Rozhovor

V příměstském paláci svobody
[vydáno: 29.7.2016, Jiří Landa]
Viktorie ČermákováDo třetího ročníku svých letních produkcí letos vstupuje alternativní smíchovská scéna MeetFactory. Na 2. srpna pro diváky připravila novinku Viktorie Čermákové, Aleše Čermáka a Matěje Samce Bůh by řekl: Bože, vy jste divný.
S režiséry inscenace Viktorií a Alešem Čermákovými (pro zvídavější čtenáře dodávám informaci, že se jedná o pouhou shodu jmen, pozn. redaktora) jsem se sešel v zatím nejparnějším dni letošního léta, přičemž na večer byly ohlášeny přívalové deště. Ty sice nakonec plánovanou generálku neohrozily, ovšem den poté překazily premiéru, jež byla z 12. července přesunuta na začátek srpna. Nač se tedy v polovině prázdnin můžete těšit? O tom všem jsme si povídali.


Jak byste jednoduše novinku divákům představili?
Aleš: Pojednává o mezním stavu přechodu k dospělosti a o tom, jak se vyrovnat s těžkou ztrátou, což je v našem příběhu smrt rodičů. Vyrovnávání se s tímto faktem se tu děje na základě formy podivných absurdních her tří sourozenců. Ty mají odvést pozornost od minulosti a rodičů, kteří se v těch hrách ale zároveň neustále zjevují. Vzpomínky na rodiče si děti potřebují neustále oživovat, protože ta smrt přišla náhle a nečekaně, mají v sobě tento odchod nedořešený. V inscenaci se dotýkám i problematiky normcoru, tedy snahy o to být co nejvíce průměrný nebo „normální“. Ale těch témat tam bude samozřejmě obsaženo mnohem víc. Ještě bych měl upozornit, že já režíruji divadelní část, Viktorka tu filmovou.

Kdo s nápadem na tento projekt přišel?
Viktorie: Dramaturg MeetFactory Matěj Samec při četbě románů Davea Eggerse Srdceryvné dílo ohromujícího génia a Justina Torrese My, zvířata pojal podezření, že je v nich zakleto nějaké společné tajemství. A tak nám to dal za úkol prověřit.

Jak přípravné práce probíhaly?
Viktorie: Hlavní slovo měl Matěj, který byl hlavním koordinátorem, protože my s Alešem pak jistou chvíli pracovali každý zvlášť, nebo jen telefonem, maily a obrazovými inspiracemi a sešli jsme se zase až týden před původně plánovanou červencovou premiérou.
Aleš: Společně hledáme průsečík našich představ, abychom se ideálně potkali. Moje divadelní část pracuje s Viktorčiným filmem vycházejícím z románu My, zvířata. V obou případech jsme použili půdorys příběhu, který jsme volně přepsali. Stěžejní metaroviny obou částí jsou ale podobné.
Viktorie: A ty se týkají dětství, hledání vzoru a opory. Touhy po harmonii a nějaké hranici, co zastaví zlo, které v sobě obsahuje svoboda a energie. Úzkosti ze světa bez pravidel a bez rodičů, kteří buď úplně chybí, nebo nějak uspokojivě neplní svoji funkci.

Aleš Čermák
Aleš Čermák


Co má tedy divák po příchodu očekávat a jak bude samotné představení probíhat?
Aleš: Přicházející divák bude už u vchodu součástí jakéhosi prvního dějství, které se bude pomalu přesouvat do zadního traktu MeetFactory, což je takový dlouhý úzký prostor. Pokusíme se s diváky „pohnout“, aby si prošli nějakou časovou osou a dostali se z bodu A do bodu B, protože film vkomponovaný do divadelního tvaru se svým způsobem pohybuje po scéně, pohybují se po ní herci a my bychom rádi, aby to samé dělali i diváci.

