Rozhovor

Divadlu jsem se hodil do karet
vydáno: 18.2.2022, Jiří Landa
foto: Zuzana Veselá (profilové foto)
Asi bychom našli jen málo začínajících herců, kteří během prvních dvou sezón u divadla nazkoušeli více než deset inscenací. Pětadvacetiletý Kryštof Krhovják patří mezi ně. Jeho sbližování s hereckou profesí ovšem probíhalo o něco dobrodružněji, než bývá zvykem. Pro své začátky si totiž „vybral“ dobu covidovou. Jeho píle a nadání si i přesto všimla odborná veřejnost, která ho nominovala v Cenách divadelní kritiky na Talent roku.


Co vám prolétlo hlavou, když jste se dozvěděl o své nominaci na Talent roku?
První varianta byla, že jsem se přehlédl, druhá, že spíš než za talent je to nominace za vytrvalost. Až potom jsem začal být šťastný, že si mě kritici všimli. A jsem šťastný dál.

Jak se žije divadelnímu herci v době, kdy se kvůli covidu ruší jedno představení za druhým?
Dost nárazově a výkyvově. Představte si, že se v říjnu po přečtení fermanu nastavíte na maratón, během kterého byste měl například v lednu hrát skoro každý den… Nakonec ale stojíte na jevišti jen dvakrát. Zrušení představení mozku ovšem nijak neulevuje. Naopak. Představení se většinou ruší den předem nebo v den jeho konání, takže se na reprízy stále připravujete, jen se vám vynaložená práce nezúročuje. Divadlo se také často snaží výpadky herců kvůli karanténám a izolacím řešit záskoky, pokud tedy nejde o velkou roli, aby se aspoň nějaké představení uskutečnilo.

Zaskakoval jste už v něčem?
Málem. Volal mi třeba Michal Dočekal, že bude potřebovat, abych zaskočil v Hamletovi za Vojtu Dvořáka. Původně se měla uvádět Vojna a mír, jenže došlo ke změně titulu na Hamleta, přičemž se v Rokoku hrála Posedlost, ve které má Vojta hlavní roli. Začal jsem se tedy na záskok psychicky připravovat, ale nakonec odpadla i Posedlost, a tak Vojta mohl představení odehrát. Přitom jsem už mezi tím zrušil jinou akci v Disku… To všechno se děje z vteřiny na vteřinu. Vloni jsme si kvůli tomu založili na Facebooku skupinu MDP, abychom mezi sebou rychleji komunikovali a hlásili si, kdo je zrovna pozitivní nebo v karanténě. Řeknu vám, nezávidím tajemnicím, jejichž náplní práce je tvoření fermanů.

Městská divadla pražská - Elefantazie (foto: Patrik Borecký)
Městská divadla pražská - Elefantazie (foto: Patrik Borecký)


Jaké to je nastupovat do prvního angažmá v covidové sezóně 2019/20?
Nic moc, ale ještě náročnější by to bylo v následující sezóně, kdy se nehrálo skoro vůbec. Než jsem nastoupil do angažmá, už jsem měl v Divadle Komedie nazkoušeného Vladaře, do toho se z Disku přetahovala Prodaná nevěsta a navíc mě oslovili na alternace do RevizoraRomea a Julie. Hned na to jsem začal zkoušet Smrt obchodního cestujícího, ElefantaziiSwing, kde už covid klepal na dveře. Díky tomu jsem se dostal blíž k lidem z baráku a poznal je. Neumím si představit, že bych nastoupil v pozdější době, kdy jsem se potkával dva měsíce jen s lidmi, se kterými jsem zkoušel novou inscenaci. Měl jsem tak aspoň možnost těsně před vypuknutím pandemie zapadnout do kolektivu, což je pro mě důležité. Kromě první pauzy na jaře 2020 jsme nepřestali zkoušet do šuplíku, což bylo bez premiér popravdě dost frustrující. A vlastně ani nevím, jestli nebylo kontraproduktivní všechny nazkoušené věci vybalit hned najednou v září… To ukáže čas.

Když se podívám na váš současný repertoár, napadá mě, že možná budete rekordmanem v nastudování tolika rolí za tak krátkou dobu.
To možná ano. I když je otázkou, jestli je to od divadla lichotka, nebo jestli jsem takový blbec, kterému dají všechno. (směje se) Ne, dělám si legraci. Samozřejmě jsem za všechny ty příležitosti rád, nepatřím mezi lidi, kteří by měli rádi nudu nebo dlouhé volno. Úplně popravdě, v poslední době je už trochu únavné jet takhle v kuse na plný plyn a bez zastavení. Teď mám za sebou Maríu de Buenos Aires, do toho jsem hned skočil do Weissova Marata + Sadeho, a pak mě čeká Geniální přítelkyně. Když si spočítám, že mi zbydou dvě volné neděle v měsíci, kdy se můžu naplno věnovat partnerce a děcku, není to moc. Ale rozhodně si nestěžuji. Uvědomuji si, že ne každému se poštěstí hned po škole tolik hrát a učit se.

