Rozhovor

V naší dramaturgii je zásadní kontinuita v souladu s pestrostí
vydáno: 6.5.2021, Jiří Landa
foto: Nikola Ramešová (profilové foto)
Jedna ze zakladatelek Divadelního spolku JEDL Lucie Trmíková v rozhovoru prozradila, jak se v době pandemické slaví desetileté výročí založení divadla, co všechno navzdory covidu pro diváky chystají a jak současnou situaci vnímá. A jestlipak víte, kdy a kde si porozuměla se svým manželem a stálým spolupracovníkem Janem Nebeským?

Jak se v této době slaví desetileté výročí založení divadla?
JEDL-narozeniny letos oslavíme trochu jinak, než jsme si představovali. Například jsme museli zrušit narozeninový program na festivalu Divadelní svět Brno, kde jsme na květen plánovali několik akcí. Vypadá to, že se nakonec v Brně asi odehraje jen on-line premiéra inscenace Manželské historie. Určitě ale vydáme vinyl s písněmi, které pro Manželskou historii složil Emil Viklický a publikaci k výročí. Věříme, že se nám na podzim podaří zrealizovat i koncert. A samozřejmě se součástí našich oslav stala také hojná žeň cen a nominací za loňský rok. Moc si vážíme nominace na Divadlo roku. Komorní nezávislý spolek bez vlastní scény mezi těmi velkými domy a soubory, to je přece paráda!

Kdy jste se rozhodli JEDL založit?
Po mnoha letech našeho fungování na nezávislé scéně, kdy jsme dělali projekty ve spolupráci s jinými subjekty a realizovali je především v Divadle NoD, jsem se rozhodla pracovat ještě víc nezávisle, což znamená od A do Z. Tedy včetně podávání grantů, zodpovědnosti za projekt nejen po stránce dramaturgické, ale i organizační a finanční. První inscenací pod hlavičkou JEDLu bylo Peklo / Dantovské variace, ještě stále v NoDu. Tam jsme pak udělali i Dvojí domovMiluji tě jak po smrti. Médeiou jsme odstartovali účinkování na scéně DUP39, nyní Divadla X10. To je teď naše domovská – rezidenční scéna.

Při jaké příležitosti jste zjistila, že si s Janem Nebeským budete rozumět?
Hned při naší první spolupráci. Bylo to v roce 1991 v Činoherním klubu při práci na inscenaci Orestés, kde jsem v jeho režii hrála Elektru.

Která z inscenací byla pro směřování JEDLu obzvlášť důležitá?
Nemůžu říct, která byla nejdůležitější. Pro mě je v naší dramaturgii zásadní kontinuita v souladu s pestrostí. Takže vnímám všechny inscenace jako podstatné kroky na cestě. Za mě osobně, z hereckého hlediska, to byly určitě Médeia, Anna v Soukromých rozhovorech, Marie v Zahradníčkovi a teď Siri v Manželské historii.

Jak vnímáte z osobního i profesního hlediska současnou pandemickou situaci?
Už víc než rok žijeme ve výlučné době. Nikoho z nás asi nenapadlo, že téměř ze dne na den přijdeme o svoje základní potřeby – komunikaci tváří v tvář, společenský a kulturní život, sdílení se s druhými. Jsem typ člověka, kterému to telefon, monitor, on-line schůzky, streamy a záznamy nenahradí. Pociťuju velké vyhladovění. A ještě ke všemu nemůžu dlouhodobě dělat svoji práci – to, co je na ní nejpodstatnější – setkávání se s diváky. Divadlo bez nich nedává smysl. Moc mi chybí. Zjistila jsem, že i pro mou psychiku je to zátěž. Jsem zvyklá pracovat se svými emocemi skrz jeviště, hraní je pro mě očistný rituál.

Zahradníček / Vše mé je tvé (foto: archiv Divadelního spolku Jedl)
Zahradníček / Vše mé je tvé (foto: archiv Divadelního spolku Jedl)


Prozradila byste, jak vznikala oceňovaná inscenace Zahradníček / Vše mé je tvé?
Jan Zahradníček byl dalším logickým krokem v linii českých autorů Bohuslava Reynka a Jana Čepa, jejichž dílo jsme už dřív zpracovali. Jsou to autoři mého srdce, i když u Jana Zahradníčka mě zasahuje nejvíc jeho osobní příběh a především vztah s Marií. To se také stalo základem naší inscenace. U Reynka a Čepa bylo naopak základem jejich dílo. S Janem Nebeským jsme ve fascinaci těmito autory v naprostém souladu, takže téma jednoznačně přivítal. A volba Saši Rašilova jako Jana Zahradníčka byla také jednoznačná – Saša je člověk, který si nechává postavy a jejich slova vlézt pod kůži, pracuje takzvaně zevnitř, v tom jsme si, myslím, hodně blízcí. Nekomentovat, ale snažit se skrze sebe najít toho druhého, a nejen pochopit, ale hlavně pocítit.

