Mauvaisefoi

Autentické, upřímné. Ten typ performance, který nelze hodnotit podle estetických kritérií, protože je projevem citlivosti studujících. Pokud se pořád volá po politickém divadle, tady je, vkořeněné do dlouhodobých zájmů a postojů; není to založené na heslech, ale každý - každá - z inscenace se tématu dlouhodobě věnuje. I proto jde logicky estetika stranou - experimentální divadlo zkrátka. Vydávat každý projev názoru mladých lidí za agitku nebo dokonce socialistický realismus (s nímž to nemá společného vůbec nic), je znakem odporu k odlišnému vidění světa a neschopnosti vnímat perspektivu jiných generací.

Řemeslně zručné, esteticky staré, bez souvislosti s dneškem. Kdo zná Welshe, ví, že nabízí víc. Atmosféru to má, herecky zvládnuté, ale vlastně jen efektní.

Kamarád do deště říznutý muzikálem ze střední a Pomádou, jako by ho napsal Daniel Landa někdy v hlubokých devadesátkách. Viděno v Letním kině Širák, kde se herectví posunulo ještě hlouběji do bizarní estrády. Deklarovaný sociální rozměr je fikce, není jediný důvod, proč by se na to měl dívat dospělý člověk v roce 2025. Auto na jevišti je provařený nápad, který má zamaskovat bezradnou mizanscénu. O našem světě to neříká nic.

Inscenace, která stojí a padá s Königem, jemuž je šita na míru. Výborné, pokud pominu useknutý konec.

Po divadelní stránce povedené, poetické a jímavé. Především inscenaci prospívá účast japonských umělců a umělkyň, a to i ve vizuální stránce. Zajímavé bylo sledovat rozdíly v hereckém tréninku v obou kulturách a více uvědomělá gesta a pohyby japonského herce a hereček. Problém mám ale s dramaturgickou linkou. I když chápu, že pro děti je příběh nutno jasně vypointovat a odlišit dobro a zlo, tohle byl intelektuální kýč, který je na dějiny spíše jen volně přilepen?

Kdybych chtěl vidět Kameňák, pustím si televizi. Marně jsem hledal humor, který by šel za první signální - od Zábradlí bych čekal soudnost při výběru předlohy.

Neobratný kýč plný afektu a myšlenkové prázdnoty využívající současného zájmu o Rusko. Ale proč se dívat na něco, co neřekne nic nového - a navíc to neřekne tak nudně?

Variace na známé téma (herci a herečky v zákulisí o sobě) s autobiografickými prvky. Daří se komunikace s publikem, mizí stěna mezi těmi, co hrají a co se dívají. Oceňuji atmosféru a blízkost, kterou se podařilo vybudovat, i když sdělení v tom hledat nelze.

Úprava předlohy se povedla, ale celkově neviditelná režie. Chybí tomu atmosféra, která se rozpouští v groteskních mezihrách - jako kdyby autorský tým nevěděl, jestli to chce hrát vážně, nebo parodovat.

Miniatura, má atmosféru, dobré loutky. Dramaturgicky ale ploché, je to spíše makabrální skica těch nejviditelnějších rysů Váchalovy osobnosti. Znalce mistra asi nenadchne, ale potěší. Pro ostatní bude fungovat jako připomenutí svojského umělce.

Takhle si představuji ekologické divadlo pro děti. Nedidaktické, poetické, vtipné, beze slov, a přitom prezentuje vážné téma v jeho komplexnosti a je pak o čem si povídat. Délka akorát. Oceňuji práci s ryze divadelními prostředky.

Důležité téma, inteligentní text, dobří herci (Dan Kranich!), funkční symbolická scéna. Ale menší nedotaženosti - s bingem se nepracuje důsledně, má to více konců (a ten finální je velmi doslovný a pedagogický). Co mi ale přišlo za hranou - autorky se vysmívaly násilí na mužích (Petr Jeništa ve své etudce ve vaně?). Neměla by citlivá inscenace o násilí a genderu spíše rozbíjet ten binární pohled, než ho posilovat z druhé strany? (psáno z 2. premiéry)

Je skvělé, že tato inscenace vznikla. V Komedii nebylo toto téma poprvé, už v dubnu v rámci festivalu Nová komedie v Česku poprvé byl k vidění silný Spartakus Jakuba Skrzywanka. Tohle je divácky přístupnější manifest jinakosti, ve kterém se daří zvláště Petru Jeništovi a i Martina Jindrová, která se však pro krotkou režii drží herecky při zemi, do role dobře sedí. Výjimečná je scénografie, která se navíc prostřednictvím artefaktů ?rozlézá? i do předsálu. Oceňuji, že většina herců a hereček patří do LGBT+ komunity, což bylo na premiéře při závěrečných ovacích patřičně znát. Bohužel inscenace pokulhává v režii, což ubírá zvláště na radikalitě.

První polovina byla plná zbytečného shazování, velmi jednoduchého humoru a jela si bulvární linku - přes samé to svádění a žárlivost nebylo možné ani zahlédnout nějakou psychologii. Aktualizace songy vyloženě zbytečná, humor jak z estrády. Druhá polovina už lepší, představení chytilo dech, ale na můj vkus dost zploštilo postavu Krupkové a znemožnilo divákovi ten zajímavý a složitý osud vidět jinak, než jako robinsonádu mladé holky, která se v antifašistickém hnutí octla omylem. Proto její angažmá v STB nakonec nedává smysl a projevuje se jen jako sobectví. Veliká škoda, ta látka byla slibná.

Z Bergmana skoro nic nezůstalo, výklad mužských postav jde proti originálu, ženy jsou naopak ty, které panují. Z Agnes se stala hlavní postava a celé je to hlavně o umírání, zmizela plasticita typů v sourozenecké trojici. I výtvarný plán ztratil svoji symbolickou hodnotu. Nic z toho by nevadilo, kdyby Čermák přinesl nové či zajímavé sdělení - bylo to ale strašně sentimentální představení o ztraceném dětství a neschopnosti dospět. Ještě, že máme matky a pečovatelky, co nad námi drží ochrannou ruku??

Po většinu času něco mezi improshow Jaroslava Duška, Prima Partičkou a edukativní školní besídkou s pubertálním humorem. Škoda, že Kras tam byl tak jen 20 min, zbytek času se inscenace zabývala sama sebou. Oceňuji pár lyrických momentů, které táhla hudba a herci v nich ukázali, že by takhle utáhli celý tvar. (Vůbec mám dojem, že hudba inscenaci výrazně pomohla.) Bohužel jim to kazila nevyzrálá režie a dramaturgie, která kolem Krasu spíše jen kroužila, aniž by do něj vstoupila. Duch zůstal někde na zastávce u Vilémovic a marně čeká na bus do Brna. Doteď.