Víkend

Buraj prodělává vývoj. Je otázka, jestli jako Kateřina Konečná, anebo se blíží světonázoru Milionu chvilek. I když se inscenace tváří "hluboce", je to divadelní realizace stereotypů o chudobě, elitách a Slovácích. Nemorální na tom není ani tak to, že jedni požírají druhé, protože "mají hlad", ale že Buraj alibisticky nechává na divácích, ať se rozhodnou, komu fandí (to je ten spor Konečná - pojďme požrat elity - nebo "chvilky" - "dezoláti" jsou monstra). Chybí analýza vnitřních rozporů, je to plakát odrážející (nezpochybňující) mýtus "polarizované společnosti". A navíc Buraj ztratil tu promyšlenost divadelního tvaru, zůstaly jen režijní floskule. Není to levicové, není to angažované. Smutné.

75%
Na první pohled jde o jednoduchou řachandu typu "vtipy o Slovensku a o Slovácích", na ten druhý však o až překvapivě intelektuálně náročný tvar o vztazích nejen rodinných, ale i těch národních - Česka a Slovenska. Neustále to baví, ale i velmi silně drží napětí (zejména díky hudbě a sound designu, který jsou špičkový), což se pak finále skvěle vypointuje. Na první pohled rušivá hyperrealistická scéna také funguje. Vše to ale stojí na zábavném herectví, hlavně tedy Adrianu Jastrabanovi v roli tajemného otce. Extrémní zázrak se nekoná, ale stejně mě v tomto případě Buraj chytl a nepustil. Do tohoto podivného groteskně-hororového tvaru se zkrátka Burajův styl hodí.

Viděno na veřejné generálce(6.11.2026).

Buraj prodělává vývoj. Je otázka, jestli jako Kateřina Konečná, anebo se blíží světonázoru Milionu chvilek. I když se inscenace tváří "hluboce", je to divadelní realizace stereotypů o chudobě, elitách a Slovácích. Nemorální na tom není ani tak to, že jedni požírají druhé, protože "mají hlad", ale že Buraj alibisticky nechává na divácích, ať se rozhodnou, komu fandí (to je ten spor Konečná - pojďme požrat elity - nebo "chvilky" - "dezoláti" jsou monstra). Chybí analýza vnitřních rozporů, je to plakát odrážející (nezpochybňující) mýtus "polarizované společnosti". A navíc Buraj ztratil tu promyšlenost divadelního tvaru, zůstaly jen režijní floskule. Není to levicové, není to angažované. Smutné.

75%
Na první pohled jde o jednoduchou řachandu typu "vtipy o Slovensku a o Slovácích", na ten druhý však o až překvapivě intelektuálně náročný tvar o vztazích nejen rodinných, ale i těch národních - Česka a Slovenska. Neustále to baví, ale i velmi silně drží napětí (zejména díky hudbě a sound designu, který jsou špičkový), což se pak finále skvěle vypointuje. Na první pohled rušivá hyperrealistická scéna také funguje. Vše to ale stojí na zábavném herectví, hlavně tedy Adrianu Jastrabanovi v roli tajemného otce. Extrémní zázrak se nekoná, ale stejně mě v tomto případě Buraj chytl a nepustil. Do tohoto podivného groteskně-hororového tvaru se zkrátka Burajův styl hodí.

Viděno na veřejné generálce(6.11.2026).

Viděno na veřejné generálce(6.11.2026).

75%
Na první pohled jde o jednoduchou řachandu typu "vtipy o Slovensku a o Slovácích", na ten druhý však o až překvapivě intelektuálně náročný tvar o vztazích nejen rodinných, ale i těch národních - Česka a Slovenska. Neustále to baví, ale i velmi silně drží napětí (zejména díky hudbě a sound designu, který jsou špičkový), což se pak finále skvěle vypointuje. Na první pohled rušivá hyperrealistická scéna také funguje. Vše to ale stojí na zábavném herectví, hlavně tedy Adrianu Jastrabanovi v roli tajemného otce. Extrémní zázrak se nekoná, ale stejně mě v tomto případě Buraj chytl a nepustil. Do tohoto podivného groteskně-hororového tvaru se zkrátka Burajův styl hodí.

Buraj prodělává vývoj. Je otázka, jestli jako Kateřina Konečná, anebo se blíží světonázoru Milionu chvilek. I když se inscenace tváří "hluboce", je to divadelní realizace stereotypů o chudobě, elitách a Slovácích. Nemorální na tom není ani tak to, že jedni požírají druhé, protože "mají hlad", ale že Buraj alibisticky nechává na divácích, ať se rozhodnou, komu fandí (to je ten spor Konečná - pojďme požrat elity - nebo "chvilky" - "dezoláti" jsou monstra). Chybí analýza vnitřních rozporů, je to plakát odrážející (nezpochybňující) mýtus "polarizované společnosti". A navíc Buraj ztratil tu promyšlenost divadelního tvaru, zůstaly jen režijní floskule. Není to levicové, není to angažované. Smutné.