Recenze

(Ne)klinická diagnóza
psáno z představení: 14.11.2002, autor recenze: Michal Novák
Tak trochu nečekaně zakotvila vlajková loď "cool" dramatiky uprostřed poetiky Divadla Nablízko. Šokující Mayenburgova hra Tvář v ohni je snad lákavá pro svou freudovskou analýzu základní rámcové jednotky spolužití, z níž se vymezuje vzdor nezakotveného jedince vůči ní samé. Teenager Kurt si pamatuje na svůj porod - vidí oheň: „Vy všichni máte falešnou představu o životě. Člověk je nástroj. Spaluje se pohonná hmota a ono se to pohybuje. Při tom vzniká žár. Dokud se člověk spaluje, žije. Mrtvý je chladný, to pak už nehoří nic.” Oheň se mu stane celoživotním principem a nakonec pohltí i jeho tvář, pohlcení ohněm hrozí všem! Život je plný traumat a pocitová rozpolcenost vychází z prázdnoty. Cynická a násilná zpověď přestává být sociologickou studií vzorku jedné rodiny, ta chladná záliba v ohni totiž vytváří cestu k jiné, tušené hodnotě, která se nabízí jako řešení. Ubít kladivem a všechno zapálit. Je tato kultovní hra o dospívání a nemožnosti soužití s rodiči klinickou diagnózou? Tam, kde je manželství jakousi formalitou a je pojmenováno absolutní míjení, jako by přestávalo jít o konflikt generací. Jestliže ve střetech cítíme něco nesnesitelného, má to již nakročeno k patologickému výkladu. A do třetice tato Mayenburgova drsná diagnóza stavu rodiny pracuje s prvkem zvaným konzumní společnost. Odraz světa viděný coolness optikou neuhýbá ani před jeho reálnou perverzí (včetně náznaku incestu), která ovšem má základ v naprosto banálních situacích (rodina u stolu, trapné pokusy o výchovné působení, sexuální osvětu aj.).

Kurt si hraje s ohněm, šišlavá Olga se sexuálními pokusy, pro trpitelskou matku jsou hodnotami pravidelná strava a cvičení, otce zajímá jen černá kronika a fotbal. Mladík Pavel "ze sousedství" je z rodu frajírků, vždyť má motorku. Sourozenci Olga a Kurt vnímají svůj porod jako cosi, co nebylo jejich volbou. Kurt vidí oheň, Olga hnusný sliz. V unifikovaném prostoru děrovaných desek (velmi působivé řešení hrací "klece"!) je děj rozfázovaný do náznakových a jakoby neukončených obrazů. Vše svižně plyne (až na ty přestavby!) za podpory hudebních předělů a sugestivních monologických "vnitřních" zpovědí obou sourozenců (sugestivních proto, že se odehrají metr od diváků). Jinak je prostor až po okraj naplněný tou příznačnou komunikační prázdnotou, kterou rodiče nevědomky vytvářejí. Matka (Eva Leinweberová) ani v okamžicích beznaděje neztrácí jakýsi mateřský optimismus, ani Otec (Eduard Jenický) si nepřipouští problém a situace popisuje v sebestředné furiantské póze. Pavel, kamarád Olgy, si získává jeho sympatie, neboť vykazuje generační aktivní normalitu (motorka, zájem o fotbal) - proti pasivitě Kurta a Olgy. I Pavlovo zvracení v opilosti je situací branou s pochopením. Olga (Ivana Uhlířová) touží po ženství, i když zatím zůstává spíše vykuleným šišlavým dítětem. Její objevitelský vztah k sexu jde přes suverénnost. Okamžiky prohry (propast mezi ní a rodiči, zklamání ze sexu i z Pavla) tuhle bloudící labilní duši nasměrují k bratrovi (Václav Krátký). I ji pohlcuje bratrova psychóza, "solidárně" se připojuje k jeho teroru, když už nic jiného. Kurtova poraněná duše je ohněm přímo fascinována a toto šílenství se protismyslně zintenzivňuje popálením obličeje. K teenagerovské kapuci tak přibude hojivým krémem nabílená tvář. Přestává zcela komunikovat s rodiči.

Tragická tečka následuje po vygradování kruté atmosféry hry. No jo, ale je závěr důsledkem absolutní beznaděje, nebo stále jde v podstatě o kriminální činy? Závěr inscenace v tomto jednoznačný není, snad proto, že Divadlo Nablízko sází na černý humor více než na psychologii postavy "zabijáka" Kurta a jeho principu sebezničení. Nicméně lze ocenit, že se neútočí zas tolik přímými naturalistickými akcemi (jak je dáno některými scénickými poznámkami autora), nýbrž metodou sugestivnosti. Šílený závěr opravdu šílený je (zápach rozlévaného benzínu je skutečný!), jen té cestě k agresivitě nejvyššího stupně jako by chyběl ten moment zlomu od ohně ke kladivu. Je to jen nesnášenlivost? Možná kdyby nás Mayenburg ušetřil těch hovorů o menstruační krvi, hygieny matky před synem, zvracení do kýblu aj., poselství hry by třeba mohlo být průzračnější a silnější, jenže tady jde i o "coolness". Možná bohužel. Jeden nezpochybnitelný fakt inscenace by tu však byl: pozoruhodný výkon mladé herečky Ivany Uhlířové v roli Olgy.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.