V_M

S tímto typem inscenací prakticky nemám zkušenosti, ale musím říct, že pohybově a tanečně to bylo naprosto uchvacující. Jeden by nečekal, co všechno je lidské tělo schopno zvládnout, unést a snést. V tomto ohledu lze představení jedině doporučit. Určitým minusem je, že se jedná de facto o sled výjevů a kreací. Chybí tam výraznější jednotící (neřkuli narativní) linka. Zaříkávačský hlas recitující islandskou báseň v úvodu a působivá videosložka na obrazovkách to bohužel nenahradí. Nejde tedy o nějak lineární putování krajinou těla, což by se nabízelo, ale o přehlídku, jež by se o scénu či dvě mohla prodloužit či zkrátit, a nikdo by to nepoznal.

Toto je naprostý omyl, past na pseudointelektuálního diváka (tj. takového, co chodí spíš málo a na konvenční kusy, a tu má pojednou pocit, že zašel na experiment) a hlavně jeho kapsu. Není v tom nic hlubokého ani experimentálního. Zoufale to klouže po povrchu, hovory jsou plytké a nepřirozené, často na hraně nechtěné komiky (komika záměrná je pak dokonale nepovedená: smáli se jen ostatní herci), příběhy v pozadí jakbysmet. Oceňuju nanejvýš stylizaci a výzdobu prostor a v několika partech i herecké výkony. Nicméně jako celek je to tak špatně vymyšlené a zrežírované, že to potenciál, jejž by to mohlo mít (konceptem, herecky), zcela nenaplňuje.

Knižní předlohu jsem četl dávno a její skvostné zfilmování už taky nemám v nejživější paměti, ale dramatizace Fuksova majstrštyku se v D21 - zdá se - drží dosti věrně textu i jakési obrazové konvence s ním spojené. A to může být předností i nedostatkem zároveň. Kdo má knihu/film rád a chce ji vidět jen v jakési variaci, uspokojit se již známým (což je, mám pocit, většina diváctva), bude spokojen. Herci hrají dobře, briskně se střídají v rolích, kostýmech, přestavují scénu. V tomto ohledu je to dobře udělané. Kdo by však čekal kreativnější práci s tímto vcelku notoricky známým dílem, pokus o jeho hlubší interpretaci a zhodnocení, nedočká se.

Inscenaci jsem zhlédl bez znalosti knižní předlohy od Katarzyny Boni (ta byla přítomna osobně a následná beseda s ní a s režisérem Štěpánem Gajdošem leccos zpětně osvětlila), a to se ukázalo jako chyba. Spojitost totiž byla místy jen tušená. Druhá, podle mě ještě závažnější výtka spočívá v tom, že snahou inscenace zjevně bylo vyvést diváka z komfortní zóny, připravit mu skutečné workshopy smrti (reálná variace něčeho takového se odehrála v jeho závěru: autorka prý podobné absolvovala v Japonsku a nyní je organizuje v Polsku), zároveň se tu však často pracuje s komikou a odlehčením. A dohromady to nešlo - workshop pak divák nebere zcela vážně.

Nemám velkou zkušenost s loutkovým divadlem a jeho hodnocením, ale hra Kašpárek a zbojník (zhlédl jsem ji během hostování v libereckém Naivním divadle) myslím zdařile balancovala mezi představením pro děti a pro dospělé (s tím, že na své si přeci jen víc přišli poučenější dospělí diváci). Je postavena na různých národních stereotypech a rozdílnostech v mentalitě, které tvůrčím způsobem a do značné míry podvratně rozvíjí a zpracovává. Nechyběla ovšem ani rovina politické satiry a momentálně, krátce před zásadními prezidentskými volbami na Slovensku, i jistá míra angažovanosti a apelu. To mi bylo sympatické a cením si toho.

Příliš jsem nevěděl, co čekat od inscenace charakterizované jako "jevištní esej", ale rád fotografuju a Barthes po nedávném vydání Deníku smutku opět po letech vyvolal můj zájem, tak jsem se na představení vypravil a naprosto nelituju. Bylo to nad očekávání skvělé - výběr textů (vlastně vcelku střídmý), scénografie, vizuální provedení a efekty, hudba a zvuky, vše vynikající, promyšlené, sehrané. Asi nejvíc mě oslovila bezmála až konceptuální práce s lidským tělem, polohou, obrazem a odrazem. Skutečně: esej o (ne)viditelnu, (ne)podobě a (ne)totožnosti dovedně přenesený na scénu. A realita, pravda, cit a smrt vznášející se kdesi za tím vším.

