V_M

Nejsilnější podle mě na představení byla práce s filmovými záběry (i jako odkaz k jednomu z výrazných témat díla) v první části představení, hudební/zvuková složka a různé efekty jako déšť sopečného popela. Naopak rušivě na mě působily lacině komizující gagy představitele hlavní úlohy (podle mě v představení zbytečné, nebylo třeba jej nijak - a rozhodně ne takto - odlehčovat) a také závěrečný "výpravný", příliš explicitní film o dalších osudech hrdiny. Celková koncepce a výsledný dojem ovšem veskrze pozitivní. Sjónovu knižní předlohu jsem před lety četl, ale příliš ve mně neutkvěla. Představení mě zaujalo natolik, že se k ní nejspíš vrátím.

Představení sice podle mě s trochu menším spádem a naléhavostí než první díl feuchtwangerovské trilogie Úspěch (zde musím podotknout, že obě inscenace nejsou nijak bezprostředně propojeny, lze tedy zajít na každou z nich zvlášť nebo je vidět i v opačném pořadí), ale přesto silné. Potvrdil jsem si, že mě politicko-společenské divadlo, v dnešní době opět tak aktuální (hru jsem viděl v den, kdy naši proputinovští náckové srdnatě zaútočili na budovu Národního muzea), mě baví a inspiruje, resp. inspirativně varuje. Druhá část (po přestávce) sice byla trochu jako z rychlíku a vyzněla poněkud do neurčita, ale zas obsahovala zajímavý zcizující prvek.

Feuchtwangerův román jsem nečetl a od představení si zázraky nesliboval, ale velmi příjemně mě překvapilo. Osobně bych asi některé režijní a herecké postupy řešil jinak (tj. klidně víc vážnosti, tragiky a - nebojím se říct - třeba i patosu na úkor groteskní, na můj vkus leckdy až laciné komiky, ale tak aspoň se to odlehčilo), ale zjišťuju, že mě tohle kvalitní, komplexní, ale zároveň nepřímočaré politicko-společenské drama nesmírně vtáhlo, a to nejen díky své bezmála mrazivé aktuálnosti a skvělé práci s hudební a audiovizuální složkou.

Třebaže nemůžu inscenaci upřít nápaditost výpravy a obstojné herecké výkony (ač někdy na můj vkus téměř na hranici přehrávání), patrně je vhodnější zajít na představení, aniž by člověk předtím viděl film Ester Krumbachové. Jinak má během sledování neustále nutkání srovnávat a konfrontovat divadelní hru právě s tímto filmem, přičemž zvláště výkon Vladimíra Menšíka v něm je zkrátka nepřekonatelný...

Barvitý a nejednoznačný počin plný téměř burleskní absurdity a zvratovitosti. Měli jsme to štěstí pobesedovat po jeho skončení s autorem a režisérem, což bylo příjemné a zajímavé, ale vlastně mi to hru nijak zvlášť nepřiblížilo. Stále jako by mi scházel interpretační klíč, který mi znemožňuje uchopit Moskoviádu jako celek. Navíc s odstupem zjišťuju, že asi vinou této neschopnosti či nemožnosti vnímání díla jako jednotného a nějak srozumitelného celku ve mně inscenace detailněji ani neutkvěla. Tím neříkám, že se nevyplatí na ni zajít (sám bych ji klidně viděl podruhé), ale zůstává ve mně spíš rozpačitá nejistota než silný, konkrétní dojem.

Mám moc rád Lorcu a jeho asonanční verše (resp. tedy jejich překlad tuším z pera Lumíra Čivrného), takže zajít na tuto inscenaci pro mě byla jasná volba. A D21 nezklamalo (jako snad nikdy) - nabídlo prvotřídní kus s působivými hereckými výkony, který diváka přiměje reflektovat otázky jakési prvotní, archaické cti, vášně a mezilidských a partnerských vztahů obecně, ale také problematiku tělesnosti a s ní spjaté exprese a expresivity.