Máte tušení, jak si v Městských divadlech vzpomněli s angažmá právě na vás?
Vůbec nevím. Možná vítr vane k Janě Sloukové, se kterou se znám už nějakou dobu z Vily Štvanice a z DAMU, nebo k herečce a hlasové poradkyni Evě Spoustové, která s Městskými divadly pražskými spolupracuje. Jak už jsem se zmínil z Městských se mi nejdřív ozvali na záskoky do inscenací RevizoraRomea a Julie. Do Elefantazie pak vybírali na Gándhího malého hubeného ušatého kluka, takže jsem se jim díky své fyziognomii hodil do karet. Pak už si mě nechali. ElefantaziiSmrt obchodního cestujícího jsem nazkoušel už v angažmá, zkoušky inscenací běžely paralelně. Se Sárou Affašovou jsme denně přebíhali z Abíčka do Rokoka a zpět. Vlastně mě mile překvapilo, že si vybrali právě mě, tedy kluka, který akorát končil třetí ročník alternativního a loutkového divadla.

Proč jste skončil DAMU už ve třeťáku?
Dal jsem přednost praxi, a tak jsem se spokojil s bakalářským studiem. Magistr je podle mě hlavně pro lidi, kteří se chtějí divadlem nebo kulturou obecně zabývat hlubším a teoretičtějším směrem, což úplně není moje parketa. Po prvních dvou třech přednáškách na DAMU jsem zjistil, že raději zůstanu u praxe. Nebýt angažmá, které přišlo velmi záhy, tak si vlastně ani neumím moc představit, co by se mnou bylo. Neměl jsem v zásobě žádné divadlo, natáčení, do toho děcko na krku… a pandemie… Angažmá přišlo v pravý čas.

Městská divadla pražská - Zítra swing bude zníti všude (foto: Alena Hrbková)
Městská divadla pražská - Zítra swing bude zníti všude (foto: Alena Hrbková)


V Městských divadlech pražských vás hodně obsazují do hudebních inscenací…
Když jsme se před chvílí bavili o tom, proč si myslím, že si mě do Městských vzali, možná v tom zčásti sehrál roli i tento důvod. Mám totiž celkem hudební cítění, což je snad moje jediná přednost. V souboru neměli úplnou plejádu zpěváků a hudebníků, a přitom chtěli pokračovat v linii hudebních projektů, na které jsou diváci Městských divadel pražských zvyklí. Pocházím z Karviné, kde jsem chodil do sboru Permoník, který jsem pak vyměnil za dramaťák, abych se do sboru po letech zase vrátil. Během let jsem si vnímáním ostatních hlasů sboristů poměrně vycvičil hudební sluch. Také jsem si zkusil hrát na piano, bicí, kytaru i saxofon, ale u ničeho jsem nezůstal. Neumím ani noty, jdu vždycky po citu. Ale díky tomu, že jsem si různé nástroje osahal, dokážu celkem obstojně markýrovat hraní na cokoli. Ve Swingu se například tvářím, že válím na saxofon. Lidi za mnou pak po představení chodí s pochvalami, jak mi to jde, přitom za mě hraje kolega Honza Tříska z Melody Makers. Dokonce mi už jednou volali s nabídkou na natáčení, protože potřebovali herce, který umí na saxík. Musel jsem je tedy k mé lítosti vyvézt z omylu.

Inscenace Zítra swing bude zníti všude měla také zajímavý covidový osud…
To vám povím. Měla mít snad čtyři premiéry, a až popáté jsme se k ní „dohrabali“. Dvě premiéry měly být ještě před prvním uzavřením divadel, další v září 2020, jenže do toho pro změnu zasáhlo zranění. Po dalších přesunech k ní nakonec došlo poslední červnový den loňského roku. U Ondřeje Havelky je ale dobré, že má o inscenaci celkem jasnou představu, takže poslední týdny už nic moc nemění a jen ji pilujete, čímž si všechno celkem dobře zažijete. Ondřej Havelka je vystudovaný operní režisér, takže s herci pracuje zase trochu jiným způsobem. I proto jsme byli po roce schopní celkem v klidu premiéru odehrát, což se samozřejmě nedá říci o všech inscenacích, které čekaly tak dlouho na své první uvedení.

