V-M

Knižní předlohu jsem zatím nečetl, ale snad se k tomu v budoucnu dostanu (jen mě trochu děsí její stránkový rozsah), každopádně působí jako silná a závažná. V představení se to vcelku daří zprostředkovat, byť bych se obešel bez občasných poněkud pokleslých/ztřeštěných vtípků. Zahráno velmi dobře (jen tedy to občasné, jistě záměrné, leč ve výsledku nešťastné přehrávání) a cením i práci se scénou a vizuálními efekty, prvky. Potíží je přílišná délka představení, která způsobuje rozmělnění jeho intenzity i výpovědní síly látky. Říkal jsem si, že by se klidně mohla škrtnout část po přestávce. Celkově to pro mě bylo především drama lidské identity.

Tento týden jsem se dostal na dvě představení divadla v Českém Těšíně, který je naším asi nejmenším městem se stálým souborem. Tím druhým byla velmi obstojná inscenace Gogolovy Ženitby (Ożenek) v podání polské části zdejšího souboru. Je škoda, že ji nelze hodnotit zde na i-divadle - ač v polštině, měla by jakožto počin souboru z ČR zde dostat svůj prostor. Ovšem k představení O myších a lidech: Jistě to bylo i zásluhou silné a dojemné Steinbeckovy předlohy, ale jednalo se o výborně zahraný, dramaturgicky vyvážený a mimořádně působivý kus, vkusně, a přitom hluboce vystihující drama lidské pospolitosti i samoty. Velmi příjemné překvapení.

O Mannovy se dlouhodobě zajímám, byť jsem tedy zdaleka nečetl všechny knihy od nich ani o nich. Už jen proto mě tato inscenace velice lákala a dlužno říci - nezklamala. Dobře vymyšlená a skvěle zahraná brala si za ústřední témata to, co se sice vcelku nabízelo - totiž vnitřní a vnější prožívání existence v setrvalém stínu velikého, slovutného a geniálního otce, onu nesnesitelnou lehkost čili vlastně neutuchající hlubinnou tíži takového bytí, a pak souběžně i faktickou nepřítomnost tohoto otce, jeho chlad, neschopnost komunikace, empatie či obecně citu a soucitu. A pak vše, co z výše řečeného plyne. Nabízelo se to, ano, ale pojali to skvěle.

Výborně zahraný, nápaditý kus v podání talentovaných studentů (pochopil-li jsem správně) DAMU. Navíc v okouzlujících minimalistických, lehce (avšak sympaticky) improvizovaných podmínkách miniaturního bytového divadla, kam jsem zavítal poprvé a určitě se tam rád vrátím. Hra samotná poutavě pracuje s problematikou rozmlžení, resp. zmnožení vlastní identity, stojící víc na herectví a ekvilibristice nežli na autentické, "sebegarantující" osobnosti, což nejspíš zaskočí a (právem) vyděsí jak diváka při sledování této hry, tak i - vztaženo obecněji - nás všechny coby přihlížející dnešnímu "divadlu světa" zejména v našem politicko-společenském dění.

Zdařilá inscenace působivého Bulgakovova dramatu o Moli?rovi s kvalitními hereckými výkony a nápaditou výpravou (zejména kostýmy a masky/líčení stály za to!) mě silně oslovila svým ústředním tématem, jímž je vztah tvořivého jedince k moci. Zejména v dnešní době, kdy prakticky každým dnem tu drobnějšími, tu výraznějšími krůčky přicházíme o výhody, jež nám skýtala normální (jistě, ne vždy a pro každého milosrdná, ale přesto) demokracie, člověk pod vlivem Moli?rových i Bulgakovových slov a osudů promýšlí, jak by se sám postavil tlaku, intrikám a opresi ze strany moci. Zda by lavíroval, podlehl a následně procital z deziluze. Díky za tu reflexi.

Gombrowiczovu knihu jsem sice četl již před řadou let, ale jakýsi základní pocit ve mně zůstal. A během inscenace jsem se rozpomínal, že mé vnímání Gombrowiczova vnímání světa bylo tehdy blízké tomu, jak jsem nyní vnímal inscenaci Ferdydurke v MeetFactory. Tedy jako kus, mimochodem brilantně zahraný, pojímající Gombrowicze v podstatě jako existencialistu, v lecčems srovnatelného třeba se Sartrem. Peklo jsou ti druzí, a to na řadu způsobů. Přechodnost, nehotovost (a s nimi spjatá nepatřičnost a nejistota) jako věčné drama a trvalý úběžník: Proto to dospívání se vší svou trapností, upoceností, rozpolceností, nevyhnutelností jako ústřední motiv.

