Jakub Vladimír

Tvorbu všech přítomných performerů miluju. Mám rád i obrazotvorné divadlo o ničem. Mají ho však rády i děti? Je důležité přiznat, že jsem inscenaci zhlédl na repríze 24. 10., kdy se performerům prakticky vše kvůli nadměrné interakci dětského publika s nimi rozpadlo. Možná to však o inscenaci něco vypovídá. Hlavním tématem je hraní si a nabádání, aby všichni prozkoumávali okolní svět a hráli si s nim. Tvar však nijak nepočítá s tím, že si někdo skutečně začne hrát. Právě největší negativum spatřuji v tom, že si zktátka na jevišti přítomní nevědí rady s dětským publikem. A to je škoda, jelikož kdybych inscenaci viděl v Alfrédu ve dvoře bez dětí, byl bych nadšen.

Velmi milé překvapení. Inscenace, která na jednu stranu ukáže dětem (čti teenagerům), že jejich rodiče jsou také lidi, ale zároveň (což je za mě podstatnější) rodičům, že je v pohodě být člověkem a chybuje každý. Plno podařených momentů, jako scéna rodinné večeře, "bálu" nebo fantastické písničky ostatní to dělají taky. To vše podpořené skvělými herci, jenž vše předávají s citem ale i nadhledem (konkrétně vypichovat nebudu, jelikož všichni fungují jako krásně kompaktní skupina). Bohužel je to však celé o trochu delší než je potřeba. Zvlášť v posledních patnácti minutách se jen opakuje a doříkává řečené. Naštěstí to však zachrání až nečekaně vkusný konec.

Neurazí, ale ani nenadchne. Mám pocit že výsledný tvar je něco mezi a sám si není jistý čím více. Výpověď v bezčasí o manosféře nebo výpověď o krutostech války? Naštěstí vše zachraňují herecké výkony Marie Anny Myšičkové a Tomáše Krutiny, kteří celou dobu drželi mou pozornost. Jinak však o velkou hitparádu nejde. Vzhledem k předloze, textu v programu a tvůrčímu týmu jsem zkrátka čekal víc.

75%
Nehorázně zábavná podívaná, která v sobě více (godotovský strom v centru scénografie) i méně skrytě (kostým MAGA voliče, nacistky a ruské propagandy) promlouvá o konci starých a bezstarostných pořádků a nástupu chaosu a nejisoty. V mnoha momentech je to však velmi roztahané, kvůli velkými mezerami mezi událostmi posouvajícími děj dopředu. Díky skvělému herectví a vyníkající hudbě je to však radost sledovat a já byl schopen spoustu mých výtek odpustit. Navíc se inscenace vyvarovává klasickými DISK klišé a místo showoffu herců působí jako reálná inscenace. Budu se opakovat, ale tento činoherní ročník je radost sledovat.

Vynikající Panzenbergr, který svým přednesem dokáže děj na diváky přenést velmi autenticky, až by mu jeden věřil, že ty drogy opravdu bral. Nelze však opomenout, že inscenačně toho vlastně inscenace moc nenabízí. Herec sedí,jednou si zapálí cigaretu, jednou uvaří čaj a poslechne si naprosto zbytečný hlas z reproduktorů. Jinak však stále sedí a sedí. Hlavní představitel a téma jsou však natolik dobré, že tento nedostatek upozadí. Není však závhodno ho zcela opomenout.

Až filmově precizní prolínání dvou časových linek, ve velmi půvabně rozanimovaných kulisách jednací síně a ropného vrtu. Je příjemné vidět takhle objektivní a chladně sirové dokumentární divadlo. Jedinou vráskou je za mě ovšem konec, který svým apelem na city neladí do jinak velmi chladného zbytku.

Neurazí ale ani příliš nenadchne. Režíjně skvělé, ať co se týče scénických obrazů, tak inscenačních nápadů. Ale je ale kromě toho inscenace velmi průměrná. Pokud člověk neví co dělat večer, myslím si že zde neprohloupí. Jde to však i lépe.

Divadelní zpracování několika opravdu hezkých povídek, kterému ale chybí něco, co je všechny pořádně poslepuje dramaturgicky dohromady. Příjemná atmosféra rodinného setkání mu to totiž moc nepřináší. Hodinu a půl jsem tak sledoval náhodně za sebou poskládané povídky s velmi kolísavou úrovní herectví, jelikož někdy se to s tou expresí fakt přejání (až na Denisu Barešovou, která mě jako vždy potěšila), vrcholící upečením štrůdlu, což je klišé, kterého bychom se mohli na divadle už pomalu ale jistě zbavit.

