Rozhovor

Ve světě filmu se režisér Karel Janák proslavil filmem Snowboarďáci. Od té doby má na svém kontě několik dalších úspěšných komedií a především i pohádek. Jen pro Českou televizi připravil osm vánočních titulů, na devátém právě pracuje. A do toho se, jak sám přiznává, pustil díky své manželce, ředitelce Divadla Radka Brzobohatého Romaně Goščíkové, i do psaní pro divadlo. Jeho nejnovější komedie Vy nejste žena, pane! v režii Lukáše Buriana spatřila světlo světa těsně před Vánoci.

Kdy a při jaké příležitosti vás napadla zápletka na komedii Vy nejste žena, pane!
Ve mně se to střádalo už delší dobu, ale asi tou poslední kapkou byla kauza spisovatelky Joanne Rowlingové, která sdílela vtipný příspěvek na pojem Lidé, kteří menstruují. Rowlingová tenkrát napsala: „Lidé, kteří menstruují? Jsem si jistá, že pro tyto lidi existovalo slovo. Pomozte mi. Wumben? Wimpund? Woomud...?“ Rowlingová tak velice vtipně glosovala Orwellovskou absurditu celého progresivního světa. Jejich aktivisté se v zájmu toho, aby se náhodou nedotkli několika menšin, zcela likvidují označení celé poloviny lidstva. Ženy podle nich už nemohou být ženami. Musí se stát lidmi, kteří menstruují. Co na tom, že tisíce let lidské historie jsme se logicky dělili na muže a ženy. Takové rozdělení bylo odedávna základem naší společnosti a kultury. Naši novodobí sociální inženýři a hlasatelé progresivního světa se snaží tyto základy zničit. A když se jedna z významných žen ozve a kreativním způsobem vyjádří obavu, aby pojem „Ženy“ nevymizel zcela z našeho slovníku, spustila se mediální štvanice, která z ní dělala nebezpečného společenského nepřítele, jež musí být pošlapán a umlčen. Taková a další podobné kauzy mi až příliš silně připomínají moji osmnáctiletou zkušenost s životem v komunistické totalitě. Když se nějaká vlivná skupina chopí nějakého - byť sebekrásnějšího ideálu, dokáže ho proměnit v nástroj moci a postupem času i v něco velmi děsivého. A mně prostě nedalo, abych na to formou této hry lehce neupozornil. Abych se s humorem a nadsázkou nepodíval na to, jaké by to bylo, kdybychom se po všech těch -ismech nedočkali také ještě progresivismu.

Máte nějaký klíč, podle kterého při psaní postupujete?
Asi bych to popsal na základě psaní této mé nejnovější hry. Co mě zajímá na prvním místě, je téma. V tomto případě je to otázka - Co by se stalo, kdyby se současný kult progresivní politiky ujal otěží vlády? Jak by asi tak vypadala totalita, ve které by byla na prvním místě gendrová korektnost? Jenže na druhou stranu miluji humor a rozhodně by mě nebavilo ukazovat se vší vážností zrod nové totality. Rád si s věcmi hraji a spíše ukazuji absurdity našich chyb a pomýlení. Proto jsem začal hledat zápletku, která by mi pomohla toto téma otevřít s humorem a nadsázkou. Nechtěl jsem hrou nijak kritizovat skutečné sexuální menšiny, nebo si z nich jakkoliv utahovat. Proto jsem jako hrdiny použil dva heterosexuální muže, kteří se omylem sešli na společném rande. A protože jeden druhého v afektu urazil, zažaloval ho ten druhý za diskriminaci z důvodu pohlaví. Je to dostatečně vtipný a originální úvod, který mi pomohl rozjet celý příběh. Další kroky mi pak pomáhá nacházet zvolené téma. V případě naší nové hry vzít úvodní malý a absurdní spor dvou legračně zhrzených mužů a postupně ho dovést k něčemu, co bude ještě absurdnější a bláznivější. Jen z toho už nebude úniku…

Na kom si nejčastěji zkoušíte, zda humorné situace opravdu fungují?
Většinou to zkouším na tom, kdo je zrovna po ruce, což je samozřejmě moje manželka Romana. Výhoda je, že je herečka, takže si dokáže tyto situace velmi barvitě představit. A také je principálka Divadla Radka Brzobohatého, takže má ze své praxe už cit pro to, co bude u diváků fungovat a co ne. Pokud se tedy mým situacím směje, vím, že mám vyhráno.

