Profil uživatele

Vladimír10

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 15 % (170)
Veronika Boušová: 15 % (52)
Pavla Haflantová: 16 % (44)
Anežka Kotoučová: 17 % (60)
Lukáš Dubský: 17 % (108)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>
(zadáno: 17.10.2021)
Po Nebeského Králi Learovi a Mikuláškově Buržoazii se Fričovo Koncové světlo stalo s přehledem tím nejstupidnějším divadelním kusem, který jsem kdy zhlédl. Ti, kteří v průběhu hry neodešli a vydrželi až do konce, na scéně viděli kupříkladu M. Borovou politou ropou, M. Řezníčka pod maskou lišáka a všechny beze zbytku s pleší na hlavě. Skutečnost, že mají tyto věci se smrtí, jež má být ústředním motivem titulu, jen pramalou souvislost, nikoho zjevně netrápí. O děj tu totiž vůbec nejde, neboť publikum musí být přeci již dostatečně "oslněno" oněmi reflektory, které se občas vynoří z hloubi scény. (více v článku na blogu)
(zadáno: 16.10.2021)
Tvůrcům se podařilo vytvořit vkusnou komediální inscenaci, jejíž děj má i překvapivý přesah směrem k otázce národnostní a rasové nesnášenlivosti na území USA. Režisérka se snažila o podtržení některých absurdních momentů, což se jí povedlo především v okamžiku, kdy titulní figura popisovala, odkud pochází. Při této příležitosti byl J. Racek nucen vyběhnout přes jeviště až na ulici před divadlem. Výborná souhra panovala v prvé řadě mezi M. Písaříkem a L. Pečenkou. Oba herci prokázali svůj komediální talent obzvláště v obrazu, kdy se E. Simms pokouší "cizince" naučit vybraná slovíčka.
(zadáno: 15.10.2021)
Přestože se vyznění mnoha komediálních situací v průběhu uvádění výrazně zlepšilo, nemohu to samé napsat o pátém dějství, které celou inscenaci kvalitativně sráží. Zbytečné vulgarity, hejtman v červených trenýrkách či Chlestakov projíždějící po jevišti pod sprškou vystřelovacích konfet působí přinejmenším nemístně. První čtyři akty se těmito nedostatky naštěstí nevyznačují, neboť nechávají vyniknout především Gogolovu textu. Herecky nejvíce zaujmou J. Maryško, V. Javořík a J. Krafka. Aleš Procházka podává taktéž solidní výkon, i když některé repliky působí v jeho podání až příliš afektovaně.
(zadáno: 11.10.2021)
Zvolený inscenační tvar, kdy účinkující sedí mezi diváky na jevišti v jakémsi kruhu, považuji za originální, ale i překvapivě promyšlený s ohledem na občasnou spolupráci s publikem, kterou se daří realizovat zejména J. Dudziakové. Vzhledem k atmosféře zbytku hry působila trochu nemístně pouze scéna, kdy všichni aktéři začnou na scéně zběsile tancovat. Po obsahové stránce v jednotlivých vyprávěných příbězích naštěstí převážil humor a nadsázka nad občasnými vulgaritami, což považuji za pozitivní skutečnost na rozdíl od faktu, že se dva herci po jevišti opět promenádovali v dámských šatech.
(zadáno: 10.10.2021)
Byť si divadlo vybralo hru o vícenásobném vrahovi, mohlo být na jevišti přeci jen o něco méně násilí, prostitutek, sexu, drog a zvratek. Zhnusení z těchto elementů se proto po více jak dvou hodinách přeneslo do zhnusení z celé inscenace. Nevím, zdali to byl záměr, ale pokud ano, byl naplněn beze zbytku. Jediným důvodem, proč zajít na tento kus, tedy zůstaly pouze výborné herecké výkony K. M. Fialové a N. Horákové. Vyloženě trapně naopak vyzněla scéna, v níž Zucco zavraždil pubertálního chlapce ve žluté teplákové soupravě, který byl zcela nepochopitelně ztvárněn S. Lehkým.
