurz. Byl jsem sice už celkem starý, bylo mi deset nebo jedenáct, ale přesto mě vzali. Tím všechno začalo. Dismaňák se věnuje nejen rozhlasové práci, dělá i divadelní projekty. Naskočil jsem tedy do několika inscenací, posléze jsem s Terezou Gsöllhoferovou i sám jednu režíroval, Trnkovu Zahradu.

Nelitovali pak rodiče, že vás tehdy na představení vzali?
No, rodiče ze mě chtěli mít něco jiného, třeba lékaře, i já se na konci gymplu rozhodoval, jestli bych nezkusil třeba architekturu. Nakonec medicínu studuje brácha, architekturu vystudovala moje milá a já zůstal u divadla. Jakmile mě vzali na DAMU, už jsem se ani radši nepokoušel o nic jiného.

Delší dobu jste také hrál ve studentském souboru OLDstars. Jaká inscenace vám z tohoto období dala do dalšího života nejvíce?
Hodně vzpomínám na Jarryho Krále Ubu. Režisér Jirka Konvalinka totiž studoval herectví na alterně na DAMU, takže k Ubuovi přistupoval pro mě tehdy trochu jinak, zajímavě, inovativně. Šlo o mé první profackování. Nehráli jsme ho mockrát, ale tvořit ho byla parádní zkušenost. Ke konci mého angažmá v OLDstars jsme pak dělali Shakespearova Hamleta, což bylo první setkání s velkou rolí.

Tato inscenace byla tuším nastudována pro open air na hradu Helfenburg…
Je to tak. Jedno představení, které jsem hrál já, nám dokonce celé propršelo, ale dohráli jsme ho. Běhali jsme promočení po nezpevněných hradbách a klouzali se po blátě. Alternoval jsem se s Matyášem Řezníčkem, kterému jsme pár hodin před přestavením totálně změnili hrací prostor. Z obrovského nádvoří se celý Hamlet vtěsnal kvůli strachu z dalšího promáčení terénu do armádního stanu. Matyáš a všichni ostatní to tehdy odehráli, jako by se nechumelilo. Je fér říct, že nám tehdy vyšla vstříc režijně dramaturgická koncepce Marcely Magdové a Tomáše Staňka. Původní text výrazně seškrtali, šlo o velmi tvrdou inscenační úpravu. A navíc režijně herecké vedení Tomáše Staňka nám naštěstí moc nedovolilo postavy příliš vzdálit od nás samotných. Hamleta jsme tam hráli dva roky za sebou, pokaždé na jiném nádvoří, a pak jsme ho dokonce uváděli i na Vítkově. To bylo hodně zajímavé hlavně z hlediska akustiky, protože uvnitř památníku je akustika příšerná. Bez těch pár prvních hodin jevištní mluvy na DAMU bychom byli namydlení. (usmívá se)

Když jsme u DAMU, vzpomenete si, jaký moment na škole byl pro vás nejnáročnější?
Asi když jsem odcházel z generálky naší druhé absolventské inscenace Povídky z vídeňského lesa a říkal jsem si, že s divadlem končím. Naprosto navážno jsem byl rozhodnutý jen dohrát studentské inscenace a od herectví odejít.

Proč?
Hrozně jsem se v rámci tohoto zkoušení zablokoval, herec Matěj, kostým a role Oskara se mi zdály být neslučitelnými ingrediencemi. Do toho jsme neměli s režisérem Pepou Kačmarčíkem, i když jsme jinak kamarádi, zrovna nejlepší „nalezení“. Nějak nám to nesedlo a hrozně jsme se hádali. Byla to taky velká frustrace nakumulovaná z předešlých let studia. Prostě jsem měl za to, že zůstanu u techniky a s herectvím seknu. Jenže asi měsíc potom za mnou přišla Kristýna Čepková a Jarda Slánský s nabídkou, jestli nechci jít na Kladno, že tam zakládají nový soubor. I když jsem předtím v šatně neustále prohlašoval, že angažmá je na prd, že tam hrozně málo platí, že končím s divadlem, najednou jsem nabídku nadšeně přijal. Pozér! (směje se) Cítím se vlastně trapně, ale je to tak. Víte, nadchlo mě, že se o mě někdo zajímá, že se na mě někdo přišel podívat a že mě někdo sám od sebe oslovil a nemusel jsem chodit na žádný konkurz, ani nikam psát… Bral jsem to jako znamení, abych to aspoň zkusil.

