Jakub Vladimír

Původní drama Petera Weisse je velmi komplikovaný text, ve kterém jsem se už při jeho čtení velmi ztrácel. Byl jsem tak zvědavý, jak bude vypadat na jevišti. Tam se bohužel minul záměr s účinkem, kdy kombinace neustálého děje všude na jevišti v kombinaci se složitými filosofickými rozmluvami vytváří tvar, který mě už po půl hodině extrémně přehltil všemi možnými věmy. Inscenaci se však daří vytvořit velmi dusnou atmosféru psychiatrické léčebny, ze které mě po konci mrazilo. Navíc jsou všichni herci extrémně dobří bez výjimky a nemohu se dočkat, co dalšího v DISKu od nich uvidím. Režie a dramaturgie si však vzala moc velké břemeno.

Poutavá pohádka pro děti i dospělé tematizující zánik a zrod něčeho. Dva odhodlaní herci nás vemou do snového světa plného vším možným i nemožným. Co jsem vnímal jako problém je jistá přehlcenost všemi možnými nápady, loutkami a prvkami, kterých na mě na konci představení bylo zkrátka moc a uvítal bych větší zaměřenost na menší počet objektů. Jinak jde o nádhernou prohlídku fascinujícím světem, který zkrátka a jednoduše vypadá a zní fantasticky a do jisté míry mě vracel do momentů, kdy jsem na počítači hrával hry od Amanita Design.

Šílený divadelní rituál plný skvělého sound designu, vynikající scénografie (v čele s neustále přítoumnou figurínou z větví zavěšenou nad jevištěm) a precizně nazkoušenými pohyby. Něco co se nevidí na jevišti často, ale mělo by. Takováto bezprecedentní svoboda a kreativita je naprosto strhující, i když občas lehce nudí. Což je ovšem vyváženo tím, že po oněch prázdných místech vždy následuje něco neotřelé a fascinující.

Velmi pěkné překvapení, na které jsem šel vlastně dost naslepo. One man kabaret o všech možných iluzích, které divadelní jazyk nabízí. Za mě je konec moc dlouhý a táhlý, ale jinak Vojta Švejda baví po celých 70 minut, které v sále Alfreda ve dvoře divák stráví.

Za mě velké zklamání a promarněná šance. Dobré herecké výkony (aspoň tedy některé), nápaditou scénografii a povedené hudební aranže podkopává nulová práce s původním textem, který působí, že je téměř bez úpravy a jakékoli nápaditosti vhozen na jeviště. Nepomáhají tomu ani našlápnuté ale nijak dál nerozvinuté nápady jako očividné stylizování pana Bidermana do Trumpa, které se nikam dál kromě fyzické podobnosti a sloganu make fire burn again nerozvíjí a podobnost se sitcom se také nikam dál neposouvá.
Text je aktuální, to ano. Je však potřeba nějaký autorský zásah a ne pouze víra v to, že je text nadčasový a o vše se postará sám.

Pro mě trochu slabší text povznesený nadprůměrným a nádherným herectvím Jaroslava Aidlera, jehož projev propojující výrazná gesta s příjemnou mluvou vás chytí a nepustí. Právě jeho výkon a přítomnost (která neskončí po finálním potlesku ale přetrvává i v divadelním baru) je věc, kvůli které se vyplatí si ten výlet do Ústí udělat.

Nevyužitý potenciál tématu, které toho nabízí opravdu mnoho. Ve finále se však inscenace skládá z pár (povedených) scén na téma šipek a jinak velkého počtu prázdného jeviště, hluchých míst a přestaveb.
Je to škoda, protože jsem byl na DART!T!S hodně zvědavý. Odešel jsem však jen se zklamáním a představami, v čem mohl být celý tvar lepší.

Mé první seznámení s Ibsenovou Hedou Gablerovou a musím říct že velmi povedené. Samozřejmě nemohu posoudit, do jaké míry mě bavila pouze hra a do jaké míry to převálcovalo její jevištní zpracování ale já se bavil. Celou dobu mě inscenací táhly úžasná scénografie a vynikající Pavla Beretová, která mě svým apatickým herectvím chytila a nepustila. Zesoučasnění mi nevadilo a musím říct, že bych se bez něj možná tolik nebavil. Celý tvar mi i několik dní po zhlédnutí neustále živě existuje v hlavě (hlavně díky fantastickému konci) a musím říct že Heda Gablerová určitě patří mezi ty inscenace Národního divadla na které stojí za to zajít.

Divadlo je další realita, třetí pilulka, kterou si měl Neo v Matrixu dát. Takto začíná nová inscenace KALDu a ve vteřině diváka přesouvá do nelineárního tvaru beze smyslu, kde se míchá všechno od osobních vypovědí herců, příběhu Ježíše Krista, variaci na příběh o Kulatém stolu, Ginsbergovo Kvílení, filosofických promluvách o ničem nebo storieček Sergeie Barracudy. Zní to jako nesmyslný miš maš ale funguje to. Ve chvíli kdy jsem ve všem přestal hledat smysl, usadil se do (v DISKu nepohodlné) sedačky a jen se nechal unášet pohltilo mě to. Jsem rád že na půdě DISKu vzniklo něco tak svobodného a neotřelého (což není v DISKu pravidlo).

