Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1148)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>
(zadáno: 13.12.2023)
(zadáno: 4.12.2023)
Dvě možnosti: Buď se na toto setkání s originálním humorem založeným na zkratce a nonsensu naladíte, nebo ne. Ve výhodě budou ti, kterým Mládek hrál už kdysi z gramce či kazeťáku. Spatřené můžeme nazvat rozvitou anekdotou nebo pseudopříběhem (celé ve verších!), ten je uchopen zcela v souladu s nonsensovou hravostí. Tak je to i zahrané: excentricky, vykloubeně, ve stylizaci odkazující k jarmarečním loutkárnám. Spolu s tím mixem dixíku, country a „lidových“ nápěvů (skvěle provedeno malým orchestrem pod vedením F. Slováčka jr.) si užijete náramný večer plný smíchu a překvapování.
…Snad se ale Malá scéna HDK rozžije i ambicióznějšími projekty.
(zadáno: 22.11.2023)
Divadlo Kalich ve svém činoherním plánu tentokrát sáhlo po prověřeném titulu a výsledek ukázal, že známá hra při svém dalším uvedení může získat novou dimenzi. Tu vytvořil průsečík hereckých typů Radka Holuba a Báry Hrzánové s postavami hry. Rakouský dramatik a kabaretiér S. Vögel ji vystavěl na bravurních dialozích (často s nečekanou explikací) a chytrém významovém přenesení partie šachu. Nerudný zpustlý pruďas (a jeho proměna) a systematická žena činu se pohybují na polích situací ryze komických, ale i dojemných, jde přece o vztahy. Příležitosti k bourání čtvrté stěny využívány jsou, souhra s režisérkou Lídou Engelovou je však také patrná.
(zadáno: 21.11.2023)
45 % Předchozí potkání s Brechtem (Hovory na útěku) vedlo v Dlouhé, která se „nehratelným“ titulům věnuje programově, k inscenování živoucího a originálně pojatého spektáklu. Houštiny měst jsou podobně „nehratelná“ věc, jen z rané tvorby, ale rovněž s konfrontačním základem. Dřívější inscenace této linie uměly nacházet v nouzi ctnost, tato drží čáru neprostupnosti. Přičemž děj nelogické stavby, dialogy nepřirozené, postavy bez motivů, zatížení literární odkazy k tomu. Inscenace bez proměn rytmu, bez klíče. No sakra. Odtušíme přesahy do současnosti (iracionální svět bez hodnot) a vnímáme skvělý výkon Jana Sklenáře (postava záhadného Shlinka).
(zadáno: 18.11.2023)
55 % Upřímně nevím, nakolik tato inscenace je schopna vést dialog s divákem 7+ a odkrývat mu kouzlo jiného způsobu vyprávění pohádky z nejtradičnějších. Zato hned konstatuju, že nejlepší minorskou Ježibabou zůstává Petr Stach. Podání Ježibaby Bobešem Havelkou vlastně vůbec nerozumím, jakož i proporcím „nepoetického“ scénáře (hodně les, pec vyřízena hned). Tvůrci se nebojí jít po tvrdé prapůvodní basileovské-grimmovské cestě, dramaturgie sází na syrovost (ve shodě s jinou tvorbou LV) a vše se podřizuje nápadům. A tady je inscenace silná a kreativní, tanečníci z LV&C originálně zpřítomňují příběh. Končí se rapem, to se dětem bude líbit.
(zadáno: 18.11.2023)
Bezbřehá tvůrčí fantazie přivádí do Studia PalmOFF další divokou jízdu napěchovanou gagy a čekanými i nečekanými pointami. Podle populárního blogu a opřeno o znalost zákulisí kritické novinařiny (ano, je to řehole) a filmů! Popkulturních odkazů vzhledem k tématu projdou inscenací desítky. Důležitějším dramatickým materiálem v inscenaci F. X. Kalby je ale vztah. Jelikož je vychýlený (nepraktičnost vs. očekávání „klidu a štěstí“), nahlédne se na něj se vší sarkastičností, přesahovou hořkostí a až hraniční „obrazotvorností“. Jakub Albrecht a Barbora Kubátová v polohách hláškových, v dialozích, i v těch excentrických výjevech, k sežrání. 75,99 %
(zadáno: 18.11.2023)
Soukromé, přesto hledající divadlo v případě tohoto komorního muzikálu nabídne větší dotek s emocemi i opravdovostí než u „rozverných“ Mamin. Úspěch zajistí finálová hitovka „The Rose“ (pro paní principálku), Markéta Procházková před tím chytne za srdce baladickou „Ship In A Bottle“. I když výpověď zůstává zaklíněná v banálním vzorci rozpadu a znovunalezení vztahu, dá se mluvit o věrohodných otiscích stavu soužití. Denny Ratajský i Lucie Bílá okořeňují své postavy jemným humorem, další, hutnější dávka prochází kolem. Přebásněno solidně, inscenace překvapí i světelným plánem, zato nahrávka nezní dobře a režie mohla volit důslednější vedení.
