Profil uživatele

NinadeL

K divadlu jsem se dostala oklikou skrze film, literaturu, televizi a rozhlas. Dlouhá léta vnímám film jako Divadlo budoucnosti (což je termín z rétoriky 20. let). Dnes mám za sebou studia DiFi v Olomouci a Scénickomediální studia v Praze a celé to poznání balím do širší složky médií jako takových.

Vyrostla jsem na Divadle Járy Cimrmana, poznala jsem jednu éru Městských divadel pražských, inklinuju ke Studiu Ypsilon a nyní toužím po operetě, což je žánr prakticky mrtvý (nebo vhodný k divadelní turistice).

Pokud by vás cokoli zajímalo, jsem k dispozici v hostivařské pobočce Městské knihovny v Praze nebo na marketa.nedvedova@mlp.cz :)
Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Michal Novák: 14 % (66)
Lukáš Dubský: 15 % (39)
Iva Bryndová: 16 % (19)
Jan Pařízek: 16 % (24)
Helena Grégrová: 17 % (63)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 26.5.2021)
Při současném inscenování historické hry Schrillera Maria Stuart (1800), by bylo vhodné sehrát inscenaci tak, aby odpovídala konvencím doby dramatika nebo doby, ve které se drama odehrává. Nevidím jediný důvod pro to, aby to celé bylo transponováno kamkoli jinam. Jakási proklamovaná nadčasovost, která by snad měla rezonovat i s dnešním divákem, je logicky limitovaná reálným konfliktem dvou ostrovních královen ze 16. století a to není nic, co by dnešní publikum mohlo prožít, může se pouze pokusit porozumět kapitole z dějin.
(zadáno: 16.5.2021)
Pozdní SeMaFor je divadlem natolik zakletým v čase, že ho mohu pouze akceptovat jako setkání s divadelní archeologií. Klasické forbíny Suchého a Molavcové mají v sobě patos již mnohokrát viděného, variace na klasická témata jsou místy příliš vulgární. Nic proti snaze aktualizovat Aristofana, ale tam, kde zpívala Jana Fabiánová a publikum nadšeně reagovalo na Václava Koptu, tam mi dobře nebylo.
(zadáno: 17.2.2021)
Studio Ypsilon v celé své kráse. Roztomilé, hravé, mladé.
(zadáno: 17.2.2021)
Nejlepší z montáží studia Ypsilon. Humor je ostrý jako břitva a sedí jako prdel na hrnec. Každý z ansámblu zažije své skvělé chvilky, včetně výborné Markéty Plánkové, ale králem improvizační inscenace je Lábus a těsně za ním Eben a Dejdar. Korn místy nestíhal, ale celek to nijak neohrozilo. Schmid sestavil klasickou dějinnou linku a vyrovnal se v ní se všemi důležitými mýty.
(zadáno: 17.2.2021)
Skvělá koláž Ypsilonky na téma Prodanky. Hraje se už od roku 1996 a doufám, že ještě dlouho bude. Protože tohle je přesně ta cesta, která pomáhá zlidšťovat přístup k národním ikonám. A samozřejmě Kretschmerku nelze v kroji nemilovat. Zajímavé by určitě bylo srovnání s inscenací MDP Bedřich Smetana: The Greatest Hits.
(zadáno: 11.10.2020)
Je mi líto, ale současná podoba této inscenace, kterou proslavila Marie Doležalová, je už zřejmě jen stínem. Fenomén hrdinky Fan Vavřincové je natolik silný, že v současné době se chystá už třetí nastudování (po Zlínu a Praze se chce přidat i Kladno) a stále to není dost. To, co jsem viděla s Dianou Šoltýsovou v hlavní roli bylo hodně smutné. Jak jinak hodnotit představení, jehož jediným plusem je rutinní karika Sandry Pogodové? Rozumím náročné době pro divadelníky obecně, ale nemít pro hlavní hrdinku ani pořádný kostým a nechat ji to celé odehrát jen svěšenými rameny?
