Recenze

Spíše než naděje zbývají rodině Rice krachy. Slavná hra "rozhněvaného mladého muže" J. Osborna Komik (v originále The Entertainer) pojednává o rozpadu rodinných vztahů na pozadí úpadku music-hallu. Je v tom konec jedné velké epochy kabaretů a šantánů, zároveň však i dramatická sonda do psychických nálad alkoholem odepsaných jedinců. Outsideři z okraje společnosti jako by prožívali jeden nepřetržitý smutný večírek - důvody, proč nalít další sklenku, se najdou vždy. Jsou zajati sociální omezeností a periférií svého města. Osborne navíc text důkladně protknul dobovou společenskou kritikou, což dnes pochopitelně nabývá významu zcela irelevantního.

Ve světě podbízivých kabaretů komik nebaví, nýbrž publikum se baví esenciální trapností účinkujícího. Bavičská křeč jde vstříc tomuto nevkusu (jak příznačné i pro estrády současnosti!), dokud nuda a znechucení neoznačí music-hall za přežitek. Dialektika ponížení v této formě vlastně předpokládá tragické přetržení životních stereotypů, při nichž křečovitou masku nelze sejmout ani v soukromí. Dříve, než dojde dech, sledujeme metamorfózu člověka v trosky alkoholové či bavičské. Zkrátka celý ten existenciálně ironický úšklebek čeká na nastartování noetického vědomí životní prohry.

Téma Osbornovy hry Komik je natolik nosné a neiluzivní, že by její jevištní provedení mohlo být strhujícím "dance mortis", právě ve spojení s mámivými odlesky žárovek pokleslých světů. Režisér Ivan Rajmont se však místo toho zcela neinvenčně spoléhá na prosté uvěznění postav do věčného alkoholového žvanění. Příležitostné revuální vsuvky jen monotónní výjevy střídají. Není divu, že existenciální rozměr celé inscenace se pak smrskne na dobu trvání jedné scény (smrt starého Billy Rice).

Jsou to zejména jednoduchá řešení, která ve Stavovském divadle Komika režijně i dramaturgicky utvářejí. Kabaretní kýč "efektně" přisvítí stepařské bavičovy boty a vedle tanečků šantánových girls se vše pokouší rozpohybovat číslo pierotů. Převážně však scénu tvoří markýrovaný interiér periferního činžáku, v němž se vedou sáhodlouhé dialogy, neboť text je interpretován v celé své rozvleklé podobě. Přitom některým spojením či odkazům v textu dnešní divák nemá šanci rozumět. Nicméně se neškrtalo, ba ani výrazových zkratek se nedočkáme, naopak režie vše neúměrně protahuje (zejména 6. obraz byl dlouhý k nepřečkání!). A možná největším problémem pro vyznění inscenace je nešťastné "kontrastní" obsazení Miroslava Donutila do role špatného baviče. Tento rozpor prochází napříč celým představením a zretarduje téměř vše, ať je to tragičnost postavy Archieho, či kabaretní výstupy. Zřejmě nad logikou nepředvídavě zas zvítězil komerční zájem. Donutil v titulní roli jako Archie Rice je přesto výborný, skvěle zpívá, stepuje a v jeho bravurně vedených dialozích uprostřed domácího mejdanu a mnoha slov cítíme sílu utáhnout tak náročné představení - jen kdyby tu nebyla ta utkvělá představa, že to měl hrát někdo jiný. Vynikající je i Josef Vinklář jako starý komik Billy Rice, ctitel starosvětské kabaretní i životní elegance, z čehož plyne mnoho idealizovaných vzpomínek. Jeho výstup v závěru 10. obrazu těsně před smrtí své postavy je nezapomenutelný. Postavu Phoebe, hysterickou alkoholičku s paranoidními sklony, pozoruhodně a s velkou dávkou osobitého šarmu ztvárňuje Iva Janžurová. O Jaromíře Mílové se dá opět říci to, co o Miroslavu Donutilovi. Svým hereckým typem se do role mladé a poněkud rozpolcené Jean zrovna nehodí. Franka Martin Preiss hraje tak, aby na figuře byl patrný jistý odstup od alkoholem zmítané rodiny, tudíž s potenciální nadějí pro nový život, jinak a jinde.

Zpráva o zániku nejen music-hallu, ale především zmaru nadějí baviče Archieho není na scéně Stavovského divadla jednoznačná a o to méně přesvědčivá. Na jevišti ve svých patrech excelují tři vynikající herci, a tak zbývá než se ptát, proč tato inscenace je ve výsledku sporná.

Hodncoení: 50 %