MMK

V prvním plánu je rozesmát diváka, aniž by ho bylo třeba zatěžovat přemýšlením. Hru sráží skutečnost, že postavy režimních prominentů jsou všechny vykreslené jako fanatičtí cvoci. Jen se tím podtrhuje, že současní autoři nedosahují kvalit starých mistrů. (Srovnejte s povídkou Š+G Jak jsme trávili léta padesátá.) Němčina P. Pospíchala je na úrovni Ludwigovy houslové hry.
Je vidět, že to je moderní hra, protože obsahuje povinná klišé, aby byla kladně přijata "odbornou" veřejností - muži jsou všemožní ztroskotanci (zbabělec, senilní sadista...), zatímco ženy jsou ty, kdo to mají v hlavě srovnané a cílevědomě jdou za svým (Emma).

První část je nesrozumitelné nudné povídání, které by šlo zkrátit na 15 minut, a to podstatné by bylo řečeno. Po přestávce už se myšlenky dostavily. M. Kňažko i M. Leták byli výborní.

Začátek je docela vlažný, ale pak se inscenace rozjede a stane se z ní dobrá zábava. Potěšující je výkon K. Knězů, na které není vidět, že je čerstvě po škole. Naopak mínus za T. Bebarovou, jejíž hlasový fond na hlediště DnV prostě nestačí.
Hra se nijak "nemodernizovala", takže se ponechává na rozumu diváků, aby si ji vyložili po svém. Naštěstí.

Obsah hry je opravdu zajímavý. Kameramani, kteří se pohybují po jevišti, nepůsobí moc rušivě, ale záběry promítané na plátno již ano. Jednak jsou zpožděné, jednak mají nižší snímkovou frekvenci, takže pohyby působí nepřirozeně. Herečky mají porty, ale režisér nebo technici je nevypínají, ani když mluví na jevišti, a pak opět působí rušivě, když současně slyším přirozený hereččin hlas a zkreslený z reproduktoru. Veškerá technika má smysl ve scénách z mikve.

Kaleidoskop postaviček z jedné zapadlé vesnice. Postavy se chovají hrubě až urážlivě, což je v dnešní hyperkorektní době velmi neobvyklé. Nakonec se ve všech najde kousek dobrého srdce.

Konečně po dlouhé době klasika, kterou se nikdo nepokoušel prznit (pardon, aktualizovat). Dávám přednost tomu, že si hru interpretuji po svém, a nepotřebuji, aby mi někdo předepisoval, jak si ji vykládat. Pro mě v ní jsou témata, která jsou aktuální i dnes (podvodní "prodavači" a proč jim lidé stále skáčou na špek) V DnV mi vyšli vstříc. Scéna byl velmi jednoduchá, ale s trochou představivosti se díky pár špršlíkům tam či onde změnil ranč na šerifovu pracovnu. Výborně zahrála Z. Vejvodová, naopak Phil v podání T. Pavelky působil jako robot řízený umělou inteligencí.

Jedná se o psychologickou hru s minimálním dějem, kdy se mění reakce matky na to, že její dcera se rozhodla spáchat sebevraždu. Dcera téměř nezúčastněně dává poslední instrukce matce. T. Medvecká v roli matky exceluje.

Naprosto souhlasím s hodnocením J. Pařízka.
Hra se odehrává ve dvou rovinách - jak se necháváme (do extrému) manipulovat (a)sociálními sítěmi a reklamou; jak se korporace bezskrupulózně derou za ziskem. A co pak jedna chudinka, která vidí důsledky a probudí se v ní svědomí.

Další pokus o "výklad" klasika. Hamlet svoje bláznovství předstírá tak dokonale, že i vážné repliky vyznějí jako fraška nebo parodie. Rosencrantz a Guildenstern se stali ženami poněkud mdlého rozumu a poněkud lehčích mravů. Závěrečné hromadné umírání mělo formu tenisového utkání nevalné úrovně, a asi aby se zvýšil počet mrtvých, byl zabit i Horacio. Do hry propašovali reklamu na kouření. Shakespeare rotuje v hrobě. Tito moderní "umělci" si o sobě myslí, jak jsou skvělí, ale ve skutečnosti dosahují úrovně mjr. Terazkyho, když nařídil přezbrojit Žižku. Nejsem tak hloupý, abych si nevychutnal klasika v původní podobě.

Marii Antoinettě osud připravil přechod z blahobytu na popraviště, ale nijak při tom neprozřela. I pod gilotinou jsme svědky její sebelítosti, nikoli sebereflexe. Hra přináší vícero paralel se současným světem. Namátkou: V těžkých situacích se lichotníci vypaří a zůstanou jen přátelé; nikdy nezdanit šlechtu (miliardáře); falešná Mariina autobiografie (asociální sítě); i pod gilotinou se Marie považuje za něco víc; Marie naprosto nechápe potřeby a problémy prostých lidí.
Zaujal výborný výkon K. Baranové, která doslova neslezla z jeviště od první do poslední minuty.

