Detektiv-2

Všechno stojí a padá na skvělém Filipu Hořejším, který je nejen bravurním zpěvákem, ale i výborným showmanem. Jeho výkon je jednoznačně největší devízou představení. Bohužel kostým místy působí spíše jako parodie. Scéna je fádní, company velmi průměrná a děj osekaný na minimum. Ve výsledku jde prakticky jen o sled písní bez přidané hodnoty. Výkony L. Buriana a R. Goščíkové jsou pak natolik slabé, že místy působí až tragicky a bylo mi za ně stydno.

Přestože oceňuji, že se inscenace vyhýbá lacinému a prvoplánovému humoru, jako celek mě příliš nepřesvědčila. Berlínské reálie jsou příjemným zpestřením, stejně jako energie mezi Donutilem a Hanušem. Batulková dobře doplňuje scénu. Děj je však poměrně předvídatelný, tempo místy zbytečně rozvláčné a k závěrečnému vyústění se inscenace spíše loudá, než aby dokázala gradovat napětí. Výsledkem je solidní, ale zaměnitelná komedie, která žánrové hranice nijak neposouvá.

Laciná groteska připomínající televizní pořady z devadesátých let, která sází na prvoplánový humor a předvídatelný děj. Nebojím se říct, že jde o zábavu pro nenáročného diváka, kterému stačí pár jednoduchých vtipů. Herci se během představení opakovaně odbourávali. Zpočátku to působilo vtipně, postupně se však jejich výbuchy smíchu staly spíše rušivými a zanechaly amatérský dojem. Zachraňovala to alespoň docela povedená scénografie a Pavlína Mourková, která byla snesitelně humorná.

Black Rider mě bohužel příliš nepřesvědčil. Zklamala mě především dramaturgie, která jako by rezignovala na snahu divákovi zprostředkovat alespoň základní orientaci v příběhu. Nepovažuji za šťastné, když se od diváka očekává, že si před návštěvou nastuduje legendu i další materiály, aby vůbec dokázal inscenaci porozumět. Experimentální forma může být sebevíc osobitá, neměla by však sloužit jako náhrada srozumitelného vyprávění. Co naopak stálo za pozornost, byla temná, místy až hypnotická atmosféra a především živá hudba, která patřila k nejsilnějším stránkám večera. Jako bonus hodnotím výkon Daniely Špinar.

Fádní zápletka, která se snaží diváka pobavit především odlehčeným humorem, bohužel často sklouzává k lacinosti. Hra ze současnosti, která místo nápaditějšího humoru sází na body shaming a rasistické vtipy, působí spíše rozpačitě než zábavně. Kladně hodnotím především Lucii Polišenskou, která jako jediná drží inscenaci alespoň na hranici snesitelnosti.

Bílá nemoc v ABC zůstává věrná Čapkově předloze, větší problém jsem ale měl s jejím režijním uchopením. Moderní pojetí nabízí několik zajímavých momentů, bohužel však působí spíš jako soubor nápadů než jako promyšlený celek a zdaleka není dotažené. Ani kostýmy mě příliš nezaujaly a celkové scénické řešení inscenaci podle mě nedokáže výrazněji oživit. Jediným opravdu silným důvodem k návštěvě tak zůstává Miroslav Donutil v roli Galéna, který dokáže svým výkonem upoutat pozornost. Naštěstí má inscenace alespoň snesitelnou délku.

Požitkáři rozhodně nejsou inscenací pro každého. Groteskní podívaná balancuje mezi absurdním humorem a momenty, při kterých člověku spíš přeběhne mráz po zádech - a právě to mě na ní bavilo nejvíc. Smích se tu dokáže během chvíle překlopit do nepříjemného ticha a z banální situace se stává něco znepokojivého. Inscenace má osobitou atmosféru, výborně pracuje s nadsázkou a herecky drží pohromadě. Některé momenty jsou možná až příliš vyhrocené, ale právě ta podivnost a grotesknost jí dávají vlastní tvář. Mě Požitkáři bavili a ještě nějakou dobu po představení ve mně zůstávali. Dodám, že scéna je působivá a skvěle funguje.

