Cry Baby Cry

Pro mě bohužel zklamání. Nezáživná kolektivní inscenace, které podráží nohy zoufalý a nekvalitní scénář. Ženské postavy jsou zbytečně typizované a jejich problémy a traumata nedostatečně rozvedena. Atmosféra life couchingu je pofidérní a nudná. Přispívá tomu především velmi slabý výkon Luboše Veselého. Co se týče dam, je to o něco lepší, do civilního herectví to má ovšem daleko. Všichni aktéři místy až nepříjemně přehrávají. Uslazená píseň Hanky Zagorové jen podtrhuje klišoidnost a prázdnost inscenace.

Inscenace je osobní výpovědí zúčastněných a má svou hodnotu i vtip. V publiku představení evidentně rezonuje. Někteří návštěvníci mohou při představení dokonce i pochopit, kde je v jejich životě problém. Velký sál odpovídá diváckému zájmu, ke mně zde ale žádné „zásadní“ sdělení nedolehlo. (Ve Studiu, kde byl titul původně uváděn, možná bližší kontakt vyznění pomáhal.) Také by inscenaci více slušelo, kdyby herečky zůstaly autentičtější a tolik „nehrály“. Na toto téma jsem viděl originálnější a zdařilejší počiny.

Přestože je každá ženská postava svým způsobem extrémní případ ve svém oboru trápení a problémů, mohou alespoň všechny dámy ukázat, v jak nelehké životní situaci se ocitají. Myslím, že je na inscenaci zřetelně poznat kolektivní dílo, které se navíc trefně věnuje současné prázdnotě lidských životů, jež člověku brání chovat se přirozeně a přiznat si jediné východisko, kterým je vzít své bytí jen a jen do svých rukou. Všechny herečky zvládají své party skvěle a Jaroslav Šmíd je jednoduše přesný a přesvědčivý. Na tuhle terapii by měl zajít každý, ať už coaching potřebuje či nikoliv.

Je až neuvěřitelné, jak moc jsou některé situace trefné a podobné konkrétním lidem, některé ovšem byly na můj vkus trochu moc přehnané.

Inscenace Švandova divadla zaujme nejen mnoha vtipnými replikami, ale i lehce absurdním pohledem na problémy dnešních (nejen) žen. Komediální scény mají švih, navíc jsou zdařile prolínány těmi vážnějšími, které inscenaci vždy na chvíli ztiší a dají nahlédnout do nitra postav. Na herečkách je vidět, že neinterpretují cizí text, ale hrají o tom, co jim samotným připadá podstatné. Tradičně vyniká M.Dlouhý, dobré jsou i všechny herečky, nejvíce mě tentokrát zaujaly B.Pavlíková a nenápadná R.Dérzsi.

Inscenace tak napěchovaná humorem neurážejícím divákův intelekt, že jí rádi odpustíte, že je vlastně o ničem... A nebo o všem, záleží na úhlu pohledu. Nejde však o čistokrevnou komedii, zhusta se objevují i poetické obrazy a vážné tóny, vše promícháno v přirozeně působící celek. Dobře odvedená práce od všech účinkujících i režisérky Martiny Krátké.

Vtipně a chytře napsaná hra na téma koučiknu a sebepoznávání. Potkává se tu hned několik palčivých témat: osamělost, nízká sebedůvěra, nenaplněná očekávání, komplexy z dětství, kariéra před rodinou aj. Po důkladném rozboru se pak dojde k řešení, které je dobré si připomenout. Z divadelního hlediska dle mého názoru velmi dobře odvedená práce. Hra nijak nenudí, humorné a vážné momenty jsou správně vyvážené. Jednotlivé charaktery pak hezky rozdílné, doplňující se a skvěle obsazené. Všichni zahráli bez chybičky, přičemž nejvíce zaujala P. Hřebíčková, B. Popková a J. Šmíd. Celkově zábavné a poučné.

85% Když tak přemýšlím, nepamatuji si, kdy jsem ve Švandově divadle viděl vydařenější kousek. Pod slupkou komedie, a že se člověk zasměje opravdu dostatečně, se totiž při hlubším zamyšlení skrývá i druhý plán, který už tak veselý není... M. Krátká vytvořila krásně kompaktní inscenaci, v níž běží vše ihned od začátku jako na drátkách. A nedojde ani k jednomu zaškobrtnutí, což má na svědomí pět hereček včele s P. Hřebíčkovou, B. Popkovou a E. Vrbkovou, jež „koučuje“ naprosto vynikající J. Šmíd v roli terapeuta.

Tenhle divácký koučink doporučuji rozhodně neminout! Slzy úlevného smíchu vyváženě střídají místa dojemná a především pak i ta trefně mrazivá. Tvůrčí tým na sebe obdivuhodně slyší a k publiku tak pak o to přínosněji promlouvá. Tleskám!