PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1170)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 25.9.2024)
(zadáno: 19.9.2024)
Don Juan z Vysočan jako oscilátor mezi archetypem a krotkým, vztahově neukotveným, IT vývojářem z ryze moderního světa. Dobří kamarádíčkové mu dopomohou k přízni žen, o jaké se mu (trochu) snilo. Levínského hra s potěšením vytěžuje terminologii ajťáckého prostředí, přidává eruptivní hlášky a nebojte, Molière v tom utopený rozhodně není. Správné strategie a našeptávač z dílny AI, které udělají z nemotory hvězdu, je také náramné téma. V komediální zápletce se uplatní herecký potenciál Michala Isteníka, divácky vděčné postavy ztvárňují i ostatní. Novinka DvD je důkazem, že lehká karikatura není na závadu a „oddechovka“ nemusí být vždy povrchní.
(zadáno: 19.9.2024)
(zadáno: 19.9.2024)
(zadáno: 19.9.2024)
(zadáno: 19.9.2024)
65 % Klasika Ibsena prakticky nejde inscenovat bez odpoetizování, v „punkové“ inscenaci Činoherního studia pohled na snílkovství jde ještě dál. Do postavy narcise a floutka Peer Gynta je vtělena nesnesitelná suverénnost, z níž cítíme nejednu symetrii k drzému drajvu dnešních průměrných ve světě neomezených možností, ba dokonce k některým kdákajícím politikům zamořujícím veřejný prostor. Zde se do popředí dostává Gyntova podstatou až hloupost. Tvůrci jdou po výbušných hranách, Ibsena si razantně upravují (ku prospěchu i ke škodě věci), výsledkem je pocitově dlouhá, hučící, pádící a svérázně groteskní inscenace. Nemusí sednout každému.
(zadáno: 19.9.2024)
Inscenace, jež si do štítu dala tři představitele českého surrealismu, volně nakládá s vhledem na jejich umělecké souputnictví na pozadí nebezpečné doby, kolem projdou i citace levicového Nezvala. Divadelně zpřítomněné okamžiky pracují se zkratkou, scénickou imaginací (byt v Krásově 2 na pražském Žižkově) a uvržením do nálad. Možná až příliš se zastavují u faktografických definic. O to méně bylo básnění a obrazivosti „nečekaných souvislostí“ nebo akcentace zásadního faktu, jak se tato trojice navzájem silně ovlivňovala. Inscenace v čase premiéry měla ještě rezervy v souhře a režijním vyladění celé koláže.
(zadáno: 19.9.2024)
(zadáno: 19.9.2024)
Neodbytný soused viděl a ví… Duel, při němž čekáte, kam se to překlopí. Pohnutky, motivace a skutečný stav věcí autor dlouho drží zastřené. Dialogy, co slyší zapadlé zařízení pro štamgasty, jsou dobře vystavěné, poutají divákovu pozornost i díky přesnému hereckému projevu Miroslava Hanuše a Martina Donutila nebo zdánlivě komparsní účasti dalších přítomných. Do černé komedie vstupují stíny berlínské minulosti, ale začne se zejména odhalovat Danielův aktuální „problém“, nebo vůbec další nálady současnosti. I na ukázkového voliče tuposti a populismu dojde. S určením žánru si nakonec nejste jisti ani na konci, ale hořkost bude jasnou konstantou.
(zadáno: 19.9.2024)
65 % Divadlo Kalich se opět prezentuje chytrou činohrou. Hra britského scénáristy Stevena Moffata si nebere na mušku nic menšího, než jsou předsudky a důvěra v to, co na nás vyskočí z internetu. „A vy tomu věříte?,“ ptá se na konci Elsa svých hostitelů. V otázce položené zklamaným tónem se zračí mnohé. Zárukou úspěchu komediální inscenace je geniálně přesné obsazení Taťjany Medvecké do role euforické Elsy, která svou bezprostředností a nakažlivou vitalitou a obrátila život rodině Petera a Debbie, ...pro něž je ale nebezpečným přízrakem. O komediální zápletku je tak dobře postaráno. Dialogy ostatních postav se snad dočkají většího tempa.