(zadáno: 23.9.2020)
Další výtečné setkání s Filmem Naživo, tentokrát nad Jařabovou variací na téma terorismu na počátku 20. století. Slavný román J. Conrada z roku 1907 oslovuje napříč stoletím, zajímavé filmové adaptace vznikaly například ve 30. letech - Hitchcockova Sabotáž, nebo v 90. letech - Hamptonova Bomba pro Greenwich. Tato inscenace DNZ přenesená do brněnského vodojemu přinesla hodně zajímavý zážitek všem, kteří nemají zábrany přemýšlet nad životy jednotlivců v krizových situacích. Výborné herecké výkony předvedli zejména Vyorálek s Fialovou, zajímavé kariky pak Žáček se Čtvrtníčkem (mistrem přestávky).
(zadáno: 29.8.2020)
Díky Filmu Naživo byla obnovena inscenace legendární Vosto5. A i jejich příspěvek na téma Péráka je jednoduše skvělý. Legenda o Pérákovi žije v českém filmu už od roku 1946 a v posledních letech se má znovu čile k světu v mnoha médiích. Natáčejí se nové animované filmy, vycházejí nové původní komiksy, knihy... Velmi doporučuju aktuálně vydávanou Koplovu Jantarovou komnatu. Pokud by někdy dozrála doba na český celovečerní pérákovský film, budu jedině ráda, pokud za ním bude stát Havelkova parta.
(zadáno: 2.8.2020)
Slabší muzikálová verze české podoby pražského případu Nicka Cartera. Samozřejmě na poměry Divadla Broadway je to vcelku přijatelný kus, sama Adéla má hodně vtipný kostým, ale celé je to takové vodnaté. Snad je to zvolenými alternacemi pro DVD záznam, na což se názory různí, ale rýmy jsou za hranicí primitivnosti, choreografie na úrovni normalizačního baletu ČST a scéna je podivně laciná. Na druhou stranu Petr Vondráček vysloveně uzrál a poprvé jsem zažila, že jeho herecká manýra má opodstatnění (pokud stojí na divadelních prknech), protože jinak v televizi nebo ve filmu to nikdy nebylo ono.
(zadáno: 26.6.2020)
Obávám se, že hry Kašparu nebudou blízké mému srdci. Před časem jsem zkusila jejich Audienci (v klubovně v Jidřišské), ta byla vcelku příjemná, ale jejich vidění Vančury nekonvenuji. Hra má velmi nápaditou scénu, vnímání publika je hodně vstřícné, ale jako celek mi to nefungovalo. Herecky vysloveně slabé, text málo pointovaný, hudební vložce zcela neživotné. O bonusovou verzi zájem nemám.
(zadáno: 24.3.2020)
Vysloveně příjemná dětská hra se spoustou písniček. Děti budou nadšené.
(zadáno: 23.1.2020)
Pro milovníky nesmrtelných komických výkonů Lábuse nebo Kretschmerové jasná volba. Osobně si sice Viana nepožnu, ale sóla, kteří tito dva miláčkové předvádějí, jsou něco neuvěřitelného. Pomalu by to chtělo ještě jeden záznam, ten z roku 1999 začíná být silně neaktuální.
(zadáno: 29.12.2019)
Dramaturgický počin Kateřiny Jonášové poněkud zastiňuje skutečný historický příběh Lili Elbe, který zcela zásadně proslavil stejnojmenný film. Toto je spotřeba vstřebat, aby mohl divák tuto aktualizovanou českou verzi ocenit. Dan v hlavní roli je naprosto skvělý, jeho výkon je citlivě promyšlený, chytře vystavený a na jevišti odžitý s pokorou. Přesto celek ovládají jednotlivé vsuvky Jiřího Korna a nad hereckými výkony kdesi v prostoru dominuje scéna, která by byla zřejmě schopná fungovat zcela solitérně a též by odvyprávěla celý příběh. Doporučuji nejen těm, kteří mají v rodině trans.