Působivé reflexivní, místy bezmála meditativní představení rafinovaně pracující s hlasem, zvukem, jemně i s hudbou, ale především se světlem, resp. spíše s tmou. Místy nostalgicky, místy nervně tematizující dávné úzkosti i přítomné výčitky. Jakkoli dobře napsané, v některých pasážích by člověk řekl, že to trauma a jeho zrcadlení je skoro prvoplánové, ale při sledování to díky silné atmosféře, kterou herci i výprava hry jako celek vyvolává, nikterak nevadí. Navzdory (nebo právě díky) minimalismu a úsporné délce přiměje k zamyšlení, k ponoru do vlastní minulosti a ke kořenům emocí.

Pozoruhodné a silné zpracování jakési koláže Ortenova života a díla v podání talentovaného Ondřeje Kolína. Orten býval jedním z mých nejbližších básníků, věnoval jsem se mu svého času dokonce odborně, proto jsem k látce přistupoval s vyhraněným předporozuměním. Začátek na mě působil poněkud rozpačitě. Postupně jsem však představení přišel na chuť, pronikalo čím dál hlouběji pod kůži, do srdce. Navíc mi celá inscenace svým akcentováním teatrálnosti, hravosti, mladické potrhlosti a vypjaté citovosti, ba hysteričnosti (ale i toto všechno je Orten) nasvětlilo básníkovu osobnost a dílo z úhlů, na něž jsem se nikdy nezaměřoval a pozapomněl na ně.

Na představení bych ocenil především náročný výkon protagonistky hlavní role, nápaditou scénografii, efekty a některé části hudebního aranžmá. Obsahově byla Sylvia Plath vykreslena jako povrchní a labilní hysterka, v jejíchž monolozích se mísily pozoruhodné pasáže s naprostými plytkostmi, banalitami a stokrát slyšeným, přičemž toho druhého bylo výrazně víc. Kdysi jsem četl její verše a myslím, že mě celkem zaujaly, ale pokud bych předtím zhlédl toto formálně v podstatě zdařilé představení, asi bych po jejím díle nesáhl. Zákruty její biografie jsem nikdy nezkoumal, takže nedovedu posoudit, nakolik je to kus věrný a nakolik málo povedená fikce.

Nápaditá inscenace, velice zvláštní, v mnoha ohledech jiná než všechno, co jsem dosud viděl (a podotýkám, že ač příznivec současného divadla, má zkušenost s ním není nijak závratná). Byť vnitřně nesourodé, jako celek představení fungovalo, a to nesmírně působivě - od (užitečného) uvedení do tématu prostoupeného poněkud suchým absurdním humorem přes starověkou mytičnost gest, rekvizit (ač většinou zcela novodobých) a mnoha situací jako celku, útržkovitost (někdy coby nápověď, jindy coby nedourčenost) jazyka hry až po brilantní zvukovou/hudební stránku a využití obrazové složky (videa) na stěně v pozadí. Přenos silného bájného motivu se zdařil.

Vynikající adaptace asi nejpoutavějšího románu F. M. Dostojevského, skvěle zahraná a s promyšlenou výpravou, hudbou, prací s rekvizitami i přístupem k prostorovým možnostem malého alternativního divadla. Osobně bych tam klidně oželel komickou linku, zosobněnou především Marmeladovem, ale v některých momentech i dvojicí Razumichin-Raskolnikov, nicméně působivost ztvárnění základní, moralistní linie to v rámci celku inscenace naštěstí nezakrylo (a naopak bylo zřejmé, že to u většiny obecenstva ještě umocnilo zájem a pozornost). Přenesení do vizuálních kulis Ruska 21. století jedině vítám.

