Eliduc

Málokdy z divadla odcházím, že se mi to stane u milovaných Geisslerů, bych nikdy neřekl.
Zpěv byl z valné části nesrozumitelný, tedy dá-li se to, co produkovala třeba pí Burešová, nazývat zpěvem, scéna na velkém jevišti zanikala (spolu s herci), hudba, byť mi takový styl nevadí,byla po chvíli únavná. Chyběl mi i typický humor. Nezachránil to ani jako vždy výborný Vojtěch Franců a Musica Florea.

Cringe od začátku... do konce. Při souboji Merteuil a Valmonta jsem si říkal, že třeba úplně dokonce ne - a jo.
Čermák už léta vykrádá sám sebe (teda nejen), ale evidentně to stačí.
Scéna z výprodeje, liberecké herecké výkony. Myslel jsem, že NZ stojí a padají s Merteuil, ale... evidentně stačí i tahle.
Viděno v Plzni.

Posledních pár inscenací, co jsem v Disku viděl, za moc nestála. Tahle patřila k těm lepším, ale žádná sláva to nebyla.

Slibný rozjezd, pak už jen repetitivní. Jisté zajímavosti hra dosáhne ve chvíli, kdy se oběť zamiluje do viníka, ale pak to zas upadne do sebeopakování se, které odhalí další slabinu: poměrnou plytkost sdělení. Ta se v závěru projeví naplno a shodí to celé. Plácalo se ovšem mocně, asi že se povedlo ulovit lístky (ale zase ne freneticky, aby bylo lze usoudit, že publikum bylo nadšenou samotnou inscenací).

Hodně dobré (po všech stránkách).

Stále populárnější storytellingové inscenace jsou náročné na udržení pozornosti, ale když všechny složky představení zapadnou (a tady zapadly skvěle) a člověk je naladěn (což jsem přitom úplně nebyl), dopadne to často překvapivě dobře. Skvělé výkony trojice hrajících, výborná scéna a kostými, promyšlená režie. První hodina, po které jsem se podíval na hodinky, utekla jako voda. Pak už (moje) pozornost opadávala. Každopádně lze doporučit.

Po slabší Malvíně a Kam zítra? konečně zase inscenace, kde se člověk pohybuje sám, sám objevuje. Inscenace je anoncována jako více parcipativní, ale pokud člověk nechce, zapojit se nemusí vůbec nebo jen odpoví, takže introverti, nebojte se! Opět skvělá scénografie, jak to všechno dostanou do baráku, je obdivuhodné. Nejlepší výkony opět podali Jindřiška Dudziaková a Richard Fiala, blíží se jim ještě Vojtěch Bartoš. Ostatní mne nezaujali, ale je fakt, že jsem se soustředil na tyto. BTW už máme lístky na další reprízu.

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli na to jít, indicií, že to bude stát za h* bylo dost (režisérka, Špinar i styl nadšených komentářů zde). A bylo to ještě horší. Omlouvám se třem přátelům, které jsem vytáhnul, fascinováni tou provinčností a blbostí jsme byli všichni. Těch 10 % má Dalecký.

Další hra z Wikipedie pro studentsvo gymnázií,  kterému se ani tu nechce číst. Tak jako byly špatně prostřeny příbory, byla i chyba ve většině obsazení. Ochotničinu Z.Oubramové by snad bylo lze považovat za zcizovací efekt (na který se kromě "polyamorie" scvrkla Brechtova osobnost), obsazení M.Amslera, který nedokáže vykoktat ani třetinu svých narážek (hlasová vada je jen to nejmenší), už ne. O co méně můžeme pochválit dramaturgii, o to k víceméně snesitelnosti večera přispěla kuchyně. A Berliner Duft.

Fascinující. Dokonalá sehranost dvojice hereček, které - byť nepříliš věkově od sebe - dokonale ztvární dva světy. A ještě se na to "podívají zvenčí". Klidně bych oželel vložený film, který zbytečně doslovuje téma příběhu (byť není špatný) a délku představení zbytečně natahuje.

Jako smáli jsme se od začátku do konce. Víc čekat nelze, ale občas je to taky potřeba.

Z téhle inscenace zase dýchne závan staršího (poléblovského) DNZ, konkr. doba kolem Požitkářů, Posedlosti. Ale pozor: I my, skalní fanoušci této epochy, jme mo prvním zhlédnutí byli otráveni - ale něco nám nesedělo, tak jsme si řekli, že inscenaci dáme druhou šanci. A napodruhé nadšení.

Další stovka pro ČS. Esence divadla. Tohle představení musí zasáhnout každého. Většina už tu byla řečena, tak není třeba dodávat víc. Co si neodpustím: Perfektní stopáž, nařídil bych všem divadelníkům max. 80 mit. Máloco nad to stojí zato. Tady je vidět, že VŠE se dá "odvyprávět" za hodinu.