(zadáno: 18.11.2023)
Addamsovi na jevišti vždy budou atrakcí, ale fungovat budou jen s obsahem – vyloženým a rozvíjeným originálním přesmykem zdánlivě nenormálního a zdánlivě normálního. Brněnští tvůrci dostali do své inscenace přesně to, co chybělo v HDK. Divák je veden po emočních obloucích postav, kterým Svetlana Janotová, Alan Novotný, Tomáš Sagher nebo Esther Mertová dávají zajímavé charisma a soudržný náboj. Ani další excentrické výstupy (Lenka Janíková, Robert Jícha) nejdou primárně po efektu. Vizuální plán je podpořen skvělou choreografickou prací (stylizace hlavních figur a rozpohybovaní předků Addamsových). Příjemná podívaná, nedostatky neřeším.
(zadáno: 18.11.2023)
Řemeslně velmi dobrý muzikál, prokomponovaný sice bez hitových špiček, ale v logice velkého plátna a při respektu, k jakému vyprávění hudba slouží. Výtky jsou dramaturgické: pro formát rodinné inscenace méně by bylo více (bez „amerického“ anděla nebo některých jevištních doslovností by se inscenace obešla) a v úvodu se Petronel příliš odchyluje od nuancí paličatého charakteru, jímž ho obdařila předloha. Měrou vrchovatou se nabažíte skvostně zahraných záporáků (Anna Fialová, Petr Vaněk) a snadno se odpoutáte od filmového Uriáše a Petronela díky výkonům Marka Lambory a Ondřeje Rychlého. Inscenaci posouvá k úspěchu režie Martina Čičváka.
(zadáno: 28.9.2023)
85 % Zdařilá transkripce Eurípidovy tragédie. Tři ženy, co přišly o všechno, různého postavení i mentálního nastavení se vydávají na svou křížovou cestu. Autor předkládá pohled na válečné uprchlice (nejvíce zřejmá je analogie s Andromaché) bez prvoplánového zpřítomňování. Zřetelně a silně vypoví o jejich situaci tam i zde, scénář se ironicky otře o chcimíry nebo zmíní otřesnější druhy myšlení hýbající společností. Minimalistická režie Anny Turlo má působivou vnitřní logiku a spolu se třemi skvělými aktérkami celý sled fatálních obrazů dovádí k bravurní katarzní tečce. Všímejte si i promyšlené symboliky ve scénografickém a kostýmním řešení.
(zadáno: 18.9.2023)
85 % Nová Zelenkova hra je opět pohyb na lehké hyperbole, ale s přesnými zásahy do společenské nálady a mnohdy groteskního myšlení lidí. Je to hodně dobře napsané. Ivan Trojan ztvárňuje outsidera, který je zároveň precizním glosátorem. Může se potápět pod čáru normálního života, přesto z pozice 50+ má hodně odpozorovaného, nosí své životní zkušenosti tak trochu jako břímě. I proto zaujme kongeniální scéna houpavého hausbótu navozující nejednu asociaci. A pak už jen divácké užasnutí, s jakým hereckým přehledem představitel hlavní role bez vnějškových manýr trefuje (ne)uvěřitelné hrany své postavy. Inscenace pevně stojí i na dalších výkonech.
(zadáno: 18.9.2023)
Provázkovští (spolu s režisérem J. Havelkou) reagují na eruptivní kauzu, která se jejich divadla týká jen tím, že poskytli prostor festivalu a zahraniční inscenaci kontroverzního divadelníka Frljiće (HR). Odpověď je očistná i labužnická, podstatou velmi divadelní, nikomu a ničemu nestranící, nastavuje zrcadlo. Nenávistnou smršť iracionálních výkřiků střídá „vysvětlování“ divadelního znaku a vtipné zkratky (např. neodolatelný souboj postavy Pierota s Kardinálem). Inscenace se otře i o Frljićovy postupy. Završeno snad až příliš retardujícím způsobem, deklamováním argumentačně zdatných reakcí, kterých byla plná média (a nejeden divák je zná).