Která inscenace vás hodně potrápila?
Jednoznačně Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40. Role Fausta byla herecky asi největší a nejzajímavější věc, do níž mě zatím v Městských obsadili. Navíc v režii Vladimíra Morávka. Od dětství miluju Divadlo Semafor, ke kterému mě přivedla moje babička. Osobnost Jiřího Suchého je mi velmi sympatická, mám rád jeho humor. Nedělalo mi proto problém se roli Fausta věnovat nad rámec zkoušení, navíc jsem všechny ty písničky znal, takže jsem se je ani nemusel učit. Šlo sice o náročnou, ale i velmi zajímavou práci.

Porozuměl jste si s Vladimírem Morávkem?
Spousta lidí má problém s tím, jak Vladimír na zkouškách komunikuje a jak pracuje. Mojí psychickou výhodou bylo, že mám Semafor relativně obsáhnutý, což byl můj výrazně polehčující vstupní point pro zkoušení s Vladimírem. Strávili jsme s ním jen já a Káča (herečka a Kryštofova partnerka Kateřina Marie Fialová, pozn. autora) coby Markétka prvních čtrnáct dní, kdy jsme stále dokola četli text a povídali si o hře. Byli jsme tak vůči ostatním malinko napřed a fungovali jsme pak jako jakási Vladimírova opora během zkoušek. Právě Faust mě myslím herecky o něco posunul, režisér se mě totiž snažil dotáhnout do úplně jiných mezí, než jsem býval zvyklý.

Městská divadla pražská - Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 (foto: Patrik Borecký)
Městská divadla pražská - Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 (foto: Patrik Borecký)


Nyní spolu zkoušíte další inscenaci, a to Weissova Marata + Sadeho. Jak se v tak složitém textu orientujete?
Ani mi nemluvte! (směje se) Jsem asi jeden z mála lidí, kteří tuto hru viděli někdy kolem roku 2011 v Klimszově nastudování Národního divadla moravskoslezského. Sedělo nás tehdy ve velkém sále Jiřího Myrona poskrovnu. Z balkonu byla stažená zakrvácená plachta, aby nebylo vidět, že je divadlo téměř prázdné. Ne, že by šlo o špatnou inscenaci, bavila mě, ale zároveň mě fascinovala absurdita, kdy je na jevišti pětadvacet herců, kteří hrají pro deset dvacet lidí v sále. Když mi v mailu přistálo, že budu s Vladimírem dělat právě tento titul, zašel jsem si text koupit. Přečetl jsem asi dvanáct stránek a okamžitě ho odložil. Padla na mě totální depka, nechtělo se mi to číst. Byl jsem z něj zmatený. S Vladimírem jsme měli sedánky, kde nám o hře a své vizi vyprávěl. S Káčou jsme doma stále dumali, o čem to vlastně je a proč se někdo během covidu v roce 2022 rozhodne zkoušet právě hru Marat + Sade v Divadle Rokoko. Zatím jsem na odpověď nepřišel. Kateřině se o tom v noci dokonce nějaký čas zdálo, protože Michal Pavlíček složil sice krásnou, ale depkoidní hudbu a Káča má jen v první části asi osmdesát dvacetisekundových hudebních výstupů. Pěkná nálož! Dostali jsme i několik teoretických výkladů, Jana Slouková o hře krásně mluví, ale já se v tom zhruba po dvaceti minutách ztrácím. Těch informací je totiž šílené množství. Plánuji, že za Janou zajdu a nechám si sepsat patnáct důležitých bodů, které potřebuji ke zkoušení pro svoji postavu, abych ji správně pochopil a uchopil. Vladimírova koncepce navíc inscenaci povyšuje ještě o další úroveň, ale do jejího vysvětlování mě nenuťte. Ať se diváci přijdou podívat.

Kdy vás vlastně herectví začalo přitahovat?
Už ve čtyřech letech. Zároveň si neumím představit blbější místo pro kulturu než moji rodnou Karvinou. Přesto se nějakým zázrakem stalo, že v Karviné existuje ZUŠka, která funguje ve všech svých složkách na výbornou. Jde o jakési město ve městě, kde jsou na sebe lidé příjemní, jsou spolu rádi a podporují se. Díky sboru Permoník jsem se dostal do například Korey, co dva roky jezdí i do New Yorku, zvou je do Carnegie Hall. A nikdo o tom tady pořádně neví. Do toho byl můj praděda amatérský herec, děda z tátovy strany zase taneční mistr, druhý děda umělecký kovorytec a babička je výtvarnice. Babička dokonce pracovala v karvinském kulturáku jako kulturní referentka. Podařilo se jí tam kolikrát z Prahy dotáhnout i divadla, která na zájezdy nejezdila. V kulturním světě jsem se tedy pohyboval od malička. Rozhodnutí být hercem přišlo záhy, byť jsem se od toho často odkláněl, a mám vystudovanou střední školu v oboru módní návrhář.