Neurazí, ale vlastně ničím ani nijak moc nenadchne. Rozhodně nelituji, že jsem do státní opery zašel. Za mě jde o docela kvalitně strávený čas (minimálně pak druhá polovina). Bohužel je to celé poněkud zmatené a většina povídek (konkrétně až na V. a VI.) nemají začátek prostředek a konec. Zachraňují to dobré herecké výkony (hlavním překvapením večera je za mě určitě Kateřina Měchurová) a nádherná scénografie. Pokud člověku nevadí, že se po většinu času bude spíše dívat na skvělou výpravu než vnímat děj, neodejde nespokojen. Ani to zesoučasnění slovníku ve IV. básni tolik nevadí.

Nuda, ironie, napětí, matematická přesnost, hra s divadelností, zvrat v očekávání.
To vše pro mě znamená Vrčení. Divadelní zážitek na který dlouho nezapomenu. Já prostě miluju divadlo o ničem a tohle bylo tak moc o ničem, až to bylo o něčem.
Nenudil jsem se ani sekundu, díky vynikajícímu a propočítanému herectví všech tří představitelů. Zaroveň jsem si užíval fakt, že mám před sebou vlastně dvě představení. To co se děje na jevišti a to co se děje v hledišti. Sledovat totiž nechápavé, znuděné ale i naprosto nadšené pohledy diváků (zvlášť ve scénách, kdy herci opustí jeviště) bylo něco.

Scénografie, předloha, téma a Kryštof Bartoš. Tyto 4 prvky si na začátku inscenaci naloží na záda a celou dobu ji nesou. A velmi úctyhodně.Nejnovější počín DNz adaptuje román bulharského spisovatele Gospodinova, který je očividně skvěle napsaný a tak je skvělým základem celé inscneace. K mému velikému překvapení se vlastně jedná o one man show (minimálně ze dvou třein, z části o referendech zmizí) Kryštofa Bartoše. To ničemu nevadí, protože Bartoš zde předvádí snad jeden ze svých nejlepších dosavadních výkonů. To jde však na úkor pořádných hereckých akcí ostatních herců, s kterých se rázem stanou ilustrace Bartošova příběhu a ne postavy.

Velmi razantní zásah do původního textu, který absolutně interpretuje všechny motivy, nacházející se v původním textu a doplňuje je o propoujení s filmem Nekonečný příběh. Mojí největší výhodou bylo, že jsem Ibsenův text před příjezdem do Brna přečetl, díky čemuž jsem byl naprosto obeznámen s příběhem a v ničem jsem se neztrácel. To si ovšem myslím že není případ ostatních diváků, kteří budou odhcázet zmatení. Je zde vidět velká dramaturgická práce (skvělá mimochodem), ktertá se ovšem nepotkává s tím co se děje na jevišti, jelikož je vidět, že je celý tvar pro herce náročnýl.

Mayenburgův Ošklivec je geniální text. Je poté těžké z něj vlastně vytvořit špatnou inscenaci. Ošklivec divadla Fénix, složený výhradně ze studentů třetího ročníku činohry na DAMU však díky extrémně silným hereckým výkonům na originálním textů staví a předbíhají ho. Právě herecké výkony jsou část inscenace, které ji absolutně táhnou kupředu a předbíhají cokoliv jiného co je její součástí (jako byla například projekce, která na mé repríze nefungovala, ale vůbec ničemu to nevadilo, protože herci to zvládli bravůrně). Díky této inscenaci se nemohu dočkat, až tento ročníku poputuje do DISKu a obecně na jejich budoucí kariéru.

Nádherně utvořená jevištní báseň, která pomocí obrazů vytvořených nádhernou scénografií a bravůrným přednesům (hlavně Beretová s Vančurou) vhodí diváka do tranzu, ve kterém se unáší na vlnách veršů T. S. Eliota. Proč do toho ale musí furt kecat Vladimír Javorský s Markem Danielem? KDyž si totiž odmyslím linku s donem Quijotem, vychází mi nádherný zážitek. Ten byl však přerušován "komickými" výstupy, které fungují jako odlehčení nebo dovysvětlení (Vysvětlení Teirésia jak pro mentálně slabší). Naštěstí ten základní tvar, text a herci jsou natolik skvělí, že mi ten Quijote nekazí celkový dojem z představení.

