PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1184)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 19.3.2025)
(zadáno: 19.3.2025)
55 % Orestova pouť jako terapeutické sezení, v dramatu vytěžujícím postavy z původní antiky. S nimi a linkami ze starých příběhů se nakládá volně až odlišně, místy účelově, sluchu je dopřáván moderní text, jenž si dokazuje intelektuální převahu nad divákem. Kromě toho je celkem šroubovaný, žádné velké poselství (alespoň ke mně) skrze tu stavbu nedoputovalo. Co nezazní explicitně (téma války, kritika patriarchátu…), inscenace moc nezprostředkovává. Herecky nejvíce podnětů k úvahám o (šílených) tématech mi dal David Matásek ztvárňující postavu Agamemnóna. Pak už se jen do paměti dostává stylizační nesourodost postav i obrazů tohoto panoptika.
(zadáno: 19.3.2025)
Autorské uchopení známé látky je osobitou re-interpretací, tak trochu očekávanou, pokud znáte jiné Cabanovy divadelní práce. Pokus o kabaretní (sarkasticky komentující) rámec a provázání děje s drobnými výseky ze života dandyovského bouřliváka Oscara Wildea, autora díla, sice nevychází stoprocentně, ale výsledkem je hravá a živá inscenace s výraznou hudební složkou. Jde to na úkor (redukovaného) textu, ale budu ten poslední, komu to v tomto „ohraném“ případě vadí. Podstatnější je, že interpretace konverzačního stylu je ze strany (nejen) ústřední čtveřice na vysoké úrovni a Michal Slaný a K. M. Fialová bravurně obstarávají kabaretní rovinu.
(zadáno: 19.3.2025)
Tak nějak víte, že jde o Zellerovu slabší hru (a oproti Pravdě jde o variaci skoro téhož) a chápete tu volbu, pokud k ní máte představitelku Alice. Že role Ivaně Chýlkové nesedla, překvapilo. A jestli něco inscenaci nesune pod čáru ponoru, je to výkon Adyho Hajdu v roli Paula. Jeho herecký cit pro konverzační diskurz mezi nemilosrdným pravdařením a milosrdným lhaním drží náboj (odhadnutelné) zápletky. Diskutovaný byl škrt části hry. Dramaturgicky odůvodnitelný, jen se tím postava Laurence, a tedy Jana Stryková dostala mimo důstojný rámec jevištní práce. Další otazníky mířily k tomu, proč na tohle nebyl osloven zkušenější divadelní režisér.
(zadáno: 19.3.2025)
Kdysi výsostně dravá autorská dynamika jako by sklouzávala k lidovější podobě. Fabulace zůstává na dramatika Drábkova formátu bizarní dostatečně, pohyb za hranicí životní pouti a zmatení duší ve zdech pitevny přináší řadu komediálně vděčných momentů, dialogických nebo situačních vtípků, o chrlení přesahových myšlenek a dramatickém oblouku se však mluvit nedá. Inscenace nabídne výrazný výkon Jany Strykové v roli afektované herečky Medy, špičkování postaršího páru, lovestory životních zkrachovalců atp. Do panoptika vstoupí ještě empatická robotka XQB184 - pěvecký a pohybový výkon K. M. Fialové si také řaďte k tomu lepšímu z této inscenace.
(zadáno: 17.2.2025)
(zadáno: 14.2.2025)
55 % Zatímco „bůh“ inscenací prochází ve stylizované němohře a s líčením, jež mu dává konkrétní jméno (aneb Karel Gott v podání Kateřiny Císařové), my sledujeme hlavně jiný příběh. Outsiderství jiného zpěváka, toho ve stínu a tak dále. Úděl do značné míry zasloužený. Jak tato linka, tak i ta rešeršní „o pobytu našich hvězd v Las Vegas“ jsou rozehrány bez přesvědčivé výpovědní síly, jen jako takový barvotisk na téma deziluze. Náhled je to v mnohém spekulativní, ale ambice něco demaskovat snad i vychází. Dílčí momenty pobaví, něco naznačí, jinak forma inscenace ční nad obsahem a často za hranou srozumitelnosti zůstal i nejeden zřejmě vtip.
(zadáno: 14.2.2025)
Hrůzostrašná féerie, inspirovaná dobou a Švandou dudákem. Touha po flitrech (a filtrech taky) se tváří se jako fikce, podobnost je však zcela nenáhodná. Tvůrci se dopouštějí podivných zkratek a přetáčení do bizarních rovin, těžko říct, co je záměr a co neznalost. Jedno je ale jisté: v písních a jejich textech (skvělá autorská práce Petra Marka) ty nápodoby jsou k sežrání (a to nejen stěžejní „Brundibar“). Vkořenit ego slavného zpěváka Gabriela Krále do metody nazývané již od starého Říma „chléb a hry“ se strůjcům normalizačního drcení povedlo, Jakub Čermák tyto mefistofelské linky s chutí sleduje. Inscenace těží z všestrannosti souboru ŠD.