Povedená, mnohovrstevnatá inscenace zdaleka nejen na téma vztahu člověka a životního prostředí, ale i vztahu k faktům, jejich přijetí, k odpovědnosti a v neposlední řadě k druhým. Zpočátku se to rozjíždělo trochu rozpačitě, ale nakonec všechny dílky do celkové mozaiky efektně zapadly, endemité (a zde je chápu zejména coby relikty) se tam objevili/y ve vícero podobách. Líbilo se mi zapojení jakési mytické roviny, která prodchla inscenaci jako nějaká báje. A pak onen v závěru akcentovaný archeologicko-mytologický pohled z budoucna, prezentovaný beze slov, jako tichý dovětek (ne každé představení dovede tak plodně pracovat s rozpaky obecenstva).

Vtipně a důvtipně napsaná hra, která je jakousi divadelnickou střelbou do vlastních řad. Dovedně totiž reflektuje, tedy zdaleka ne jenom paroduje či karikuje, fenomén herectví a dělání divadla, představuje různé přístupy a postoje k dramatickému umění a jeho smyslu, přičemž to vše činí v nápaditém hávu a s takovou razancí, že se nudit nebudete (díky za tu náramnou parodii maloměstského kulturního festivalu brilantně propracovanou i včetně plakátů!).

Nemůžu si pomoct, ale celé se to zoufale míjí s podstatou díla Ivana Wernische, no a jelikož právě na něm to představení má být postaveno, je to pochopitelně vcelku problém. Inscenace je kabaret plný laciností a prvoplánovosti, kde se víceméně nahodile míhají wernischovské motivy a úryvky. Je to dryáčnické a kýčovité, ovšem ne v tom duchu, s nímž nakládal s mísením vysokého a nízkého sám Wernisch. Ten byl mnohem rafinovanější a subtilnější, zatímco toto je tápavé a klouže to po povrchu. Nápaditost kostýmů a formálně kvalitní pěvecké a pohybové výkony herců to - přinejmenším z mého pohledu - nemají šanci zachránit.

Má druhá inscenace v podání Geisslers Hofcomoedianten. Tj. trochu jsem věděl, co očekávat, resp. že mohu očekávat vše. Čili opět: nesmírně dynamické, nápadité, brilantní zejména pohybově a z hlediska práce s minimem prostoru, rekvizit a vlastně i herců. Obsahově to byla takový pitvorný kaleidoskop vykloubenosti třicetileté války a sedmnáctého věku, kdy momenty hrubosti a hnusu střídá euforie a emfáze na prahu šílenství, bohapusté rouhačství hluboká zbožnost... Potíž jsem měl opět s poněkud ztřeštěným, leckdy lacině gagovitým humorem, využívaným na můj vkus nestřídmě a ne vždy trefně, ale beru to jako jeden z charakteristických rysů souboru.

Literární předlohu jsem nečetl, ale je zjevné, že ji tvůrce adaptace pro své účely dost modifikoval. Pojmout tento poněkud bizarní, ale v lecčems vlastně typicky americky senzační příběh jako muzikál (neboť tím inscenace de facto je) se s ohledem na výše uvedené charakteristiky nejeví jako nešťastné. Není to sice můj preferovaný žánr, ale musím uznat, že výběru, aranžmá a podání písní nebylo co vytknout. I herecké výkony byly vesměs výborné, zejména v případě titulní postavy. Scénografie nápaditá. Krom jaksi prvoplánové chytlavosti mi tedy vadily asi jen různé laciné komické gagy, jež jsou ale z mého pohledu bolístkou českého divadla obecně.

Velice zdařilá inscenace, jež poutavě vtáhne do vykloubené atmosféry Výmarské republiky, jejíž blízkost dnešním časům je vpravdě hrozivá, a následného úzkostného balancování po nástupu nacismu. Skvěle vybrané z Mannova románu a zdramatizované, navíc výtečně zahrané, povedená scénografie, práce s kamerovými přenosy ze zadní prostory jeviště, ale i z chodeb divadla a zázemí. Závěr mrazivý. Přestože hra byla dlouhá, tříhodinová, její provedení a naléhavost ve vztahu k aktuálnímu dění u nás a ve světě mě přinutily nepolevovat v pozorném sledování a promýšlení souvislostí. Myslím, že takto u nás může vypadat kvalitní velké výpravné drama.

Šlo o mé první setkání s inscenací Geisslers Hofcomoedianten a musím přiznat, že ač ze strany herců se dočkáte vynikajících, pohybově brilantních, takřka kaskadérských výkonů, textově to vůbec není špatné, reflexe jsou vesměs pozoruhodné a celkově je to originální, bohužel jsem se s danou koncepcí vnitřně minul. Celou dobu jsem se tázal proč? Proč hraje hlavní ženskou postavu muž a vedlejší mužskou roli žena? Proč je látka podána formou bizarní taškařice plné poskakování? Proč je užita současná taneční hudba? Nic z toho mi v principu nevadí, nejsem pobouřen, leč závěr 18. století i Casanovův konec na zámku Dux pokládám spíš za trudné a trpké.

