Profil uživatele

V_M

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Helena Grégrová: 7 % (13)
Jiří Landa: 10 % (6)
Pavel Širmer: 12 % (25)
Iva Bryndová: 14 % (14)
Jan Pařízek: 15 % (6)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 18.5.2024)
Obě performerky jsou bezesporu sympatické, čímž ovšem výčet kvalit této inscenace bohužel končí. Působilo to jako nepříliš promyšlená a narychlo připravená školní etuda: Nebylo tam ani téma, problém či otázka, k nimž by se performerky skrze herecké, taneční a pohybové prostředky vztahovaly. Uvádí se sice, že inscenace řeší mj. vztah mezi matkou a dcerou, ale to vážně asi jen v popisu. A nebylo tam ani výsostné řemeslo, a to v žádné z disciplín. Celé to zoufale nedrželo pohromadě, "humor" byl jako z besídek pro mateřskou školu, kostýmy nenápadité, pokusy narušit komfortní zónu publika trapné. Jako by si to performerky secvičily hodinu předem.
(zadáno: 7.5.2024)
Naléhavá a potřebná inscenace, jež pojednává hned o několika aktuálních tématech zároveň. Obsahově a textově skvělé, práce s rekvizitami, kostýmy a scénou nápaditá, využití hudební složky (rapu) jakbysmet. Jen mi občas vadil snad až příliš civilní herecký projev, kdy jsem některé promluvy a hovory vnímal bezmála jako improvizaci (možná to i zčásti improvizace byla), ale v daném kontextu to celku inscenace neprospělo. Začátek představení byl méně přesvědčivý, ale postupně to získávalo spád a působivost. Nejsilnější a nejcennější byly bezpochyby reflexe osudů ukrajinských uprchlic a migrantek v ČR a našeho poměru k nim. Tam člověku úsměv hořkl.
(zadáno: 5.5.2024)
V rámci svého žánru to bezpochyby není špatné, potíž je ovšem ta, že nejsem příznivec kabaretního/standupového humoru (představení jsem zhlédl na festivalu WTF v Liberci). Pavol Seriš je nesporně talentovaný umělec, který je pohybově na mistrovské úrovni. Jeho humor ovšem tomuto nadání často nedostojí: vtipy jsou předvídatelné, triviální, trochu jako ze základky (alespoň tak mi to přijde). Tím nechci říct, že se lidé nesmáli a nevysloužil si hlasité ovace, jen mě to prostě - byť si jsem vědom objektivních kvalit umělcových - rozesmálo tak třikrát čtyřikrát (a to nejsem milovník náročného humoru). Což je na tak dlouhé představení vcelku málo.
(zadáno: 5.5.2024)
Přestavení jsem neviděl v A Studiu Rubín, ale v Liberci v rámci festivalu WTF. Třebaže mě jeho tematika navnadila, bohužel jsem byl zklamán. Kdybych si nepřečetl, že to má být "o samotářích, tzv. životě single, a o různých rozhodnutích, která vedou k tomuto způsobu života", pomalu by se to z toho ani nedalo vyčíst. Inscenace byla totiž málo srozumitelná, nesdělná, statická, zkrátka nudná. Potenciál tématu je přitom obrovský, zde však nebyly kladeny zajímavé otázky, utopilo se to v pseudohlubině, jalovém mlčení, podivnostech a banalitě. Mrzí mě to, herci jistě mají potenciál, jen to prostě bylo špatně napsáno, vymyšleno a zrežírováno.
(zadáno: 5.5.2024)
Představení jsem zhlédl v rámci festivalu WTF v Liberci a jde o vynikající, nezapomenutelnou věc, která nese znaky Dianiškovy autorské a režisérské dílny v nejlepší možné podobě. Tj. divočina, nezkrotnost, humor, nápaditá práce se scénou, rekvizitami, publikem, ale i četné aluze, poučenost a trefné vidění a slyšení života a světa. Nejsem velký znalec filmové klasiky, zejména té z USA, takže připouštím, že mi leccos uniklo, ale i tak to byla náramná legrace. Mnohdy zběsilá, a přitom nebanální.
(zadáno: 5.5.2024)
Inscenaci jsem viděl v rámci libereckého festivalu WTF. Na studentské poměry to byl bezesporu počin kvalitní a zábavný, vadilo mi pouze, že herci a herečka občas poněkud přehrávali (alespoň takový jsem měl pocit), což se k Mrożkovu textu nehodilo. Obecně si myslím, že by si zasloužil tlumenější podání, které by krom humoru víc zdůraznilo jeho absurditu, jež v sobě nese i temnou strunu. Ta totiž v tomto provedení byla na můj vkus příliš nezřetelná.