(zadáno: 19.9.2024)
Dal jsem na intuici, a měl jsem po zápletce. Pokusy autora o její vrstvení skrze další avantýrové proplétání působí v té konstrukci až příliš předvídatelně. Miroslav Etzler (spisovatel Guillaume, jehož manželka Caroline podezírá z nevěry) však drží přesvědčivou masku a herecké ztvárnění toho lavírování je pro pozorného diváka skutečnou lahůdkou. Jinak se setkáváme s nenáročnou komedií, určenou divákům bažícím po oddechovém večeru. Těžko z takové hry vykřesat něco více.
(zadáno: 19.9.2024)
Šlápnutí vedle soudné dramaturgie. Hra o dívkách, které se poprvé a cíleně spustily, příšerně se opily (a jiné projevy jalového chování), přináší zprávu o tom, že se opily a co byl pak. Toto věru nemá sílu jako Spring Awakening. Inscenace Sopranistek nabídne solidní interpretaci písňových čísel, které rozezní Malou scénu HDK, ale ambice libreta (ukázat chaos v hlavách mladých) nejde ven. Přisprostlý slovník dívek je to nejmenší. Bylo docela znát, jak po letech oprášená inscenace v řadě pasáží postrádala režijní vedení nebo že interpretky postavám věkem již odskočily. Obnovení vzniklo jakoby samospádem, stejně jako se pohybují figury hry.
(zadáno: 22.6.2024)
Nakolik šikmá plocha, stěžejní scénografický prvek, s nímž se pracuje jak technicky, tak herecky, je reminiscencí na Léblova Strýčka Váňu, či ten balanční znak opět přichází z pocitu při čtení hry, není až tak podstatné. Inscenace je především pečlivě sestaveným digestem replik z Racka, výřezově skládá vnitřní rozpoložení postav do organické mozaiky o míjení v miniaturním prostoru a za neempatického žvanění anebo snění. Jde na dřeň, obtahuje trapnost, frustrace, tudíž i grotesknost. Koncept „hutné zkratky“ buď akceptujete, nebo možná zalitujete, že hra není provedena v normálním formátu, protože cítíte, jaký to má potenciál ze strany herců.
(zadáno: 30.4.2024)
Přitažený autorův fór a třeskavá situace z něj vytvořená dala vzniknout hře, kde namísto kontroverze vnímáte lišácky přesně vedený diskurz na téma netolerance a nepochopení, nad to náš boj s tím, co se (naší představě) vymyká. Je vyobrazen ten šok, když to nemáme na distanc. Konfrontace s tématem je vedena ostře, přitom dostatečně zábavně. Je to zásluhou režiséra Ondřeje Zajíce, prý i nadstandardního časového prostoru pro zkoušení. Ostatní už leží na protagonistech – vytvořili absolutně uvěřitelné studie svých postav, ať je to zvláštní Martinova plachost, vnitřní pnutí i planutí. A „vysoptění“ Stevie je také zápisem na herecký špílec roku.
(zadáno: 24.4.2024)
Eklektické hudební čarování Zdenka Merty jen tak nevyrvete z hlavy a k tomu samému se můžete dobrat i u libreta, jež skladebně propojuje základní metafyzické kategorie, různé archetypy, vč. středověké moralitky o Everymanovi. Oratorium si skoro žádá meditativní přijímání všech těch útržků, jiné vodítko vám tvůrci nového nastudování nedají. Hraje se primárně na vizuálno a lehké zdivadelňování, funkční je nápad se zmnožením Satana o další stíny. Klíčová je interpretace: famózní Esther Mertová (Markétka), Viktória Matušovová (Satan). Dušan Vitázek (Bastard) šel do konfrontace s všemi naposlouchaným Janem Apolenářem (nyní v roli Ducha svatého).