Budou se moci představení zúčastnit i fyzicky handicapovaní lidé či senioři?
Aleš: Přijít může každý, není tam žádná bariéra, kterou by bylo nutné překonávat. Prostor dvora MeetFactory umožňuje pohyb každému a zároveň tam budou i židle, takže se nikdo nemusí bát.

A co když začne pršet?
Viktorie: Kdyby začalo pršet nějak „lidsky“, představení odehrajeme, protože je nad námi převis dálnice tvořící zábranu nejen zvukovou, ale i fyzickou. Ale jestli přijdou přívalové deště, elektroinstalace to neumožní.
Aleš: A pak bude hodně záležet i na naší schopnosti rychle sklízet vybavení, aby se nezničilo. (usmívá se)


Když jste inscenaci připravovali každý zvlášť, měli jste přitom kromě dvou zmiňovaných románů nějakou spojnici?
Aleš: Od Viktorky jsem v předstihu získal vizuální nástřely a musím říci, že se moje a její představy celkem potkaly, takže když jsme ve finální části přemýšleli o výsledném tvaru, společnou řeč jsme našli.

Jak se cítíte v roli filmové režisérky divadelní inscenace?
Viktorie: Je to nečekaná pozice, o to však zajímavější. V MeetFactory mě hrozně baví svoboda uvažování. Matěj Samec tu vytváří prostor pro dílnu, ve které se spájí práce s literaturou, výtvarným uměním, hudbou i divadlem nečekanými způsoby a někdy i v podivuhodném spojení více režisérů, nebo jiných umělců. Je to velice obohacující, i když v té chvíli, kdy to probíhá, to není často vůbec příjemné. Také tu dochází k nejrůznějším „překvapením“, které nejdříve působí mnohdy fatálně a neřešitelně a kolem toho je pak mnoho vzedmutých emocí. Ta práce je pro mě hlavně o setkávání se s lidmi - ráda se nutím k otevřenosti a k naslouchání. Cením si možnosti poznání zajímavých osobností a spolupráce s nimi. Někdy jsem ale schopná říci větu: „Jo, získala jsem zase něco nového a bylo to super,“ až tak po měsíci od premiéry, kdy jsem pořádně odpočatá a mám už jistý nadhled. Protože jdeme cestou nevyzkoušenou, tak je to vzrušující, riskantní a překvapivé.

Dokázali byste definovat percentuální zastoupení složky divadla a filmu?
Viktorie: Zatím to vypadá, že to bude půl na půl, ale ještě se může stát, že něco škrtneme. Do premiéry není nikdy nic jisté.


Jak probíhalo natáčení?
Viktorie: Vůbec jsem si do té doby nedokázala představit, jak náročné je natočit film, co by měl hlavu a patu. A tento jsem navíc připravovala s romskými dětmi, které jsou neustále plné energie a různých nápadů, takže vám jsou schopné se během jednoho záběru i šestnáctkrát převléci! A protože jsem neměla nikoho, kdo by mi tyhle věci kontroloval, nenavazuje mi snad jediný záběr. (směje se) Tým u filmu čítá normálně zhruba kolem padesáti lidí, my byli čtyři... Nakonec ale natáčení probíhalo příjemně, vytvořila se mezi námi rodinná atmosféra, vznikly zajímavé situace a vztahy. Jsem za tuto zkušenost ráda i proto, že jsem konečně pochopila, proč se během natáčení režisér s kameramanem tak často hádají, což mi z pozice herečky připadalo vždycky trochu legrační.

Kde jste natáčeli?
Viktorie: Nakonec jsme se rozhodli pro prostředí MeetFactory a jejího blízkého okolí. I interiéry jsme postavili tady. Byl to kompromis, protože jsme zjistili, že nemáme ani ta auta na to, abychom herce někam dováželi. Rozpočet na film byl totiž v řádu divadelní inscenace. Rozhodnutí natočit všechno tady se ale nakonec ukázalo jako šťastné. Možná, že diváci ani nepoznají, co všechno jsme točili kupříkladu na našich záchodcích. (směje se) Pro nás to bylo i pohodlnější a má to koneckonců také svoji logiku. V inscenaci se vše děje kolem jednoho místa, které se stává rituálním přechodem mezi venkovem a městem. A pro mě je to vlastně jakýsi příměstský palác svobody.