(zadáno: 8.10.2021)
Prezentovaný text se vyznačuje především primitivním humorem i zápletkou. Režisér tyto nedostatky ještě prohloubil tím, že jednotlivé obrazy oddělil rockovou hudbou nebo nutil herce k neustálému používání citoslovců typu "cvak cvak" či "lomc lomc". Obzvláště příšerné pak byly výstupy E. Nezvalové, neboť dotyčná přehrávala nejen v roli chechtající se sousedky s plyšovým psem, ale i v postavě asistentky, která části textu dokonce odzpívala v podobě operních árií. Vtipné snad byly jen narážky na A. Babiše či probíhající volby z úst J. Poláška, které se ale v původní hře opravdu nenacházejí. (více v článku na blogu)
(zadáno: 7.10.2021)
Největší potíž spatřuji v tom, že již samotný Shakespearův text postrádá nosný dějový oblouk. Tvůrci tedy stáli před obtížným úkolem, s nímž si poradili jen částečně. Režisér inscenaci postavil pouze na herecké práci se skvostným překladem M. Hilského, který kvalitně interpretovali zejména V. Vydra, A. Talacková a J. Satoranský. Pro Š. Vaculíkovou se však hlavní role stala spíše danajským darem, neboť při její tělesné konstituci jí může jen málokdo uvěřit, že je muž. Přesto se ale jednalo o příjemnou podívanou a nebýt závěrečné duhy či zženštilého Hymena uvažoval bych i o vyšším hodnocení.
(zadáno: 6.10.2021)
Jsem rád, že se v Divadle ABC opět objevila hravá inscenace určená pro děti, ale i jejich rodiče. Režisér dokázal do děje zakomponovat nejen velmi pěkná hudební čísla, ale i skryté fórky odkazující např. na ruské otravy jedem novičok. Dekorace umístěná na točně kvůli použitým barvám působí ovšem poněkud kýčovitě. Díky souhře všech aktérů a jejich spolupráci s dětským publikem jsem ale schopen tento drobný nedostatek přehlédnout. Mezi herci nejvíce zaujme M. Donutil a K. M. Fialová. Naopak představitelka víly Zvoněnky, T. Krippnerová, v několika "pěveckých" číslech až příliš tlačí na pilu.
(zadáno: 4.10.2021)
V sevřeném a do jisté míry i "magickém" prostoru smíchovského studia účinkující v dokonalé souhře uvěřitelným způsobem zpřítomnili osud obou význačných umělců. Hra diváka srozumitelně seznamuje s jejich podstatnými životními milníky od konce čtyřicátých let, k čemuž jsou občas trochu zbytečně využity expresivnější jazykové prostředky. S textem si vedle M. Hanuše a L. Veselého nejlépe poradila D. Barešová, která hraje Werichovu i Holanovu dceru doslova jako o život a dokáže charaktery těchto postav zřetelně odlišit. Po režijní stránce působí impozantně především výtečná hra se světly a stíny.
(zadáno: 3.10.2021)
Dle fotografií se zdejší Manon může jevit jako poměrně klasická inscenace. Z tohoto zjevného omylu mě však vyvedla již první scéna situovaná do muzea umění. Pravý zlom pak nastal ve chvíli, kdy se děj přesunul do "Duvalova domu". Ten totiž připomínal spíše novodobý bordel, v němž se mezi plastovými židlemi svíjeli muži i ženy v erotickém prádelku. Kromě J. Pidrmanové a V. Beneše navíc ztvárnili všichni aktéři svěřené figury bez většího nasazení. Pochvalu ale zaslouží alespoň pěkná hudba či některé klasické kostýmy, což ale nestačí k tomu, aby se dalo hovořit o skutečném divadelním zážitku. (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.10.2021)
Hlavní problém tohoto titulu vidím v jeho druhé polovině, která byla na můj vkus až příliš psychedelická, ale i značně zkratkovitá. Divák si během ní sotva uvědomí, že většina postav kromě Doriana zestárla o dvacet let, což znázorňují jejich vybledlé kostýmy kontrastující s opulentními róbami z první půle. Po poměrně vydařeném úvodu mohli tedy tvůrci představení v závěru více vygradovat a neukončovat jej tak náhle. Mezi herci jednoznačně vyčnívají L. Veselý a O. Kraus. Zbytek osazenstva inscenace poté vytváří především její pohybovou složku, která je doplněna půvabnou hudbou V. Franze.