První část adaptující Remarqův román překvapivě skvělá (ani jsem nečekal, že ten profláklý text, který jsem koneckonců právě proto nikdy nečetl, dokáže tak mocně tnout do živého, minimálně tedy zde). Zelené koridory, jejichž zpracování tvoří druhou část poměrně dlouhého představení, jsou podle mě mnohem hůře napsány. A vůbec mi nejde o režii, herecké výkony, scénografii, rekvizity - to vše je vymyšlené a provedené znamenitě. Jen mám zkrátka pocit, že byť nápad a paralela je to jistě vhodná, jsou s Remarquovým dílem kvalitativně nesouměřitelné (uznávám ale, že autorku ani originální text neznám - soudím jen z toho, jak působil v inscenaci).

Nejsem příznivec daného žánru a z všemožných muzikálů, operet a estrád zpravidla dostávám osypky. Tohle ale bylo jinak: Asi hlavně díky Lipusovi a jeho hravosti, která sice dovede být trapná, kýčovitá a banální (jak je to typické pro výše řečené žánry), ale vždy má v sobě jistý podvratný, postmoderní, někdy by se řeklo až cimrmanovský (ty aluze! ty mystifikace! ta kontextová hra!) osten či nádech. Jistěže to řada diváků prostě sleduje i bez toho jako čirou zábavu a hříčku (a nijak zvlášť jim to při sledování nevadí), nicméně toto představení si ve vší jeho rafinovanosti více užijí znalci a milovníci Liberce. A k těm mám tu čest se počítat.

Hodnotím pouze Havlovu Audienci, neboť Landovského Příjem nebyl ze zdravotních důvodů uveden. Havlovy hry mám nesmírně rád v podobě inscenované i jako četbu a Audience patří k mým nejoblíbenějším. Herec Martin Polách coby sládek odvedl zcela mimořádný výkon, který u diváků vyvolal neskrývaný obdiv, vyjádřený i v následné besedě. Tomáš Váhala coby Vaněk sice hrál také skvěle, ale typově se mi pro tuto postavu vůbec nehodil. Audienci už jsem viděl i četl vícekrát a do úlohy Vaňka si snad až příliš dosazuji spíše plachého a lehce, dvojsmyslně ironického intelektuála havlovského typu, kdežto Váhala působil jako zakřiknutý mladík, nesmělý študák.

Podle mě tam vše fungovalo: dobře napsané a vymyšlené, skvěle zahrané, humor a písničky tak akorát, zdařilé a pestré kostýmy, nápadité rekvizity. Jen bych asi pár scén vypustil, aby to neretardovalo spád a celkové vyznění bylo silnější a působivější (konkrétně např. příměr ke Schrödingerově kočce ke konci představení). Každopádně bych na inscenaci povinně nahnal senátory a poslance, ale i soudce, policisty, kněze, hasiče, myslivce, rybáře a sporťáky, zkrátka veškeré části společnosti většinově přesvědčené o tom, že nerovnost a neférovost vůči půlce populace je ok.

Inscenace myslím výstižně podává plastický obraz tragiky osudů a vztahu Pavla Juráčka a Dani Horákové, jeho egocentrismus, vyhoření, úzkost a zpustošení nevyjímaje. Jen už se - poněkolikáté nad obdobným představením - tážu, zda je opravdu v dnešním českém divadle nutné podbízet se obecenstvu odlehčováním tragické, existenciální látky různými (pseudo)komickými gagy, hláškami, písničkami, ztřeštěnostmi atp.? Vždyť bez toho by to taky fungovalo a diváci by (snad) ze sálu neutekli. A vyznění inscenace by bylo mnohem mocnější.