Hraje se v podstatě bez kulis, ale funguje to a jako bonus umožňuje rychlé střídání obrazů. Kašpaři se naštěstí nepřipojili k mánii "modernizace" klasiků, takže je možné si vychutnat Shakespearovu (nebo Marlowovu) genialitu i bohatý jazyk výborného překladu.
Diváci opravdu nejsou tak hloupí, aby jim modernizátoři museli vysvětlovat, co tím básník chtěl říci.

Variace na téma Encyklopedie akčního filmu, tentokrát se studenty aplikované fyziky. Je to vtipné, má to spád, ale dvakrát stačí.
Jedna faktická připomínka - korespondenční lístek stál v roce 1989 50 haléřů.

Ponurou atmosféru bažiny se podařilo navodit skvěle, neortodoxní bylo i to, že účinkující často přicházeli a odcházeli ze scény tak, že váleli sudy.
První část uvádí do děje, ale je to zoufale rozvláčné. Po přestávce hra konečně dostává spád a dramatičnost, ale po vyčerpávající první části už jsem to nebyl schopen ocenit.

90 minut variací na téma Ženská neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane.

První část za 90 % - je opravdu humorná, má spád. Druhá část 50 % - dojde k nevěrohodné proměně Wheelera, vytrácí se humor. Herecké výkony jsou vyrovnané na vysoké úrovni, ze které vyčnívá jen H. Thanh Špetlíková - dolů. Něco pípá na jevišti, ale už v 5. řadě není rozumět co. Působí jako ochotník mezi profesionály. Ale asi bylo povinné obsadit herečku asijského původu, ačkoli ten až na pár nepodstatných replik nehrál roli. Ujetá ruka varuje?

Hru tvoří sled několika příběhů, které se ovšem nikdy nepotkají a samy o sobě vlastně také nejsou o ničem. První scénka vypadala jako pěkný úvod k hororu, ale on to byl zároveň konec.

Hra začíná kafkovsky laděným vyšetřováním. Tato pasáž není moc poutavá, hra získává na dramatičnosti setkáním Katuriana s Michalem. Od té doby je vynikající. Zvláštní je, že nemálo lidí si myslelo, že přestávka je konec. Všichni herci zahráli své party výborně, ale i tak můj obdiv patří A. Bílíkovi.
Netýká se to přímo hry, ale moje vnímání představení to i tak ovlivnilo. Po začátku představení byly do hlediště vpuštěny 2 dámy a jedna z nich snad každých 5 minut kontrolovala telefon. Když se bez telefonu neobejde, ať nechodí do divadla vůbec, jen ruší ostatní. Naštěstí se o přestávce odešla věnovat svému miláčkovi někam jinam.

Opravdu povedené představení. Střídá humorné i tragické momenty, nechybí prvky mystery a dohromady to sedí. Zahráli výborně všichni. Jen je škoda, že takové talenty skončí v nekonečných seriálech.

Před přestávkou má děj spád, ale není jasné, kam vlastně míří. Zato v druhé části se objeví mrazivý obraz současné společnosti. Opravdu není důvod obdivovat celebrity. Postava Rebeky také ukazuje, jak nebezpečné je hnutí meetoo.

Začátek byl pokus o seminář ve stylu DJC (ovšem žádný plagiát), pokračování pak byl nepochopitelný sled výstupů. Nejsem cílovka.

Allen komedii psal spíš pro americké publikum a je v ní hodně ironie a sarkasmu, které český divák nemusí postřehnout. (Kolik jsem jich nepostřehl já? :-)) Jeden příklad za všechny - závěrečný "happy end" je výbornou parodií na hollywoodské slaďáky.
Za mě je to povedená komedie.

Úvodní patetický Pechlátův monolog je spíš uspávající, ale představení pak dostane jistý spád. Děj plynul, aniž by mě zásadně zaujal, ale ani nenudil. Z této šedi vystoupila jen pasáž, která ukazovala, jak nedůvěryhodným zdrojem informací jsou paměti.

Ve skutečnosti spíš 75 %.
Jako studentská inscenace se všechno odehrává ve stejných (velmi úsporných) "kulisách", ale i tak se výborně podařilo zobrazit atmosféru marného boje s Procesem. Vynikající výkon předvedl v hlavní roli J. Horák, ale zdatně mu sekundovali zbývající účinkující, z nichž každý věrohodně ztvárnil asi 5 postav. Mezi jednotlivými značně odlišnými charaktery přepínali takřka bleskově, a ačkoli vše odehráli v jednom kostýmu, okamžitě šlo pochopit, že hrají jinou postavu. Kvůli úsporným kulisám bylo na mé fantazii představit si, jak scéna vypadá.

Začátek vypadá na ironický pohled na amatérský fotbalový klub, ale po přestávce se objevuje několik závažných témat. J. Zadražil výborně ztvárnil cholerického trenéra.

Zpočátku to vypadá jako vtipně pojatý pohled na rozdílné vidění světa mezi 60 let vzdálenými generacemi. Později se ale (stále v odlehčené formě) přidá i zhoubné působení asociálních sítí. J. Vlasák předvedl svoji třídu, ale nechal prostor i ostatním účinkujícím.
V hledišti byli i tací, kteří nevěděli, kdo je Saudek.