Perfect Days - Městské divadlo Kladno
Perfect Days - Městské divadlo Kladno


Popsal byste atmosféru, která tehdy na Kladně panovala?
Bylo to plné překvapení a vzájemného oťukávání. Dodnes je myslím mladost a nadšení souboru z našich představení cítit, a to je fajn. Zpočátku jsme se všichni semkli proti jednomu společnému nepříteli, což byla mimo jiné nedokončenost divadla, v mnoha věcech jsme dělali v poloprovizoriu. Šlo sice o detaily, ale když v tom pracujete skoro dvě sezóny, už vám začne vadit, že například nemáte menší herecké stolky a sedíte u velkých kancelářských stolů, které spíš překáží, anebo tam naopak nejsou vůbec, protože jsou zrovna potřeba v jiné části divadla. Nebo že volačka funguje střídavě, a tak musíte být raději všichni stále nastoupení v portále a čekat tam, protože se na ni nedá nespolehnout a tak dále. Divadlo se samo o sobě dávalo do kupy, ale soubor byl už v té době určitou jistotou, protože jsme si naštěstí všichni sedli. I když si samozřejmě každý s každým nemusíme dávat po představení hned pivo, nebo jet spolu na dovolenou, furt se máme rádi, respektujeme se.

Jakou první roli jste na Kladně nastudoval?
Několik postav v muzikálu Donaha!, ale to jsem tam ještě nebyl v angažmá. Jako člen souboru jsem nastudoval až Perfect Days, tedy alespoň myslím. Mimo to jsem měl ještě dva záskoky, a to v Jentl a v České kuchařce.

Jak jste se v České kuchařce cítil?
Kulantně řečeno, byl jsem nervózní. Měl jsem k této inscenaci velký respekt. Naštěstí jsem po Buchtíkovi (herci Petru Buchtovi, pozn. autora) zdědil vděčnou roli, která se dala docela dobře hrát. Jenže jak jsem inscenaci nezkoušel, vůbec jsem si nebyl jistý návazností, nebo kde jsou v té zamotané scéně správné nástupy. Dokonce jsem z toho měl noční můru. Opakovaně se mi zdálo, jak bloudím nekonečně dlouhou dekorací a hledám svoje správné místo na scéně, zároveň mám špatný kostým a zapomněl jsem text.

Měl jste během zkoušení inscenace Perfect Days trému, zda naplníte očekávání lidí, kteří vás oslovili?
Rozhodně. Zároveň ale šlo naštěstí o zkoušení s režisérem Martinem Vokounem, který, troufám si říci, je z 90 % pohodový, což moji nervozitu značně eliminovalo. Pokud člověk přišel dobře připravený, nebo nezaspal na zkoušku, zkoušení bylo skvělé, přestože jsem se musel v jedné scéně svlékat donaha. Ovšem tím, že tam prostředí bylo opravdu fajn, umožnilo mi připravit se na to. I když na tohle vlastně moc příprava neexistuje. Najednou se prostě musíte svléknout. Text nahotu holt vyžadoval, tak bylo mojí povinností herce přání autora nějak naplnit. Vlastně je to něco podobného, jako bych se musel kvůli nějaké inscenaci naučit třeba salto.

Musel jste se kvůli zkoušení už někdy do něčeho opravdu hodně nutit?
Například do třicetivteřinového stepařského čísla v zatím poslední inscenaci Modrý pavilón, který je však podle mého názoru stejně spíš nakonec dupákem. Původně jsme měli dělat Učitele tance, takže jsem byl i na několika hodinách stepu. V tanci si moc nevěřím. Když si třeba představím, že bych se měl na sebe dívat, jak tančím, nechtěl bych to vidět. (směje se) Naštěstí režisér Jirka Bábek v inscenaci nechal jen pár vteřin stepu, docela hezky jsme se z toho vylhali. V Mnoho povyku pro nic jsem se zase musel naučit hrát na kytaru jednu skladbu, která byla celkem rytmicky složitá. A nápad, že bych do ní měl ještě zpívat, jsme raději zavrhli hned na začátku.