(zadáno: 18.9.2023)
Lehká dystopie nám vedle jistoty, že přiblblé úřední formuláře zůstanou věčné, dává jistotu, že jistot moc nebude. Svižný sarkastický text německé dramatičky není komentářem, vybízí k zamyšlení: mj. všímá si absurdit dávkového systému. První repliky působí jako kritická konverzačka upřená na systém nebo vzmach úřednické pozice, ale v pravý čas začne zcela přetáčet úhly pohledu, ukazovat symbiózy a paradoxy, zostra vyjeví i ekonomickou naivitu nastupující generace Z. Situace jsou zdařile pointované a herci tomu dávají až hraniční slovní dynamiku. Bylo by nesprávné vyzdvihovat jen výkon Tomáše Kobra v roli vyhořelého jedovatého úředníka Armina.
(zadáno: 18.9.2023)
Inscenace i přes svůj formát dramaturgické řady „Krátká Dlouhá“ nabídne dostatek prostoru pro uhrančivé výkony představitelek Mařky a Jožky (Eva Hacurová a Berenika Anna Mikeschová) nebo oblouk, jenž má sílu s divákem zacloumat, ale jinak je to samá zkratka, jak obsahová, tak inscenační. Z bezmyšlenkovitého uchopování života oběma sestrami přitom cítíme ten hořce aktuální přesah do dnešních dnů. Komorní inscenace ale ví, co pro takový tvar „na jedno divácké nadechnutí“ použít: využívá jemných interakcí s publikem, zapojuje živou hudbu v podání Ondřeje Rychlého a v pouhých 55 minutách vystaví působivou gradační linku.
(zadáno: 18.9.2023)
Do černobílého scénografického řešení otisknutý svět pana K., jenž jednoho dne je zatčen a není mu sděleno proč. Absurdní situace v obtížně dešifrovatelném systému je v Holcově inscenaci gradována přes floutkovské pojetí hlavní postavy. Josef K. se k utáhnutí smyčky propracuje svou arogancí, ani ne přes otazník. Obraz co obraz evokuje čekárnu, inscenační jednotvárnost bohužel uspává; poukazy na lži, které přebírají otěže světa, mohou snadno zapadnout. A to by byla škoda. Jistěže je připraveno „strhující“ finále - na konci spirály je zoufalá revolta. S inscenačním stylem souzní přesvědčivý expresivní výkon Jáchyma Kučery v hlavní roli.
(zadáno: 12.9.2023)
Z vějíře témat předlohy se dramatizace téměř výhradně zaměřuje na traktátování spasitelského planutí knížete Něchljudova, který z pozice soudního porotce chce odčinit své dávné násilnické provinění na mladé ženě. Demonstrace křivé justice, morálky elit, hodnotové vyprahlosti, přetvářky… (etc.) ruské společnosti konce 19. století to zarámuje. Inscenováno formou, kde stylizované je i každé zajíknutí v hlase. Miloslav König, potažmo režie nechává Něchljudova zmítat hysterií a oscilovat mezi rozmařilostí člověka z vyšší vrstvy a jeho vnitřními strachy, s potřebou nalezení vlastního klidu. Obrazově poutavá inscenace o nezajímavém antihrdinovi.
(zadáno: 12.9.2023)
Nevím, nakolik je ponecháno na divákovi, aby si vybral žánrovou vlnu, na které se nechá unášet (je to nekorigovaný pelmel gangsterky a přesahové alegorie). Mísení s nerozpracováním motivů prakticky nevytváří funkční rámec a ve finále zbydou pátravé otázky, komu je inscenace vlastně určena, i rozkročenou úrovní vtipů, a co chce sdělit. Moc nevychází ani kontrasty hebké plyšákovitosti a povahové div ne brutality. A tak zbývají jednotlivosti, gagy, které u publika sklízí odezvu. Herecké uchopení bytostí z alegorického světa je velice zábavné v momentech, kdy protagonisté akcentují všelijaké anomálie, tiky a vzorce chování s přesahovým vyzněním.
(zadáno: 12.9.2023)
65 % Mozaiková komedie, jak se říká „ze života“, vystavěná s autorskou zručností na zdánlivě izolovaných mikropříbězích, jejichž dějištěm je administrativní barák, a poslední dílek má sílu granátu. Alespoň ve smíchové reakci publika. Herci si své bizarní figury a ztvárnění jejich osudů náležitě užívají a diváci spolu s nimi. Inscenace odhaluje, jak skvělým komikem je Aleš Háma, ale také ostatní herci se v komediálním žánru zkušeně pohybují, excitují situace a dovádějí je k přesným pointám. Nic snadného. Doporučuji si všímat i scénografického řešení a samozřejmě drobných detailů, které se linou ději a kolorují nejen prostředí, ale i myšlení.
