Ikdyž balet není moje specializace, přeci jenom čas od času nezanedbávám ani tuto múzu. Během poslední dekády se mi poštěstilo vidět alespoň šest představení pražského Národního divadla a ráda bych si ty vzpomínky uchovala v paměti.

2013/2014 Valmont - na tomto příkladu jsme se učili nevšední syntézu baletu a mluveného slova, ale ukázalo se, že že je to příliš odvážné a diváci by lépe přijali jiný extrém - kompletní stylizaci do černých rokokových siluet

2013/2014 Romeo Julie - s touto inscenací přišla zvláštní příležitost zažít soubor ND v budově HDK v roce 2016, krásný žážitek

2014/2015 La Bayadère - tady jsem poprvé prožila opulentní krásu Státní opery v kombinaci s naprostou klasikou orientalismu a Nikolou Márovou v hlavní roli. Stávám se fanouškem co nejprostších baletních libret

2015/2016 Louskáček a Myšák Plyšák - tehdy šlo o moderní variaci, nevyhovující konzervativnímu publiku

2016/2017 Malá mořská víla - toto představení mělo od začátku podporu ČT a nakonec vyšlo i DVD, přestože nebylo tak oslnivé jako jiné počiny baletního souboru ND té sezóny 

2024/2015 Šeherezáda - a zatím naposledy jsem si užila kouzlo neexistujících reálných kulis nahrazených filmovými projekcemi. Téma je pro balet skvělé a díky filmovým dotáčkám jsem si uvědomila, že je to cosi, co divadelníky lákalo už od počátku filmu - přičemž mezi nejstarší české filmy počítáme právě takové divadelní dotáčky jako To nejlepší číslo (1902) nebo České hrady a zámky (1916). Přesto si dnešní divák může pokládat otázku, zda je takové spojení filmu a divadla vhodné, nutné či naopak žádoucí. Protože během 20. století se podobné praktiky uchytily spíše v Latereně Magice a nyní si jakoby nově hledají do klasických oborů