Rozhodně jedna z nejzdařilejších inscenací, které jsem z repertoáru Šaldova divadla (a viděl jsem ho téměř celý) v posledních letech zhlédl. Silná, tragická zpráva o bezvýchodnosti, umolousanosti, marnosti a trapnosti našich životů. Bravurně vyjádřená herecky, režijně i celkovým pojetím výpravy. Osobně bych to možná ještě víc koncentroval, o něco krátil a posunul do ještě hořčejší, nekompromisnější tragikomiky, ale rozumím, že bylo třeba držet se předlohy. Každopádně doporučuju.

Důmyslné a důsažné zpracování osudů Klause Sperbera-Nomiho, velmi vydařené koncepčně, herecky, zvukově/hudebně i vizuálně. Reálné osudy protagonisty (ztvárněného podvratně, leč přiléhavě ženskou herečkou) přitom není nutno znát, aby si divák inscenaci užil (i já o Nomim věděl jen velmi letmo a podrobněji jsem si jeho osudy a kariéru prostudoval až po zhlédnutí). Je to v prvé řadě drama osamělosti a jinakosti, kdy lidé (nečetní), a dokonce i věci ve vlastním bytě jako by byly hlavní postavě dokonale odcizeny. Tak moc je divný a sám. Přitom tato odlišnost a výlučnost/vyloučení plynuly toliko z jeho oddanosti svébytné a netuctové umělecké vizi.

Bylo to hodně jiné než cokoli, co jsem doposud viděl. V pozvolném tempu plynoucí pohybově-rekvizitní (či jak to označit?) inscenace beze slov navazuje na pozoruhodný koncept rakouského biologa Paula Kammerera, činí tak ovšem poněkud nezřetelně a asi dost volně. Jinak řečeno, kdyby si to člověk nepřečetl v anotaci, nad celým představením by uvažoval ve zcela jiných interpretačních konturách. V tom vidím jistou potíž. Dalším podstatným nedostatkem je malá dynamika a vnitřní variabilita inscenace, která po počátečním sice povlovném, ale vtahujícím rozjezdu (divák s napětím čekal, co se stane) přešla do stadia, kdy mnohé bylo předvídatelné.

Počátek a rozjezd poněkud rozpačitý, ale postupně to přerostlo v působivé, skvostně zahrané vztahové a generační drama pozoruhodně aktualizující vybrané prvky ze shakespearovské předlohy, a to s využitím psychologicko-sociologických konceptů z naší současnosti. Plodné bylo i využití současné taneční hudby a přenos celého děje do dnešního Dánska. Sice bych to místy krátil a střílečkové finále působilo dosti vykloubeně a neintegrálně (ač chápu, že právě ono patrně mělo být shakespearovsky tragické), ale celkem vzato mohu doporučit. Jediná moje výhrada byla čistě technická: přestože jsem seděl vepředu, některým hercům občas nebylo rozumět.

Působivá inscenace na základě uhrančivého postapokalyptického textu jednoho z nejpozoruhodnějších českých prozaiků doby po r. 1989. Byly tam momenty mimořádně silné, bez nadsázky stoprocentní, ale celkově to mohlo být kratší. Být režisérem pojal bych to sevřeněji, koncentrovaněji, mj. i závěr, který byl (jistě v návaznosti na knižní předlohu, kterou jsem zatím bohužel nedočetl) rozmělněn jakýmsi smírným dozvukem, za mě zbytečně zazdivším jinak skvěle vygradované pesimistické finále. Ale celkově to mělo všechny tradiční plusy inscenací v X10: velmi dobré herecké výkony, scéna, práce se světlem a vizuálnem, kostýmy a zvuk.

Pro mě to byla hra o vybočování, vyloučení a samotě, v nichž se rodí tvůrčí přístup k životu, jakási reaktivní kreativita. Veskrze skvělé byly herecké výkony (i jejich kreace pospolu - "živé obrazy"), kostýmy, scéna (výborná práce se "zrcadly-obrazovkami"), světlo a hudba (od výtečné formace Berlin Manson). Občasný laciný gag či podbízení se některými spíše povrchními aktualizaci, jakož i zcizující prvek v podobě několikerého vystoupení z rolí, působícího neintegrálně a chtěně, beru na milost jakožto pokus o úlitbu vkusu tuctovějšího diváctva. Podle mě zbytečný, ale snad se tvůrci báli, že vyhraněnější přístup by u publika nepochodil.

