V_M

Obecně to asi není zlé, ale můj žánr to není. Podle mě je to zkrátka špatně koncipované a napsané: Měla-li to být detektivka, chyběl mi pocit tajemna, měla-li to být parodie na ni, moc nechápu smysluplnost něčeho takového (proč by někdo koukal na parodii detektivky?), měla-li to být komedie, chyběl mi humor (pár momentů bylo tak nanejvýš úsměvných, ale k popukání se nikdo nesmál). Dianiška jako by v téhle hře coby autor i režisér ztratil dávný drive, vytratila se bezuzdná ztřeštěnost i přesahy do popkultury, které by krom pousmání vyvolaly i něco víc. Jinak je to zahrané skvěle, fajn scénografie i práce s hudbou, takže nechci odrazovat.

Drama i povídku jsem kdysi četl v literární podobě, takže to bylo příjemné oživení. Mám tyhle starší české kusy rád - ten jazyk (nejde zdaleka jen o nářečí, ale i o brilantní práci se zámlkami) a ta ryzost (ve smyslu pionýrskosti činu a počinu, neotřelosti), ta gradace i dodnes platná společenskokritcká břitkost... Právem se k Preissové čas od času některá scéna vrátí a Šaldovu divadlu patří dík a úcta, že to udělalo tak šťastně, vkusně a kvalitně. Vynikající scénografie a kostýmy, dobře vybraný hudební doprovod, skvělé výkony místních herců. Jen myslím, že druhé dějství a finále, ač nápadité, šlo pojmout ještě o něco monumentálněji.

Navštívil jsem derniéru této inscenace (škoda, že se hrálo tak krátce). Byla to pro mě především meditace o údělu exulanta, o vytržení z domovského prostředí, osobních a profesních vazeb budovaných celý život a o potácení v nejistotě a neuspokojivosti nových podmínek. Není to téma nijak nové, ale v rámci trilogie Čekárna je logickým vyústěním, navíc dobře zahraným, se skvělou hudbou, scénografií a různými oživujícími prvky. Bezmála mrazivé bylo vnímat celé představení v kontextu stupňující se agrese Ruska nejen proti Ukrajině, ale už i nepokrytě proti nám. Při sledování tragického údělu uprchlých německých Židů jsem na to nedokázal nemyslet.

Šmankote, to byl ale bizár... Ale bavilo mě to od začátku do konce. Čekal jsem, že to bude víc obrazoborecké (Gotta totiž odjakživa jemně řečeno nemusím), což sice nebylo, ale byla to taková show, lehce balancující nad propastí, se skvělými hereckými a pěveckými výkony. Egomaniactví a z něj plynoucí exhibicionismus, konformismus a fixace na kariéru či úspěch tam trio Gott - Zelníčková - Trump reprezentuje velmi přiléhavě. Osobně si myslím, že klidně mohly být karikovány ještě vyhraněněji, leč nápaditost a nasazení se tomu upřít nedalo. Jo a díky za rohlík a připomínku šílených šlágrů, z nichž některé jsem si myslel, že už v životě neuslyším.

Vynikající, brilantně napsané a výsostně zahrané představení, jež přibližuje a v jistém smyslu rehabilituje neprávem zatracovanou a tabuizovanou osobnost Emila Háchy. Po knize Víta Machálka už je to druhý podobný počin a jsem za něj vděčný. Inscenace potěšila o to víc, že důvtipně pracuje s aluzemi na texty Voskovce a Wericha, vyváženě vnáší na scénu povědomí o historickém kontextu, skvěle využívá živé hudby a v mimořádně působivém závěru zapojuje mj. znamenitou blasfemickou báseň Ivana Diviše. Můžu tedy jedině doporučit!

Uvědomuju si, že Krvavý román je značně kuriózní, bizarní slátanina (v tom nejlepším slova smyslu), ale jeho loutková adaptace souborem LokVar bohužel není pojatá nejšťastněji. Největší potíž jsem měl s triviálními humornými gagy, které by snad fungovaly na předškolní či mladší školní publikum, nicméně inscenace je určena (i s ohledem na částečně obscénní obsah a s ním spojené - nepovedené - dvojsmyslné vtípky) dospělým, jimž takové legrácky přijdou asi většinou trapné. Inscenace tedy jako by se nemohla rozhodnout, komu je vlastně určena, a vzniká tím hybrid. Každopádně jsem přesvědčen, že Krvavý román by se dal uchopit mnohem rafinovaněji.

