Skutečnost, že se tvůrci rozhodli pracovat s pofidérní parafrází Rostandova Cyrana, je sama o sobě zarážející. Přepracovaná verze od M. Crimpa sice zachovává všechny podstatné dějové linie, ale zároveň do textu vkládá obrovské množství vulgarismů, kterých je nakonec v inscenaci víc než samotného rapu, na nějž tvůrci alespoň diváka otevřeně lákají. Lze dokonce konstatovat, že každá z hlavních postav je v průběhu hry označena některým z expresivních slov. Využity jsou pak snad všechny vulgarismy, na něž jsem si vůbec vzpomněl.

Velmi mě mrzí, že se k vytvoření podobného dílka uchýlil právě M. Františák, který chtěl patrně trochu zaexperimentovat po vzoru svých kolegů režisérů z Činohry ND. Náznaková scéna, antická socha bez hlavy s odhaleným přirozením, mnoho mikrofonů na scéně i skafandr kosmonauta mířícího na Měsíc tomu, bohužel, nasvědčují.

Většina účinkujících navíc hraje průměrně, čímž je podtržena bezradnost celého inscenačního konceptu. Ba co víc, obě hlavní role, tj. Cyrano a Roxana, jsou obsazeny proti typu, což je znásobeno i afektovaným projevem N. Řehořové v některých emočně vypjatějších scénách. Luboš Veselý se jako jeden z mála sice snaží o kvalitní herectví, avšak jeho pokus o drobné vylepšení celé inscenace vyznívá do prázdna.