(zadáno: 11.2.2025)
Přiblížení vizovického zázraku se nese v poetice Manéží, a je tedy důkladné ve své názornosti. Smršť gagů však nečekejte. Sága se postupně dostává i k niterným vzpomínkám. Osobní retrospektivita trochu snad působí jako loučení velkého klauna, ale tak to být nemůže, protože scénář cílí hlavně na zázrak vizovický, a ten provázkovský jím jen tak proletěl, ačkoli závěrečná ukázka slavných kostýmů je dojemnou tečkou. Inscenace se opírá o bolkovský šarm a spiklenecké přizvání diváků do hry. I přes expresivní hravost a zajímavost všech zákoutí vyprávění se scénář poněkud vleče, chybí tomu dramaturg pošťouchávač a větší jevištní rytmus.
(zadáno: 10.2.2025)
Inscenace složená z motivů proslulého literárního díla z prostředí války a současné syrové reflexe „fronty“ uprchlické propojuje roky 1918 a 2022 v paralele, kterou mnozí stále odmítají vidět. Nebo slova o válce mají za šum v pozadí. D. D. Pařízek bez opulentních příkras a přímé protiválečné filipiky zprostředkovává obě části diptychu silou prostých slov a těžko představitelného pnutí postav. K vyjádření atmosféry stačí velice málo, přesto účinek je okamžitý. Přelom mezi oběma částmi naopak obstará destrukce scény. Intimně vedená inscenace těží z herecké sestavy ex. Komedie (Majer, Pechlát, Míčová), ale nebylo by správné ukazovat jen na ně.
(zadáno: 9.2.2025)
75 % O té, jež si získala mimořádnou popularitu v zemi vycházejícího slunce, když tam byla olympiáda, nejen sportovními výkony, ale i vystupováním. A jaké to asi bylo, když měla v zádech strojovou sovětskou konkurentku. Divadlo Alfa ve spolupráci s tokijským Divadlem PUK tohle převedlo do proměnlivé a ve výrazu křehké loutkařiny (užity východní techniky i něco z naší tradice). Dobové citace či tehdejší atmosféra jsou přiloženy k lehce („do pohádkova“) fabulovanému příběhu, nemohou chybět ani pohledy do zákulisí před rozhodujícími okamžiky. Inscenace má snad tu vadu, že je brzy konec, a to ještě část prořeční dva komentátoři, český a japonský.
(zadáno: 8.2.2025)
Ypsilonské bezčasí zaplnila autorská hříčka, jejíž první provedení si možná někdo pamatuje (Divadlo Extrém), a možná se neví, že vznikla na popud Jana Schmida. Nazkoušena byla ypsilonskou metodou do hravého výsledku, s procházející hudbou (příznačně zvolenou k tématu), zcizováním i vstupy na neveselé hrany života či vztahů. Režie stvořila divácky vděčné figury. Téma chataření (neplést s chalupařením!) je opatřeno i drobnými výkladovými vsuvkami (hrající docent Petr Koura). Zarazí však dramaturgické neošetření hry, která sděluje různými formami nejeden fakt i na třikrát, byť divák dávno ví. Nezbavila se ani kýčařiny poplatné době vzniku.
(zadáno: 6.2.2025)
Velkolepý návrat, na mysl se až vkrádá přívlastek, že jde svým provedením o totální muzikál. Zaujme interpretační silou, vycizelovanými dialogy (taková ta nekorektní politika mezi mužem a ženou), stavěním prožitku na kombinaci velkých čísel s niternými, a vedle toho všeho dámy Vaňková, Coufalová, Gazdíková jsou nyní postavám čarodějek blíže věkem a mohou do nich případně otisknout i odžité zkušenosti. Poživačný hejsek a suverén (tak Petr Gazdík svého Darryla hraje) i přes ďábelské schopnosti je odklizen nakonec celkem jednoduše (ale dosáhl svého). Divácky vděčné zůstává i satirické zpodobnění Eastwicku a když přijde vrcholné kouzlo, létání…
(zadáno: 6.2.2025)
Začíná se fokusem na politický konec Osvobozeného a chvíle rozhodnutí, jak si zachránit krk. Scénář, jehož body vycházejí z emigrační anabáze velikánů naší divadelní historie, ani nemusí dlouze hledat paralely s dneškem. Divákům je dopřána i vážně pěkná etuda a la V+W, mozaikou projde pár písní, ale to už se blíží smutné datum 1.1.1942. Hra nenabídne moc vhledu do Ježkovy hudební geniality nebo emocionálního nitra, v inscenaci o Ježkovi je toho Ježka vlastně málo. Týká se to i písní, přitom máte na jevišti Radka a Ninu. Povzdechy o nevyužitém potenciálu opanovaly pak foyer. Ale hlavně jsem tentokrát nepobral výtvarnou estetiku inscenace.