(zadáno: 12.9.2023)
75 % Pro herce nejspíš náročné, leč ve výsledku osvěžující a podnětné tvůrčí setkání s režisérkou, která Shakespeara má v malíčku. Těžit z toho mohou i diváci, kteří mají dost unylých výkladů či převyprávění. Na jevišti divadla ABC (i díky sáhnutí po překladu Jiřího Joska) vznikla hodně dynamická a barevná inscenace, v níž nenajdete nic, co by nešlo proti smyslu replik či významového obsahu situací. Jen se mělo krátit. Výkony herců jsou vážně dobré (Radek Melša jako Orlando, Viktor Dvořák jako šašek Brus). Diváckými delikatesami jsou i další role: Milan Kačmarčík jako Jacques nebo například jak si Eva Salzmannová „pohrála“ s menší rolí sluhy.
(zadáno: 12.9.2023)
Dramaturgie MDP sáhla po Čapkovi, události si o to řekly samy, a inscenuje ho v hutném digestu replik hry, s obroušeným tezovitým vyzněním, lehkým vizuálním či situačním rámováním a dobovými citacemi na adresu Čapka, z nichž čiší stejná maloduchost jako z dnešních výkřiků extrémistické scény. Silně zastoupeno je i téma manipulace. Nápad na obsazení postav Galéna a Maršála stejným představitelem má logiku v zaťatosti obou figur. Miroslav Donutil „dvě strany téže mince“ odlišuje kadencí slov a je bezpochyby diváckým lákadlem, ale přesvědčivost zůstala ne vždy uhlídána. V té vychází poutavěji Sigelius (M. Kačmarčík) nebo Krüg (E. Salzmannová).
(zadáno: 12.9.2023)
Přestože chápete cíle a limity letní produkce a vítáte razantní krácení (u této zdlouhavé hry zejména), zarazila mě jalovost celého konceptu, zvláště v přímém srovnání s inscenací MDP. Dramaturgie staví spíše jen takové atrakce, než vykládá situace, rozverné a rozpustilé i závažnější pro řád společenství. Nerozumím ani obsazení Orlanda mladým Václavem Matějovským proti Lucii Štěpánkové. Její Rosalinda je jedním z mála světlých bodů inscenace, zaujmou i představitelé menších rolí, Jakub Žáček či Tomáš Jeřábek. U výkonu, za který se posazuje na střídačku, Jaromíra Noska (šašek Prubíř) si jen zaspekulujete, že v tvůrčí kabině něco nefungovalo.
(zadáno: 12.9.2023)
85 % Dejvičtí ve skvostné souhře vytvořili dokonalou „Itálii“, k iluzi stačí herecké zkratky a přesný timing situací. To vše v docela radikální hře italského klasika o umanutém hledání pravdy, měnící se s každým pootočením úhlu pohledu. Dramaturgie skrze sto let starou hru nekompromisně ukáže, v čem žije moderní společnost právě teď, ať je to naskakování na hoaxy nebo utvrzování ve vlastních konstruktech pravdy. Bublina téhle pirandellovské sestavy si dnešní paralelu najde snadno. Stylizování na hraně bude někomu připadat přepálené, jenže tento balanc vykreslí téma nejlépe. Každá z postav mě bavila svým pojetím i hereckým uchopením.
(zadáno: 24.6.2023)
Uchopení známé látky skrze dopisní formu je u „velké“ jevištní fresky poměrně překvapivé. Deklamační interpretace a na SKUTRy jemné scénické ilustrace to přesto utáhnou a dramatickému náboji nic neuberou. Šílené pohrávání markýzy de Merteuil a vikomta de Valmonta se sebou samými, a jejichž intriky devastují i bytosti v okolí, je pro diváka díky výkonům Zuzany Stivínové a Saši Rašilova odpudivou (a varovnou) studií mravní bídy, zhýralosti a dna cynismu. Sledujeme také emocionálně silný výkon Denisy Barešové v roli Cecile. Dramatizace dá prostor i seniorním postavám, které ale jen stafážují fakt, že za nich to bylo stejné (a mladí to zopakují).
(zadáno: 24.6.2023)
65 % Když pohlédneme na nekompromisní název, dostaví se očekávání atraktivních kreací na téma požitý alkohol, a to dokonce v různých mírách. Experiment, k němuž se uchýlila čtveřice přátel, si to žádá. Aktéři divákům skutečně předloží obdivuhodné herecké studie ponoru do něčeho, z čehož vyleze „poučení“ o podání ruky ďáblovi, jedna tragická nota a dál vlastně nic. Pro divadlo s ambicí nepříliš nosná volba. U Švandů naštěstí hledají a akcentují i „doprovodná“ témata (ostře kreslená monotónnost středního věku) a vymysleli tak silný závěr (je v něm i pěkná metafora), že pointu přestanete hledat a jen nechápete, jak to Petr Stach mohl vydržet.
1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>