Markéta Nedvědová

Je samozřejmě skvělé, že i dnes je možné vidět nové nastudování hry, která měla derniéru v roce 1967. A stejně tak je výtečné, že je možné vidět pražskou i ostravskou variantu. Je to kus české divadelní historie 60. let, počátek dvojice Suchý + Šlitr atd. Ale je samozřejmě otázka, jestli jde o něco víc, než o nostalgické pomrkávání a časovou konzervu. Pásmo nemá potřebné tempo, radost zastínila úctu. Není to tak živé, jak by mohlo být. Současná podoba připomíná divadlo v muzeu.

Nevyrovnané žákovské představení. Text je napsaný na základě velmi povrchní rešerše (opravdu se nelze spolehnout jen na pábitelské paměti samotné Marlene, která byla tvůrkyní mýtu o sobě nebo jen na paměti její dcery, která se potřebovala primárně vyrovnat s rodinnými traumaty). Tak bohatý materiál byl a je výzvou pro mnohé profesionály a doposud selhali všichni, proto to ve výsledku není zas až taková prohra. České scény již poznaly zpracování problematických her Évy Pataki Edith a Marlene nebo Gail Louw Miss Dietrich lituje. A vždycky je to jen o tom nabídnout zajímavý materiál svým hercům, ale nikdy ne o skutečné Marlene Dietrich. Studio Y

Jako site-specific projekt je Loužného Extáze samozřejmě zajímavým počinem. Bohužel se ale Loužný spolu se svým týmem podepsal pod naprosto nedostatečný text, který připomíná tu nejhorší bulvární zkratku života Hedy Lamarr z posledního plátku. Text je plný nesmyslů a snaží se jen o ty obecné "pravdy", aby se mohlo banálně prostřídat trio hereček v hlavní roli. Už ten základ je mylný. Film Extase (1932) byl natočen v ateliéru AB na Vinohradech a ve vídeňském Schönbrunnu, ateliéry na Barrandově tehdy nebyly ještě v provozu. Pouze na Terasách byla natočena jedna jediná lokace. Ale co čekat od týmu, který má v hlavní anotaci chybně jméno i rok?

Krásné setkání s Terezou Brodskou a Jitkou Smutnou nad textem sice z cizího kulturního prostoru, ale s velmi univerzálním přesahem. Letní scéna Divadla Ungelt dle reakcí diváků inscenaci vyhověla lépe, než kamenná scéna. Něžná gesta a jemná pocitová drobnokresba obou hereček byla jakoby na dosah ruky a zároveň ideálně vzdálená našemu prostoru a času. Bylo velmi snadné si představit popisované události a vzpomínky, všechny ty nálady v 60. a pozdějších letech. Jsem hodně vděčná za příležitost zažít derniéru. Snad Brodská zase brzy najde nějaký text, který ji osloví. Na Smutnou je zatím stále mnoho příležitostí chodit do Vršovické Many.

Strašnické divadlo Adverte zažívá pozoruhodný rozkvět už od covidu. Nabídka je čím dál tím zajímavější, už to nejsou jen jednorázové koncerty Milušky Voborníkové nebo náhodné hostovačky Company.cz - tentokrát jsou Strašnice domácí scénou zralé dámské konverzačky podle Quiltera. Velikost sálu je naprosto ideální pro intimní napojení na dvě vzájemně se doplňující fantastická sóla Cibulkové a Dolinové. Zážitek, který stojí za pozornost.

Na pluťáckou variaci slavné operety jsem se dlouho těšila. Je mi jasné, že opereta u nás žije hlavně díky regionům, protože Praha operetu umí jen když HDK svolí k nostalgii nebo když se ND přidá ke globálnímu trendu ve stylu Musica non grata. Mám ráda zájezdovky, nečekám orchestry ani drahou výpravu, humor v podání Kikinčukových považuju za milý. Přesto hostování této inscenace v Ypsilonce bylo velmi uspěchané a nesneslo srovnání ani s Netykavkou podle domácího souboru, snad jen s lidovou inscenací Jsem krásná??? Přestože Kotiš je na Floridora/Célestina roky zvyklý a další talenty souboru také nechybí. Samozřejmě Troška v hledišti tleskal :)

Nejraději bych dala dvě různá hodnocení. 100 % za celkový opulentní zážitek, zejména za vynikající práci Roberta Mikluše, 50 % za exhibici, kterou si Marián Amsler přinesl ze svých zkušeností z Hitlerovic kuchyně. Stejně tak jeho záliba v live cinemě opanuje i Orlanda, který/která měl/a premiéru jen půl roku po Mefistovi. Román jedné kariéry Klause Manna řadím mezi svá oblíbená díla (stejně tak Bod obratu); filmový Mefisto (ač oscarový) mě neoslnil, proto jsem doufala, že divadlo mi nabídne lepší adaptaci. Jako hlavní problém vidím dnes už překonanou snahu se pobavit na karikaturách nacistů. Daniel a Polišenská jsou dobří do skečů, ne do ND.

