Jakub Vladimír

Tradičně skvělá scénografie Berty Doubkové doplněná nekončící energií performerstva. Je to zábavné, vtipné ale i tajemné. Loutkové divadlo jak má být. Tmel mě neustále překvapuje, baví a přiměl stát se jejich fanouškem a netrpělivě sledovat co dalšího připraví. Společně s FRAS patří mezi naše loutkové špičky a Berta Doubková by měla být oceňovaná do smrti.

Nebeský opravdu vytvořil na jevišti Stavovského divadla Cokoli chceme. Podobně jako Wernisch je tohle vlastně takový revuistický Shakespearovský večer. Hodně záleží kolik humoru je člověk schopen snést a kolil je na něj moc. Já se na to ale prostě naladil a tak jsem se nechal tou bizarností unášet. Malinoko mi to v něčem připomínalo Kingdom Cum. Člověk holt musí přistoupit na to že Shakesparovo komedie nejsou tak vysoké umění jak bychom mysleli a že to také byly pěkná ptákovina. Inscenaci by sice jistě slušela nějaká klidnější místa ale já si to užil a z divadla odcházel obveselen a spokojen.

Úžasná atmosféra bezmoci a předstírání, že víme co děláme. Nádherný light design, pár fakt povedených obrazů (rozchod Brežněva a Dubčeka, začátek s igelitem konec první půlky a konec) bohužel nezachrání jinak extrémně statický tvar, který se dá shrnout slovy: postavy spolu mluví, chodí sem a tam po jevišti a čtyřikrát se stane něco divadelního. Od autorů jsem zvyklý, že si s materiály hrají více ale bohužel toto je oproti Discolandu a Bohovi v Las Vegas slabý odvar. Herecky ovšem povedený, kdy se mi všichni zdáli hezky posazeni mimo své obvyklé figury. Tematicky však omílá to co už bylo milionkrát řečeno.

Vizuálně a atmosféricky podmanivá inscenace, která mě chytila, nepustila a bavila po celou hodinu a půl svého trvánií. Rozumím všem výtkám, které k ní ostatní uživatelé mají ať jde o nepochopitelnost nebo problematiku sexismu. Já se však v atmosféře, kterou mi Horák nabídl ztratil a nechal se unášet. Je dost možné, že to je tím, že mám prostě tento typ "divného divadla o ničem" rád a jsem schopen mu tím pádem odpustit hodně věcí, jelikož podobných inscenací tohoto typu není na českých jevištích mnoho.

Takhle má vypadat kvalitní současná činohra. Dobří herci, kteří absolutně s rolema splývají, funkční scénografie, která nění přehlcená ale i tak funkční a významotvorná a důležitý text, který aktualizacemi (přeci jen kniha byla vydána v roce 2022 kdy ChatGPT ani Gaza úplně tématy nebyli) neotravuje a svým sdělením promlouvá k nám všem. Moc nevím co dál napsat, protože jsem byl nadšený. Hlavně třeba propojením velmi velkolepé první a intimnější druhé poloviny (i když ostatní uživatelé vás budou přesvědčovat o opaku ale paralela rakoviny hlavního hrdiny a rakoviny západní společnosti je za mě dost očividná). Za mě určitě událost sezóny.

Viděno na repríze Jsem rom vadí?
Extrémně chytrej koncept, který je nápaditej nejen con se týče vizuálna a prací s loutkama ale hlavně co se týče myšlenky reálné praxe, kdy jsem sám účastníky debaty prostě a jednodušše vnímal jinak, protože jsem na ně neviděl.
Takhle se má s divadelností pracovat a jsem rád že projekty jako je tento mají v česku místo a že jsou navštěvované.

Inscenace, která se bohužel topí ve složitosti adaptovaného dramatu, spoléhání na znalost Srdce temnoty a jeho adaptací (skladba The end od The Doors na konci) a ne zcela využitém konceptu imerzivního divadla. Je to škoda, protože nášlap tam je. Bohužel ale silná témata a imerze, spočívající v tom, že jsem se celou dobu točil na židli, abych něco viděl a silné herectví nezachrání jinak vcelku prázdný jevištní tvar. Již zmíněná skladba na konci mi navíc připomněla, že jsem si místo návštěvy divadla mohl pustit mnohonásobně lepší Coppolův film.