Velice zdařilá váchalovská inscenace, skvěle koncipovaná a pracující s důmyslnými loutkami a postupy. Kreativně pojímá prostor a Váchalův odkaz vytěžuje v těch nejpodstatnějších bodech - s lehkostí, ale bez karikování. Nejsem častý návštěvník tohoto typu divadla, ale potvrdilo se mi, co už jsem víckrát slýchal, tj. že liberecké Naivní divadlo patří k našim špičkovým loutkovým scénám.

Obě performerky jsou bezesporu sympatické, čímž ovšem výčet kvalit této inscenace bohužel končí. Působilo to jako nepříliš promyšlená a narychlo připravená školní etuda: Nebylo tam ani téma, problém či otázka, k nimž by se performerky skrze herecké, taneční a pohybové prostředky vztahovaly. Uvádí se sice, že inscenace řeší mj. vztah mezi matkou a dcerou, ale to vážně asi jen v popisu. A nebylo tam ani výsostné řemeslo, a to v žádné z disciplín. Celé to zoufale nedrželo pohromadě, "humor" byl jako z besídek pro mateřskou školu, kostýmy nenápadité, pokusy narušit komfortní zónu publika trapné. Jako by si to performerky secvičily hodinu předem.

Naléhavá a potřebná inscenace, jež pojednává hned o několika aktuálních tématech zároveň. Obsahově a textově skvělé, práce s rekvizitami, kostýmy a scénou nápaditá, využití hudební složky (rapu) jakbysmet. Jen mi občas vadil snad až příliš civilní herecký projev, kdy jsem některé promluvy a hovory vnímal bezmála jako improvizaci (možná to i zčásti improvizace byla), ale v daném kontextu to celku inscenace neprospělo. Začátek představení byl méně přesvědčivý, ale postupně to získávalo spád a působivost. Nejsilnější a nejcennější byly bezpochyby reflexe osudů ukrajinských uprchlic a migrantek v ČR a našeho poměru k nim. Tam člověku úsměv hořkl.

V rámci svého žánru to bezpochyby není špatné, potíž je ovšem ta, že nejsem příznivec kabaretního/standupového humoru (představení jsem zhlédl na festivalu WTF v Liberci). Pavol Seriš je nesporně talentovaný umělec, který je pohybově na mistrovské úrovni. Jeho humor ovšem tomuto nadání často nedostojí: vtipy jsou předvídatelné, triviální, trochu jako ze základky (alespoň tak mi to přijde). Tím nechci říct, že se lidé nesmáli a nevysloužil si hlasité ovace, jen mě to prostě - byť si jsem vědom objektivních kvalit umělcových - rozesmálo tak třikrát čtyřikrát (a to nejsem milovník náročného humoru). Což je na tak dlouhé představení vcelku málo.

Přestavení jsem neviděl v A Studiu Rubín, ale v Liberci v rámci festivalu WTF. Třebaže mě jeho tematika navnadila, bohužel jsem byl zklamán. Kdybych si nepřečetl, že to má být "o samotářích, tzv. životě single, a o různých rozhodnutích, která vedou k tomuto způsobu života", pomalu by se to z toho ani nedalo vyčíst. Inscenace byla totiž málo srozumitelná, nesdělná, statická, zkrátka nudná. Potenciál tématu je přitom obrovský, zde však nebyly kladeny zajímavé otázky, utopilo se to v pseudohlubině, jalovém mlčení, podivnostech a banalitě. Mrzí mě to, herci jistě mají potenciál, jen to prostě bylo špatně napsáno, vymyšleno a zrežírováno.

Představení jsem zhlédl v rámci festivalu WTF v Liberci a jde o vynikající, nezapomenutelnou věc, která nese znaky Dianiškovy autorské a režisérské dílny v nejlepší možné podobě. Tj. divočina, nezkrotnost, humor, nápaditá práce se scénou, rekvizitami, publikem, ale i četné aluze, poučenost a trefné vidění a slyšení života a světa. Nejsem velký znalec filmové klasiky, zejména té z USA, takže připouštím, že mi leccos uniklo, ale i tak to byla náramná legrace. Mnohdy zběsilá, a přitom nebanální.

Inscenaci jsem viděl v rámci libereckého festivalu WTF. Na studentské poměry to byl bezesporu počin kvalitní a zábavný, vadilo mi pouze, že herci a herečka občas poněkud přehrávali (alespoň takový jsem měl pocit), což se k Mrożkovu textu nehodilo. Obecně si myslím, že by si zasloužil tlumenější podání, které by krom humoru víc zdůraznilo jeho absurditu, jež v sobě nese i temnou strunu. Ta totiž v tomto provedení byla na můj vkus příliš nezřetelná.

