PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1074)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 12.12.2021)
75 % Když od inscenace klasického muzikálu dostanete přesně to, co očekáváte, jak pojetí vyprávění, tak hereckém ztvárněních známých scén a samozřejmě v pěveckých číslech. Jen ten největší protiva, kterého muzikálové divadlo stvořilo, je v podání Lumíra Olšovského snad ještě protivnější. Trefou do černého je i obsazení Charlotty Režné do role Lízy. Vznikl skvělý duel, podpořený i dalšími výkony, zejména Mileny Steinmasslové či Radka Antonína Shejbala. Herci svou precizností vystavěli i poctu překladu Oty Ornesta. Režie přichází s nápady, ale převáží dojem spíše z pietního přístupu (což většinu diváků nejspíše potěší).
(zadáno: 12.12.2021)
Ideální představení do postcovidové doby. Neřešte americky nablblé pasáže libreta a jeho užvaněnost, dramaturgie to tlačí správným směrem: v monty-phytonovském třeštění se vyděluje téma (pod)průměrnosti adorovaných individuí a ve světě přetvářek a klamu se ryzost a um derou ke slunci! Provedení řady čísel velice pěkné, až na naše poměry nečekané. Kolektivnímu výkonu dominují téměř všichni představitelé stěžejních rolí, vytvářejí skvostné figury a figurky. (Škoda jen neuhlídané srozumitelnosti vstupního čísla Dušana Krause coby Shakespeara.) Samozřejmě aluze na shakespearovská a muzikálová díla baví od začátku do konce.
(zadáno: 12.12.2021)
Pocity z této mozaiky charakterů se protočí jímavé, ale i zhnusené (obojí budiž vždy odrazem přesvědčivého hereckého podání). Jiné postavy projdou v souladu s předlohou, bez většího zásahu, snad proto, že působí v tomto obrazu nedotaženě nebo příliš banálně. Dveře slavného hotelu se točí vlastně málo, je to o příbězích excentriků v jeho zdech v úsečce času. Z inscenace dýchla noblesa, čteme v ní i porozumění pro sociálně zmítané v pozadí hotelu. Muzikálová stránka odvedena opět se znalostí řemesla. Výkony? Dva virtuózní a s dlouhou zapamatovatelností, a to Oldřicha Smysla (Kringelein) a Markéty Sedláčkové (Grushinskaya).
(zadáno: 12.12.2021)
Zaujmout explikační pohled na tuto one woman show není snadné. Iva Janžurová rozehraje svým osobitým způsobem text, který snad i vychází z dobrých tradic francouzské bulvární komedie (bulvár neberu jako sprosté slovo), s finále, v němž autor tasí nečekaný fór (celou dobu jsem odhadoval zvrtnutí do jiného vyústění). Před tím některé reminiscenční kličky textu jsou snad až příliš vyhnané do extrémů a režie není schopna rozvinout nápad, který se ukazuje jako nejvíce funkční. Hybnou sílu hry hledá v situačních momentech plynoucích z prekérní situace, ty jsou zas zbytečně protahované. Inscenaci by prospěl dramaturgický diskurz.
(zadáno: 12.12.2021)
Divadelními prostředky převyprávěná slavná filmová látka se i v jiné, úsporné formě opírá o hereckou autenticitu a vhled do outsiderovství. Tento obraz s podobou cirkusácké romance, včetně obtahů záporů, se nakonec mění divákovi před očima. Divák se samozřejmě také dočká očekávaného: bláznivá, neotřesitelně dobrácká a senzitivní Gelsomina a hřmotný frajer Zampanó jsou role pro Báru Hrzánovou a Radka Holuba. Atmosféru dotváří přiznaně kašírovaná iluze svérázného cirkusáckého mikrosvěta. Stačí to na emoční zásah? Neztrácí se v některých přehrávaných grimasách tajemství? Neprospěl by inscenaci jinak uchopený temporytmus?