Inscenace, která působí jako epilog. Všechno důležité a zajímavé se už stalo. Hlavní postavy (s největší pravděpodobností členové kapely Burgán) už vše zažili a my je sledujeme v nějaké fázi zašlé slávy, kdy se jen jako prázdné plastové schránky cyklí v jednoduchých úkonech. Nebavilo mě to. Vůbec mě to nebavilo. Ale líbilo se mi to. Asi to úplně nedokážu přesně pojmenovat, ale nějaká takováto prázdnota a melancholie mi imponuje. Je to prostě divný divadlo. A divný divadlo je dobrý. Zároveň jakási posedlost starší technologií, která je v inscenaci přítomná je mi sympatická. Doba kdy byl svět v pořádku, je pryč.

Faulerové Smrtholku miluju. Zamiloval jsem se do jejích postav, děje, postmoderního stylu a přečetl jsem ji jedním dechem. A to je asi ten největší problém, který s inscenací v Rubínu mám. Neustále jsem se totiž přistihoval, že musím porovnávat svůj čtenářský zážitek s tím, co vidím na jevišti. "Takhle nevypadala, takhle to nebylo, tohle znělo jinak, mělo tam být ještě toto", byly myšlenky, které mi neustále proudily hlavou. Režíjně je to zvládnuté dobře. Střihovitost i civilní herectví 3 představitelů (hlavně paní Krausové) funguje. Ale dramaturgicky to prostě postrádá to gró, které knižní předloha nabízí.

75%
Asi prostě miluju divadlo beze smyslu a s minimem význámů. Podobně jako u Za rohem svět prostě sedlo takové to nic nedělání, ne příliš velké snaha přenášet nějakou myšlenku, ale jen pouhé hraní si s divadlem. Vypadá to hezky, zní to hezky, uvede to člověka do nějakého meditativního stavu a ještě k tomu to netrvá dlouho. Asi se stanu pravidělným návštěvníkem Alfréda ve dvoře.

65%
Zábavná inscenace, která však pro mne (na rozdíl od Franze a Kavky) nemá nějaký větší přesah. Samozřejmě je možné, že celek vnímám zcela jako dospělý člověk a nevnímám tu skutečnost, že inscenace není určená mně, ale dětem. O tom však subjektivní názory jsou. Musím však ocenit velmi zábavné herectví (převážně Davida Petrželku, který krásně vytrhává diváka z pohádkového klišé), scénografii a nádhernou hudbu, u které jsem musel po celou dobu kývat hlavou do rytmu. ¨
Je možné, že jsem od toho čekal víc. Má ale člověk očekávat od něco jiného než naprostou koninu od něčeho, co se doslova jmenuje Konina?

"Nejsme věřící, ale co by kdyby." Věta, která shrnuje jak hlavní téma inscenace, tak typický rys české společnosti, o kterém mluví. Chytré podtrhávání důležitých témat pomocí (pro mě) nerušivých anket s důchodci a dětmi. Dobrá scénografie, ve které konečně Mikulášek opouští pokojíčky a malé prostory a rozšiřuje se na celou plochu jeviště ND. Velmi svěží a funkční tvar, který na Národním divadle smysl a místo má, který navíc mluví o exttrémně zajímavém a důležitém tématu ateismu a nábožentsví v Čechách.

Jsem fanouškem Williama S. Burroughese. A to je u této inscenace asi velká výhoda. Inscenace totiž spojuje příběh Čarostřelce a právě Burroughse a divák neseznámený s kontextem se v celkem komplexní dějové struktuře může ztratit. To mě přivádí k otázce, pro koho vlastně iscnenace je? Pro obyčejného fanouška muzikálů (jak napovídá klišovitý konec) nebo pro poučeného diváka (viz. komplexní dramaturgie). Pro oba ale vlastně ani pro nikoho.
Naštěstí je ale celý tvar plný skvělé scénografie, výborné choreografie, chvalihodného přearanžování původní hudby a dobrých hereckých výkonů v čele s pro mě překvapivou a podvyužitou Danielou Špinar.

Asi jsem zjistil, že prostě miluji koncept takovýchto recitačně hudebních pásem. Vynikající spojení melancholie a nějakého pocitu veselosti, se kterou jsem paradoxně ze sálu pdcházel. Geniální texty spojené úžasnou hudbou a velmi dobře zrežírovaným recitálem. Inscenace je sice v prvních patnácti minutách poněkud rozpačitá, ale někdy v polovině první povídko cosi klapne a já si to až do konce extrémně užíval. Určitě stojí za navštívení snad už jen kvůli fantastické hudbě Matěje Šímy.

Citové vydírání na jevišti ve 100 minutách. Neodcházel jsem rozčílený ale ani uspokojený. Divák, co ono vydírání prokoukne během prvních 15 minut pak nemůže být uspokojen a jakkoli se na příběh navázat. Vydírání v podobě přiblížených live cinema částí ze kterých slzy tečou až na diváka je dokonáno neuvěřitelně nevkusným a kýčovitým koncem u kterého jsem se na celý sál nahlas smál, protože jsem nevěřil vlastním očím.
Nejsem rozhořčen a musím uznat že cíl vydrat z diváka emoce se povede (jak je vidno v jiných recenzích), ale když to prokouknete, nemůžete si to užít a odejdete zklamaní až podvedení.