Zaostřeno na ...
Činoherní klub: K.Š.E.F.T.

Václav Šanda a Sandra Černodrinská:
V K.Š.E.F.T.u jsme nechtěli žádná klišé
[26.9.2019]
...ptal se Jiří Landa...

V Činoherním klubu měla v režii Ondřeje Sokola premiéru inscenace hry Sarah Page K.Š.E.F.T. Do ústředních rolí autistického chlapce a prostitutky, kterou mladíkovi koupí rodiče, byli obsazeni Václav Šanda, respektive Sandra Černodrinská.

Co jste si pomysleli po prvním přečtení hry?
Václav: Především, že jde o skvělou hru pro čtyři herce se čtyřmi bohatými a vyrovnanými postavami, žádná z nich není hlavní. Říkal jsem si, že jestli všechno klapne, jak by mělo, mohlo by jít o moc pěkný herecký souboj.
Sandra: Já si řekla, že je to fakt super hra a že jsem už hodně dlouho nečetla nic tak dobrého.

Jaké téma vás nejvíc oslovuje?
Václav: Téma mateřství, fixace na dítě a opičí mateřská láska, to vše ve mně hodně rezonuje. Tahle hra je podle mě dobrá v tom, že v sobě nese spoustu témat, některé z nich se sice jen nakousnou, ale do některých se v naší inscenaci pokládáme opravdu pořádně.
Sandra: Někteří lidé ve hře sice žijí, ale přitom mi připadají, jako by byli už dávno mrtví. Ale třeba ta moje holka, která má velmi zvláštní osud, se i přes to všechno snaží žít naplno. Je pak zajímavé pozorovat prolínání toho, jak právě ona dokáže lidi probudit k určitému jednání. Je víceméně takovým pomyslným zlem, které v rodině všechno rozvrátí. I to však může být svým způsobem k něčemu dobré.



Činoherní klub - K.Š.E.F.T. (foto: Pavel Nesvadba)
Činoherní klub - K.Š.E.F.T. (foto: Pavel Nesvadba)


Jak jste ke svým postavám Jacka a Julie přistupovali, aby v nich ožily všechny jejich tváře?
Václav: Dlouho a poctivě. Zkoušeli jsme vlastně s prázdninovou pauzou od května až do září, kdy byla premiéra. Do ničeho jsme se nehrnuli, dlouze jsme o všem mluvili, text jsme stále dokola četli a objevovali nová a nová témata. Když se totiž tahle hra přečte na první dobrou, můžete si říci, že jde o dobrou současnou konverzačku, navíc celkem vtipnou, a že z ní chvílemi až mrazí, ale nic víc. Jenže spoustu motivů, co hra nabízí, jsme začali objevovat až mnohem později během zkoušení. A to, jak má třeba Sandra vystavěnou postavu Julie, nechci teď mluvit za ní, tak tu Ondřej Sokol, mám pocit, stavěl opravdu jako cihlu po cihle. Říkal, že si nejdříve musí být jistá v její minulosti, a pak že může stavět na tom, co se postavě děje nyní a co v ní všechny tyhle události začnou probouzet.
Sandra: Ondřej nechtěl žádné klišé. Snažil se, aby každá z postav měla v sobě něco hluboce lidského a aby v její tragédii byla i trocha té komedie a naopak. Aby v nich byl život, protože v životě, jak všichni víme, není nikdy nic jen černobílé. Ze strany Ondřeje šlo o neuvěřitelně citlivý a jemný přístup, kdy za celé zkoušení ani jednou nikdo na nikoho nekřičel a nikomu neruply nervy. Vzácný jev. (usmívá se)
Václav: Ondřej neustále opakoval slovo křehkost, a právě tu se v každém představení snažíme udržet.