Tramvaj do stanice Touha nabízí brutální, místy až bolestivě přesný text, který i po letech dokáže zabolet. Lucie Žáčková a Marika Procházková podávají působivé výkony, které se divákovi zaryjí pod kůži. O to víc mrzí režijně rozostřená druhá polovina, v níž inscenace postupně ztrácí tempo i pevný tvar. Roztřesené vedení a neúnosná délka rozmělňují původní intenzitu a výrazně škodí výslednému dojmu. Silný materiál i herečky si zasloužily sevřenější inscenaci.

Mýcení mě zaujalo především nápaditou scénografií, která se proměňuje a spolu s herci oživuje malý prostor. Přeskupování nábytku a změny obrazů jsou působivým mechanismem, který diváka vtahuje dovnitř. Silným prostředkem je také opakování některých situací, které odhaluje absurditu společenských rituálů i pokřivenost lidských vztahů. Nejprve mi chvíli trvalo, než jsem se zorientoval, že inscenace nevypráví lineární příběh, ale spíše skládá obrazy a situace. Dusivá atmosféra, která mi nejdřív vadila, nakonec začala dávat smysl. Bavili především M.Sidoniová a J.Žáček, jejichž manželská dvojice je přesná, výrazná a emočně uvěřitelná.

Kdo si myslí, že Fušeři jsou až příliš bizarní nebo ujetí, nejspíš nikdy neobsluhoval zákazníky. Inscenace totiž nabízí krutě přesnou a zároveň neskutečně humornou realitu, poskládanou z krátkých scén, které jsou chvílemi třeskutě vtipné, až z nich mrazí. Výborně funguje i jejich postupné řazení a kontrast absurdity s dobře známými situacemi ze života. Škoda jen, že ke konci inscenaci trochu spadne řetěz a závěr už nemá takovou sílu. I tak jde o nápaditou a velmi zábavnou podívanou, kterou drží nad vodou především skvělé herecké výkony.

Hlava medúzy je absurdní jízda, hravá a postavená především na herecké energii a kontaktu s publikem. Největším tahounem je Jiří Lábus, který je stále velmi energický a dokáže strhnout celé hlediště. Některé vtipy jsou povedené, jiné už na mě působily poněkud vyčpěle a opakovaně. Největším problémem je ale délka - zejména rozjezd je zbytečně natažený a druhá polovina už místy ztrácí tempo. Přesto má inscenace své kouzlo a pokud si uvědomím, že jsem to viděl 30 let od premiéry, musím uznale přiznat, že to má stále něco do sebe.

Ex podle mě skvěle zapadá do komorní atmosféry divadla v Řeznické, kde má příběh dostatek prostoru vyniknout. Herecky mě bavili všichni tři aktéři, nejvíce mě však nadchla Lenka Zbranková, která své postavě propůjčuje výraznost a velmi přesné herecké prostředky. Samotná hra mě ale trochu zklamala. Děj je poměrně předvídatelný a humor zůstává spíše vlažný. Inscenace více spoléhá na postupně budované mrazení, které ovšem s ohledem na závěr poněkud ztrácí smysl. Přesto jde o titul, který za vidění stojí.

Cizí příběhy mě zaujaly především atmosférou, která byla za daných okolností téměř epická. Liják, vichr lomcující se stanem i mizerný zvuk sice představení rozhodně neusnadnily, obě herečky však hrály s velkým nasazením. Příběh je poměrně jednoduchý, ale postupně nabírá na síle a vrcholí v povedeném závěru. Š. Ligas přináší energii a humor, M. Steinmasslová naopak působí niterněji a emotivněji. Právě jejich odlišné herecké polohy se příjemně doplňují. Povedla se také scéna, hudba i atmosféra osmdesátých let. Silnou stránkou inscenace jsou především herecké výkony, přesto dokáže zaujmout i jako celek.