(zadáno: 24.11.2019)
Havlíčkův nádherný román z roku 1939 už diváci znají z filmové a televizní adaptace. Tentokrát se k tématu vrací vršovická Mana a je to opravdu radost, protože Havlíčka není nikdy dost. Zatímco MDP v Rokoku nabízí náročné zpracování Neviditelného, vršovické řešení Té třetí je o mnoho lehčí. Počínaje sjednocenými kostýmy, které ve všech barvách spojuje kus plyšového textilu až po scénu, která je skutečně ryze funkční a pouze náznaková. Ano, nápad s pohyblivými rámy a potravinou fólií je zajímavý, ale do předválečného textu se příliš nehodí. Naštěstí herecky je inscenace velmi silná.
(zadáno: 6.11.2019)
Milá ypsilonkovská revue, trochu naučná, místy vtipná, ale hlavně hravá. Swinguje mnoho divadel, Řeznická i Národní. Ale štěstí hledá jen málokdo. Těšila jsem se především na hvězdu z První republiky Markétu Častvaj Plánkovou a nezklamala jsem se, ona má v sobě skutečně cosi andělského. Tyhle výlety do minulosti budiž Ypsilonce výhradně ke cti, však kdo jiný v dnešní době nezapomíná ani na Poláčka nebo Skružného?
(zadáno: 11.10.2019)
Na Ypsilonce je nádherné, že přivedla do Prahy spolu s režisérem Peterem Oravcem úpravu klasické operety podle Ľubomíra Feldeka. Tato slovenská verze byla už k vidění ve slovenské televizi s Labudou, Hubou a Kostolányiovou a jmenovala se Play mam'zelle Nitouche. Černobílá inscenace z roku 1972 se mi ale nelíbila. Až hravost Ypsilonky, její barevnost, radost a výborný timing společně s báječnými výkony zejména Jaroslavy Kretschmerové a Lumíry Přichystalové, mi ukázala, že i tato varianta Nitušky umí být zábavná a je vysloveně příjemné s ní prožít (a prozpívat) celý večer.
(zadáno: 8.6.2019)
Milé představení, které se hraje už 10. rokem. Jako pravidelné divačce MDP mi Kaplan dlouho unikal, dnes lituji, že jsem nezažila jako Reného a Clauda, duo Button, Lipského s Fišerem. Námět Leo Rostena bych se nebála srovnat s universálním humorem Jaroslava Žáka nebo s obdobně založeným filmem English Vinglish. Příhody z večerní jazykové školy z let 1941/2 jsou hořkosladce geniální. Ať už se paroduje sladká Francie, bella Itálie, ostré Polsko, sexy Francie nebo zádumčivé a pyšné Rusko... tuhle čídu mám ráda. A Oldřich Vízner je úplně báječný a fajn, není důvod si ho neužít.
(zadáno: 5.6.2019)
Mark St. Germain musí být velkým fanouškem obou literátů, jeho hra Scott a Hem je psaná v pokoře stylu posledního Fitzgeraldova nedokončeného románu Láska posledního magnáta. Jsme v Hollywoodu v roce 1937, Fitzgerald a Hemingway jsou přátelé, kteří už mají hodně za sebou, individuální příběhy jejich manželek jsou velmi bolestné a mašinérie hollywoodské továrny na sny je neúprosná. V komorním prostředí Řeznické vyniká Míra Nosek v hlavní roli, pravým emočním protipólem rozervaného umělce je dynamický Michal Slaný. A naprosto přesná je Jitka Ježková v roli tak důležité pro rovnováhu obou.
(zadáno: 3.6.2019)
Jakkoli oceňuji téma, jednotlivé herecké výkony, zapojení rodiny Mannů do celé koláže i práci s archivními filmy, nemohu být s celkem plně spokojena. Velmi rušivá je nulová stylizace M. Málkové, kterou alespoň mohli učesat, když už odmítla blond paruku. Postavy Jaroslava a Václava jsou příliš šablonovité, osud dívčí komparsistky Vlasty až trapně naivní. MDP si málokdy s věrnou dobovou stylizací dělá hlavu, ale pokud vedle sebe stojí Kačmarčík ve skvělé masce J. Čapka a vedle něho neuvěřitelná Málková, je to marnost. Nicméně je radost pohledět na herectví i stylizaci Hány, Vlasáka, Jachnické.