Co pro vás bylo během zkoušení náročné?
Václav: Pro mě určitě najít formu projevu, ani ne tak Jackova postižení jako spíš myšlení. To jsem hledal dlouho. Hodně mi s tím pomohla paní doktorka, která pracuje s autisty. Byla na první čtené, a pak se na nás přišla podívat asi týden před premiérou a dala mi super připomínky. Osvobodila mě tím. Pojmenovala mi totiž spoustu praktických věcí a já se pak mohl soustředit už jen na figuru, a ne na to, jak má působit mírný autismus a, řekněme, sociální fobie.
Sandra: Já zase měla klasický ostych, protože v některých scénách vystupuji jen ve spodním prádle. Mám rok a půl starého syna, a tak pro mě není zrovna moc komfortní takhle běhat po jevišti. (směje se) Nikdy jsem po ničem podobném fakt nesnila. Stud jsem ale nakonec překonala. Ondra tomu totiž dal čas, takže jsem se po určité době začala cítit celkem v pohodě.
Václav: Ondřej říkal, že každé představení bude jiné, což zatím opravdu je. Hodně záleží na tom, v jakém jsme zrovna rozpoložení. V téhle inscenaci je fakt hodně důležité, aby šlo všechno opravdu z nás a abychom se do něčeho zbytečně nestylizovali. Co při jedné repríze jednou vyšlo, podruhé vyjít nemusí. Uvedu příklad. Víte třeba, že byste měl být v určitou chvíli hysterický, jenže to v sobě zrovna vůbec necítíte. Ondřej nám proto říkal, abychom se do ničeho netlačili, a tak můžeme daný výstup klidně zahrát ztišeně. Nemáme nic pevně zafixovaného a se všemi scénami si můžeme takto pohrávat.

Ondřej Sokol mi říkal, že by dal nejraději divákům před začátkem představení pokyn, aby se nesmáli. Tak křehce na něj příběh těchto čtyř lidí působí. Neruší vás tedy smích z hlediště?
Václav: Popravdě jsme z toho trochu překvapení, protože během zkoušení jsme fakt zapomněli, že je to i komedie. (směje se) Nešli jsme po první dobré, nečekal bych tedy, že se na některých místech až tolik rozesmějí, třeba u toho mého postiženého kluka mě to kolikrát až zaskočí. Zároveň je to však motivace k tomu, abych výrazem, kterým ho hraju, nepodporoval konkrétního diváka v tom, že se na další replice bude smát znovu. Snažím se proti tomu bojovat.
Sandra: Podle mě jde někdy spíš o smích z určité rozpačitosti nad tím, co za scénu lidé sledují. Třeba si nevědí rady, jak na ni reagovat. Já jsem za ten smích docela ráda. Každá reakce, která je hmatatelná, kdy z hlediště cítíte nějakou energii, je pro mě dobrá. A pokud se tomu někdo zasměje, a pak si řekne, jéžiš, to jsem nemusel, nebo jestli mu to naopak opravdu přijde vtipné, proč ne?! Nikdo neříká, že je výklad této hry takový a takový. Sami se snažíme, aby v ní nebylo nikdy nic úplně jednoznačné. Je ale pravda, že třeba na premiéře mě výbuchy smíchu chvílemi i trochu znervóznily, protože jsem je nečekala a říkala si, jestli třeba Julii nehraju špatně. Jsem ale za tu roli moc vděčná, je hrozně nabíjející, i když jsem nic náročnějšího zatím na divadle nehrála.

Jak vznikala scéna rozhovoru prostitutky a matky v druhém dějství, mimochodem podle mého názoru jedna z nejpůsobivějších z celé inscenace?
Sandra: S Lucií Žáčkovou jsme se shodly, že jsme právě na téhle scéně od první čtené vlastně nic moc neměnily, zůstala tak, jak jsme ji četly poprvé. Ale přesto se v tomhle výstupu najde pokaždé něco neuvěřitelně nového a silného. Jde tam o výsostně rovnocenný souboj dvou žen, dvou pólů. Najednou musíme vytáhnout všechny karty a emoce a hrát z očí do očí – dvě síly, které mezi sebou kolidujou. Je to zvláštní pocit, který neumím přesně popsat. Lucie je hrozně dobrým parťákem. Když vidím, jak se jí lesknou oči a jak z nich jde neskutečná zášť, řeknu vám, krásně se na to reaguje.

Jakou scénu považujete za nejsilnější vy?
Václav: Moc mě baví Jackův oblouk, kterým si projde. V první scéně vidíme opičí lásku matky a kluka, který udělá vše, co mámě vidí na očích, což mi přijde na jednu stranu krásné, ale na druhou i dost smutné, pak v něm dochází k absolutnímu přepětí v momentě, kdy je poprvé sám o samotě s prostitutkou… Osobně mám nejraději první scénu po pauze, a pak samozřejmě závěr. Tím, jak si Jack neví rady se svými pocity a moc je neventiluje, tak právě v závěru nastává chvíle, kdy je může projevit, což je pro mě i jako herce, přiznávám, dost očistné. Popravdě nevím, v jakém stavu bych chodil po představení domů, kdyby tam právě tahle svým způsobem osvobozující scéna nebyla. (usmívá se)
.