Jak dlouho jste točili?
Viktorie: Tři víkendy – šest dní od rána do večera.

Neříkejte, že jste se na natáčení nebyl ani jednou podívat?
Aleš: Ne, bohužel. Ale studoval jsem to celé pečlivě přes fotodokumentaci, což bylo strašně důležité, protože jsem si díky ní mohl skládat části scén do divadelního tvaru.


Měla Viktorie tendenci vám zasahovat do divadelní části?
Aleš: Naopak. Bavili jsme se o celku až týden před premiérou. Mohu si dovolit být radikální u svých věcí a projektů, v těch bych asi nedělal kompromisy, ale díky tomu, že se zde jedná o spolupráci, komunikace a hledání jistého konsenzu je nutná. Přijde mi důležité poslouchat názor toho druhého i přesto, že s ním třeba úplně nesouhlasím. Snažím se pak mezi našimi představami hledat průsečík, abychom si porozuměli. Je to i zajímavá práce s egem nás obou. To na projektu vnímám jako zásadní.
Viktorie: Podle mě je tohle u umění nejpodstatnější věc. Je mi to moc líto, ale svobodu, kvůli níž jsem k divadlu vlastně kdysi šla, jsem zažila málokdy. To se týkalo hlavně budov, co musí fungovat podle přísného systému, protože je tam zaměstnáno mnoho lidí velice rozdílných charakterů... Takže o to se tu teď pokoušíme – být schopní otevřené komunikace a jít za společným cílem. Samozřejmě je vždycky pak druhá věc, jestli naše debata nebude příliš uzavřená – zda ještě zůstane komunikativní vůči lidem, co přijdou zvenčí.

Stalo se vám, že vás diváci oslovili s otázkou, co jim to představení mělo říci?
Viktorie: Mockrát. Někdy se povede, že jsou diváci úplně rozčílení a ptají se, co jsme tím vlastně mysleli – což mi přijde celkem v pořádku. Ale někdy se dotazují vyděšeně a tiše a v tu chvíli začínám tušit vážný problém, zvlášť v momentě, kdy tuto otázku pokládají mí blízcí přátelé. To je varovný signál. Jindy je zas kolem představení úplně slunečná atmosféra, zdá se mi pak, že myšlenky, slova, hudba, gesta, barvy, tvary i herci "svítí" do publika a to že pak odchází osvětleno do tmy. Někdy je to půl na půl. To je taky fajn.
Aleš: Já to mám naopak. Pokud jsem vnitřně spokojený s výsledným tvarem, tak mě zase až tolik reakce lidí nezajímá.
Viktorie: Já tohle období kdysi také mívala – bývalo mi jedno, zda někdo chápe nebo ne, co tím myslím. Dnes jsem toho názoru, že divadlo má mít funkci ještě trochu jinou, než má třeba výtvarné umění – funkčnost z hlediska komunikace je pro mě v divadle hodně důležitá. O to víc to pociťuji dnes, v momentě, kdy je naše společnost v jistém komunikačním patu. Souhlasím s Alešem, že by divadlo mělo klást nároky, nemělo by se divákovi a zejména jeho pohodlnosti podbízet, ale nemělo by být namyšlené, apriorně by se nemělo divákům uzavírat.