(zadáno: 4.4.2024)
Psychologický realismus a herectví, jež se již téměř nepraktikuje. „O´neillovská“ tíživost je předložena v hyperrealistickém prostoru a času, na situace propadání a marnosti se nahlíží i optikou vnitřních hlasů, kdy akceptujete užití mikroportů. Jen ta trčící příkrasa v podobě terapeutické seance je právě proto zcela zbytná, i vzhledem k délce představení, nesdělí o mnoho víc, než co soustředěný divák čte mezi řádky. I přes drobnou výhradu Ivan Buraj se v Dlouhé uvedl skvělou inscenací melodramatické nálady. Ještě více diváckého zaujetí přináší interpretační vypořádání s těmi „složitými postavami“, herecké výkony jsou nositeli zážitku.
(zadáno: 4.4.2024)
85 % Dílo chytrého obsahu a třaskavě plynoucí divadelní stavby - nejlepší předpoklad nechat se unášet tím průletem vztahových rovnic a nerovnic a sebehledáním postavy Roberta (výborný výkon Lukáše Ondruše). V DJKT si můžete dopřát toho luxusu, že tohle se hraje a zpívá nablízko na Malé scéně a výstupy, některé až standupového charakteru, lítají zprava zleva. Přitom je to Sondheim, takže nelehká práce, a navzdory tématu se do zážitku nepletou klišé. Zkratky o vztazích jsou divákům předloženy v kolektivní souhře, nápadité režii a s individuálními megamomenty (např. psychotická píseň Amy – Charlotte Režná či velké sólo Joanne – Hana Holišová).
(zadáno: 4.4.2024)
75 % Inscenace plní účel sdělit divákovi něco podstatného o jedné z nejhrůznějších dob naší historie, aby se nezavíraly oči a rozpoznávaly paralely. Ženský úděl je skrze román, potažmo tuto dramatizaci veden do síly velkého rozměru. Metaforické čtení témat je zapojeno méně než u Žítkovských bohyní podobné stavby. Dramatizace mnohovrstevnatého románu Bílá Voda se od literární povahy zas tak neoprostila a pátrání životem padlé Leny, včetně elementu Bestie, působí místy přitaženě. Inscenace má největší oporu ve výkonech M. Sedláčkové (Evarista), R. Coufalové (Tobie), D. Hofmanové (Benigna), M. Krajčové (Agnieszka) či J. Mazáka (Stauber).
(zadáno: 5.3.2024)
75 % Připomínají sbírku kuriozit a z jejich ne-talentu se vyděluje cosi originálního, ryzího, vzpírajícího se konvencím. Hra pootáčí úhly pohledu způsobem, jenž doba zaměřená na dokonalost a škatulky potřebuje. Po expozici talentové soutěže sledujeme typické „mikuláškovské“ schéma proudění postav jevištěm a je to opět vtahující. Nakolik za sestavou jsou skutečné předobrazy, si netroufám komentovat, zato zřetelně vidíme vklady herců do úkolu poprat se s neobvyklými figurami, zatížených vnitřní bolestí, a předvést hudební bizár. Z mozaiky se nejvíce rozvine zejména hypnotický příběh Daniela (David Petrželka je velmi platnou akvizicí inscenace).
(zadáno: 5.3.2024)
Vykloubená doba a Hamlet opět přemítá a šílí. Skutři se skrze Hamleta vyslovují k nepravostem a podivnostem a ta výpověď se po mém soudu nemíjí s příčinami. Horší je to s účinkem na diváka, mnohé je zjednodušeno, na pomalejší odvíjení se musí naladit, zvláště když ústřední figuru režie staví mj. na křehkosti hereckého typu Pavla Neškudly. Hamleta ztvárňuje vlastně pozoruhodným způsobem. K silné výpovědi přispěje i Gertruda pojatá ve stylu Emílie Marty, výstup Herce nebo Oféliina vnitřní bezradnost. Neuvěřitelnou práci v pozadí odvádí Csongor Kassai (Duch). Propojení s vizualitou a hudební složkou je v případě Skutru další inscenační pilíř.