Adaptace pozoruhodné Charmsovy novely je, ač předloha pochází z roku 1939, silnou a trefnou metaforou bohužel i dnešního Ruska a ruského národa. Strach, křeč, vyšinutí, sebedestrukce. Všichni tři herci byli vynikající, asi nejmocněji na mě ovšem zapůsobil hlavní protagonista svou bledostí, gesty, úšklebky, to vše ještě zintezivněno nasvětlením, zkrátka příznačný (a přízračný) úkaz sešrotování tvůrčího ducha dobou, atmosférou, systémem, resp. chcete-li osudem, proti němuž se v zemi tak gigantické a giganticky ujařmující, jakou bylo a je Rusko, těžko vzepřít. Krom toho chválím v SH tradičně vynikající scénografii, světla a audiovizuální prvky.

Prozaickou předlohu od Maxe Frische jsem nečetl, leccos však napovídá, že s ní autoři adaptace naložili relativně volně a pojali to jako grotesku, místy až estrádu. To vnímám jako málo šťastné, ale pár momentů mě pobavilo. Celkově však měla být inscenace kratší: např. hudebně pojatý začátek byl skvělý, ale opravdu je nutné zopakovat následné playbackové jódlování třikrát (což je notabene otřepaný stereotyp spojovaný s Alpami, ale otázkou je, zda i s italsky hovořícím regionem Ticino) a motiv "hromu" čtyřikrát? Dojem z poněkud ad hoc poslepované a nastavované inscenace zachránila závěrečná procházka do terénu - vtipná a vtahující performance.

Pozoruhodná a myšlenkově plodná, interpretačně znepokojivá inscenace, u níž mi vadily dvě věci: Jednak nedostatečně opodstatněné užití angličtiny, resp. česko-anglické makarónštiny v první zhruba třetině. Důvodem snad bylo prostě to, že režisérka je z Německa, což podle mě nestačí. Napadla mě i možná souvislost s devadesátkovým boomem různých nových církví/sekt, jejichž zvěstovateli byli často lidé z USA. Anebo to mělo zvýšit "globální" dojem? Jako druhé minus jsem vnímal proměnlivou dynamiku s pasážemi pozvolnějšími (záměrně) plnými vyprázdněných pseudometafyzických frází. Jiné naopak - např. Nemusíš nic... - byly bez nadsázky geniální!

Zdařilá inscenace, kterou táhne především herecky excelující Václav Helšus, ač ani ostatní herci nezaostávají. Vcelku nápaditě je to řešené i scénograficky (či šířeji: technicky). A jakkoli jde primárně o hořkou komedii, celou dobu je přítomna plíživá tísnivost plynoucí z percepční nejistoty ve vztahu k realitě. To myslím bylo ukázáno dobře. Nevím, nakolik se režijní pojetí drží Zellerovy předlohy (je dost možné, že to je primárně její nedostatek), ale přijde mi, že inscenace málo graduje, zejména v závěru. Ne že by bylo finále zcela nezřetelné, ale je vlastně poněkud krotké, vezmu-li v potaz, jak zhoubné dokážou být neurodegenerativní změny.

Působivá adaptace zdánlivě málo zajímavé a pro dnešního diváka/čtenáře odtažité Sofokleovy tragédie. Silnou stránkou byla vedle hereckých výkonů tradičně scénografie a práce s prostorem, kostýmy a zejména využití videa, zvuků a hudby. (Pro mě byly tyto videovsuvky a písňový závěr nejmocnějšími momenty inscenace.) Aktualizační prvky myslím byly vesměs lepší než původní předloha, z níž se do představení patrně nedostal v původním znění ani verš. Ovšem cením si připomenutí této látky i nesnadného, byť zvládnutého vyrovnání se s ní. Morální a myšlenkové rozpory, osobní, společenská i civilizační dramata, to vše bylo skvěle vystiženo a přeneseno.

Filozofické pojednání Brach-Czainy jsem nečetl, takže nevím, co vše bylo citací a co bylo přimyšleno až při tvorbě adaptace, ale bylo to notně bizarní. Osobně mi takový typ humoru spíše nesedí a obraz všednosti, její banality, repetitivnosti a v jistém smyslu nezvratnosti bych podal spíš existenciálně, tísnivě (protože tak to vnímám). K humoru bych se uchýlil, jen pokud se objevuje i v knize, ale byla by to spíš hořká absurdita, a ne gagy laciné a vesměs otřepané. Nicméně musím přiznat, že jako celek byla inscenace velmi originální až svérázná, zapamatovatelná a jako téměř vše ve Studiu Hrdinů kvalitní v práci se scénou, efekty a zvuky.