(zadáno: 25.9.2024)
85 % Nejlepší český muzikál všech dob, jehož ikoničnost jde i za nejznámějším představitelem titulní role, v drzé ambici plzeňského souboru. Ten nejenže obstál, ale dal dílu nový životaschopný rozměr. Postřehnete jen drobné změny, možná lehké odromantizování a hlubší nazírání na duši stiženou prokletím. Jozef Hruškoci je pochopitelně jiným Draculou než Hůlka. Postavu však i on obdařil silným charismatem, jen méně burácivým, více snad jemným. Pěvecky part obsáhne. Známá trojrole náramně sedí Martinu Holcovi, ale mladistvě působící Charlotte Režná a Lucie Pragerová se také stanou terči srovnávačů, navzdory velmi dobrým výkonům ve svých rolích.
(zadáno: 19.9.2024)
Don Juan z Vysočan jako oscilátor mezi archetypem a krotkým, vztahově neukotveným, IT vývojářem z ryze moderního světa. Dobří kamarádíčkové mu dopomohou k přízni žen, o jaké se mu (trochu) snilo. Levínského hra s potěšením vytěžuje terminologii ajťáckého prostředí, přidává eruptivní hlášky a nebojte, Molière v tom utopený rozhodně není. Správné strategie a našeptávač z dílny AI, které udělají z nemotory hvězdu, je také náramné téma. V komediální zápletce se uplatní herecký potenciál Michala Isteníka, divácky vděčné postavy ztvárňují i ostatní. Novinka DvD je důkazem, že lehká karikatura není na závadu a „oddechovka“ nemusí být vždy povrchní.
(zadáno: 19.9.2024)
85 % Wernischovská fragmentovaná epika v kabátku z jemné lyriky, dotýkající se souvislostí a naší jsoucnosti, byla zpřítomněná Janem Nebeským a je to symbiotický dotek divadelního myšlení a poezie. Snový protokol se odvíjí bez ambice předávat obsahy, jejich čtení je ponecháno na divákovi. Pro formu viděného budeme hledat výrazy jako surreálný proud, ale je v tom i jistá radostná poťouchlost. Herci si to užívají a vůbec se jim nedivím. Inscenace je silná v interpretačním gestu a osobitém, samozřejmě provokujícím výtvarném výrazu. Část diváků si nejspíše dovolí nechápat vůbec nic, ti otevřenější imaginaci a slovům básníka si odnášejí zážitek.
(zadáno: 19.9.2024)
65 % Po zhlédnutí duchovně založené, syrově koncipované a v mnohém asi vrstevnatější brněnské inscenace Doda Gombára, u té pražské okamžitě znejistíte. Přitom stejné téma, téže spletité linky. Pokud jste předlohu zatím nečetli, intuice napoví, že dramatizace inscenovaná v Praze zřejmě bude mnohem volnější. Dramatický oblouk opisuje za pomoci náladotvorné hudby v divadelnějším gestu, zacíleném na časoprostor režimního teroru a hrůzným smýkáním celého společenství. Herecké výkony nemají takový individuální náboj jako v MdB, přesto k diváckému zážitku také přispívají, zejména výkony Jany Pidrmanové (Evarista) a Saši Rašilova (Plojhar).
(zadáno: 19.9.2024)
Činohra ND vstoupila na jeviště Státní opery s velice aktuálním tématem. Proslulý román Klause Manna totiž nabízí přímou explikaci mocenských mechanismů zhoubné doby, včetně propagandy, a metamorfování člověka žijícího v bezpáteřním a bezcharakterním nastavení, který v honbě za kariérním úspěchem se režimu zaprodá… Příběh pokoušeného pokušitele dostal v adaptaci Mariána Amslera podobu rozsáhlé fresky a krystalického panoptika, jež vrství osudové zářezy Hendrika Höfgena. Velký výkon Roberta Mikluše umocní i plocha, kterou musí obsáhnout, je v tom i hraní na detail, neboť režie pracuje také s prvky live cinema, a to nebývale účelně a zajímavě.