(zadáno: 29.9.2021)
Přestože tvůrci text původní hry značně proškrtali a na druhé straně do něj doplnili dobové kritiky či popis historických událostí, je lepší se s daným tématem dopředu seznámit, neboť neznalý divák se může v záplavě informací ztrácet. Herecky se jedná spíše o týmovou inscenaci, což se projevuje zvláště v dobře zvládnuté choreografii, jež vhodně doplňuje zejména popis bitvy u Zborova. Z aktérů vyčnívá snad jen I. Orozovič a ve druhé polovině i A. Švehlík. Ocenit zaslouží taktéž minimalistická scéna, která je vkusně doplněna černobílými projekcemi či padajícím "sněhem" v závěru představení.
(zadáno: 26.9.2021)
"Čekala jsem to horší." Věta, kterou pronesla jedna z divaček, charakterizuje vše, čím je současná Činohra ND. Alespoň já již ani nečekám kvalitní divadelní zážitek, ale spíše se modlím, aby nevznikla další experimentální slátanina. Výsledek tedy skutečně nebyl tak tristní jako u nedávno staženého Misantropa, ale přesto se titul vyznačuje hrubou neúctou ke zpracovávanému tématu. Rapování, řvaní do mikrofonu, převlékání žen za muže či obří tiskárna uprostřed jeviště do Sofoklova textu vskutku nepatří. Nic na celkovém dojmu, bohužel, nemůže změnit ani solidní výkon T. Medvecké a J. Strykové. (více v článku na blogu)
(zadáno: 25.9.2021)
Zdejší verze slavného muzikálu na první pohled zaujme kvalitní choreografií, stepařskými čísly i solidními hereckými výkony. Ocenit zaslouží taktéž občasná spolupráce s publikem či nečekaná improvizace ze strany M. Písaříka. Trochu stranou zájmu tvůrců však zůstalo poměrně primitivní scénografické řešení hry doplněné mnohdy nevkusnými videoprojekcemi. Mezi herci zasluhují vyzdvihnout především L. Pečenka, B. Kotiš, ale i K. Tothová, která v roli Sugar zazářila, přestože na její nastudování měla pouze omezený čas. Pomyslnou třešničkou na dortu se poté stal krátký výstup L. Trojana a D. Klapky.
(zadáno: 23.9.2021)
Původní inscenace byla postavena především na precizním herectví H. Maciuchové, která z Maude vytvořila v pravém slova smyslu tragikomickou postavu. Naproti tomu Z. Kronerová akcentovala spíše komediální stránku svěřené role, a proto ve mně její výkon nevyvolal tak silné emoce jako u její předchůdkyně. Celkový dojem z představení však i nadále zůstává více než pozitivní. Velkou zásluhu na tom má "lachtan" v podání D. Benedikta a tři povahově zcela rozdílné nápadnice ztvárněné Š. Vaculíkovou. Nelze opominout ani tklivý hudební doprovod z pera O. Brouska, který dodává hře tu správnou atmosféru.
(zadáno: 22.9.2021)
Na jeviště byl touto inscenací vnesen důstojný vhled do života K. Čapka a jeho manželky, který je nenásilnou formou propojen s historií první republiky i let následujících. Ztvárnění O. Scheinpflugové třemi různě starými herečkami umožnilo lépe vykreslit její charakter v jednotlivých životních etapách. Nejlépe si však v této roli vedla A. Elsnerová. Scéna, kdy v závěru hry drží v náručí umírajícího Čapka, patří k těm, na něž se nezapomíná. Vynikající hereckou práci ale odvedli i J. Šťastný či C. Mayerová, která dokázala na malém prostoru dechberoucím způsobem "oživit" herečku L. Dostalovou.