Představení jsem nezhlédl na domácí scéně, ale při hostování v Městském divadle Varnsdorf. Mám rád Holana a kdysi jsem býval i velkým fanouškem V+W, takže to byla jasná volba. Zpočátku, tak první třetinu, jsem hru vnímal poněkud rozpačitě: byla místy takřka karikující a některé gagy mi nesedly, podobně jako i zapojení některých hudebních/písňových motivů. Postupně se však inscenace stávala čím dál lepší a působivější. V podstatě spolu s rostoucí tíživostí, deziluzí a tragičností situace postav. Mimochodem, ten kus je velice dobře napsaný a z básní i korespondence jsou vybrány skvělé pasáže. Doporučuju!

Taková lehká francouzská konverzační komedie. Nezasmějete se u toho k popukání, ale jako odpočinkový žánr je to skvělé. To ještě umocňují vynikající výkony herců, kvalitní režie a prostá, jakkoli velmi vkusná výprava.

Skvělá, obsahově nápaditá inscenace, a to zdaleka nejen pro příznivce Jaroslava Foglara a jeho fikčních světů. Jen tak na okraj: Za pozornost stojí celý prostor, koncepce a program divadla Orfeus, v našem prostředí scény podle mě značně unikátní.

Před návštěvou představení jsem přečetl Stančíkův román a nemůžu si pomoct, ale je prostě mnohem lepší. Jsem si vědom, že inscenace nebyla vyslovenou jeho adaptací a s řadou motivů nakládala velmi volně, není mi cizí ani humor a nadsázka v přístupu k tragickým osudům statečného člověka, jakým Pravomil Raichl byl, nicméně Dianiška se zde mnohdy dostává za hranu. A to nikoli kvůli obrazoboreckému šokování (ač i tak by to někdo mohl brát), ale vinou lacinosti a vyprázdněnosti gagů, gest, průpovídek atp. Hra zkrátka není ani pateticky působivá (v tom dobrém slova smyslu), ani vtipná, a jakkoli by asi ráda promísila obé, zoufale se to nepovedlo.

Silné představení podle skvělé knižní předlohy. Oslovila mě jak autorská a režisérská obsahová koncepce, která se románu relativně drží a vybírá z něj části dobře přenositelné na divadlo, tak i herecké výkony, kostýmy a zejména scénografie (včetně práce s kamerou a přímým přenosem). Tísnivost plíživé apokalypsy a nepochopitelný český buranský tanec nad propastí (resp. spíše už v propasti) se myslím podařilo zprostředkovat výborně. A i pro tu naději tam vlastně zbylo místo.

Pozoruhodné - lze-li to tak říct - metadivadelní představení, pojednávající o různých problémech teorie divadla, jako jsou otázky podstaty a charakteru divadelní komunikace, reálnost/fikčnost/autenticita hraní či konflikt tradičních a nových divadelních postupů a metod, divácky srozumitelně a asi i vděčně. To "asi" uvádím proto, že mému naturelu inscenace sedla o něco méně než zbytku osazenstva na derniéře. Tradičně mi trochu vadily rozličné humorné/pseudohumorné gagy, bez nichž by se inscenace z mého pohledu klidně obešla. Nicméně chápu, že posunout ji ještě více do té metaroviny by ji naopak učinilo méně přijatelnou pro mnoho jiných diváků.

Byť mě inscenace režiséra Miroslava Bambuška vždy nalákají, musím přiznat, že s touto jsem se coby divák z větší části minul. Téma - osobnost, dílo, postoje a osudy Josefa Zvěřiny - i jeho posun a aktualizaci velice vítám, ale na představení mi vadila celá řada prvků, které pokládám za zbytečný úkrok do burlesknosti, samoúčelné bizarnosti, snad s cílem konfrontačně šokovat, nevím, každopádně bych je tam klidně postrádal. Ač oceňuju odvahu zhostit se tématu a četné dílčí prvky inscenace (audiovizuálno, některé kostýmy, motiv tance), obecně si myslím, že hra mohla být promyšlena a především textově zpracována o něco lépe. Potenciál by tam byl.

Nejsilnější podle mě na představení byla práce s filmovými záběry (i jako odkaz k jednomu z výrazných témat díla) v první části představení, hudební/zvuková složka a různé efekty jako déšť sopečného popela. Naopak rušivě na mě působily lacině komizující gagy představitele hlavní úlohy (podle mě v představení zbytečné, nebylo třeba jej nijak - a rozhodně ne takto - odlehčovat) a také závěrečný "výpravný", příliš explicitní film o dalších osudech hrdiny. Celková koncepce a výsledný dojem ovšem veskrze pozitivní. Sjónovu knižní předlohu jsem před lety četl, ale příliš ve mně neutkvěla. Představení mě zaujalo natolik, že se k ní nejspíš vrátím.