Vysoko hodnotím nejen samotné provedení, ale především nápaditost a téma tohoto kusu, které je pro dnešní (a zejména budoucí) společnost zcela zásadní. Inscenace si určitě zaslouží větší pozornost a zájem, než se jí dostává. Ideální východisko a příspěvek k závažné diskusi o neradostném vývoji klimatu a životního prostředí. Alarmistická v tom nejlepším a nejkonstruktivnějším slova smyslu. Díky za ni!

Představení bezpochyby plné kvalitních triků s jevištní technikou a bezmála kaskadérských výkonů libereckých herců (včetně několika skvělých hostujících ochotníků/neherců), kteří se podobnému stylu hraní obvykle nevěnují. Na druhou stranu řada z gagů a humorných průpovídek byla poněkud otřepaná, očekávatelná, zkonvenčnělá. To jistě může být vtipné právě proto, asi jako když některé vtipy nabývají svým opakováním na směšnosti, ale pro mě toho bylo trochu přesmíru. Podotýkám ovšem, že jsem hru nesledoval v úplně ideální fyzické kondici, a že tedy za jiných podmínek bych ji možná vnímal jinak.

Zdařilá inscenace podle románu mého oblíbence Jaroslava Havlíčka. Vlastně není ani moc co vytknout, byla to taková kvalitní klasika tu a tam s inovacemi (scénografie či hudba, ovšem bez větších experimentů a extravagance). Jen snad herecké výkony mi místy přišly poněkud afektované, "přehrávané", jakkoli nepochybuji o kvalitách zúčastněných herců. Ztvárnit psychickou chorobu (šílenství a náběhy k němu) věrohodně není jednoduché, zvlášť v limitovaném časoprostoru - a zde se to podle mě víc dařilo Milanu Kačmarčíkovi než Petře Tenorové, ale asi bych jim ty role napsal ještě trochu jinak.

Představení jsem zpočátku vnímal rozpačitě, zejména pro jeho sémantickou nespojitost, nesoudržnost příběhu (podotýkám, že Syna stínu jsem nečetl, takže v knize to může být jinak), která podle mého nebyla plodná a nepřinesla poetický účinek navíc. Co však účinnost a působivost mělo, byly naprosto skvělé vizuální efekty (např. nápaditá práce s kamerou uvnitř batohu a truhly) i zvuková a hudební stránka inscenace. A pak také čím dál odhodlanější herecký výkon Terezy Hofové spějící až k poněkud seversky extrémnímu, ale vpravdě velkolepému závěru.

Inscenace jednoznačně hodná doporučení. Už dříve jsem znal komiks i film, a tak se u mě sice tradičně dostavil efekt jistého drobného zklamání, vyvolaný předporozuměním a snad i poněkud nadsazenými očekáváními. Nicméně při zpětném pohledu tomu představení nemohu nic zásadního vytknout: výborné zpracování, atmosféra, herci (jen možná až na skupinku mladých studentů, kteří ne že by hráli špatně, ale myslím, že by se to klidně obešlo bez jejich komických vsuvek), scéna, ale i hudba. A v závěru, při potlesku, upřímné vyjádření podpory okupované Ukrajině ze strany herců i obecenstva: toho si cením!

Vynikající inscenace pozoruhodně tematizující otázky identity jedince a společnosti, akceptaci a sebeakceptaci, ale též řadu dalších, momentálně velmi aktuálních témat jako (ne)tolerance a fanatismus. Navíc skvělá scénografie a tradičně i kvalitní herecké výkony. Obzvlášť působivý a dojemný byl závěrečný projev solidarity s Ukrajinou napadenou putinovským Ruskem. Hercům libereckého divadla za to náleží velký dík.

S obsahem dramatu ani hereckým výkonem hlavního protagonisty jsem se tak trochu minul. Netušil jsem, že Bernhard má i takhle (v první půli) hysterickou polohou a polohu tak nešťavnatou, bezkrevnou (to v půli druhé). V prostředku představení mě však velmi zaujala - jak to vlastně vyjádřit? - pohybově-hudebně-prostorová inscenace (jež pak v té pohybové rovině navázané na kovovou konstrukci v jevišti pokračovala i v druhé půlce); a pak samozřejmě působivá minimalistická scénografie a nápad obecně. To pro mě celý kus v podstatě zachránilo a ve výsledku jej vnímám jako obohacující.