(zadáno: 2.5.2024)
No, byl to takový radostný bizár. Cením si částečného využití textu V. K. Klicpery (netuším ovšem, jak moc a jak přesně) a jeho promísení s hravým traktováním soudobých témat feministických, genderových apod. Kostýmy, scénografie a efekty nápadité, dynamika solidní. V zásadě jsem měl s inscenací jen dvě obecnější potíže: první byla technické povahy - některým hercům občas nebylo rozumět a asi to nebylo tím, že hovořili deformovaným hlasem a překotně, nýbrž spíš akustikou scény. A druhá věc byl humor, často bohužel poněkud prvoplánový a vlastně dosti nekreativně postavený na profláklých stereotypech, které inscenace snad chtěla a měla bořit.
(zadáno: 1.5.2024)
Velice zdařilá adaptace výborného Houellebecqova románu. Ten jsem četl před delší dobou, představení mi tedy bylo jeho vítaným připomenutím. Výběr a montáž textů, výkon představitele hlavní role i ostatních herců a celkové pojetí představení myslím bylo víc než šťastné. Hořké a ponuré téma knihy/inscenace mnohdy posouvalo do polohy sarkastické nadsázky, tragikomického šklebu, což myslím vhodně vystihuje jednu ze základních, jakkoli snad na první pohled ne vždy patrných vlastností Houellebecqovy tvorby.
(zadáno: 26.4.2024)
Zdařilé představení, jehož předností jsou vynikající pohybové výkony a hudební, hlasový a zvukový doprovod (skvělá Hellwana!). Rovněž scénografie, rekvizity a práce s nimi si zaslouží obdiv za nápaditost. Jedinou slabinou je poněkud rozklížená narativita, resp. linearita: není tam příliš zřetelný děj a je to spíš takový sled výjevů a emočních stavů, prostoupený aluzemi. Inscenaci by prospělo, kdyby dokázala diváka buď obšírněji a explicitněji obeznámit s osobností Marie Kudeříkové a jejím druhým životem (včetně kauzy s pamětní deskou) v hlubších souvislostech a dějinném kontextu, a/nebo zkrátka zprůzračnit naraci a učinit ji srozumitelnější.
(zadáno: 25.4.2024)
Vynikající představení, jehož jediným minusem - ale ten jde asi zčásti na můj vrub - bylo, že jsem si na základě svého povědomí o tématu, četby recenzí a anotace předem vytvořil určitou představu, o čem to bude a jak to bude probíhat. A opravdu to tak víceméně bylo. Tedy žádné překvapení, nečekanosti a nevšednosti. Tím se však nic nemění na tom, že to je brilantně napsané, výborně vymyšlené a obdivuhodně zahrané, takže vřele doporučuji. Především ovšem těm divákům, kteří se o téma justice vs. znásilnění (a o nové, objektivnější a férovější pohledy na problematiku znásilnění) zatím tolik nezajímali.
(zadáno: 15.4.2024)
S tímto typem inscenací prakticky nemám zkušenosti, ale musím říct, že pohybově a tanečně to bylo naprosto uchvacující. Jeden by nečekal, co všechno je lidské tělo schopno zvládnout, unést a snést. V tomto ohledu lze představení jedině doporučit. Určitým minusem je, že se jedná de facto o sled výjevů a kreací. Chybí tam výraznější jednotící (neřkuli narativní) linka. Zaříkávačský hlas recitující islandskou báseň v úvodu a působivá videosložka na obrazovkách to bohužel nenahradí. Nejde tedy o nějak lineární putování krajinou těla, což by se nabízelo, ale o přehlídku, jež by se o scénu či dvě mohla prodloužit či zkrátit, a nikdo by to nepoznal.
(zadáno: 15.4.2024)
Toto je naprostý omyl, past na pseudointelektuálního diváka (tj. takového, co chodí spíš málo a na konvenční kusy, a tu má pojednou pocit, že zašel na experiment) a hlavně jeho kapsu. Není v tom nic hlubokého ani experimentálního. Zoufale to klouže po povrchu, hovory jsou plytké a nepřirozené, často na hraně nechtěné komiky (komika záměrná je pak dokonale nepovedená: smáli se jen ostatní herci), příběhy v pozadí jakbysmet. Oceňuju nanejvýš stylizaci a výzdobu prostor a v několika partech i herecké výkony. Nicméně jako celek je to tak špatně vymyšlené a zrežírované, že to potenciál, jejž by to mohlo mít (konceptem, herecky), zcela nenaplňuje.