(zadáno: 19.9.2024)
65 % Klasika Ibsena prakticky nejde inscenovat bez odpoetizování, v „punkové“ inscenaci Činoherního studia pohled na snílkovství jde ještě dál. Do postavy narcise a floutka Peer Gynta je vtělena nesnesitelná suverénnost, z níž cítíme nejednu symetrii k drzému drajvu dnešních průměrných ve světě neomezených možností, ba dokonce k některým kdákajícím politikům zamořujícím veřejný prostor. Zde se do popředí dostává Gyntova podstatou až hloupost. Tvůrci jdou po výbušných hranách, Ibsena si razantně upravují (ku prospěchu i ke škodě věci), výsledkem je pocitově dlouhá, hučící, pádící a svérázně groteskní inscenace. Nemusí sednout každému.
(zadáno: 19.9.2024)
Inscenace, jež si do štítu dala tři představitele českého surrealismu, volně nakládá s vhledem na jejich umělecké souputnictví na pozadí nebezpečné doby, kolem projdou i citace levicového Nezvala. Divadelně zpřítomněné okamžiky pracují se zkratkou, scénickou imaginací (byt v Krásově 2 na pražském Žižkově) a uvržením do nálad. Možná až příliš se zastavují u faktografických definic. O to méně bylo básnění a obrazivosti „nečekaných souvislostí“ nebo akcentace zásadního faktu, jak se tato trojice navzájem silně ovlivňovala. Inscenace v čase premiéry měla ještě rezervy v souhře a režijním vyladění celé koláže.
(zadáno: 19.9.2024)
Něco shnilého je ve státě práva. Strhující monodramatický diskurz na toto téma chytí do vlastních pastí ženu-právničku, která začala být ostřílenou tygřicí na poli advokacie. Stačí pár triků v intencích bludišť paragrafů a klient-násilník je z toho venku. Sotva se ona dostane do pozice oběti, optika je rázem odlišná… Nastavení systému je takové, že oběť poníží, přivede do ještě větší nejistoty a nakonec k rezignaci. Chytře stavěná hra a výkon Marie Štípkové opřený o razanci slov a dialogické pohledy do publika bezpochyby přispějí ke zvýšení povědomí "o problému". Tessiny zažívané emoce skvěle vyjádří i souhra s bubenickým doprovodem.
(zadáno: 19.9.2024)
Neodbytný soused viděl a ví… Duel, při němž čekáte, kam se to překlopí. Pohnutky, motivace a skutečný stav věcí autor dlouho drží zastřené. Dialogy, co slyší zapadlé zařízení pro štamgasty, jsou dobře vystavěné, poutají divákovu pozornost i díky přesnému hereckému projevu Miroslava Hanuše a Martina Donutila nebo zdánlivě komparsní účasti dalších přítomných. Do černé komedie vstupují stíny berlínské minulosti, ale začne se zejména odhalovat Danielův aktuální „problém“, nebo vůbec další nálady současnosti. I na ukázkového voliče tuposti a populismu dojde. S určením žánru si nakonec nejste jisti ani na konci, ale hořkost bude jasnou konstantou.
(zadáno: 19.9.2024)
65 % Divadlo Kalich se opět prezentuje chytrou činohrou. Hra britského scénáristy Stevena Moffata si nebere na mušku nic menšího, než jsou předsudky a důvěra v to, co na nás vyskočí z internetu. „A vy tomu věříte?,“ ptá se na konci Elsa svých hostitelů. V otázce položené zklamaným tónem se zračí mnohé. Zárukou úspěchu komediální inscenace je geniálně přesné obsazení Taťjany Medvecké do role euforické Elsy, která svou bezprostředností a nakažlivou vitalitou a obrátila život rodině Petera a Debbie, ...pro něž je ale nebezpečným přízrakem. O komediální zápletku je tak dobře postaráno. Dialogy ostatních postav se snad dočkají většího tempa.
(zadáno: 19.9.2024)
Dal jsem na intuici, a měl jsem po zápletce. Pokusy autora o její vrstvení skrze další avantýrové proplétání působí v té konstrukci až příliš předvídatelně. Miroslav Etzler (spisovatel Guillaume, jehož manželka Caroline podezírá z nevěry) však drží přesvědčivou masku a herecké ztvárnění toho lavírování je pro pozorného diváka skutečnou lahůdkou. Jinak se setkáváme s nenáročnou komedií, určenou divákům bažícím po oddechovém večeru. Těžko z takové hry vykřesat něco více.