Ledňáček je příjemná, energická komedie, která sází na humor a lehkost. Potěšila mě nápaditá scéna s motivem schodů v domě i povedené kostýmy. Od postavy Elišky Balzerové jsem ale čekal o něco víc - její komornější pojetí mne tolik neoslovilo, ale je pravda, že role sama nenabízí moc odstínů. Ve druhé polovině inscenace začne ztrácet tempo a prospělo by jí zkrácení, stejně jako uvěřitelnější závěr. Na co se ale bude dlouho vzpomínat, je opilecká scéna na dece, při níž se smálo celé divadlo a herci si vysloužili opakovaný potlesk.

Ze samotné hry bych si odnesl lepší dojem, nebýt prostředí kavárny ABC. Nesnesitelné horko, těžký vzduch, jediný větrák pro celé hlediště a z páté řady často výhled jen na půlky hlav herců zážitek citelně srážely. Inscenace je svižná, místy opravdu vtipná, ale text se mě příliš nedotkl a silnější emoce nevyvolal. Z herecké dvojice mě více zaujala Beáta Kaňoková, jejíž projev působil přirozeněji. Oceňuji také rychlé převleky, které pomáhaly udržet tempo i věrohodnost jednotlivých sezeních.

Můj malý vůdce je pro mě ukázkou inscenace, která míří vysoko, ale cestou se rozpadá pod vlastními ambicemi. Režie se snaží o moderní a alternativní tvar, výsledek však působí nekompaktně a často samoúčelně. Nepřesvědčila mě ani scéna, která téma nijak výrazně nerozvíjí. Herecké výkony zůstávají spíše v průměru a nadužívané live cinema jen výjimečně nabídne něco skutečně originálního. Druhá polovina se navíc citelně vleče a vztah ústřední dvojice se postupně rozmělní do prázdna. Světlým bodem je hudba a první půlka hry. Odcházel jsem spíše zklamaný.

Na inscenaci oceňuji odvahu odklonit se od známé seriálové předlohy a vydat se vlastní cestou. Jenže právě tady podle mě vzniká největší problém - hra jako by sama nevěděla, čím chce být. Je to komedie, drama, parodie, nebo muzikál? Od všeho dostaneme něco, ale jednotlivé složky spolu příliš neladí. Potěšila mě nápaditá scéna, práce se světly i povedená hudební čísla, kterých však mohlo být o něco méně. Některé groteskní scény působily zbytečně a finále už jen završilo mé zklamání. Zápletka zůstala nevyužita. Koukat se na to dá, ale doporučoval bych s velkou rezervou.

Můj boj je nenápadná, ale chytrá inscenace, která si diváka získává postupně. Minimalistická scéna skvěle podtrhuje severskou atmosféru a nechává vyniknout herce. Ústřední dvojice má výbornou chemii a jejich vztah působí přirozeně a uvěřitelně. Skvělá je také A.Kameníková ve všech vedlejších rolích. Přál bych si jen, aby S.Lewandowska dostala trochu více prostoru - její výstupy mě bavily pokaždé, když byla na jevišti. Příběh místy až příliš šetří emocemi a někdy působí útržkovitě, tempo je spíše pomalejší, ale nikdy se nevláčí. Právě svou obyčejností a schopností věrně kopírovat život nabízí prostor, aby si v něm každý našel něco vlastního.

V Jak se stát jiným mě zaujalo především skvěle zvládnuté live cinema, které není jen efektní atrakcí, ale přirozenou součástí vyprávění. Výborné jsou i herecké výkony celého souboru, přičemž největší dojem na mě udělala Eva Salzmannová. Její ztvárnění matky je syrové, lidské a nezapomenutelné. Působivá je také práce s vodou, díky níž se herci opravdu vyřádí. Místy je však exprese až příliš dominantní a přebíjí text i emoce. Zejména úvod je tak intenzivní, že divák sotva stíhá. Jakmile ale přijme tempo inscenace, začne fungovat naplno. Nejde o hru, která dojímá, spíše nepříjemně a velmi účinně mrazí. Výrazné divadlo, byť ne vrchol sezony.