V mnoha momentech silné představení, ale krátce před zhlédnutím jsem četl knižní předlohu (vynikající!) a měl už jsem o zachycovaném světě, prožitcích, představách i postavě dost odlišnou představu, s níž se divadelní zpracování a konkretizace značně míjelo. Kupříkladu hlavní postava byla sice zahraná skvěle, ale herečka (jinak bezpochyby kvalitní) zkrátka byla úplně jiný typ (a osobnostně mnohem silnější) než křehký její knižní předobraz. Snad vinou tohoto takřka invazivního srovnávání s vlastním dourčením fikčního světa knihy jsem si představení neužil tolik jako jiní diváci, co ji nečetli.

Zpočátku se zdálo, zda to nebude až příliš prvoplánové, ale mé obavy se záhy rozplynuly. Představení přerostlo v dobře promyšlený a napsaný mnohovrstevnatý kus, tematizující řadu palčivých problémů dneška a prostoupený leckdy až ztřeštěným humorem, z něhož ovšem nejednou zamrazí (plným skvělých aluzí), ale i určitým "nepatetickým patosem". Oceňuju i ukotvení v místním kontextu a paměti Plzeňska. A k tomu všemu kvalitně zahráno!

Začátek a některé momenty sice poněkud rozpačité, nevyrovnané, ale zato druhá půlka velice působivá. Režisér skvěle pochopil a zprostředkoval jistou elementárnost, bazální sílu hodnot, vztahů a konfliktů Vesnického románu, herci pak v řadě chvil skvěle předávali zemitost, sukovitost znázorňovaného světa. Osobně jsem velkým příznivcem díla Karoliny Světlé a k Podještědí mám vřelý a blízký vztah, tedy jistě i to je jedním z důvodů, proč hodnotím tak vysoko (a činím to vědomě a rád).

Zdařilá inscenace se silným, dojemným závěrem. Během sledování mě napadlo jen několik drobných výhrad: třebaže byl herecký výkon obou hlavních protagonistů jistě kvalitní, v úloze Jana Zahradníčka bych si představoval někoho křehčího, subtilnějšího, někoho zjevně životem stiženého, jakéhosi "padesátiletého studenta", zajíkavého, jakkoli s pevnou vírou a mravními zásadami kdesi v hloubi. A celé představení by mohlo být o něco delší, více a intenzivněji gradovat, nebál bych se pustit tam víc patosu. Celé to bylo na můj vkus až příliš civilní, normalizující, ale snad právě to bylo záměrem tvůrců.

Síla! Obdivuhodný herecký výkon Saši Rašilova, skvělá scénografie, práce se světly, hudbou, s minimalistickými rekvizitami... Osobně bych možná jen lehce škrtal a krátil, aby bylo dosaženo intenzivnějšího účinku, ale to je jen drobná vada na "kráse". A díky autorům i hercům za připomenutí neprávem opomíjeného Wolfganga Borcherta, jehož dílo mám rád.

Kvalitně sepsaná, připravená a zahraná podívaná, skvělé reflexivní momenty, ač vlastně jsem byl tak trochu zklamán, což je ovšem úděl skoro všech představení, filmů atp., o nichž před zhlédnutím čtu spousty pochvalných recenzí a ohlasů... Snad to tedy mohlo být ještě intenzivnější, drásavější, víc to člověkem otřásat. Ale možná se prostě jen, soustředěn na Patočkovy poslední měsíce, týdny, dny, míjím ve svých očekáváních s autorskými záměry a/nebo podstatou líčeného příběhu a myšlenky.

Nesmírně povedená a zábavná adaptace Hrabalovy literární předlohy, navíc s pozoruhodným příběhem vzniku. Jedině doporučuju!