(zadáno: 19.9.2021)
"Ještě než začneme, nechtěl by si se mnou někdo udělat selfíčko?" Již tato věta, kterou D. Matásek pronesl na začátku inscenace, předznamenává, že se tvůrci dopustí otevřeného znásilňování Moliérova textu. V dalších minutách je poté divák svědkem hloupého tlachání nad rádoby problémy naší civilizace nebo obohacování hry o vulgární gesta a výrazy. Vrcholem nevkusu se ale stalo promítání "banánu prostrčeného melounem" či "vymačkaného pomeranče" na televizorech uprostřed scény. V záplavě stupidních režijních nápadů pak skoro zapadly i ony moliérovské verše, které jsou jediným pozitivem inscenace.
(zadáno: 17.9.2021)
Samotná koncepce textu může v mnoha divácích vyvolat pocit zmatenosti, mně ale překvapivě vyhovovala. Zdánlivě nesouvisející obrazy, které jsou v inscenaci oddělené stroboskopickými záblesky, se postupně skládají do příběhu se dvěma oddělenými dějovými linkami, jež se vzájemně propojí až na samém konci představení. Spíše než o komedii by se tedy mohlo jednat o jakési novodobé "absurdní drama", v němž je mnohdy nesouvislý děj doveden až do krajnosti v podobě války. Z herců zaujme především D. Pavlovičová. Výkon T. Milostného se naopak vyznačuje častým a poměrně nesnesitelným přehráváním.
(zadáno: 16.9.2021)
Vytvořit představení složené z osobních výpovědí a historek nejstarších hereček činoherního souboru považuji za trefu do černého. Vhodně vybrané texty dokázaly navíc všechny dámy velmi dobře vypointovat, čímž vznikla inscenace, která je v současné Činohře ND ojedinělá právě díky tomu, že umožňuje "pouhé" zpříjemnění večera a je navíc okořeněna o rozdávání podepsaných fotografií. Celkovou atmosféru však nemístně naboural poslední výstup D. Prachaře. Jeho postupné oblékání do ženského kostýmku spojené s interpretací zdlouhavého monologu nebylo nikterak přínosné a osobně bych jej ze hry vypustil.
(zadáno: 10.9.2021)
Největší devizou inscenace je vynikající herecký výkon Z. Vejvodové, která je pro roli Lízy vybrána více než vhodně. Zbytek osazenstva poté předvádí již méně zapamatovatelné herectví. I přesto lze konstatovat, že většina zúčastněných dokázala s patřičnou pokorou k původnímu textu naplnit charaktery svých postav. Plyn by však pro příště mohl ubrat J. Roskot, který svoji figuru v některých momentech až příliš karikoval. Tuto skutečnost bych ale přičítal spíše režijnímu vedení než samotnému herci. Funkční scénografii, kostýmům i hudbě, která krásně evokovala americký venkov, nemám co vytknout.
(zadáno: 9.9.2021)
Podobné expresionisticky laděné inscenace na prkna Stavovského divadla rozhodně nepatří, a to i za situace, kdy je původní text poměrně kvalitní. Z hereckých výkonů zaujme pouze ten S. Rašilova. Jeho dvě kolegyně, bohužel, značně přehrávají. Neřkuli, že představení s téměř dvouhodinovou stopáží je hráno zcela nepochopitelně bez pauzy a divák si poté při nejlepším zapamatuje pouze scénu s požíráním žloutkových věnečků spolu se značným množstvím rozbitého porcelánu a nepřiměřeně hlasitým "hudebním" doprovodem v podání bubeníka, který má, bůh ví proč, obličej zmalovaný k nepoznání.
(zadáno: 31.8.2021)
Oceňuji především precizní práci s hereckým souborem DnV, který zde dokazuje, že mu nejsou cizí ani tituly, v nichž je mnohem více zpěvu a tance než v klasické činohře. Za zmínku stojí vedle výstupů I. Bareše především výkon T. Císařové, jejíž procítěná interpretace úvodní písně je tím nejlepším možným zahájením celé inscenace. Avšak i ostatní nové aranže známých melodií v podání živé kapely jsou originální a vnášejí na jeviště nezaměnitelnou atmosféru. V hlavní roli bych ale raději viděl někoho jiného než M. Lamboru, neboť v jeho pojetí je Nikola zastíněn zbytkem vinohradského ansámblu.
(zadáno: 11.10.2020)
(zadáno: 8.10.2020)
1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>