Extrémně chytrý scénář propojující absurdní situace z Kafky, Twin Peaks a Becketta (což jsem nerozluštil ale v programu je psáno, že je citováno i z něj), který baví ale i děsí. Myslím si že právě propojení absolutně absurdních fiktivních situací s absolutně absurdními situacemi z českých médií je to co mně inscenaci prodalo. Někdy jsem se až děsil, že se tomu celému směju. Je to důležité ale hlavně je to vtipné. A pokud je člověk fanoušek Twin Peaks najde si tam spoustu drobných vtipů navíc. Všechny protagonistky mě bavily a téma mi prodali. Zároveň smekám klobouk před autorem textu, který je prostě až nečekaně vtipný.

Extrémně silné herecké výkony, které dokonale vykreslují nejednoznačnost postav a bezvýchodnosti situace ve kterén se nachází. Uchvátil mě především Hynek Tajovský, který i přes málo textu dokáže jen svým postavením a pohyby vyjádřit mnohé. Zároveň scénář otevírá mnoho témat která jsou nosná a důležitá. ALE. Opravdu jsme potřebovali tak patetický konec? Celou dobu mě to bavilo, viděl jsem v tom bezvýchodnost ve které happy endy nejsou možné. A ono ejhle happy to end má. A ještě k tomu snad jen o trochu méně patetičtější než ve Facce. Opravdu mě to mrzí protože nášlap tam byl. Také mě mrzí že publikum vedle mě to prokouknout nedokázalo.

Bál jsem se, že se tahle inscenace stane obětí overhypu a já odejdu zklamaný. Opak je pravdou. Jakubu Čermákovi se povedlo původní román z 18. století převést velmi nenásilnou formou do století 21. Návíc se mu nějakým způsobem podařilo mi prodat věci, které jinak na divadle nenávidím jako jsou tiktok tanečky nebo choreografované šermování. Celé to prostě působí strašně svěže a neotřele což je prostě super. Nutno také vyzdvyhnout herecké výkony v čele s Filipem Jášou a Karolínou Baranovou. Nikdy bych nevěřil, že je možné převést epistolární román do extrémně obrazotvorného tvaru, který značnou část vypráví bez mluvení.

I když inscenační tým tvar nazývá diptychem, já bych ho spíše nazval dvěmi představeními oddělenými přestávkou. Chybí mu větší dramaturgické spojení obou her, což způsobuje tonální rozpolcenost inscenace. I přes tento dramaturgický nedostatek však musím uznat, že Pařízek je opravdu zručným režisérem. Výtvarná stránka celého tvaru a herecké výkony všech představitelů (zejména však monology Pechláta, Majera a Míčové) zapříčinili, že jsem si i tak dvě a půl hodiny putování valkou tzničenými životy užil. I když se jedná o nejslabší z pomyslné "Ukrajinské trilogie" furt musím uznat že se jedná o skvělou inscenaci.

Standardně dobrá iscenace, jak je u Zábradlí zvykem. Celé to především vyniká skvělým tématem (které však nejspíš hlavně nese Vinterbergův scénář) a hereckými výkony v čele s Annou Kameníkovou, jejíž projev mě po celou dobu mrazil a uchvacoval. Kameníková tuto sezónu ukazuje, že patří mezi tuzemské herecké špičky. Přemýšlel jsem však, jestli by nemělo Zábradlí více experimentovat a nesázet na jistotu. Hon mi totiž neustále připomínal inscenace, které jsem Na zábradlí už viděl a používal principy, které jsou Na zábradlí standartem. Je to dobré a účinné, ale bojím se, že se za další dvě inscenace velmi rychle ohraje.