(zadáno: 15.4.2024)
Knižní předlohu jsem četl dávno a její skvostné zfilmování už taky nemám v nejživější paměti, ale dramatizace Fuksova majstrštyku se v D21 - zdá se - drží dosti věrně textu i jakési obrazové konvence s ním spojené. A to může být předností i nedostatkem zároveň. Kdo má knihu/film rád a chce ji vidět jen v jakési variaci, uspokojit se již známým (což je, mám pocit, většina diváctva), bude spokojen. Herci hrají dobře, briskně se střídají v rolích, kostýmech, přestavují scénu. V tomto ohledu je to dobře udělané. Kdo by však čekal kreativnější práci s tímto vcelku notoricky známým dílem, pokus o jeho hlubší interpretaci a zhodnocení, nedočká se.
(zadáno: 15.4.2024)
Inscenaci jsem zhlédl bez znalosti knižní předlohy od Katarzyny Boni (ta byla přítomna osobně a následná beseda s ní a s režisérem Štěpánem Gajdošem leccos zpětně osvětlila), a to se ukázalo jako chyba. Spojitost totiž byla místy jen tušená. Druhá, podle mě ještě závažnější výtka spočívá v tom, že snahou inscenace zjevně bylo vyvést diváka z komfortní zóny, připravit mu skutečné workshopy smrti (reálná variace něčeho takového se odehrála v jeho závěru: autorka prý podobné absolvovala v Japonsku a nyní je organizuje v Polsku), zároveň se tu však často pracuje s komikou a odlehčením. A dohromady to nešlo - workshop pak divák nebere zcela vážně.
(zadáno: 22.3.2024)
Nemám velkou zkušenost s loutkovým divadlem a jeho hodnocením, ale hra Kašpárek a zbojník (zhlédl jsem ji během hostování v libereckém Naivním divadle) myslím zdařile balancovala mezi představením pro děti a pro dospělé (s tím, že na své si přeci jen víc přišli poučenější dospělí diváci). Je postavena na různých národních stereotypech a rozdílnostech v mentalitě, které tvůrčím způsobem a do značné míry podvratně rozvíjí a zpracovává. Nechyběla ovšem ani rovina politické satiry a momentálně, krátce před zásadními prezidentskými volbami na Slovensku, i jistá míra angažovanosti a apelu. To mi bylo sympatické a cením si toho.
(zadáno: 18.2.2024)
Příliš jsem nevěděl, co čekat od inscenace charakterizované jako "jevištní esej", ale rád fotografuju a Barthes po nedávném vydání Deníku smutku opět po letech vyvolal můj zájem, tak jsem se na představení vypravil a naprosto nelituju. Bylo to nad očekávání skvělé - výběr textů (vlastně vcelku střídmý), scénografie, vizuální provedení a efekty, hudba a zvuky, vše vynikající, promyšlené, sehrané. Asi nejvíc mě oslovila bezmála až konceptuální práce s lidským tělem, polohou, obrazem a odrazem. Skutečně: esej o (ne)viditelnu, (ne)podobě a (ne)totožnosti dovedně přenesený na scénu. A realita, pravda, cit a smrt vznášející se kdesi za tím vším.
(zadáno: 18.2.2024)
První část adaptující Remarqův román překvapivě skvělá (ani jsem nečekal, že ten profláklý text, který jsem koneckonců právě proto nikdy nečetl, dokáže tak mocně tnout do živého, minimálně tedy zde). Zelené koridory, jejichž zpracování tvoří druhou část poměrně dlouhého představení, jsou podle mě mnohem hůře napsány. A vůbec mi nejde o režii, herecké výkony, scénografii, rekvizity - to vše je vymyšlené a provedené znamenitě. Jen mám zkrátka pocit, že byť nápad a paralela je to jistě vhodná, jsou s Remarquovým dílem kvalitativně nesouměřitelné (uznávám ale, že autorku ani originální text neznám - soudím jen z toho, jak působil v inscenaci).
(zadáno: 15.2.2024)
Nejsem příznivec daného žánru a z všemožných muzikálů, operet a estrád zpravidla dostávám osypky. Tohle ale bylo jinak: Asi hlavně díky Lipusovi a jeho hravosti, která sice dovede být trapná, kýčovitá a banální (jak je to typické pro výše řečené žánry), ale vždy má v sobě jistý podvratný, postmoderní, někdy by se řeklo až cimrmanovský (ty aluze! ty mystifikace! ta kontextová hra!) osten či nádech. Jistěže to řada diváků prostě sleduje i bez toho jako čirou zábavu a hříčku (a nijak zvlášť jim to při sledování nevadí), nicméně toto představení si ve vší jeho rafinovanosti více užijí znalci a milovníci Liberce. A k těm mám tu čest se počítat.