Tradičně skvělá scénografie Berty Doubkové doplněná nekončící energií performerstva. Je to zábavné, vtipné ale i tajemné. Loutkové divadlo jak má být. Tmel mě neustále překvapuje, baví a přiměl stát se jejich fanouškem a netrpělivě sledovat co dalšího připraví. Společně s FRAS patří mezi naše loutkové špičky a Berta Doubková by měla být oceňovaná do smrti.

Nebeský opravdu vytvořil na jevišti Stavovského divadla Cokoli chceme. Podobně jako Wernisch je tohle vlastně takový revuistický Shakespearovský večer. Hodně záleží kolik humoru je člověk schopen snést a kolil je na něj moc. Já se na to ale prostě naladil a tak jsem se nechal tou bizarností unášet. Malinoko mi to v něčem připomínalo Kingdom Cum. Člověk holt musí přistoupit na to že Shakesparovo komedie nejsou tak vysoké umění jak bychom mysleli a že to také byly pěkná ptákovina. Inscenaci by sice jistě slušela nějaká klidnější místa ale já si to užil a z divadla odcházel obveselen a spokojen.

Úžasná atmosféra bezmoci a předstírání, že víme co děláme. Nádherný light design, pár fakt povedených obrazů (rozchod Brežněva a Dubčeka, začátek s igelitem konec první půlky a konec) bohužel nezachrání jinak extrémně statický tvar, který se dá shrnout slovy: postavy spolu mluví, chodí sem a tam po jevišti a čtyřikrát se stane něco divadelního. Od autorů jsem zvyklý, že si s materiály hrají více ale bohužel toto je oproti Discolandu a Bohovi v Las Vegas slabý odvar. Herecky ovšem povedený, kdy se mi všichni zdáli hezky posazeni mimo své obvyklé figury. Tematicky však omílá to co už bylo milionkrát řečeno.

Vizuálně a atmosféricky podmanivá inscenace, která mě chytila, nepustila a bavila po celou hodinu a půl svého trvánií. Rozumím všem výtkám, které k ní ostatní uživatelé mají ať jde o nepochopitelnost nebo problematiku sexismu. Já se však v atmosféře, kterou mi Horák nabídl ztratil a nechal se unášet. Je dost možné, že to je tím, že mám prostě tento typ "divného divadla o ničem" rád a jsem schopen mu tím pádem odpustit hodně věcí, jelikož podobných inscenací tohoto typu není na českých jevištích mnoho.

Takhle má vypadat kvalitní současná činohra. Dobří herci, kteří absolutně s rolema splývají, funkční scénografie, která nění přehlcená ale i tak funkční a významotvorná a důležitý text, který aktualizacemi (přeci jen kniha byla vydána v roce 2022 kdy ChatGPT ani Gaza úplně tématy nebyli) neotravuje a svým sdělením promlouvá k nám všem. Moc nevím co dál napsat, protože jsem byl nadšený. Hlavně třeba propojením velmi velkolepé první a intimnější druhé poloviny (i když ostatní uživatelé vás budou přesvědčovat o opaku ale paralela rakoviny hlavního hrdiny a rakoviny západní společnosti je za mě dost očividná). Za mě určitě událost sezóny.

Viděno na repríze Jsem rom vadí?
Extrémně chytrej koncept, který je nápaditej nejen con se týče vizuálna a prací s loutkama ale hlavně co se týče myšlenky reálné praxe, kdy jsem sám účastníky debaty prostě a jednodušše vnímal jinak, protože jsem na ně neviděl.
Takhle se má s divadelností pracovat a jsem rád že projekty jako je tento mají v česku místo a že jsou navštěvované.

Inscenace, která se bohužel topí ve složitosti adaptovaného dramatu, spoléhání na znalost Srdce temnoty a jeho adaptací (skladba The end od The Doors na konci) a ne zcela využitém konceptu imerzivního divadla. Je to škoda, protože nášlap tam je. Bohužel ale silná témata a imerze, spočívající v tom, že jsem se celou dobu točil na židli, abych něco viděl a silné herectví nezachrání jinak vcelku prázdný jevištní tvar. Již zmíněná skladba na konci mi navíc připomněla, že jsem si místo návštěvy divadla mohl pustit mnohonásobně lepší Coppolův film.

