Karolina Such

Na začátku je inscenace zábavná, když si utahuje z filmového prostředí, poté má asi být závažnou, a to příliš režisérovi Jiřímu Havelkovi nevychází. Schází psychologie postav, větší uvěřitelnost konání postav. (Nebo naopak větší vykloubenost, kdy je vše jedno.) Dobré jsou ale všichni herci, v čele s Martou Dancingerovou. Na mysl se ale vkrádá otázka, proč se v ČK neinscenovala Heda Gablerová od Ibsena.

Spitfire Company je na pořádném uměleckém sešupu. Tato inscenace rozhodně není rodinná a poetická, spíš se jedná o kýč, kde nefunguje souhra herců a loutek, patos rámce je už v českém divadle nadužívaný, scénář zmatený.

Další zklamání ve Studiu Hrdinů. Nápad by vystačil na půl hodiny, navíc jsme pohyblivé koule viděli v české progresivním divadle opravdu nepočítaně. Ani nabubřelá anotace nezakryje inscenační bezradnost.

Tohle se opravdu nepovedlo. Divadelně banální obrazy, až k uzoufání nudné obrazy o lovcích a ženách, které nemluví. Takhle by kritika poměrů opravdu neměla vypadat. Je to přímočaré a primitivní.

Inscenace, ve které režisér Michal Dočekal nedává divákům prostor na zamyšlení a prožití Ježkova příběhu. Ze všeho nejvíc to je estráda s písničkami a nepovedenými vtipy. Hlavním problémem je asi hra Simony Petrů, která nejde do hloubky, jsou v ní jen informace, které najdete rychlým vyhledáním na internetu. Nelíbily se mi ani kostýmy Zuzany Krejzkové, přispěly k pocitu, že se všichni snaží o moderní inscenaci, ale nejde jim to. Muzikálně dobrý je Radek Melša, Tomáš Havlínek a Aleš Bílík jsou jen průměrní, Nina Horáková je krásná a herecký nadaná, příště snad bude mít víc prostoru.

Tento text a jeho autorka jsou opravdu objev! Fajn scéna Jána Tereby. Celkový dojem ale trochu kazila ne příliš kreativní (občas křečovitá) režie Kashy Jandáčkové a slabší herectví, jen Anna Kameníková hrála slušně.

Rekapitulující inscenace na rozloučenou. Není nijak zázračná, ale je emotivní, upřímná, má nadhled. Skvělý Miloslav König!

Trochu jsem se bála jít na ekologickou inscenaci do pražského divadla, ale tato od režisérky Lucie Ferenzové a dramaturgyně Dagmar Fričové se docela povedla. Text je vtipný, Jana Kozubková, Tereza Hofová a Halka Třešňáková hrají s nadhledem. Bavily mě scény s rybami, i když vizuální stránka mírně pokulhávala. Ale takových představení je potřeba více.

Tato Paní Bovaryová je podle mě antifeministická, prázdná a mě osobně urážela. Samozřejmě Emu Bovaryovou už Flaubert neobdařil moc dobrými vlastnostmi a její chování je hloupé, ale režisér Tomáš Loužný z ní neudělal o moc chytřejší a pochopitelnější postavu. Možná dokonce naopak. Scénograf Dragan Stojčevski ještě příšernými a dost nevkusnými dekoracemi perel a střevíců tu ženskou povrchnost potvrdil. Ani herecky mě nikdo moc nezaujal, jsou to prázdné výkony, protože postavy jsou jen povrchní.

Inscenace k nepřežití, tak banální text o Československu by neměl být uveden na profesionální scéně. Opravdu jsem se při sledování styděla, co jsou schopny Tereza Krčálová a Romana Maliti Štorková sepsat a nekompaktně poskládat, kolik klišé a jak polopaticky divákům předložily. Tanečky a plytkost televizních show v režii Ivety Ditte Jurčové už jen marnost tohoto představení rámovaly.

Inscenace Petra Haška mě vyloženě nebavila. Sice se tady rvou do diváků nahota, výkaly, řev, emoce, ale příběh je nezajímavý, neaktuální, nedobře napsaný (nebo dramatizovaný). Kostýmy Veroniky Traburové pokládám za vyloženě nevkusné. Herecky silný byl Vojtěch Franců, ale místy taky zbytečně expresivní, ostatně jako všechno inscenaci.

Inscenace režiséra Mariána Amslera mi připadala až moc seriózní vzhledem k Woolfové románu a látce. Místy je to jen líbivé a popisné. Od Komedie a dramaturgyně Lenky Dombrovské jsem čekala větší razanci v textu, asi tak jako je to v poslední scéně inscenace. Překvapivě málo punková je i hudba Berlin Manson. Orlando Vojtěcha Franců je ale opravdu skvělý. Herecky slabší a neuvěřitelní jsou Tomáš Krutina a Eva Salzmannová.