(zadáno: 2.2.2024)
Hodnotím pouze Havlovu Audienci, neboť Landovského Příjem nebyl ze zdravotních důvodů uveden. Havlovy hry mám nesmírně rád v podobě inscenované i jako četbu a Audience patří k mým nejoblíbenějším. Herec Martin Polách coby sládek odvedl zcela mimořádný výkon, který u diváků vyvolal neskrývaný obdiv, vyjádřený i v následné besedě. Tomáš Váhala coby Vaněk sice hrál také skvěle, ale typově se mi pro tuto postavu vůbec nehodil. Audienci už jsem viděl i četl vícekrát a do úlohy Vaňka si snad až příliš dosazuji spíše plachého a lehce, dvojsmyslně ironického intelektuála havlovského typu, kdežto Váhala působil jako zakřiknutý mladík, nesmělý študák.
(zadáno: 28.1.2024)
Podle mě tam vše fungovalo: dobře napsané a vymyšlené, skvěle zahrané, humor a písničky tak akorát, zdařilé a pestré kostýmy, nápadité rekvizity. Jen bych asi pár scén vypustil, aby to neretardovalo spád a celkové vyznění bylo silnější a působivější (konkrétně např. příměr ke Schrödingerově kočce ke konci představení). Každopádně bych na inscenaci povinně nahnal senátory a poslance, ale i soudce, policisty, kněze, hasiče, myslivce, rybáře a sporťáky, zkrátka veškeré části společnosti většinově přesvědčené o tom, že nerovnost a neférovost vůči půlce populace je ok.
(zadáno: 30.12.2023)
Inscenace myslím výstižně podává plastický obraz tragiky osudů a vztahu Pavla Juráčka a Dani Horákové, jeho egocentrismus, vyhoření, úzkost a zpustošení nevyjímaje. Jen už se - poněkolikáté nad obdobným představením - tážu, zda je opravdu v dnešním českém divadle nutné podbízet se obecenstvu odlehčováním tragické, existenciální látky různými (pseudo)komickými gagy, hláškami, písničkami, ztřeštěnostmi atp.? Vždyť bez toho by to taky fungovalo a diváci by (snad) ze sálu neutekli. A vyznění inscenace by bylo mnohem mocnější.
(zadáno: 5.12.2023)
Představení jsem nezhlédl na domácí scéně, ale při hostování v Městském divadle Varnsdorf. Mám rád Holana a kdysi jsem býval i velkým fanouškem V+W, takže to byla jasná volba. Zpočátku, tak první třetinu, jsem hru vnímal poněkud rozpačitě: byla místy takřka karikující a některé gagy mi nesedly, podobně jako i zapojení některých hudebních/písňových motivů. Postupně se však inscenace stávala čím dál lepší a působivější. V podstatě spolu s rostoucí tíživostí, deziluzí a tragičností situace postav. Mimochodem, ten kus je velice dobře napsaný a z básní i korespondence jsou vybrány skvělé pasáže. Doporučuju!
(zadáno: 13.5.2023)
Taková lehká francouzská konverzační komedie. Nezasmějete se u toho k popukání, ale jako odpočinkový žánr je to skvělé. To ještě umocňují vynikající výkony herců, kvalitní režie a prostá, jakkoli velmi vkusná výprava.
(zadáno: 13.5.2023)
Skvělá, obsahově nápaditá inscenace, a to zdaleka nejen pro příznivce Jaroslava Foglara a jeho fikčních světů. Jen tak na okraj: Za pozornost stojí celý prostor, koncepce a program divadla Orfeus, v našem prostředí scény podle mě značně unikátní.
(zadáno: 6.5.2023)
Před návštěvou představení jsem přečetl Stančíkův román a nemůžu si pomoct, ale je prostě mnohem lepší. Jsem si vědom, že inscenace nebyla vyslovenou jeho adaptací a s řadou motivů nakládala velmi volně, není mi cizí ani humor a nadsázka v přístupu k tragickým osudům statečného člověka, jakým Pravomil Raichl byl, nicméně Dianiška se zde mnohdy dostává za hranu. A to nikoli kvůli obrazoboreckému šokování (ač i tak by to někdo mohl brát), ale vinou lacinosti a vyprázdněnosti gagů, gest, průpovídek atp. Hra zkrátka není ani pateticky působivá (v tom dobrém slova smyslu), ani vtipná, a jakkoli by asi ráda promísila obé, zoufale se to nepovedlo.