Představení sice podle mě s trochu menším spádem a naléhavostí než první díl feuchtwangerovské trilogie Úspěch (zde musím podotknout, že obě inscenace nejsou nijak bezprostředně propojeny, lze tedy zajít na každou z nich zvlášť nebo je vidět i v opačném pořadí), ale přesto silné. Potvrdil jsem si, že mě politicko-společenské divadlo, v dnešní době opět tak aktuální (hru jsem viděl v den, kdy naši proputinovští náckové srdnatě zaútočili na budovu Národního muzea), mě baví a inspiruje, resp. inspirativně varuje. Druhá část (po přestávce) sice byla trochu jako z rychlíku a vyzněla poněkud do neurčita, ale zas obsahovala zajímavý zcizující prvek.

Feuchtwangerův román jsem nečetl a od představení si zázraky nesliboval, ale velmi příjemně mě překvapilo. Osobně bych asi některé režijní a herecké postupy řešil jinak (tj. klidně víc vážnosti, tragiky a - nebojím se říct - třeba i patosu na úkor groteskní, na můj vkus leckdy až laciné komiky, ale tak aspoň se to odlehčilo), ale zjišťuju, že mě tohle kvalitní, komplexní, ale zároveň nepřímočaré politicko-společenské drama nesmírně vtáhlo, a to nejen díky své bezmála mrazivé aktuálnosti a skvělé práci s hudební a audiovizuální složkou.

Třebaže nemůžu inscenaci upřít nápaditost výpravy a obstojné herecké výkony (ač někdy na můj vkus téměř na hranici přehrávání), patrně je vhodnější zajít na představení, aniž by člověk předtím viděl film Ester Krumbachové. Jinak má během sledování neustále nutkání srovnávat a konfrontovat divadelní hru právě s tímto filmem, přičemž zvláště výkon Vladimíra Menšíka v něm je zkrátka nepřekonatelný...

Barvitý a nejednoznačný počin plný téměř burleskní absurdity a zvratovitosti. Měli jsme to štěstí pobesedovat po jeho skončení s autorem a režisérem, což bylo příjemné a zajímavé, ale vlastně mi to hru nijak zvlášť nepřiblížilo. Stále jako by mi scházel interpretační klíč, který mi znemožňuje uchopit Moskoviádu jako celek. Navíc s odstupem zjišťuju, že asi vinou této neschopnosti či nemožnosti vnímání díla jako jednotného a nějak srozumitelného celku ve mně inscenace detailněji ani neutkvěla. Tím neříkám, že se nevyplatí na ni zajít (sám bych ji klidně viděl podruhé), ale zůstává ve mně spíš rozpačitá nejistota než silný, konkrétní dojem.

Mám moc rád Lorcu a jeho asonanční verše (resp. tedy jejich překlad tuším z pera Lumíra Čivrného), takže zajít na tuto inscenaci pro mě byla jasná volba. A D21 nezklamalo (jako snad nikdy) - nabídlo prvotřídní kus s působivými hereckými výkony, který diváka přiměje reflektovat otázky jakési prvotní, archaické cti, vášně a mezilidských a partnerských vztahů obecně, ale také problematiku tělesnosti a s ní spjaté exprese a expresivity.

Působivé reflexivní, místy bezmála meditativní představení rafinovaně pracující s hlasem, zvukem, jemně i s hudbou, ale především se světlem, resp. spíše s tmou. Místy nostalgicky, místy nervně tematizující dávné úzkosti i přítomné výčitky. Jakkoli dobře napsané, v některých pasážích by člověk řekl, že to trauma a jeho zrcadlení je skoro prvoplánové, ale při sledování to díky silné atmosféře, kterou herci i výprava hry jako celek vyvolává, nikterak nevadí. Navzdory (nebo právě díky) minimalismu a úsporné délce přiměje k zamyšlení, k ponoru do vlastní minulosti a ke kořenům emocí.