Recenze

Samovar již kypí a Bůh se dívá
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 15.6.2001, Michal Novák
Divadlo pod Palmovkou dramatem Vláda tmy uvádí hodně temný obraz rustikální, totálně zkažené Rusi. Čeledín Nikita, venkovský prostopášník, nezadržitelně směřuje k sebevraždě, ale i zločinec může najít cestu a po ní dojít k "obrácení". Téma, jenž libeňské scéně sluší a tvoří kontinuální řadu s obdobně laděnými tituly, v nichž se také hrálo o principu, neexistenci či proměnách svědomí (Peer Gynt, Život je sen, Platonov, Caligula...). Dalo by se mluvit i o dramaturgické linii, která je možná přímo stavěná na osobnosti herce Jiřího Langmajera.

Vládu tmy lze označit jako sociální drama, pojednávající o rozpadu patriarchální vesnice a také o fenoménu svědomí, které více či méně mučí ruské venkovské duše. L. N. Tolstoj vše sepsal podle skutečné události v Tulské gubernii z 2. pol. 19. století a jistě není daleko k domněnce, že tyto otřesné sociální zločiny, podmíněné dobou a mravním úpadkem společnosti, jsou jen zlomkem hříchů z celého pravoslavného prostředí. Vražedné konce vytvářejí na jevišti dokonale realistické psychologické drama, které ukazuje na implikující vztahy mezi prohnilou společností a jedincem, který není schopen čelit zlu amorálního zaběhnutého "řádu". Jelikož důraz na psychologii postav je značný, drama na dřeň odhaluje prvotní příčiny zločinu - touhu po penězích, chtíč, alkoholismus, fyzickou a duševní lenost.

Zvláštním aspektem zůstává víra, která je v jistém smyslu z reálného života vyčleněná. Bůh vše vidí, o bohu se mluví, bohem se vše zaštiťuje, hřeší se však, jako by nebyl. Duše postav už nejsou konfrontovány s bohem, ale jen s vlastním svědomím. Svědomí je pak mocnější boha, a to přináší naději k potenciální obnově hodnot. Naštěstí ani u těch ďáblem zaslepených nelze neexistenci svědomí brát v absolutním měřítku. Velké pravdy světa navíc bývají tak obyčejné, vyplatí se proto zastavit a hledat je spolu s Nikitou, resp. jeho vynikajícím představitelem Jiřím Langmajerem. Na jevišti DPP totiž souběžným tématem ke svědomí opět jsou noetické proměny jedince. Tentokrát impulsem k "obratu" je pouhá náhoda.

Za největší symbol zla Tolstého dramatu můžeme považovat Nikitovu matku, starou Matrjonu. Úlisná, vypočítavá a rafinovaná bábuška je personifikovaná "lidová moudrost". Zeširoka rozdávanou bodrostí obratně maskuje smrtící dryák, jenž odstranil starého statkáře Petra. Hrůznost postavy však vrcholí spoluúčastí na vraždě novorozence. Nikitův problém je ten, že je u všeho aktivně též. Povedenou dvojici doplňuje energická Anisja, vdova po statkáři a následně Nikitova manželka. Světélka pravdy a touha po spravedlnosti jsou charakteristické pouze pro mnohdy komické breptání báťušky Akima, Nikitova otce. Další dvě klíčové postavy dramatu mají pro Nikitu tak říkajíc protichůdný vliv. Zatímco dementní Akulina a zločin spáchaný na jejím dítěti ho tlačí ke dnu, věčně opilý nádeník Mitrič trousí ony "velké moudrosti světa", z nichž jedna - nikoho a ničeho se nebát - zachraňuje Nikitovi život. Následným resumé je veřejné pokání a vzetí hříchů na svá bedra. Svědomí "pasivního hrdiny" usmířilo jeho samého.

Přestože je v Divadle pod Palmovkou interpretován notně archaický překlad Viléma Mrštíka s mnohými rusismy, falešný patos ve Vládě tmy nenajdeme. Charaktery postav jsou dané, ze dvou variant nabízených autorem je předvedena ta drastičtější, režijní uchopení tedy vychází spíše z vizuálního a emocionálního výrazu. Škoda jen, že u Anisji Kateřiny Macháčkové nejsou znát psychologické přechody dle vývoje dramatu. Dalším drobným kazem je - jak to tak bývá - teatrálně protahované zmírání René Přibila, jakožto jedem otráveného statkáře Petra. Muka svědomí zřejmě netíží Matrjonu Slávky Hozové, která svou postavu hraje nejen výborně, ale i suverénně přesně. Že nutno vraždy strojit, bychom jí málem uvěřili. Vesnické prostředí starých ruských časů je přesvědčivé taktéž: scénu tvoří dřevěný markýrovaný interiér (v případě potřeby se otevřením vrat změní na exteriér), po stěnách ikonografické obrázky a hořící svíce, nezbytným "doplňkem" jsou i hromady slisované slámy. A nad tím vším se vznáší velké plátno s obrazem "pravoslavného" Krista, který se na tu pitvornost z výšky kouká. Kýčovitý scénografický úlet jak vyšitý!

Hodnocení: 70 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.