TV záznam hodnocen na ČSFD.

TV záznam hodnocen na ČSFD.

Klasická koláž mladé Komedie. S avizovanou jevištní adaptací to sice nemá nic společného, ale je to sranda. Ve skutečnosti je to jen maličký legrační manifest, který si troufá na dílo odvozené od Virginie Woolf. Herecky se pohybujeme na úrovni studentského představení. Byl nepřiznaným sponzorem Flying Tiger? Filmovým přepisům se tradičně podařilo zachytit vztah s Orlandem lépe.

Kdysi velmi slavná hra prakticky okamžitě oslovila Hollywood a první filmová adaptace z roku 1941 (mmch. nominovaná na 9 Oscarů) dodnes nachází své diváky. České publikum mělo možnost chodit na Lištičky pravidelně ve 40. - 90. letech po celé republice; MDP se vrací ke hře poprvé od roku 1968. Téma by tedy nemělo být jakkoli nové, ale přeci jenom se zdá, že hledání aktualizačních prvků v rodinném sporu o byznys s bavlnou přeci jenom zadrhává. Dnes už plně neumíme docenit biblické citace a pokud se máme vypořádat s dobovým rasismem a potlačovanou homosexualitou, nemůžu říct, že by se transpozice směrem k dnešku úplně povedla.

Nepřesvědčivá adaptace klasického epistolárního románu. SKUTR a Slouková chápou Nebezpečné známosti jako moralitu vyprávěnou za pomoci metafory o kolotoči. Ukotvení v konkrétní časové rovině se vyhýbají, z bohaté palety předepsaných postav mnohé škrtají a sebevědomě je nahrazují trojicí "sudiček" zrcadlově hranými herečkami ve zralém i mladém věku. Od konce 80. let, kdy látku zpopularizovaly filmy Miloše Formana a Stephena Frearse, vzniklo na třicet českých činoherních inscenací a další v jiných žánrech, baletu atd. Je tedy z čeho vybírat a s čím srovnávat. Stavovskému by slušelo větší sevření látky a prostoru a nerutinní vedení herců.

TV záznam hodnocen na ČSFD.

Krásná revuální jazzová opereta P. Abrahama patří dodnes mezi oblíbená díla v Estonsku, Maďarsku, Německu, Švýcarsku a samozřejmě i my máme svoji historii inscenování. HDK v roce 1970 nabídlo nastudování s Talpovou a Fialou, což muselo být skvostné. Kus je to milý, hravý, něžný i zábavný. Můj nejoblíbenější šlágr je samozřejmě Känguruh: "Jak spolu klokaní boxujou, tak všichni dneska foxujou!" Není nutné si myslet, že se Savoy hraje jen z úcty (Musica non grata). Pro ND je to lákavý titul, který hojně navštěvují cizinci a i v alternaci nabízí zážitek srovnatelný s německými regionálními scénami. Samozřejmě skvělý je původní film (1935).

TV záznam hodnocen na ČSFD.

TV záznam hodnocen na ČSFD.

Za mě vynikající představení, rozhodně jedno z lepších ze současných Vinohrad. Životopisy skladatelů vážné hudby bývají ošemetné, divák nezná dobové reálie a proto jde především o zvěčnění hudby, což se zde podařilo. Musela jsem sice překousnout, že bez Postlerové to na Vinohradech zkrátka nelze, ale mistrovství Holuba a překvapivé obsazení Svobody a Krejčíkové mi tu vinohradskou rutinu bohatě vynahradilo. Zasloužený sukces.

