Pucciniho La bohème se sice stala klasikou, přesto je toto dědictví operního verismu minimálně sporné. Co předcházelo turínské premiéře 1. 2. 1896? Spor o zhudebnění románu Henriho Murgera (1822-61) Ze života pařížské bohémy (Scènes de la vie de bohème, 1845-1851, česky 1893).

Druhým skladatelem, který se stejného úkolu chopil, byl Ruggero Leoncavallo... jehož stejnojmenné dílo propadlo. Ale ačkoli drama nebylo tak zásadní, jak by se mohlo zdát, Leoncavallo zůstal nadále Pucciniho přítelem a dějiny opery ho znají minimálně jako libretistu Pucciniho Manon Lescaut (1893). Takže na počátku byla sice volná soutěž odehrávající se na stránkách Il secolo a Corriero della sera, ale ve skutečnosti šlo jen o právo obou se hudebně vyjádřit ke stejnému tématu.

Verismus v opeře sliboval teoreticky mnohé, ale v praxi to znamenalo jen rozdíl mezi úmrtím Violetty (La traviata) a Mimi (La bohème). Čili rozdíl skutečně jen ve volbě rekvizit. A to si už uvědomovala tehdejší kritika (včetně té české - zoufal si Karel Knittl i značka "R" v Daliborovi v roce 1898), která ale stejně jako dnes, prohrála s masovým divákem. A to je obrovská škoda.

Co se týká nastudování Státní opery, nejvýraznější byla Jana Sibera jako Mimi a publikum si vysloveně požlo hostujícího Oreste Cosimu jako Rodolfa. Od režie Ondřeje Havelky jsem čekala mnohé, jen ne těžkopádnou inscenaci, kterou definovala hluchá místa během přestavby scény, jenž uvrhla celé hlediště do trapné tmy bez jakékoli komunikace na mnoho dlouhých minut. Havelka se sice vyhnul nějaké nevhodné aktualizaci, ale zároveň nepřesvědčil svým konzervativním pojetím.