No, byl to takový radostný bizár. Cením si částečného využití textu V. K. Klicpery (netuším ovšem, jak moc a jak přesně) a jeho promísení s hravým traktováním soudobých témat feministických, genderových apod. Kostýmy, scénografie a efekty nápadité, dynamika solidní. V zásadě jsem měl s inscenací jen dvě obecnější potíže: první byla technické povahy - některým hercům občas nebylo rozumět a asi to nebylo tím, že hovořili deformovaným hlasem a překotně, nýbrž spíš akustikou scény. A druhá věc byl humor, často bohužel poněkud prvoplánový a vlastně dosti nekreativně postavený na profláklých stereotypech, které inscenace snad chtěla a měla bořit.

Velice zdařilá adaptace výborného Houellebecqova románu. Ten jsem četl před delší dobou, představení mi tedy bylo jeho vítaným připomenutím. Výběr a montáž textů, výkon představitele hlavní role i ostatních herců a celkové pojetí představení myslím bylo víc než šťastné. Hořké a ponuré téma knihy/inscenace mnohdy posouvalo do polohy sarkastické nadsázky, tragikomického šklebu, což myslím vhodně vystihuje jednu ze základních, jakkoli snad na první pohled ne vždy patrných vlastností Houellebecqovy tvorby.

Zdařilé představení, jehož předností jsou vynikající pohybové výkony a hudební, hlasový a zvukový doprovod (skvělá Hellwana!). Rovněž scénografie, rekvizity a práce s nimi si zaslouží obdiv za nápaditost. Jedinou slabinou je poněkud rozklížená narativita, resp. linearita: není tam příliš zřetelný děj a je to spíš takový sled výjevů a emočních stavů, prostoupený aluzemi. Inscenaci by prospělo, kdyby dokázala diváka buď obšírněji a explicitněji obeznámit s osobností Marie Kudeříkové a jejím druhým životem (včetně kauzy s pamětní deskou) v hlubších souvislostech a dějinném kontextu, a/nebo zkrátka zprůzračnit naraci a učinit ji srozumitelnější.

Vynikající představení, jehož jediným minusem - ale ten jde asi zčásti na můj vrub - bylo, že jsem si na základě svého povědomí o tématu, četby recenzí a anotace předem vytvořil určitou představu, o čem to bude a jak to bude probíhat. A opravdu to tak víceméně bylo. Tedy žádné překvapení, nečekanosti a nevšednosti. Tím se však nic nemění na tom, že to je brilantně napsané, výborně vymyšlené a obdivuhodně zahrané, takže vřele doporučuji. Především ovšem těm divákům, kteří se o téma justice vs. znásilnění (a o nové, objektivnější a férovější pohledy na problematiku znásilnění) zatím tolik nezajímali.

S tímto typem inscenací prakticky nemám zkušenosti, ale musím říct, že pohybově a tanečně to bylo naprosto uchvacující. Jeden by nečekal, co všechno je lidské tělo schopno zvládnout, unést a snést. V tomto ohledu lze představení jedině doporučit. Určitým minusem je, že se jedná de facto o sled výjevů a kreací. Chybí tam výraznější jednotící (neřkuli narativní) linka. Zaříkávačský hlas recitující islandskou báseň v úvodu a působivá videosložka na obrazovkách to bohužel nenahradí. Nejde tedy o nějak lineární putování krajinou těla, což by se nabízelo, ale o přehlídku, jež by se o scénu či dvě mohla prodloužit či zkrátit, a nikdo by to nepoznal.

Toto je naprostý omyl, past na pseudointelektuálního diváka (tj. takového, co chodí spíš málo a na konvenční kusy, a tu má pojednou pocit, že zašel na experiment) a hlavně jeho kapsu. Není v tom nic hlubokého ani experimentálního. Zoufale to klouže po povrchu, hovory jsou plytké a nepřirozené, často na hraně nechtěné komiky (komika záměrná je pak dokonale nepovedená: smáli se jen ostatní herci), příběhy v pozadí jakbysmet. Oceňuju nanejvýš stylizaci a výzdobu prostor a v několika partech i herecké výkony. Nicméně jako celek je to tak špatně vymyšlené a zrežírované, že to potenciál, jejž by to mohlo mít (konceptem, herecky), zcela nenaplňuje.