Modrý pavilón - Městské divadlo Kladno
Modrý pavilón - Městské divadlo Kladno


Proč byla nakonec místo Učitele tance nastudována původní Hubačova hra Modrý pavilón?
Šlo o pobídku dědiců práv pana Jiřího Hubače, jimž se nezdála jevištní úprava filmového scénáře Učitele tance nosná, a tak nám místo ní nabídli Modrý pavilón.

Co vás na hře Modrý pavilón osobně nejvíc zaujalo?
Když řeknu dvojlomnost, už se dopustím nepřesnosti. Žádná z postav hry není černobílá. Režisér Jiří Bábek několikrát během zkoušení pronesl, že všem postavám v textu můžu porozumět, ale jen málokterým můžu přitakat. Vystihl to přesně. Hodně se tam objevuje také téma odpovědnosti. Baví mě barevnost a hloubka textu, a zároveň i jistá zkratkovitost, která může být pro diváka i trochu matoucí, což mi potvrdila i moje milá. Jelikož jsou všichni neustále pod tlakem možné smrti, volí často zkratkovitá instantní řešení. Rychle se do sebe zamilovávají, rychle se odmilovávají, příliš pevně si stojí za nějakým svým názorem, ze kterého by mohli v klidu trochu ustoupit, aby se všem ostatním lépe dýchalo. Ta hloubka textu je nádherná a myslím si, že se ji režisérovi v jevištním zpracování povedlo zachovat. Jiří Bábek si obecně dává hodně záležet na hercově myšlení. Tohle zkoušení mi otevřelo nějaké nové dveře, zkusil jsem si myslet a být na jevišti nějak víc. Víte, tyto úvahy se hrozně těžko přenášejí do slov, ale tak nějak to asi cítím. Napadá mě k tomu slovní spojení „myšlení dopředu“.

Bylo pro vás snadné nalézt vhodnou polohu pro postavu Alberta?
Vůbec! Stále jsem si nebyl jist tím, jestli ten, kdo stojí na jevišti, je spíš voják, veterán Albert nebo já Matěj, herec a technik. Nevěděl jsem, do jaké míry je moje, teď to bude znít asi hrozně klišoidně, mladistvá energie pro Alberta vhodná. Tedy, jestli já jako nějak energický Matěj dokážu být vojákem Albertem se zkušenostmi muže po těžkém tříletém boji na frontě, který přišel o kamarády i manželku. Prostě jestli tím, že jsem tak živý, všechny tyhle zkušenosti a barvy vojáka, co by mohly být na jevišti pěkné, právě tou svou energií nezabíjím. Člověk jako Albert totiž po všech těch událostech, co ho potkaly, musí mít chtě nechtě hodně změněné chování. S tím jsem měl největší problémy. Stále jsem si pokládal otázky typu „jak moc ho může ještě něco zasáhnout“, „jak moc se ještě bojí“, a podobně. Neumím si jeho prožité utrpení úplně představit. Ale že jsme na správné cestě, mi naznačuje to, že i když během představení nemusím vyvíjet nějakou větší fyzickou aktivitu, bývám po něm víc unavený, než po jiných představení. Kdyby nic jiného, aspoň se po něm parádně spí. (usmívá se)

Hra, která se zvrtla - Městské divadlo Kladno
Hra, která se zvrtla - Městské divadlo Kladno


Hrajete také v momentálně nejúspěšnějším kladenském titulu, a to v komedii Hra, která se zvrtla. Jak hodně v ní improvizujete?
Upřímně řečeno, spousta věcí je daných přímo autory. Poslali nám k tomu celou velmi podrobnou režijní, respektive inscenační knihu. My samozřejmě naši verzi udělali po svém, dost věcí jsme poupravili. Nejvíc práce měli kolegové, kteří hrají inscenaci jako divadlo na divadle, já se až tolik nenadřu, ale improvizuju celkem dost.