(zadáno: 5.3.2024)
Koncept hudební revue s nápaditou choreografií diváka vtahuje s každým obrazem nebo písňovým číslem a výborně funguje i ten jednoduchý syžet konfrontace moderního ďábla a šoubyzové ikony své doby, která z pozice star poklesla na dno skoro zapomnění z příčin zcela neuměleckých a jejíž zazáření je vlastně záhadou. Miroslav Hanuš scénáři dává chytrý humor, nezřídka eruptivního účinku, a oproti námětově podobným inscenacím Tomáše Dianišky pracuje s méně komplikovanou faktografickou rešerší. A co více dodávat, když Jan Krafka je dokonalý cover! Snad jen, že by mě zajímal obsah těch škrtnutých 10 minut z kladenské inscenace.
(zadáno: 5.3.2024)
Českému publiku již známá komorní hra se úplně nepotkává s prostorem velkého auditoria, přestože o pointování situací a břitký britský humor je dobře postaráno. Jedno scénické ozvláštnění k tomu. Překvapivé zapletení „ledňáčkovských“ vztahů (od autora záměrné připodobnění) je rozehráno pod pláštíkem poněkud jednotvárné nonšalance, v podání Miroslava Hanuše a Jaromíra Dulavy však poměrně přesvědčivě i zábavně. Když se někdo snaží ještě stihnout alespoň něco z toho, co mu životem proteklo mezi prsty, smutnosměšně to působit bude. Z tohoto kontrapunktu vzešel i nejvíce groteskní výstup ve druhé části.
(zadáno: 13.12.2023)
Goldflamova hra o životě a štrapácích už přece jen modernějších následovníků Tylovy káry se potkává s hravostí, kterou herci Ypsilonky mají vycizelovanou k potěše diváka zcela současného. Vyprávění nemá kdovíjak velkolepý dějový oblouk, jsme svědky časového výseku s přesvědčivým přiblížením zaujetí nevděčnou profesí, moudrosti našich předků, ale i životní únavy nebo do krve přirozeně vetknutého histrionství, v horším případě otravného fanfarónství. Zároveň vás ale může rozlaďovat pietní naladění této hry, jíž by prospěly ostřejší hrany. Zaposlouchejte se do monologu starého herce Dolfiho, v podání Zdeňka Duška přináší velký divácký zážitek.
(zadáno: 13.12.2023)
85 % Místo bílých řízů současně kolorovaná inscenace slavného muzikálového díla. V členitém řešení scény se odráží vize postapokalyptické společnosti, kde již platí síla svévolných zákonů a hodnotová pravidla jsou reliktem. Dramaturgie staví do světla odklon od používání srdce a snadné podlehnutí manipulaci a obracení faktů. Zděšený „influencer“ Ježíš se umí na svět kolem i naštvat. Do zvolené koncepce mi o trochu více zapadá Pavel Klimenda a Jidáš Dušana Krause, pěvecky výraznější v náročnějších pasážích je zas Pavel Režný. Obě představitelky Máří srovnatelně bravurní, ozdobou inscenace je i pěvecká suverenita Pavla Klečky v roli Piláta.
(zadáno: 4.12.2023)
Dvě možnosti: Buď se na toto setkání s originálním humorem založeným na zkratce a nonsensu naladíte, nebo ne. Ve výhodě budou ti, kterým Mládek hrál už kdysi z gramce či kazeťáku. Spatřené můžeme nazvat rozvitou anekdotou nebo pseudopříběhem (celé ve verších!), ten je uchopen zcela v souladu s nonsensovou hravostí. Tak je to i zahrané: excentricky, vykloubeně, ve stylizaci odkazující k jarmarečním loutkárnám. Spolu s tím mixem dixíku, country a „lidových“ nápěvů (skvěle provedeno malým orchestrem pod vedením F. Slováčka jr.) si užijete náramný večer plný smíchu a překvapování.
…Snad se ale Malá scéna HDK rozžije i ambicióznějšími projekty.
…Snad se ale Malá scéna HDK rozžije i ambicióznějšími projekty.