Knižní předlohu jsem četl dávno a její skvostné zfilmování už taky nemám v nejživější paměti, ale dramatizace Fuksova majstrštyku se v D21 - zdá se - drží dosti věrně textu i jakési obrazové konvence s ním spojené. A to může být předností i nedostatkem zároveň. Kdo má knihu/film rád a chce ji vidět jen v jakési variaci, uspokojit se již známým (což je, mám pocit, většina diváctva), bude spokojen. Herci hrají dobře, briskně se střídají v rolích, kostýmech, přestavují scénu. V tomto ohledu je to dobře udělané. Kdo by však čekal kreativnější práci s tímto vcelku notoricky známým dílem, pokus o jeho hlubší interpretaci a zhodnocení, nedočká se.

Inscenaci jsem zhlédl bez znalosti knižní předlohy od Katarzyny Boni (ta byla přítomna osobně a následná beseda s ní a s režisérem Štěpánem Gajdošem leccos zpětně osvětlila), a to se ukázalo jako chyba. Spojitost totiž byla místy jen tušená. Druhá, podle mě ještě závažnější výtka spočívá v tom, že snahou inscenace zjevně bylo vyvést diváka z komfortní zóny, připravit mu skutečné workshopy smrti (reálná variace něčeho takového se odehrála v jeho závěru: autorka prý podobné absolvovala v Japonsku a nyní je organizuje v Polsku), zároveň se tu však často pracuje s komikou a odlehčením. A dohromady to nešlo - workshop pak divák nebere zcela vážně.

Nemám velkou zkušenost s loutkovým divadlem a jeho hodnocením, ale hra Kašpárek a zbojník (zhlédl jsem ji během hostování v libereckém Naivním divadle) myslím zdařile balancovala mezi představením pro děti a pro dospělé (s tím, že na své si přeci jen víc přišli poučenější dospělí diváci). Je postavena na různých národních stereotypech a rozdílnostech v mentalitě, které tvůrčím způsobem a do značné míry podvratně rozvíjí a zpracovává. Nechyběla ovšem ani rovina politické satiry a momentálně, krátce před zásadními prezidentskými volbami na Slovensku, i jistá míra angažovanosti a apelu. To mi bylo sympatické a cením si toho.

Příliš jsem nevěděl, co čekat od inscenace charakterizované jako "jevištní esej", ale rád fotografuju a Barthes po nedávném vydání Deníku smutku opět po letech vyvolal můj zájem, tak jsem se na představení vypravil a naprosto nelituju. Bylo to nad očekávání skvělé - výběr textů (vlastně vcelku střídmý), scénografie, vizuální provedení a efekty, hudba a zvuky, vše vynikající, promyšlené, sehrané. Asi nejvíc mě oslovila bezmála až konceptuální práce s lidským tělem, polohou, obrazem a odrazem. Skutečně: esej o (ne)viditelnu, (ne)podobě a (ne)totožnosti dovedně přenesený na scénu. A realita, pravda, cit a smrt vznášející se kdesi za tím vším.

První část adaptující Remarqův román překvapivě skvělá (ani jsem nečekal, že ten profláklý text, který jsem koneckonců právě proto nikdy nečetl, dokáže tak mocně tnout do živého, minimálně tedy zde). Zelené koridory, jejichž zpracování tvoří druhou část poměrně dlouhého představení, jsou podle mě mnohem hůře napsány. A vůbec mi nejde o režii, herecké výkony, scénografii, rekvizity - to vše je vymyšlené a provedené znamenitě. Jen mám zkrátka pocit, že byť nápad a paralela je to jistě vhodná, jsou s Remarquovým dílem kvalitativně nesouměřitelné (uznávám ale, že autorku ani originální text neznám - soudím jen z toho, jak působil v inscenaci).

Nejsem příznivec daného žánru a z všemožných muzikálů, operet a estrád zpravidla dostávám osypky. Tohle ale bylo jinak: Asi hlavně díky Lipusovi a jeho hravosti, která sice dovede být trapná, kýčovitá a banální (jak je to typické pro výše řečené žánry), ale vždy má v sobě jistý podvratný, postmoderní, někdy by se řeklo až cimrmanovský (ty aluze! ty mystifikace! ta kontextová hra!) osten či nádech. Jistěže to řada diváků prostě sleduje i bez toho jako čirou zábavu a hříčku (a nijak zvlášť jim to při sledování nevadí), nicméně toto představení si ve vší jeho rafinovanosti více užijí znalci a milovníci Liberce. A k těm mám tu čest se počítat.