Regionální povaha původního nastudování je bohužel hodně znát. Druhá polovina je skoro k nesnesení. Navíc měli v Hybernii spoustu technických lapsů. Nicméně známé melodie jsou líbivé, české texty nejsou marné, akorát ta karikatura hvězdy němého filmu je za hranicí parodie a místo vtipného setkání se zvukovým filmem je Lina Lammont vykreslená jako Aťka Janoušková křížená s Rákosníčkem. To skutečně nebylo nutné. Navíc filmové dotáčky dělal někdo, kdo němý film nikdy neviděl, v programu hovoří o statické kameře a na jiném místě o tom, že zvukový film musel kameru opět rozpohybovat. Ehm. V alternaci 8. 9. jediný dobrý herec Václav Vydra.

Živé a energické představení. Místy plné skutečných emocí, dojemného humoru i velkých tragédií. Mezi antidrogovými manifesty už navždy zůstane příběh Christiane F. na prvním místě. Je skvělé mít k výběru vše, od (audio)knih přes film, seriál a divadlo. Protože jen neustálým připomínáním ten varovný apel zůstane stále živý. Výborné herecké výkony, geniální v multirolích Josef Horák.

TV záznam hodnocen na ČSFD. A jsem ráda, že jsem ještě stihla na poslední chvíli živák.

Josef Dvořák patří ke generaci, která nám už odešla nebo pomalu odchází. I proto je fantastické mít stále ještě možnost zažít ho v jeho velkém sóle, v obnovené semaforské klasice. Záznam z 80. let s Janou Paulovou sice nepatří mezi moje oblíbené kousky, ale nová verze s (mojí milovanou) Markétou Hrubešovou mne doslova nadchla. Protože každou minutu té kombinace absurdna a haškovského švejkování jsem si užívala posledního dědice humoru Vlasty Buriana. A to už se dneska nevidí. TV záznam původní inscenace hodnocen na ČSFD.

Bohužel jsem neviděla první dramatizaci proslaveného románu Fan Vavřincové, Patsy tropí hlouposti, kterou měli jako průkopníci v programu v Městském divadle ve Zlíně. Ale už znám z alternací pražskou variantu Divadla na Fidlovačce a proto jsem se těšila do Městského divadla na Kladně, abych si mohla porovnat (audio)knihu, film a dvě dramatizace. Bohužel herectví kladenského souboru bych označila za regionální, sice plné hravé energie, ale bez soudržnosti v rámci celku. Nicméně většina gagů a slovních perliček na místní publikum fungovala, takže vlastně nebyl důvod lomit rukama. Co ale navzdory všemu překročilo region, je výprava a hudba.

Vkusná románová adaptace, která vzešla z okouzlení z prvního filmového zpracování. Tehdy se na Hordubalech podílel i sám autor, proto máme dodnes k dispozici skvělé dědictví připomínající celou Čapkovu trilogii (společně s Povětroněm a Obyčejným životem). Sama řadím Fričův film z roku 1937 mezi vrcholy 30. let domácí produkce, proto jsem se na činohru velmi těšila. Pojetí vychází z opětovného návratu zpět ke kořenům. Funkční nápaditá scéna, důraz na herce (skvělá Stivínová), velký prostor věnovaný detektivnímu napětí, atraktivní skládání jednotlivých dílků skládačky. Za problematickou považuju jen vloženou postavu hláškující cikánky.

V jednoduchosti je krása. Na životnosti této kishonovské inscenace, která přežila 20 let a stále nekončí, je vidět, že se diváci v divadle opravdu chtějí především bavit. Mají rádi herce své generace a chtějí se zasmát něčemu, čemu bez problému porozumí. Což o to, Medvecká a Vlasák si své výstupy užívají, mládež v podání Procházkové, Novotného a Hány byla také ve svém živlu. Žádný přesah to nemělo, ale ten také nikdo nehledal. Milý zážitek.

2x Krásné benefiční pásmo, které funguje už od roku 14 a jsem za to moc ráda. Zatímco veškeré aktivity kolem Slávka Šimka po roce 1971 byly ve znamení vzpomínek na Grossmanna (knihovnička, pasáž, divadlo...), dnešní doba vzpomíná hlavně na Slávka. A tak je vždycky radost zažít Sobotu s Adinou, Krampoula, Milušku a Mařasky a zavzpomínat si na celou tu slavnou éru českého humoru. Jsem mladší generace a tak jsem vyrostla především na historkách Krampola (nejlepší zážitky z DAMU nebo ze státního filmu), na záznamech scének Ze Soboty na Šimka. Nedávno jsem zažila sólový pořad Milušky Voborníkový, takže nové pásmo v SeMaForu byla jasná volba. Díky.