Recenze

Prostor pro hmyz
psáno z představení: 23.2.2004, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: archiv Divadla Komedie
foto: archiv Divadla Komediefoto: archiv Divadla Komedie
Jednoho dne se stal Řehoř Samsa neužitečným, ba přímo odporným hmyzem. Zacvakne budík, nevstane a nejde do práce. Výchozím momentem Kafkovy povídky Proměna je již od počátku hmyzí realita, Goldflamova úprava, přestože jinak vytváří situace věrné předloze, jde cestou postupnou. V chování Řehoře Samsy lze nejdříve vysledovat něco jako vzpouru proti únavnosti a poníženosti svého povolání obchodního cestujícího. Následuje panika a eskapáda výmluv. Jenže tím zacvaknutím budíku se v očích rodiny, která právě ztratila živitele, začíná proměňovat v cosi obludného a vlastně nepotřebného. Proměnu ve hmyz dovrší návštěva Prokuristy, jenž svou povýšeneckou agresivitou zažene Řehoře do absolutní izolace světa, který není k žití.

Není to ale spíše v Komedii naopak? Arnošt Goldflam v Proměně rozlišuje pravé charaktery a lhostejnost, ten prapočátek likvidace. Řehořův vnější svět stylizuje do groteskní karikatury rodiny v čele s invalidním otcem, v níž si paradoxně jako jediný lidský rozměr zachovává Řehoř Samsa. Hmyzí stav je u Martina Fingera maximálně naznačen ztrátou hybnosti, neovládáním těla a vláčením peřiny. Odporný hovnivál je z něj udělán reakcemi okolí, což je příležitost pro nespočet prvků groteskních, ale i hororových. A jestli tady někdo nejvíce připomíná brouka, je to postava Prokuristy v nápadně vycpané bundě. Peter Varga na malém prostoru v této roli předvádí své schopnosti karikaturní zkratky, v čemž mu zdatně sekunduje Otec Hynka Chmelaře různými bojovými kreacemi s berlemi. Matka Marie Spurné ztrácí k obludě mateřský cit a Řehořova sestra (Lenka Novotná) vyjadřuje svůj odpor děsivým řevem nebo přes stylizovanou akci s plyšovým méďou. Jedině Posluhovačka (Gabriela Míčová) s neodmyslitelnými gumovými rukavicemi štítivost nahrazuje přece jen lidsky laskavým oslovováním "hovniválku". K tomu se příběhem motají bizarní postavy nájemníků.

Goldflamova inscenace umí pojmenovat řadu skrytých paradoxů Kafkovy Proměny. Výklad je to sice zjednodušující, nicméně o to srozumitelnější a především se vyhýbá doslovnosti hmyzí proměny. Metaforickým zobrazením (mnohé situace se půvabně odehrávají zcela beze slov) postihuje spíše pitvornost světa, tu jeho zvláštní arytmii hodnot. Prostor se již ani nemění, nepulsuje jako malá lidská tragédie, to nepotřebné totiž rovnou vytěsňuje. Důmyslné řešení scény na tři paralelní oddíly umožní, aby ten prostřední, Řehořův pokoj, se zmenšoval, až zcela s Řehořem zmizel. Pravý pokoj, dívčí ložnice, se v průběhu hry stává místem orgiastických zábav nájemníků. Levý a hlavní prostor jakési obytné kuchyně se naopak postupně rozpíná, ba vzniká velká místnost, kde je možné i zvesela tančit (včetně Otce, který pozbyl invalidity). Závěrečná hra dveří s mizením a objevováním postav přes již neexistující Řehořův prostor je bravurní, přesto toto scénografické pojetí Tomáše Rusína je velkou zradou pro sebe sama. Aby byla zachována perspektiva bytu, mezi diváky a herci zívá propast, která nemá šanci přenášet emoce a také naléhavost přemítání Řehoře Samsy. Projev Martina Fingera pochopitelně nemůže oplývat velkými gesty.

Na konci nedlouhé inscenace zbude divákům pocit rozvité anekdoty s náznakem mrazivého existenciálního podtextu. Osobně se domnívám, že se nepodařilo zachytit, resp. důsledně interpretačně rozkrýt ten prvotní impuls Řehořovy proměny, která má kořeny vedle existenciální roviny také v metafyzické metafoře, možná v samotném Kafkovi. Hovniválek podle Goldflama je především tragikomický.

Hodnocení: 50 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.