Kytice

65%. Několik balad z ikonické Erbenovy sbírky jako komorní experiment. Pracuje se s rámcem večeře, během níž členové rodiny ztvární balady, mezi řádky se dostávají další roviny, jež se překvapivě protnou při poslední titulní baladě. Jednoduchá scénografie, kdy se víceméně jen mění uspořádání stolu a židlí, odkrývá nečekané možnosti a skvěle koncepci D. Šoltýsové dotváří. Pozoruhodný nápad není dotažený z hlediska práce s herci, kteří velké nároky obsáhli jen částečně a zcela se neoprostili od zažitých zkušeností z „tradičnějších“ počinů. Lze přemýšlet nad důvody nadsazování či záměrného parodování, funkčnost zvolených řešení je místy sporná.

85% - Jako slavnostní rodinnou večeři inscenuje Diana Šoltýsová svou Kytici. Dcera k ní přivádí snoubence a babička po prvním chodu začíná s vyprávěním první z Erbenových balad (odvypráví/odehraje se jich celkem sedm). Zbytek rodiny se přidává a postupně se všichni proměňují do Erbenových postav. Jako kulisy i kostýmy jim slouží jen to, co poskytuje slavnostní tabule. O to víc vyniká jejich herectví a krása Erbenových slov, která Šoltýsová nechává znít. A navíc ještě to nevyslovené v rodinných vztazích, co vyvěrá na pozadí. Takhle za mě vypadá ideální Kytice, v níž se inscenace nesnaží převálcovat nedramatickou předlohu, ale posouvá ji výš.

75 % Výpravou poměrně skromná inscenace, ale o to více režijně, choreograficky i herecky nápaditá. Devadesátiminutový výběr sedmi Erbenových balad rámuje Štědrý den. Atmosféra štědrého večera, kdy se u jednoho stolu střetávají rodinní příslušníci, má kouzelnou moc. Lidé jsou v těchto chvílích emotivnější, otevřenější potřebám druhých a rádi spolu sdílejí nejrůznější příběhy. A proč ne třeba ty z Erbenovy Kytice? D. Šoltýsová umně pracuje se symbolikou, náznaky i působivým light designem. Navíc šestici herců dovede přesvědčivě dovést k závěrečnému poselství (nejen) ústřední balady, jehož středobodem je osudovost...

Šest členů rodiny se sejde u prostřeného štědrovečerního stolu a vlivem magie okamžiku sváteční pospolitosti a odedávné přirozené lidské potřeby vyprávět si příběhy provede sebe i diváky sedmi z balad Erbenovy Kytice. Pohrávání si s obsahem slov, s barvami, se světlem a stíny je jejich klíčem otevírajícím bezbřehý svět fantazie. V něm se rázem i nábytek a nádobí ze slavnostní tabule proměňuje s odzbrojující samozřejmostí, ani na chvíli jsem neváhala věřit, že pod stolem je vodníkova říše, stůl je hrobkou, židle zlatým kolovratem, ubrus uzlíček svatebních košil. Po všech stránkách originální a nadmíru záživná inscenace s jedinečnou atmosférou.