Inscenace působí poctivě a řemeslně dobře odvedeně, přesto ve mně zanechala spíš rozpaky než silný zážitek. Některé pasáže se vlečou a emocionální dopad slavného příběhu zůstává překvapivě tlumený. Scéna působí prázdně a četné přestavby rušivě. Největší problém jsem měl s postavou Štěpky, která pro mě po celou dobu byla obtížně uchopitelná. Její motivace jsem nedokázal číst a ani herecké ztvárnění mi nepřišlo přesvědčivé, abych si k ní našel cestu. Přesto je třeba ocenit něco, co dnes není samozřejmostí - jde o ryzí, živé divadlo bez laciných efektů. Výsledek mě sice úplně nestrhl, ale podobně poctivá divadelní práce má na jevišti své místo.

Od Psychodrama jsem čekal víc. Samotný text na mě působil poměrně mělce, zajímavá témata kloužou po povrchu, aniž bych se do nich dokázal opravdu ponořit. Místy jsem navíc cítil, že se představení trochu vleče. O úroveň výš to však posouvá skvělá Elizaveta Maximová. Její výkon je natolik intenzivní a křehký, že s ní divák doslova dýchá a obává se, aby se před očima nerozsypala. Právě proto je škoda, že herecky převyšuje samotnou hru. Odcházel jsem s rozpačitými pocity, ale byl to zajímavý zážitek.

Shirley Valentine ve mně zanechala rozporuplně příjemný dojem. Mrzí mě, že jsem ji nestihl vidět dříve, kdy byla S.Stašová na vrcholu sil, protože i dnes je patrné, jak výjimečný výkon v sobě role skrývá. Zároveň jde o nejlepší divadelní výkon, jaký jsem u Stašové mohl vidět. První polovina je plná energie, humoru a akce. Ve druhé části už se ale projevuje délka představení i klidnější tempo příběhu. Text i vtipy jsou stále velmi povedené, jen místy výkon sklouzává k přehrávání. Právě proto si myslím, že by inscenaci slušela komornější scéna, kde by více vynikly emoce a realita příběhu. Přesto si vyprodané ABC i po 18 letech zaslouží uznání.

Ryba ve čtyřech je bohužel jedno velké zklamání. Komedie (kdy se opravdu jen párkrát pousmějete) sází především na známá herecká jména, jenže ani ta nedokážou zakrýt slabý text a téměř neznatelnou režijní práci. Humor zůstává nevyužitý, zápletka je od začátku do konce předvídatelná a tempo často drhne. Nejlépe z kvarteta vychází Zuzana Bydžovská, ale i zde platí "mezi slepými jednooký králem". Celkový dojem navíc kazila hlučná klimatizace a vrzající sedačky.

Hon je pro mě téměř vrchol divadelní sezóny. Strhující inscenace, která diváka nepustí ani na okamžik. Interaktivní scénografie spolu s precizní zvukovou složkou vytváří dusno, ticho i neustálé napětí téměř fyzicky. Anna Kameníková je naprosto přesná, její dětská hrdinka působí až znepokojivě uvěřitelně. Miloslav König jako učitel skvěle ztělesňuje bezmoc, vztek i bolest. Silné emoce umocňuje přesná režie, rytmus vyprávění a mimořádná souhra celého souboru. Na začátku vás chytí a na konci roztrhají. Divadlo, které nejen zasáhne, ale ještě dlouho zůstává v hlavě.

Ucho má jednu obrovskou výhodu - scénu. Ta zaujme hned po příchodu do sálu a během večera ukazuje, jak promyšleně dokáže pracovat s prostorem i atmosférou. Daniel Bambas a Antonie Talacková předvádějí výborné výkony a jejich vzájemná souhra je nejsilnější stránkou inscenace. Přesto jsem se neubránil srovnání s legendárním filmem, který ve mně dokázal vyvolat ještě silnější emoce. Film je zkrátka až příliš geniální. Divadelní adaptace navíc místy sklouzává k určité ukřičenosti a některé rychlé změny nálad nepůsobí úplně přirozeně. I tak jde o poctivě vystavěné drama s tísnivou atmosférou, které rozhodně stojí za vidění.