Psal jste nějaké role v této komedii vyloženě pro konkrétní herce?
Co si pamatuji, tak ne. Při psaní scénáře mě baví, pokud nechám žít postavy jejich vlastním životem. Když můžu postavy postupně odkrývat a zkoumat, jako by to byly úplně noví a neznámí lidé, se kterými se teprve seznamuji. Kdybych tyto role psal pro konkrétní herce, už bych je příliš specifikoval, a to by mě mohlo svazovat. Tvorba postav by nebyla tak svobodná, jak by měla být. Postavy by tím mohly ztratit i na své originalitě. Každý dobrý herec pak také ocení, když se může ujmout figury, která se mu tak úplně nepodobá. Může si s ní více pohrát. Dát ji něco ze sebe a zároveň vyzdvihnout její odlišnosti. A konečně diváci díky tomu uvidí své oblíbené herce v nových a nečekaných podobách.

Je rozdíl při psaní filmového scénáře a divadelní komedie?
Určitě tam rozdíl je, a to veliký. Divadelní hry jsou postaveny na dramatickém dialogu jednotlivých postav. Scénář tak stojí především na tom, co postavy říkají a jak to říkají. Důležitá je každá věta, každé slovíčko. A z těchto dialogů se postupně skládá celý děj. Naproti tomu filmový scénář pracuje především s vizualitou. Základní mantrou filmových scénářů je heslo Ukazuj - nevyprávěj! To platí dokonce i pro dialog. Ideální filmový rozhovor by neměl být o tom, o čem je ve skutečnosti děj. Když například diváci ví, že jedna postava chce té druhé nafackovat, bude pro ně mnohem zajímavější, když se tyto postavy budou bavit například o počasí, a rostoucí napětí mezi nimi budou ukrývat. Diváka ve filmu baví podtext. Užívají si to, co se skrývá mezi řádky. Dialog ve filmu by měl být jako hudba - vytvářet emoce a atmosféru. Naproti tomu v divadelní komedii je dialog základní a nosnou částí děje, která diváky vede příběhem, a nemůže se opřít o další výrazové prostředky, jako je například vyprávění obrazem.

Vzpomenete si, kdy jste napsal svůj první scénář a za jak dlouho poté se realizoval?
Když nepočítám studia na FAMU, kde jsme si psali scénáře ke všem školním cvičením a vzápětí jsme je hned realizovali, první opravdový scénář jsem napsal někdy kolem roku 2000. Oslovila mě tenkrát redakce pro děti a mládež České televize, jestli bych nezkusil napsat a natočit dětský dobrodružný film. A protože to bylo psaní na zakázku, a protože se výsledný scénář v televizi líbil, realizoval se tento film téměř okamžitě. Šlo o televizní film Vetřelci v Coloradu, který mi otevřel cestu k mému prvnímu velkému filmu do kin - Snowboarďákům. Co se týče divadelního scénáře, ten první vznikl na popud mé ženy někdy kolem roku 2014. Romana měla v té době zájezdové divadlo Divadlo Různých Jmen a potřebovala nějakou komedii. Pro mě to byla nová a úžasná výzva, jak si vyzkoušet něco jiného. Napsal jsem hru Stvoření světa - bez cenzury, což byla taková roztomilá hříčka o tom, jak těžké to měl pan Bůh při tvoření Adama a Evy. I v tomto případě se scénář realizoval téměř okamžitě. Romana mi ho v podstatě tahala rovnou „z tiskárny“.