Co je podle vás pro takový typ komedie zásadní?
Určitě temporytmus, to je jako byste dělal Feydeaua nebo jakoukoli jinou situační frašku. Musela se skombinovat spousta faktorů do sebe a zároveň jsme museli myslet na vlastní bezpečí, protože náš pohyb v téhle konkrétní scéně může být dost nebezpečný. Všechno bylo tedy nutné podřídit scéně, zároveň pravděpodobnému temporytmu inscenace, ale hlavně i ustíhatelnosti hraní situací. Děje se tam totiž hodně věcí v několika plánech naráz, všichni však musíme být neustále duchapřítomní, aby se nikomu nic nestalo.

V červnu budete mít další premiéru. V režii Jiřího Š. Hájka zkoušíte autorskou hru Dům Usherů II. Co si mám pod tímto názvem představit?
S Jirkou jsme už spolupracovali na Ráně pod pás, kterou hrajeme ve studiové scéně, tak si troufám říct, že poetiku to bude mít podobnou. Dům Usherů II je hrou na motivy povídek Edgara Allana Poea. Jelikož se bude samotné představení odehrávat po celém divadle, půjde o spektakulární divácký zážitek. Budeme hrát ve foyer, před divadlem, v sále, mezi diváky, na balkónech, o pauze v kavárně. Právě z těchto důvodů bude omezená kapacita sálu. Bude to extravagantní míšenec Poea, Bradburyho a Hájka v obleku od Huga Čačka. Setkání s ním vřele doporučuju!

Má se tedy potenciální divák bát interaktivního představení?
Ne. Nemusí interagovat, když nebude chtít. Může svobodně odejít někam jinam, má samozřejmě právo nekomunikovat. Nechceme být násilně interaktivní a diváka stresovat. Spíš půjde o to, že se divadlo bude hrát okolo něj, než vyloženě s ním. Takové imerzní divadlo jako byl Letec nebo Pomezí, které na interaktivitě s divákem jednou nohou stálo, to určitě nebude.

Zajímalo by mě také, jaké místo ve vašem současném kladenském repertoáru zaujímá Hrubínova Romance pro křídlovku?
Především šlo o moji první hlavní roli na Kladně, z čehož jsem měl velký respekt, a také samozřejmě ze spolupráce s Mirkem Hanušem – vnímám ho totiž jako velkého divadelníka. Hrubínův text není jednoduchý a jak se v jednom hodnocení právě na i-divadle píše, že jsem se „obstojně popral s veršem“, nebo že jsem „měl problémy s recitací“, je to pravda. Verš mě zpočátku hodně svazoval. Už se v tom, troufám si říci, nějakým způsobem osvobozuji, ale bylo to setkání s úplně jiným druhem myšlení a vyprávění. A Vojta, coby průvodce svým světem i celým příběhem, byl pro mě velkou výzvou, která s každou reprízou stále trvá. S Mirkem Hanušem jsme si celkově, myslím, porozuměli a máme naštěstí podobný přístup k verši, a tak jsme si nejprve vytyčili nějaké cézury, nezbytné přesahy a podobně, a potom už Mirek hodně věcí nechal svobodně na mně, což bylo parádní.

Rána pod pás - Městské divadlo Kladno
Rána pod pás - Městské divadlo Kladno


Zmínil jste také inscenaci studiové scény Rána pod pás
To je moje srdcovka, zároveň ji totiž hraju, svítím a zvučím. Takový splněný sen, ale nečekaně velká odpovědost za celý špíl. Jednu z posledních repríz jsme kvůli mně museli zrušit, jelikož mě moje „strojovna" probila elektřinou. Vůbec jsme netušili, jak k tomu mohlo dojít a radši jsme to odpískali. Nakonec jsme zjistili, že mě zradila nabíječka od telefonu, díky čemuž málem shořelo ostatní vybavení včetně digitálního zvukového pultu a mého počítače. Rána pod pás pro mě znamená zase úplně jiné přemýšlení o roli. Přál bych každému zažít, jaké to je kondenzovat technika a tu velmi vykloubenou postavu psychotické grotesky. Udržet vše v jedněch mantinelech je něco jako adrenalinový sport. Strašně mě to baví a nabíjí. A i po tomhle představení, stejně jako po Modrém pavilónu, spím jak zabitej. (směje se)
.......................................................
foto: archiv Městského divadla Kladno