Vegetariánka

Tři silné monology, jenž všechny dohromady spojuje ta o které to celé je. Svým stylem mi to trochu připomnělo vynikající Terminus. I zde to stojí na kvalitě samotného textu a hereckém projevu každého aktéra. Oboje nijak nezklame. Místy je to hezky mysteriózní s lehkým hororovým nádechem (ala Kruh apod.) a vcelku zřetelně je v tom cítit onen specifický jihokorejský styl. V každém případě to ale dokáže zaujmout a udržet pozornost. Výborná je práce s kamerou a využití projekcí pro dokreslení atmosféry. Jen samotný konec je trochu natahovaný. Dostavil se pocit, že vše potřebné již bylo řečeno a čekal sem na uzavření. I tak určitě doporučuji. 75%

Ve Vegetariánce se jídlo proměňuje v krajinu, jež dotváří emoce a posouvá perspektivy postav ztracených v hranicích introvertních světů. Každý záběr umně funguje jako projekce v živém kině – vizuálně, zvukově i pocitově. Vhodně zmenšené hlediště a přiměřená délka umožňují plně vstoupit do subtilní a osobní reality, kde vzdor proti systému dodává dění nadčasovost. Z herců vyzdvihuji J. Spišáka, jehož precizní nuance zachytí drobné vnitřní otřesy i tiché momenty vzdoru, a scény přináší nový pohled do psychiky postavy. Doporučuji i dramaturgický úvod – odhaluje vrstvy porozumění a podtrhuje, jak titul odvážně odbíhá od běžného repertoáru Dlouhé.

65% - Silný text a působivá inscenace, kterou zdobí soutředěné herecké výkony trojice herců v rolích postav, které o titulní hrdince jen vyprávějí, ze svého úhlu pohledu, aby tím působivěji vyjádřili útlak, násilí či očekávání okolí, s nimiž se potýkala. Jako manželka-služka, jako můza-objekt, jako sestra vzdalující se ideálům, představám, porozumění. Jakkoli však živé dotáčky vytvářejí za herci efektní, vlastně poetické obrazy, způsob jejich vzniku: live cinema, jehož základ si na jevišti konstruuje kameraman sám, mě, podobně jako čtvrtý herec, dlouho skrytý kdesi v šeru, neustále vytrhovaly ze soustředění a neumožnily mi nechat se pohltit.

75%. Dramatizace M.Samce přichází se zajímavým konceptem, kdy na jeviště nepřivádí hlavní hrdinku, o níž se jen mluví. Ačkoliv je inscenace K.Polívkové koncipována de facto jako tři monology a scénicky je minimalistická, neschází jí napětí. To pramení z jisté nedořečenosti a sugestivní atmosféry s hororovými prvky, kterou podporuje i funkční využití principu live cinema. Navzdory názvu není tématem vegetariánství, ale vzdor vůči násilné společnosti a nefunkčním společenským strukturám. Hodně se to liší od běžné poetiky Dlouhé, ale na mě tento nový směr docela zapůsobil.

Vzpomínková intimní štafeta na Jonghje pro tři hlasy lidí jí velmi blízkých. Těch, kteří by ji měli znát. Ale znali ji skutečně? Těch, kteří její dosti svérázný, nenadálý akt tichého vzdoru proti nátlaku zažitých norem a konvencí nedokáží nebo rovnou odmítají pochopit. Příběh plný neotřelých symbolik otevírá vícero univerzálních, znepokojujících témat. Forma má nejblíže k jevištní básni, jíž prostupuje po celou dobu leitmotiv snu, něha i krutost v působivých detailech. Prostřednictvím symbiotického propojení každé z inscenačních složek vzniklá mozaika slov, zvuků, obrazů a dokonce i vůně pohlcuje, dráždí i inervuje divákovy smysly a fantazii.