Myslíte si, že byste se tolik věnoval divadlu nebýt vaší manželky?
To bych se určitě tolik nevěnoval. Je pravda, že mě to k divadlu táhlo a vždycky, když jsem se potkal s někým z divadelního světa, tak jsem nenápadně mluvil o tom, že bych si ta prkna, která znamenají svět, chtěl vyzkoušet. A dokonce jsem díky tomu dostal i pár teoretických nabídek do budoucna. Ale vždycky zůstalo jenom u těch řečí a plánů. Romana je ale žena činu a jak se mnou seznámila, hned mě čapla, zapřáhla a využila ve svém divadle. Pro mě je to ale skvělý motor, jak se někam posouvat. Například nápad na poslední hru Vy nejste žena, pane! jsem dostal před dvěma lety. Řekl jsem o něm Romaně a té se moc líbil. Kdyby to ovšem bylo jenom na mě, tak bych si nápad nosil v hlavě několik let, a kdo ví, jestli bych někdy našel čas a energii ho napsat. Romana mi však oznámila, že s hrou počítá na letošní sezónu, a pak mě ještě dorazila tím, že mě informovala o hrozivě se blížícím termínu naplánované tiskovky, na které budeme hru prezentovat. Nejdřív jsem chytil paniku, ale pak mi nezbylo nic jiného, než dostat nápad z hlavy na papír. A jsem moc rád, že hra vznikla. Kdyby mě takhle moje žena motivovala i u filmových scénářů, mohl jsem mít dneska minimálně dvojnásobně dlouhou filmografii.

z inscenace Vy nejste žena, pane! (foto: archiv Radka Brzobohatého)

Jak vznikaly další dva tituly Tři letušky v posteli a Freddie - Concert show, které má Divadlo Radka Brzobohatého na repertoáru?
Příběh Třech letušek v posteli byl velice zajímavý a docela dramatický. Romana v roce 2017 koupila Divadlo Radka Brzobohatého od Hany Gregorové. Ta jí divadlo prodala včetně názvu a všech tenkrát uváděných divadelních inscenací, mezi kterými byla i velice úspěšná inscenace Tři letušky v Paříži od Marca Camolettiho. Vzápětí ale paní Gregorová založila vlastní divadlo s názvem Divadélko Radka Brzobohatého a začala v něm zkoušet všechny úspěšné hry, které Romaně s divadlem prodala. Používala stejné logo, stejnou zkratku názvu a nabízela stejný repertoár. V podstatě tak dál vystupovala jako majitelka původního divadla, prodávala stejná představení a snažila se divadlo mé manželky zničit. Navíc využila toho, že věděla, kdy se bude obnovovat licence Třech letušek v Paříži, které generovalo podstatnou část příjmů Divadla Radka Brzobohatého, a v předstihu si koupila výhradní licenci pro tuto hru na další období, aby ji už Romana nemohla hrát. Divadlo Radka Brzobohatého se tak ocitlo ve velmi kritické situaci, protože přišlo o nejhranější a nejvýdělečnější titul. Proto jsem také Romaně nabídl, že jí napíši náhradu za tuto hru. Komedii, která bude vycházet z podobného modelu a tématu jako Camolettiho hra, ale bude modernější, svižnější a pokud možno i vtipnější. Tak vznikly Tři letušky v posteli. A záměr se nám podařil, protože se naše verze Letušek setkala s podobně nadšeným zájmem divákům. Musím ještě dodat, že Romana se s paní Gregorovou musela nakonec soudit a po dvou letech tento spor jednoznačně vyhrála. Co se týče Freddie - concert show, tento nápad vyšel od Rudolfa Hrušínského nejml., který měl vizi vytvořit show s písničkami skupiny Queen. Mně se ten nápad velmi líbil, a tak jsem dal dohromady inscenaci, která s pomocí těchto nesmrtelných hitů seznámí diváky s bouřlivým životem Freddieho Mercuryho a jeho legendární kapely Queen. Jsem moc rád, že obě tato představení jsou u diváků velmi oblíbená a pomáhají posouvat Divadlo Radka Brzobohatého směrem k modernímu a výraznému divadlu.