Vůbec jsme nepochopili co a proč (byli jsme dva). Pán vedle po zhasnutí světel na konci jen utrousil: Zaplaťpámbu konec. Neodešli jsme asi jen s ohledem k premiéře (představení nemá pauzu) a cestou domů si říkali, že ani nevíme proč. A ani nevím proč dávám 10 %. Asi za snahu herectva.

S touto inscenací jsem se dost minul. Většina na mne působila dost křečovitě, místy až trapně. Protože jsem se tu dočetl, že po přestávce to mělo být slabší, tak jsem při ní odešel (protože to si nedokážu představit). Procenta jen za snahu herců a hereček.

Přesazení do současnosti je v zásadě jen vnějškové, nějak chybí smysl, proč by se dnes postavy chovaly tak, jak se chovají. Ale divá se na to pěkně. Kostýmy i scéna jsou pěkné (průhled do lesa až nápadně připomíná relativně nedávnou inscenaci z Thalia Theater), herci hrají výborně. Závěr je působivý, byť s Labutím jezerem trochu kýčovitý, a také scénograficky těžkopádný. Dokonce to odsejpá, což začíná být na dnešních jevištích výjimečné.

Pantomimu, klauny a cirkus nemusím, tady je od všeho něco - a nakonec jsem se bavil i dojal (nad tím hereckým, potažmo naším pinožením). Nasazení Vojty Švejdy bylo obdivuhoné Každá "scénka" měla nápad (nebo několik), jen některé už byly trochu delší. Perfektní scéna je plnohodnotným spoluhráčem.

"Já se na tu Kachnu, na tu všemi vychvalovanou Divokou kachnu, budu muset jít podívat." Ve Švanďáku sice není vychvalovaná, ale nezklamala mne. Asi už jsem viděl proškrtanou verzi, ale paradoxně mne nejvíc oslovily dlouhé pasáže textu (díky dobrým hercům) - na rozdíl od opileckých výstupů a rádoby groteskních scén. Ze zmíněných dobrých herců vyzdvihuji pány Errfemeijera, Petříka a všechny dámy. A opět krásný Cpin.
Jsem zvědavý na brněnskou. "A který Ekdal? Ten starý, nebo ten mladý?"

Estetizovaná (recyklovaná) nuda.
A cringe.

Snad zajímavý nápad, ale ten případ, kdy se něco parodující stane svou předlohou. Plus dnes nutný aktivismus (pozor, miluju aktivistická představení, pokud jsou udělaná dobře) podaný na první dobrou.

To se hodně nepovedlo. Ochotnické/studentské divadlo po všech stránkách. Ještě níž než Agónie. Co se to s HaD děje?

Predně: Hra je inzerována jako "na pomezí (rozhodně ne Pomezí) imerzivniho divadla" a "5D zážitek". Tedy jakože herci jsou kousek od publika, chodí mezi ním, občas se na něj obrátí, jednou mu nabídnou hroznový cukr, jednou jablko. Zapálí vonnou tyčinku. Jenže s tím už se dneska pracuje v mnoha představeních. Vrchol imerzivity shrnula divačka (mohla by být mou dcerou) těsně před začátkem: "Záda mne bolí už teď." Také jsem se dočkal.
Ale inscenace je to slušná, zejména díky výkonům všech zúčastněných (byť někdy od The Lion Sleeps Tonight se čím dál tím více vkrádala vzpomínka na Pařízkovu inscenaci v "obycejném" kukátkovém divadle.

Jako 100 dávám málokdy... Poprvé - na derniéře - a naposled. Všechno! (Jakože výkony, scéna atd atp).

Pomezí se poněkud vyčerpává a/nebo moc nefunguje model, kdy je skupinka diváků s jedním hercem (jako ve Volmanově vile Malvína) - narozdíl od Domu v jabloních (jmenuji jeden za všechny- a také z vily).Pointa je jasná po 5 minutách, navíc poněkud polopatická. Naštěstí to nebylo moc dlouhé. Nováčci asi ocení.

K nepřežití. Doslova. Zatímco postavy na jevišti smrt skutečně vysvobodí, diváctvo je resuscitováno a vystaveno otázce: Proč? Asi mělo jít o vivisekci (rodinných) vztahů, došlo však na vivisekci publika. Po slibném rozjezdu inscenace zabředávala do sebezahleděného plácání, závěr první půlky však už napovídal, co přijde. Druhá půlka pak svou užvaněností a hysterií sklouzávala k sebeparodii. Totální selhání dramaturgie, z materiálu na 90 minut mohlo být něco kloudného, takhle 10 % za zmíněný rozjezd a 10 % za snahu hereckého ansámblu.