Extrémně chytrý scénář propojující absurdní situace z Kafky, Twin Peaks a Becketta (což jsem nerozluštil ale v programu je psáno, že je citováno i z něj), který baví ale i děsí. Myslím si že právě propojení absolutně absurdních fiktivních situací s absolutně absurdními situacemi z českých médií je to co mně inscenaci prodalo. Někdy jsem se až děsil, že se tomu celému směju. Je to důležité ale hlavně je to vtipné. A pokud je člověk fanoušek Twin Peaks najde si tam spoustu drobných vtipů navíc. Všechny protagonistky mě bavily a téma mi prodali. Zároveň smekám klobouk před autorem textu, který je prostě až nečekaně vtipný.

Extrémně silné herecké výkony, které dokonale vykreslují nejednoznačnost postav a bezvýchodnosti situace ve kterén se nachází. Uchvátil mě především Hynek Tajovský, který i přes málo textu dokáže jen svým postavením a pohyby vyjádřit mnohé. Zároveň scénář otevírá mnoho témat která jsou nosná a důležitá. ALE. Opravdu jsme potřebovali tak patetický konec? Celou dobu mě to bavilo, viděl jsem v tom bezvýchodnost ve které happy endy nejsou možné. A ono ejhle happy to end má. A ještě k tomu snad jen o trochu méně patetičtější než ve Facce. Opravdu mě to mrzí protože nášlap tam byl. Také mě mrzí že publikum vedle mě to prokouknout nedokázalo.

Bál jsem se, že se tahle inscenace stane obětí overhypu a já odejdu zklamaný. Opak je pravdou. Jakubu Čermákovi se povedlo původní román z 18. století převést velmi nenásilnou formou do století 21. Návíc se mu nějakým způsobem podařilo mi prodat věci, které jinak na divadle nenávidím jako jsou tiktok tanečky nebo choreografované šermování. Celé to prostě působí strašně svěže a neotřele což je prostě super. Nutno také vyzdvyhnout herecké výkony v čele s Filipem Jášou a Karolínou Baranovou. Nikdy bych nevěřil, že je možné převést epistolární román do extrémně obrazotvorného tvaru, který značnou část vypráví bez mluvení.

I když inscenační tým tvar nazývá diptychem, já bych ho spíše nazval dvěmi představeními oddělenými přestávkou. Chybí mu větší dramaturgické spojení obou her, což způsobuje tonální rozpolcenost inscenace. I přes tento dramaturgický nedostatek však musím uznat, že Pařízek je opravdu zručným režisérem. Výtvarná stránka celého tvaru a herecké výkony všech představitelů (zejména však monology Pechláta, Majera a Míčové) zapříčinili, že jsem si i tak dvě a půl hodiny putování valkou tzničenými životy užil. I když se jedná o nejslabší z pomyslné "Ukrajinské trilogie" furt musím uznat že se jedná o skvělou inscenaci.

Standardně dobrá iscenace, jak je u Zábradlí zvykem. Celé to především vyniká skvělým tématem (které však nejspíš hlavně nese Vinterbergův scénář) a hereckými výkony v čele s Annou Kameníkovou, jejíž projev mě po celou dobu mrazil a uchvacoval. Kameníková tuto sezónu ukazuje, že patří mezi tuzemské herecké špičky. Přemýšlel jsem však, jestli by nemělo Zábradlí více experimentovat a nesázet na jistotu. Hon mi totiž neustále připomínal inscenace, které jsem Na zábradlí už viděl a používal principy, které jsou Na zábradlí standartem. Je to dobré a účinné, ale bojím se, že se za další dvě inscenace velmi rychle ohraje.

Ukrajinský epos Dušana D. Pařízka, kterému se v sice velmi dlouhé ale opodstatněné stopáži daří na několika příbězích charakterizovat podstatu ukrajinského národa. Scénografické řešení tvaru může na první pohled působit až příliš jednodušše, v průběhu představení se však začnou zjevovat všemožné u Pařízka tradiční i netradiční nápady, které mi neustále drželi pozornost na jevišti. Herci během cca. tří hodin vystřídají několik různých poloh a u všech bez výjimky jde o jak nadprůměrné výkony tak často i zbytečné pitvoření, což se však ve stopáži rozpustí. Pařízek tak nabízí mega tvar, který mě po celou dobu zásoboval jak myšlenkami tak zábavou.