z inscenace Vy nejste žena, pane! (foto: archiv Radka Brzobohatého)

Kdybyste si měl vybrat nějaký klasický titul či komedii, kterou byste mohl na divadle připravit, co by vás nejvíc přitahovalo?
Osobně na divadle miluji muzikály. Možná je to i tím, že se bohatou kombinací hrané akce, hudby a přesné choreografie podobají filmu. Ale moje manželka mi právě zakazuje můj oblíbený prozrazovat, aby nás s jeho inscenací nepředběhlo nějaké jiné divadlo.

V současné době finišují práce na seriálu Agrometal, v němž se objeví spousta tváří z Divadla Radka Brzobohatého. O jaký projekt se jedná?
Je to příběh obyčejného kluka z vesnice, který se snaží dokázat své manželce, že není k ničemu. A rozhodne se, že pro ni vyhraje motorku v soutěži vesnických kapel. Ale protože na nic neumí hrát a žádnou kapelu nemá, rozjede tak sérii humorných a vtipně trapných eskapád, které dostávají všechny zúčastněné do čím dál prekérnějších situací. Je to komediální seriál se vším všudy a my všichni doufáme, že bude pro diváky vítaným zpestřením v záplavě nejrůznějších detektivních seriálů. Jakýmsi duchovním otcem tohoto seriálu je opět můj kamarád Rudolf Hrušínský nejml. To on přišel s ideou tohoto příběhu, napsal k němu scénář a propojil nás i s kapelou Kabát, jejichž hudba hraje v tomto seriálu výraznou roli. Dokonce Kabáty i přesvědčil, aby si v seriálu i zahráli.

Na jaký zážitek z tohoto natáčení rozhodně nezapomenete?
Zažili jsme vtipnou a zároveň i trochu bolavou příhodu s Milanem Šteindlerem. Měl se v jedné scéně chytit takové houpačky, zhoupnout se nad rybníkem a vrátit zpátky na břeh. Já jsem se neustále ujišťoval, že to Milan zvládne a do rybníka nespadne. Kdyby se tak stalo, musel by se celý i s oblečením sušit, a to by nám narušilo už tak napjatý natáčecí plán. A navíc by namočil mikroport, což je velice drahé zařízení, které herci nosí u sebe, aby zvukař mohl zaznamenat jejich dialogy. Všichni včetně Milana mě ujišťovali, že to proběhne v pořádku. Jenže neproběhlo. Rozjela se kamera, Milan podle scénáře zvolal: „Jsem Tarzan - pán lesa!“, odrazil se, zhoupnul a sletěl do vody. Na to, jaké těžkosti to následně způsobilo, to bylo velice legrační. Jenže pak jsme se dozvěděli, že se Milanovi tím kaskadérským výkonem natrhly šlachy, takže musel celý zbytek natáčení chodit s ortézou. Prostě když se daří, tak se daří…

Co vás čeká nyní po premiéře nové komedie a dokončení seriálu?
Vypadá to, že se opět vrhnu do pohádkového světa. Pro Českou televizi jsem už natočil osm pohádek určených pro vánoční vysílání. A letos mě čeká devátá. Bude se jmenovat Tři mizerové a právě se rozjíždějí přípravy natáčení. No a pak mám samozřejmě spoustu dalších nápadů v šuplíku, ať už pro film, televizi, ale i divadlo. Ty jsou ale prozatím tajné a já se moc těším, až je budu moct divákům jednou také představit...