(zadáno: 20.4.2021)
(zadáno: 6.4.2020)
Koncept vemlouvavých slov, vábivých čísel a bleskových proměn můžeme číst jako alegorický výsměch píárku vládnoucího establishmentu. Performer ale především dává prostor k rozpoznávání drobných výchylek mezi iluzorností a skutečností. Ty záhy přerůstají v markantní chyby, ale aplaus trvá... Prodavač iluzí nakonec chápe, že největší obětí iluzivní show je on sám. Švejdův „psychoanalytický“ vzkaz tak míří ke každému jednotlivci. Série miniatur vychází z tradic pouťového divadla: v žánrovém mixu, který rukopis Petra Formana opravdu nezapře, je semleto mnoho… Výtka budiž vyvážena tím, JAK je toto sólo Vojtou Švejdou odehráno!
(zadáno: 6.4.2020)
K výzkumu mýtů a rituálů skupina Handa Gote přidává percepci věčného genu, v němž se potkává pravěká zkušenost s technologicky a materiálně vysmátou současností. Nabízí přesně takto rozkročenou a ironizující obrazotvornost, velice zábavnou a očistnou, a nemusíte nutně vše chápat nebo znát inspirační zdroje. Stačí, když budete vidět či rozpoznávat (i drobné) zlo, které konáme, a vydáte se cestou k pochopení (i drobných) rituálů. Jejich podání je bizarně deformované a vršené v bezemočním modusu operandi. Handa Gote setrvává v opakování postupů, ale v tomto případě metoda je tříbena, i co do vstřícnosti směrem k divákovi.
(zadáno: 6.4.2020)
55 % Spolek JEDL přichází s beckettovskou reminiscencí a mimo jiné na pár prchavých okamžiků zahlédneme postavu Clova z dávné inscenace Konec hry (Divadlo Komedie, 1996). Jinak je to experiment inspirovaný náladou her S. Becketta a imperativy v nich. Ale Beckettova detailnost v tom už není. David Prachař a Lucie Trmíková rozehrávají expresivní miniatury, které mají groteskní podobu nebo dají pocítit jakousi tíhu všech těch konců nebo lidského odcizení. Celá tato variace zůstává pro publikum možná až příliš netečná a zřejmě i nepříliš srozumitelná (není příběh). Diváci se tak baví jednotlivostmi a hereckým provedením.
(zadáno: 6.4.2020)
Trilogie ideově inspirovaná Dantovým opusem je završena až nečekaným způsobem. Autorská dvojice Merta – Moša předvídá apokalypsu? Anebo jde o razantní pojmenování světa blízce budoucího, světa okleštěných svobod a manipulace shůry. Děje se tak skrze mnohé metaforické konotace a za doprovodu hudby, která překvapí nádhernou baladičností. A pokud dojde na její žánrové rozkročení, stále si Mertova kompozice zachovává vnitřní logiku. Fascinující je obsazení skutečného robota do inscenace (stylizovaného do podoby Daniela Rymeše) :) – je to hodně děsivá figura. Po úpravě volá vstupní expozice nebo „role“ bytostí z Univerza. 75 %
(zadáno: 6.4.2020)
Mít v souboru Petra Štěpána (Macheath) a Jana Mazáka (Peachum) je polovina úspěchu této inscenace, o tu druhou se zasloužilo dramaturgicko-režijní čtení hry. Divákům je předložena velice živá, rytmizovaná a jemně stylizovaná podívaná, která otevírá prostor divákům k nacházení asociací, jež dílem pulsují. Ani o zábavu není nouze. Ironizující vhled do všech těch absurdit a decentní karikaturní obtahy figur tomu napomáhají. Stejně tak včlenění hry do ještě jednoho rámce… Tady vědí, o čem „Žebráckou“ hrát a jak toto panoptikální zpodobnění mechanismů světa bez zásad prezentovat právě teď. Pragmatismus a cynismus je metoda.