A kdybych se podobně zeptal na inscenaci Malý stvořitel?
Ta vznikla tak, že jsem ve Skautském institutu objevila byt, ve kterém žili Kafkovi, a napadlo mě, že by mohlo být zábavné udělat intervenci o dvanáctiletém Franzi Kafkovi přímo do prostoru, kde skutečně se svými rodiči a sestrami žil. Hned jsme se Janem Nebeským rozhodli oslovit k napsání textu Egona Tobiáše – dělali jsme společně mnoho jeho her a vždycky to byla velká sranda. A volba Karla Dobrého na roli dvanáctiletého Kafky? Myslím, že geniální Honzův tah. Nedovedu si představit přesvědčivějšího představitele. Je to podruhé, co vidím Karla Dobrého doslova vtěleného do jiné bytosti, a to myslím bez nadsázky, v pravém smyslu toho slova. Poprvé jsem to viděla, když se převtělil do Ivana Blatného v Kabaretu Blatný, který jsme dělali před lety v Komedii, a teď vidím, jak se dává k dispozici malému Kafkovi. Je to strhující.

Malý stvořitel / Der kleine Fratz (foto: archiv Divadelního spolku Jedl)
Malý stvořitel / Der kleine Fratz (foto: archiv Divadelního spolku Jedl)


Plánujete nějaké projekty na léto?
Budeme hrát inscenaci SANTINI, která je určena pro sakrální prostory – konkrétně pro stavby Jana Blažeje Santiniho- Aichela. Začneme premiérou na začátku července v katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci, což byla jeho první realizovaná stavba, tehdy mu bylo 25 let. Postupně chceme s inscenací objet všechny jeho významné stavby. Jedná se o projekt na několik let, termíny a místa na letošní léto jsou v jednání. Se Zahradníčkem se v červenci zúčastníme Akademických týdnů ve Sněžném v Orlických horách.

V jaké fázi příprav je inscenace Manželská historie?
Je hotová. Před pár dny jsme dokončili záznam, ze kterého mám velkou radost, protože díky velkorysosti Roberta Sedláčka a jeho týmu jsme měli neuvěřitelné podmínky. Na projekci jsem poprvé v životě zažila, že záznam divadelní inscenace byl schopen hluboce se dotýkat a přenášet to podstatné, co v inscenaci je. Doteď jsem myslela, že to není možné. Premiéru máme naplánovanou na 4. června. Termín jsme přesouvali snad už stokrát.

Už dlouho měla mít po premiéře i inscenace v Divadle v Dlouhé Vytržení panny z Barbary
Tak tahle inscenace už zažila nejmíň tři posouvání ve zkoušení. Teď jsme se rozhodli, že ji v květnu za každou cenu dokončíme a dovedeme do premiéry, i když neveřejné. Je třeba práci na ni uzavřít. Věříme, že ji v červnu budeme moci zahrát i před diváky. Ale poučeni covidem jsme si vědomi, že nic není jisté a pořizujeme okamžitě kvalitní záznam. K volbě tématu došlo po dohodě s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Nejdřív chtěl, abychom upravili Bernanosovy Dialogy Karmelitek, ale mně se pak vybavila jedna malá novelka Gertrudy von Le Fort, kterou jsem dostala od manžela před mnoha lety a jejíž četba mě hluboce zasáhla. Připadalo mi, že je její téma podobné, mimochodem Gertruda von Le Fort je také autorkou předlohy Bernanosovy dramatizace Dialogů Karmelitek, jen nějak vnitřnější a mně bližší. Navrhla jsem Štěpánovi Otčenáškovi, že bych ji zdramatizovala a on souhlasil.

Vzpomenete si, jak jste vnímala své poslední představení před druhou uzavírkou divadel?
Bylo to v Ostravě. Na Dream Factory jsme zahráli Zahradníčka den před uzavřením divadel. Téma uvěznění, které je v inscenaci přítomno, pro mě osobně kvůli pandemii získalo mnohem konkrétnější obrysy. Nechci to jen tak ploše srovnávat – samozřejmě devět let v komunistickém lágru je naprosto jiný level, ale stejně… v něčem to rezonovalo.

Věříte, že se divadlo po skončení pandemie vrátí do zajetých kolejí?
Zajeté koleje – to ne. To zavání stereotypem. To se, myslím, nemůže a nemá stát. Zpět do bodu před pandemií se nevrátíme. Věřím, že budeme moct svou práci zase dělat – ale budeme ji dělat trochu jinak. S větší pokorou a radostí. S vědomím toho, že nejde o samozřejmost a „právo“. Věřím, že si to díky tomu budeme více užívat – my i diváci. Tady a teď. Protože to je podstata divadla.
.

Další rozhovory

Instinkt je nejen o problémech rodinných a intimních
(rozhovor s: Gabriela Pyšná, Petr Štindl, 4.9.2021)
Cabaret jsem měl na listu přání
(rozhovor s: Adam Skala, 30.8.2021)
Motivů k odchodu z Violy bylo víc
(rozhovor s: Robert Tamchyna, 5.8.2021)
Ungelt mi pomohl v hereckém sebevědomí
(rozhovor s: Lucie Štěpánková, 27.7.2021)
Uvědomil jsem si, že má život i další hodnoty
(rozhovor s: Pavel Kikinčuk, 28.6.2021)
Přežili jsme díky věrným divákům
(rozhovor s: Michal Hrubý, 31.5.2021)