Cizí příběhy

Hra sleduje postupné budování vztahu mezi učitelkou a její žačkou. Zprvu nenápadné, spíše generační rozdíly postupně gradují do etického sporu o možnostech využívání cizích příběhů pro vlastní práci. V inscenaci Šimona Dominika velice dobře funguje souhra obou hereček. Milena Steinmasslová jako Ruth skrývá osamělost a smutek za jízlivostí. Štěpánce Ligas se povedlo vytvořit věrohodný charakterový oblouk od živelné a trochu naivní studentky až po cílevědomou mladou ženu. I přes pozvolnější tempo mě Cizí příběhy potěšily svým jemným, nevtíravým humorem.

65% - Inscenaci Š.Dominika zabere hodnou chvíli, než se dostane ke gró věci, vyprávění cizích příběhů. V tom samém je nesmírně působivá. Je škoda, že v až přespříliš dlouhé expozici, trvající celou první část, nevyužívá možnosti a pro zásadní konfrontaci si nepřipravuje prostor důsledněji, už tam by se nabízelo téma otevřít. Vývoj vztahu učitelky a nadšené žačky je příjemné sledovat, zvlášť ve vydařených hereckých výkonech M.Steinmasslové, zaujímající v postavě ostré, nepřístupné, ale i osamělé, upřímné autorky, a Š.Ligas, žačky dychtivě nasávající nejen rady svého vzoru, leč téma mělo výraznější dramatický potenciál, který nebyl plně využit.

Většinu času dosti příjemný a milý příběh o budování vztahu dvou žen různých generací, ale i též různého přístupu k morálním a etickým hodnotám. Což je onen konfliktní závěr, na který se v této hře poměrně dlouho čeká a jenž bych si přiznám představoval i silnější a výraznější. Hlavní devízou této inscenace je však krásně lidský a uvěřitelný vztah dvou žen, jenž výtečně ztvárnily obě aktérky M. Steinmasslová a Š. Ligas. Je mezi nimi velmi dobrá souhra a obě působí naprosto přirozeně. Nastolené atmosféře hodně pomáhá i doprovodná hudba a povedená scéna. Ve výsledku inscenace jenž nenudí a v závěru nastolí i otázky k zamyšlení. 65%

Připadá mi, že stěžejní myšlenky hry o křehké etické hranici, kdy inspiraci osobním příběhem druhého lze již vyložit jako krádež intimních vzpomínek, by lépe vynikly ve zhuštěnější podobě. Kompletní obsah děje mi totiž přijde příhodnější spíše pro kratší povídku než pro dvouhodinové jevištní zpracování. To nejpodstatnější je zde vyřčeno v konfrontačním dialogu ve druhé části, v té první se pro něj ovšem neúměrně dlouho připravuje půda. Oporou diváckému zážitku zůstávají výkony obou hereček, které modelují svěřené postavy záživně a autenticky, nadto se jim daří poodkrýt i jejich niterné pocity a vystihnout též úskalí vztahu žák kontra mentor.