Co vás táhlo k módnímu návrhářství?
Po základce jsem dělal přijímačky na konzervatoř, ale nevzali mě, za což jsem teď rád, protože by mě to v těch patnácti možná pěkně semlelo. Řešil jsem tedy, co dál. Chtěl jsem jít na školu, která by mě bavila, a zároveň ji později zužitkovat na DAMU. Našel jsem tedy školu s oborem módní návrhářství, která se později ukázala jako ne úplně dobrá volba. Po prvním roce studia se totiž z finančních důvodů podivně nesmyslně sloučila s gastro školou a naše výtvarnické obory byly upozaděny. V podstatě školu postupně zrušili. Přičichl jsem tam ale ke kostýmnímu výtvarnictví a designu scénografie a kostýmů. Ani na střední jsem se tedy úplně neodklonil od divadla, protože mým cílem byla DAMU.

Co nejzásadnějšího vám DAMU dala?
Určitě kontakty. Na DAMU si mě Halka Třešňáková hned vzala do MeetFactory do inscenace V oku smyčky. Šlo o autorský projekt zabývající se sebevraždami. Pak přišlo zkoušení Utrpení mladého Werthera u Jakuba Šmída v Divadle D21. A všechny spolupráce vznikly díky DAMU a workshopům, kde jsem se jak s Halkou, tak Kubou seznámil. DAMU je podle mě důležitá právě v tom, že se dostanete do jakéhosi, byť minimálního, povědomí mezi divadelníky, kteří o vás mohou zvěsti rozšířit dál…

Tygr v tísni - Synáčci (foto: Michal Hančovský)
Tygr v tísni - Synáčci (foto: Michal Hančovský)


Už během DAMU jste začal spolupracovat také s Tygrem v tísni.
Vidíte, to je další případ před chvílí řečeného. Na přijímačkách na činohru, kam mě nakonec nevzali, mě viděl tehdy ještě student režie Tomáš Loužný, který měl s tímto ročníkem spolupracovat. Všiml si mě a spolu s Mášou Novákovou mě za čas oslovili na inscenaci Synáčci, kterou jsme připravili ve Vile Štvanice. Na zkoušení ale vzpomínám jako na čirou hrůzu, protože jsem vůbec netušil, co se děje a co dělat. Cizí lidé, prostředí… Vždycky jsem si v této inscenaci připadal prkenně. Ne, že bych ji nerad hrál, ale nazkoušel jsem ji před pěti lety… A za pět let udělá začínající herec, co se profese týče, celkem pokrok.

Proč jste se v Synáčcích úplně necítil?
Vždycky jsem byl spíš introvert než extrovert a nešlo mi na pokyn režiséra ihned přepnout do jiného módu. Vždycky jsem si potřeboval nejdříve promyslet, než něco udělám, abych ze sebe nevyplivl něco, za co se pak budu stydět. Velmi záhy ale člověk zjistí, že to tak nejde. V tomto směru byl super Honza Mikulášek, který nás měl jako svůj první a díky nám i poslední ročník na DAMU. (směje se) Jeho pedagogické motto znělo: Nic na zkouškách není chyba. Na Synáčcích se také projevilo, že jsem si nevěřil a neuměl se pořádně otevřít před neznámými lidmi. Moje role měla být původně hlavní, ovšem díky mému přístupu k postavě se z ní nakonec stala ta nejposlednější figura. Synáčky jsme hráli několik let, derniéru měli nedávno, takže jsem se mohl později retrospektivně dívat, jak pitomě jsem roli nazkoušel. Měl jsem hroznou chuť ji dělat jinak, ale nešlo to, protože jí přizpůsobili celou koncepci. Tomáš s Mášou byli tenkrát velmi solidární a neudělali ten krok, že by mě nahradili někým jiným. Naopak pozměnili celou koncepci jen proto, abych se mohl upozadit a bylo mi příjemné v inscenaci hrát. Podobně lidský přístup je při jakékoli práci, a o to víc pro nováčka, nedocenitelný.
.

Další rozhovory

Beru věci takové, jaké jsou
(rozhovor s: Jan Hrušínský, 1.6.2022)
Byla jsem nejmladší ředitelkou divadla
(rozhovor s: Romana Goščíková, 5.4.2022)
Když se zrodila María, byl Bůh opilý
(rozhovor s: Nina Horáková, 30.3.2022)
Lenošivá hlava často sype nápady
(rozhovor s: Matěj Balcar, 18.3.2022)
Dva roky s covidem v Dejvickém divadle
(rozhovor s: Martin Myšička, 1.3.2022)
Čapek v mnohém předběhl dobu
(rozhovor s: Petr Vacek, 7.12.2021)