(zadáno: 1.6.2019)
Havlíčkův Neviditelný je skvělá látka. Román z roku 1937 se již dočkal zdařilých adaptací pro televizi, film i rozhlas. Nové nastudování v MDP opět strhává pozornost na dílo tohoto vynikajícího autora. Z výsledné inscenace jsem nadšená, scéna je chytrá, práce s hudbou a celkově s atmosférou je jedinečná. Prokreslení jednotlivých postav je báječné, herci hrají velmi dobře. Konáš a Tenorová jsou ideálními představiteli páru, který je zničen rodovým zatížením. Skutečným démonem je Málková jako pokrytecká tetinka, ze strýčka Cyrila v podání Kačmarčíka jde skutečný strach, výborný je doktor Kerna.
(zadáno: 29.5.2019)
Krásný zážitek. Toto nastudování kouzelné volnomyšlenkářské hry je ideálním materiálem pro sólo Hany Maciuchové. Bavila jsem se i u cíleně afektované Simony Postlerové a všech těch parodických prvků zobrazujících naivitu 60. let. Scéna je vynalézavá, atmosféra vysloveně pohlazením po duši. Jednotlivé výstupy paní Maciuchové jsou tu něžné, tu vtipné, tu zamilované, tu nostalgické a vždycky nádherné. Kdo by si s její Maud nechtěl zatančit valčík? Už teď se těším na další setkání s jejím herectvím. (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.3.2019)
Zajezd do Krušnohorského divadla v Teplicích. Příjemný zážitek, nečekaný výběr látky pro Adamovskou a Štěpánka. Celkově moc dobré, chytrá scéna, téma mě moc bavilo a neměla jsem problém si představit americké reálie.
(zadáno: 15.11.2018)
Hervého Mam'zelle Nitouche je poklad. A lze ho vnímat v několika rovinách. Před válkou, v nádherném výmarském filmu z roku 1931, hrála Denisu Anny Ondráková. Pro divadlo se této operety zásadním způsobem ujal Oldřich Nový. A na Slovensku po válce hráli velmi ironický kus Play mam'zelle Nitouche. A dnes? Dnes má za sebou dvě štace tato četníkovská variace, kterou jsem sice neviděla v Brně, ale na derniéře v HDK. Ty melodie a některé písně vysloveně zbožňuji. Námět je skvělý, klasická kombinace já je někdo jiný a hra ve hře. K tomu roztomilost jisté netykavky. Jsem za toto nastudování ráda.
(zadáno: 28.10.2018)
Nedbalovu Polskou krev jsem si velmi oblíbila nevědomky vlastně již při prvním referátu pro hodinu hudební nauky na základce. Vědomě pak šlo o zájem skrze filmovou operetu Karla Lamače s Anny Ondrákovou v hlavní roli z roku 1934 (ta je báječná česky i německy). Bohužel ale není mnoho dalších příležitostí, jak se Polenblutu věnovat. Je tu normalizační televizní inscenace s Macháčkovou, nějaká poloamatérská úprava Divadla Haná (naivní, leč pietní) a tato, téměř dekádu již hraná inscenace HDK. Není špatná, ale laciné aktualizace a vulgární narážky jí poněkud srážejí vaz. Chybí jí konkurence.
(zadáno: 24.6.2018)
Říkají tomuto kusu různě. Groteska či opera buffa. Ale ono to není nic, než jen další parazitování na fenoménu Baarová. Zatímco hra Goebbels / Baarová byla jen nepovedený omyl, tento "muzikál" je bezzubý výsměch. Nedočtený životopis posloužil jako oslí můstek pro revue se zpěvy, ve které se tleská na "vynikající" rýmy ve stylu "šukala, šukala". Liduschka by ráda byla aspirantkou na hru o které se mluví, ale kdo na ní ve skutečnosti jezdí? Jen ty zoufalé autobusy z regionů. A v nich jezdí bohužel zejména ti, kteří nadšeně zatleskaji i lejnu v alobalu.