Orlando

"Když zavolám 'Orlando!', kdo se probudí? Protože jestli v naší mysli současně odbíjejí různé časy, kolik různych lidí sídlí současně v lidském duchu?" Inscenace MDP předává kód k příběhu a myšlenkám autorky formou jevištní básně, v níž se účelně pracuje se svébytnou poetikou, nadsázkou i jemným humorem textu. S interpretační náročností si všichni herci poradili velmi dobře, Vojtěch Franců v titulní úloze je ovšem absolutně okouzlující, s nenucenou samozřejmostí dokáže střídat širokou škálu poloh, je v něm křehkost i zranitelnost, stejně jako síla a odhodlanost lačně vejít do každého ze zákoutí všech vnitřních světů, které se mu/jí otevírají.

55% - Problematické inscenaci Mariána Amslera vládnou především herecké výkony, mezi nimiž pochopitelně dominuje Vojtěch Franců v titulní roli, vedle něhož výrazně zaujala i Eva Salzmannová, ale neztrácejí se ani ostatní. První polovina je výrazně statická, založená především na vyprávění a minimu situací, za mě nicméně fungovala lépe, než vykloubenost úvodu druhé poloviny i připsaný, k inscenaci nepříliš ladící závěr. Ocenila jsem celou řadu efektních scénických obrazů i něco málo rozehrávaných situací, cele dohromady mě však inscenace nechala zcela chladnou a nezanechala jakýkoli výraznější dojem.

55%. Román V. Woolfové je mimořádně specifickým, těžko uchopitelným dílem, jehož potenciální zpracování skýtá nespočet přístupů. Režisér M. Amsler a dramaturgyně L. Dombrovská původní konec z 20. let z minulého století s použitím dalších převzatých textů „posunuli“ k současnosti, čímž zároveň obohatili téma genderové identity. Není snadné dostat do popředí myšlenkovou podstatu děje, v inscenaci MDP se bohužel místy ztrácela. Zaujalo výtvarné řešení a kostýmy. Věrohodnější tvář našel V. Franců spíše po přestávce, v ženské části titulní role. Způsob, jakým se tým s náročnou látkou utkal, si nesporně zaslouží respekt.

Rozporuplná inscenace. Herecky velmi vydařená - V.Franců dokáže v titulní roli perfektně odstínit proměny své postavy, bavily mě i zcizující hlášky E.Salzmannové. Režisér M.Amsler dobře dávkuje ironii, se kterou inscenace promlouvá o genderových stereotypech. Scéna je účelně jednoduchá, hezky doplněná náladotvorným lighting designem. Problematickým aspektem je ovšem samotná dramatizace, která je hlavně v první polovině místy hodně popisná, chybí jí víc dramatických situací. Po přestávce dochází v tomto ohledu k výraznému zlepšení, závěrečný přílepek ze současnosti ale bohužel trochu postrádá divadelní invenci.