Hodně špatná inscenace. Režisér Jan Horák zde zbytečně tlačí na pilu a vytváří kýčovité scény se zcela prázdným sdělením (Rusové sice mají hrdost, jsou heroičtí, ale taky jsou pěkně násilničtí a vidíme to i dnes), herci přehrávají a pitvoří se (především Jiří Svoboda a Natálie Řehořová jsou k nepřežití). Více tajemství a méně "ruského klišé" by bylo dobré uplatnit i ve vizuální stránce.

V inscenaci Vlada Troitského je až moc patosu, považuji ji za dost nemoderní, a to hudebně i výtvarně. Neznám románovou předlohu, ale nechápu, jak inscenace mohla mít dvě dramaturgyně Simonu Petrů a Annu Turlo, když nedává valný smysl, textu je málo, není srozumitelný a propojený. Herecky (až na Oresta Pastucha a Veroniku Janků) a tanečně je to slušné, hudebně moc ne.

Moc krásná inscenace, skvělé výkony Jana Kolaříka a Markéty Matulové. Hodně smutku a poezie i naděje! Trošku zdlouhavé bylo představení v druhé části, ale zažila jsem opravdovou radost z divadla. Režisérka Anna Davidová opět předvedla, že umí vytvořit niternou inscenaci.

Byla to pro mě nesrozumitelná kopa náhodně pospojovaných režijně-scénografických nápadů, které neměly žádnou hloubku, žádnou sílu, žádnou poetiku. Příběh Annie Ernaux se mi bohužel nespojil a režie Elišky Říhové mě neoslovila. Zbytečné podle mě bylo obsazení Petra Uhlíka. Ivana Uhlířová se ocitla ve své obvyklé škatulce.

Na mě to také bylo moc hrubé, oplzlé, prvoplánové, a to herecky, vizuálně i režijně. Je to křik Jana Nebeského, pod kterým se ztrácí sdělení a intimita.

Proti hrůzné inscenaci Návrat krále ve Švandově divadle je to sukces roku. Je to existencionální, je to bez pozlátka a laciných vtípků (tyhle vtipy jsou hodně ironické, trapné, dlouhé a rozhodně ne pro všechny), vlastně i bez toho Gotta to je... Není to dokonalé, ale přístup Erbese a Jedináka mi je mnohem bližší než hrubost Čermáka. A moc dobrá je Kateřina Císařová.

Hodně jsem se nudila, místy mi bylo trapně. Herci rozhodně nebyli skvělí, takové utíráni nosu židlí jsem dlouho v pražských divadlech neviděla. Jakub Čermák podle mě neumí pracovat s profesionálními herci a rozhodně není velký intelektuál - soudím podle textu, který si k inscenaci napsal.

Líbilo se mi vedení příběhu - na začátku svatba, na konci pohřeb. A i když byla inscenace zaměřená hlavně na obrazy a živou hudbu, tak z toho dýchala poezie (smutek, intimnost a něžnost). Je to život v kostce - zrod, láska, zodpovědnost a smrt. Ocenila jsem použití pohádky i díla Orbis pictus. Podmanil si mě živý hudební doprovod a hudba Lazara Novkova. A abych nezapomněla - oba herci (Dan Kranich a Jan Strýček) jsou moc charismatičtí!

Inscenace Kamily Polívkové má mnoho slabin a moc režijních pozlátek. Jan Cina je ale opravdu moc dobrý a taková témata jsou v českém divadle potřeba.

Byla jsem ve Stavovském divadle po dlouhé době a dlouho tam zase nepůjdu. Tohle je inscenace z minulého století. Při mnoha scénách mi bylo trapně - především při tom kýčovitém padání listí. Michal Vajdička zkrátka není režisér, který by mi byl blízký. A Dejdar v Národním? To má být vtip?

V této inscenaci nefunguje vůbec nic. Scéna je opravdu ošklivá a hlavně neekologická, vůbec nechápu, jak to mohlo scénografku napadnout a proč jí to někdo dovolil realizovat. Text je zdlouhavý, není jasné, proč je divákům předváděn, co na něm režisérku či dramaturgyni zaujalo, je to jen nudná deklamace. Slušně hraje a zpívá Martina Jindrová, ale v inscenaci Já, Johan/a je mnohem lepší. Ze židle vás zvednou (vzteky) jen amatérské výkony Sáry Affašové, Tomáše Milostného a monotónní hraní Evy Salzmannové. Není divu, že na první repríze byla obsazena asi polovina sálu.

Inscenace mě příliš neoslovila. Dramatizace Mariána Amslera je rozvláčná, na některých místech nejsou dialogy ani příliš přirozené či úderné. Kameru pokládám za nezbytnost "moderního divadla", ale menší technické nedokonalosti a odosobnění "zapojení techniky" deklasují. Jinak tento Mefisto moc moderní není. Je to klasická činohra, ve které hraje dobře jen Robert Mikluš, ostatní tak nějak standardně. A má to opravdu příšernou choreografii, která snahu všech degraduje.

Text opravdu není o česko-ukrajinských vztazích. Je to spíš hříčka z českých dějin, ve které autorka Simona Petrů bez větší hloubky hledá paralely s Ukrajinou. Režisér Orest Pastukh to pak režíruje s obrovským patosem, takže to nakonec není ani vtipné, ani apelativní.