Podle jakého klíče vznikalo obsazení?
Aleš: Měl jsem pocit, že jednoho z dvou relativně dost malých chlapců by měl hrát Matěj Nechvátal, který má v sobě neustále velkou klučičí energii. Tip na druhou postavu přinesl Matěj Samec – tím je Aleš Bílík, pro něhož je práce na podobném tvaru, tuším, premiérou. A pak je tam Lída Němečková – ta vytváří spojnici mezi filmem a divadlem, objevuje se v obou  částech inscenace.
Viktorie: S Matějem jsme kdysi dělali pro Národní divadlo mezinárodní romský projekt, při jehož přípravě jsme získali cenné spolupracovníky a kontakty, které udržujeme. Skrze ně a přes facebook jsme došli k adekvátnímu obsazení. Právě facebook se ukázal být velmi výhodný v momentě, kdy z domluveného obsazení někdo vybouchl. Stalo se mi třeba, že jsme nečekaně museli přeobsadit roli tatínka. Kluk, s nímž jsme byli už měsíce předem domluvení, mi kvůli nějaké změně v brněnském divadle spolupráci pár dní před začátkem natáčení odmítl. Takže to byly celkem nervy.


Chodíte se dívat na reprízy svých inscenací často?
Aleš: Inscenaci Třetí lež, kterou jsem tady v MeetFactory nazkoušel s Jakubem Gottwaldem, jsem vlastně nikdy neviděl, i když bývám na každé repríze. Postavil jsem ji totiž tak, abych mohl být s Jakubem celou dobu na jevišti, kde se starám o zvuk - ten program umím ovládat jenom já. Kuba se také díky našemu dobrému přátelství dokáže před začátkem nabít energií nutnou pro odehrání tak náročného monologu. Každé představení si pak spolu vysloveně vychutnáváme. Až tu ale budu v říjnu dělat další věc, nechtěl bych tento způsob opakovat. Reprízy by mě mohly začít časově příliš svazovat.
Viktorie: Já bych to fyzicky nezvládla, každý rok ale máme po divadelních prázdninách takzvané oprašovačky, na ty chodím pravidelně. Ve velkých nebo větších divadelních domech, kde funguje jistý mechanismus, strašně záleží na hercích v obsazení. Jsou totiž inscenace, které nemusím hlídat vůbec a vím, že až je za rok navštívím, budou mít téměř stejnou kvalitu. Ale tady, nebo ve Strašnickém divadle jsem v podstatě na každém představení a pomáhám třeba i se stavbou scény a snažím se motivovat herce, kteří jsou ještě hodně mladí, nezkušení a potřebují mít určité vedení i pocit, že tam je někdo s nimi, kdo jim po představení podá nějakou zpětnou vazbu, aby mohli profesně růst.

Závěrem bych se rád optal, co vás čeká v další sezóně?
Aleš: Tím, že funguji jako výtvarný umělec, to mám půl na půl, i když teď spousta věcí, co dělám, začíná odbočovat do divadelní roviny. Čeká mě tedy výstava v Národní galerii v rámci ceny Jindřicha Chalupeckého, kde jsem ve finále pro výtvarníky do 35 let. Vernisáž proběhne 3. října. A v říjnu mě v MeetFactory čeká výše zmiňovaná inscenace spojující tematické okruhy, jimiž se už delší dobu zabývám a rozvíjím je. Její název zatím ještě není jistý.
Viktorie: Já bych na konci prázdnin měla začít zkoušet ve studiu Švandova divadla inscenaci hry Caryl Churchill Je to tu, jejímž hlavním tématem je smrt. Hned druhý den po premiéře bych měla se souborem Masopust začít zpracovávat další nesnadný text o umírání, takže to vypadá na takové zvláštní podzimní usebrání. V NoDu bych pak měla dělat inscenaci Evropa - v tom názvu je řečeno mnohé. Myslím, že ani to moc veselé nebude. V MeetFactory bychom na jaře měli realizovat scénář Petry Hůlové, který teď podle své knížky Strážci občanského dobra píše. To je velice divná, krutá i humorná kniha o české společnosti, na to se moc těším. A pak také pracuji na první verzi scénáře pro celovečerní film.
.......................................................
foto ze zkoušky představení: Tereza Havlinková, MeetFactory
profilové fotky: osobní archiv Viktorie Čermákové a Aleše Čermáka

Další rozhovory

Moc a bezmoc
(rozhovor s: Jitka Jílková, 30.10.2019)