Ukrajinský epos Dušana D. Pařízka, kterému se v sice velmi dlouhé ale opodstatněné stopáži daří na několika příbězích charakterizovat podstatu ukrajinského národa. Scénografické řešení tvaru může na první pohled působit až příliš jednodušše, v průběhu představení se však začnou zjevovat všemožné u Pařízka tradiční i netradiční nápady, které mi neustále drželi pozornost na jevišti. Herci během cca. tří hodin vystřídají několik různých poloh a u všech bez výjimky jde o jak nadprůměrné výkony tak často i zbytečné pitvoření, což se však ve stopáži rozpustí. Pařízek tak nabízí mega tvar, který mě po celou dobu zásoboval jak myšlenkami tak zábavou.

Původní drama Petera Weisse je velmi komplikovaný text, ve kterém jsem se už při jeho čtení velmi ztrácel. Byl jsem tak zvědavý, jak bude vypadat na jevišti. Tam se bohužel minul záměr s účinkem, kdy kombinace neustálého děje všude na jevišti v kombinaci se složitými filosofickými rozmluvami vytváří tvar, který mě už po půl hodině extrémně přehltil všemi možnými věmy. Inscenaci se však daří vytvořit velmi dusnou atmosféru psychiatrické léčebny, ze které mě po konci mrazilo. Navíc jsou všichni herci extrémně dobří bez výjimky a nemohu se dočkat, co dalšího v DISKu od nich uvidím. Režie a dramaturgie si však vzala moc velké břemeno.

Poutavá pohádka pro děti i dospělé tematizující zánik a zrod něčeho. Dva odhodlaní herci nás vemou do snového světa plného vším možným i nemožným. Co jsem vnímal jako problém je jistá přehlcenost všemi možnými nápady, loutkami a prvkami, kterých na mě na konci představení bylo zkrátka moc a uvítal bych větší zaměřenost na menší počet objektů. Jinak jde o nádhernou prohlídku fascinujícím světem, který zkrátka a jednoduše vypadá a zní fantasticky a do jisté míry mě vracel do momentů, kdy jsem na počítači hrával hry od Amanita Design.

Šílený divadelní rituál plný skvělého sound designu, vynikající scénografie (v čele s neustále přítoumnou figurínou z větví zavěšenou nad jevištěm) a precizně nazkoušenými pohyby. Něco co se nevidí na jevišti často, ale mělo by. Takováto bezprecedentní svoboda a kreativita je naprosto strhující, i když občas lehce nudí. Což je ovšem vyváženo tím, že po oněch prázdných místech vždy následuje něco neotřelé a fascinující.

Velmi pěkné překvapení, na které jsem šel vlastně dost naslepo. One man kabaret o všech možných iluzích, které divadelní jazyk nabízí. Za mě je konec moc dlouhý a táhlý, ale jinak Vojta Švejda baví po celých 70 minut, které v sále Alfreda ve dvoře divák stráví.

Za mě velké zklamání a promarněná šance. Dobré herecké výkony (aspoň tedy některé), nápaditou scénografii a povedené hudební aranže podkopává nulová práce s původním textem, který působí, že je téměř bez úpravy a jakékoli nápaditosti vhozen na jeviště. Nepomáhají tomu ani našlápnuté ale nijak dál nerozvinuté nápady jako očividné stylizování pana Bidermana do Trumpa, které se nikam dál kromě fyzické podobnosti a sloganu make fire burn again nerozvíjí a podobnost se sitcom se také nikam dál neposouvá.
Text je aktuální, to ano. Je však potřeba nějaký autorský zásah a ne pouze víra v to, že je text nadčasový a o vše se postará sám.

Pro mě trochu slabší text povznesený nadprůměrným a nádherným herectvím Jaroslava Aidlera, jehož projev propojující výrazná gesta s příjemnou mluvou vás chytí a nepustí. Právě jeho výkon a přítomnost (která neskončí po finálním potlesku ale přetrvává i v divadelním baru) je věc, kvůli které se vyplatí si ten výlet do Ústí udělat.

Nevyužitý potenciál tématu, které toho nabízí opravdu mnoho. Ve finále se však inscenace skládá z pár (povedených) scén na téma šipek a jinak velkého počtu prázdného jeviště, hluchých míst a přestaveb.
Je to škoda, protože jsem byl na DART!T!S hodně zvědavý. Odešel jsem však jen se zklamáním a představami, v čem mohl být celý tvar lepší.