(zadáno: 6.4.2020)
Z dirigentské gestiky jsme velice rychle unášeni někam jinam, do rovin osobních, možná intimních, z nichž se rozbíhá dvojsmyslnost zvoleného tématu. Najednou je blízko k hledání podstaty fungování v systému, k alegorii tlaku na výkon a vytrvalost. Matoucí dramaturgie však tyto vjemy rychle vrátí třeba k sexuálnímu aktu. Akce jde nejen v souladu, ale často i proti logice živého hudebního doprovodu, jako když se odstřihnete od manipulujícího rytmu. Hledá se vnitřní vášeň a snad i rovnováha. Fyzický vklad do představení je značný. I minimalismus je plný tenze, svalových tiků, nechybí ani náročné mechanizující sekvence.
(zadáno: 6.4.2020)
Podle anotace bychom čekali filipiku proti současným vymoženostem. Koncept nahlížitele sebe sama ale míří rovnou k východiskům (prostému odpoutání) a definici toho, co přetrvá jako ta nejlepší technologie. Jsme jí my sami, naše matérie. Dynamický proud tanečních obrazů se samozřejmě zastavuje u roztěkanosti nebo drobných demonstrací zběsilosti doby, ale tím nejpoutavějším je návrat k rituální podstatě. V těchto momentech jsme svědky fascinují taneční meditace. Tělo rozvolněné, přesto stále silné, přesahující vlastní bytí. Místy až magické choreografie souzní s rázně dimenzovanou hudbou i působivým světelným designem.
(zadáno: 6.4.2020)
Prostor Malé scény DJKT opanovala nevídaná řežba. Přesto s klidem říkám, ať zvukař je ještě více nekompromisní. Generační trojpříběh o cestách ze stereotypu k deziluzi a pak vzhůru ke smyslu života je sám o sobě nevzrušivý, dějově nedovysvětlený a „americky“ banální, chcete-li. Tady jde o způsob provedení! A je to vážně energická jízda na punkové vlně. Opřená o zkušenosti režiséra Steve Josephsona (RENT), o kolektivní souhru i skvělé individuální podání – počínaje Pavlem Klimendou, jehož Johnny padá na dno a nakonec povstává z bažiny (drogové pasti). Muzikál je obdařen vynikajícími choreografiemi i výtvarným vtipem. 75 %
(zadáno: 6.4.2020)
65 % Oproti dramaturgii a režii této inscenace jsem četl jiného Bernharda. Ale dobrá, substituce je metoda současné Činohry ND. To, že hra dostává méně psychologické drobnokresby a více vnějškovosti, je ještě to nejmenší, neboť výsledek se o mnoho neliší a příčiny devastace odprezentuje ve shodě s Bernhardem, tedy poukáže na lenost, žití v nudě a přebytku, bez morálky. Chybí rituálnost „klíčového“ oběda, ostrou bernhardovskou ironii často přebije grotesknost. Cílí se na vnitřní rozklad. Pak tu máme skvělé představitele „strašlivé“ sourozenecké trojice, diváky nejvíce aplaudovaný bude patologický filozof Voss Saši Rašilova.
(zadáno: 6.4.2020)
Poslyšte morytát o strašlivých činech paní kupcové z pražského Újezda. Autorská inscenace, inspirovaná novelou Nikolaje Leskova (podle které vznikla známá Šostakovičova opera) a skutečným kriminálním případem, sleduje více plánů. Tím stěžejním je pohled na úděl ženy své doby a její bizarní přerod vedený emancipační touhou. Druhý je nadčasový a principiálně ukazuje důsledky toho, když člověku vezmete svobodu. Třetím asi má být: zvedněte oči k oknům, za nimiž se žilo i v dobách dávných - to úplně nevyšlo. Vyprávění se děje v psychologicky pomalém módu, v autentizující atmosféře, s důrazem na mysteria okamžiků.
(zadáno: 6.4.2020)
Dramaturgický omyl, ačkoli hra se zdá být tzv. aktuální. Její zjevná zastaralost tvůrcům nepřekážela v rozletu. Budují se typizované figurky bavorského zakotvení a zhruba o generaci starší, než hra původně předpokládá. Herci je vykreslují náležitě xenofobně, machisticky, s tupostí… Co je to platné, když režie zbytečně tlačí na groteskní vyznění a zapojuje kýčovité doplňky. Tento typ her bude vždy účinnější a silnější v autenticitě, když bude promlouvat především civilnost, nijak nepřikrášlovaná podstata těch týpků. Platí to ale i pro postavu řeckého nájemného dělníka Jorgose. Jeho paruku jsem nepochopil víc než lanovku :)
(zadáno: 6.4.2020)
Pro mě je celkový tvar tohoto opusu magnum tak trochu dramaturgickou záhadou. Potenciál silného tématu degraduje naskakování na rozverné fabulační linie. Přizvanému hostu Tomáši Klusovi (Dr. Treves) se dostane poměrně málo zpívaného prostoru a hudbu za muzikálovou (ani za strhující) bych neoznačil. Po tíživé vstupní expozici se vše obrací v mix lehké grotesknosti a okamžiků hlubokých pohnutí. Je to neustálý pohyb nad propastí kýče. Kde hledat skutečné zrůdy a ohavnost, je ale demonstrováno zdatně. Vyzdvihl bych výtvarnou stránku inscenace a přidávám údiv, jak Tomáš Havlinek svůj part zahrál – jistě to není snadná práce.
(zadáno: 6.4.2020)
Dramaturgická volba slavného Millerova dramatu reflektuje dobu, která klade důraz na přínosnost pro korporátní systém a výkonnost. Stavba hry se již vzpírá současnému jevišti, proto oceníte její zhutnění, drobná oslabení některých rovin není neúctou k autorovi. V ABC vznikl působivý obraz degradace člověka, jenž se kvůli tomu propadá do iluzí, ztrácí veškerou empatii a „získává“ schopnost zraňovat. Obsazení Miroslava Donutila je přiznaný obchodní tah, ale vnímat to tak nebudete: obsáhne Willy Lomana s velkou přesvědčivostí a citem pro psychologickou kresbu. Výkon Zuzany Kronerové v roli Lindy je dalším pilířem inscenace.
(zadáno: 6.4.2020)
Hilda - Divadlo X10 70 %
Text problematické (jednotvárné) stavby byl výkonem Lucie Roznětínské a díky invenci režiséra povýšen. Fascinovaně hledíme na manipulativní lynč, kterým představitelka high society paní Lemarchandová podmaňuje rodinu údržbáře Franka a přivádí k absolutnímu rozkladu. Stále týž mechanický projev, stejná gesta pro přesvědčování, anebo trochu jiná jako projev dalších mocenských triumfů. Despocie a psychopatické sklony jsou stále skryty v jakési zvláštní eleganci. Paní Lemarchandovou v závěru přece jen něco vychýlí… Namísto revoluce je to spíše Frankova rezignace a volba jednoduché útěkové cesty. To je neméně šílené.
(zadáno: 6.4.2020)
65 % Promítnutí situací a nálad, které jen Shakespearovy Sonety mohou asociovat, je v inscenaci přítomno měrou vrchovatou a celkovou kompozici se nezdráhám označit za velice promyšlenou. Je to materiál k objevování. Problém maximálně je, že scénické akce i celá ta poutavá vizualita hovoří až v přílišných zkratkách nebo místy přehluší mluvené slovo. Leckoho mohla zklamat práce s emocionálním základem Sonetů, já se nejvíce ošíval, když Skutři sáhli k obecným klišé. Za velký klad inscenace naopak považuji to, že Skutři vytrhli herce DvD z komfortních zón a „donutili“ je pracovat jiným způsobem…
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
