J.anek

Bažina lží, pokrytectví a předsudků obklopuje a dusí svobodnou duši Hester Swanové a my se do ní krok za krokem noříme spolu s ní. A pak už najednou nelze udělat krok zpátky. Bažina už nás má ve své moci.
Scéna Miroslawa Kaczmarka trochu evokuje Island, je nehostinná, nepříjemná, tvrdá - jako Kočičí bažina sama. A způsob, jakým je třeba k Hester přijít, to je tak mimořádný nápad! Taková svízel, a přece je přitahovala všechny, jako přitahuje světlo můry.
Doufejme, že má Tereza Dočkalová na polici dost místa na třetí Thálii. Je živlem, který přitahuje i děsí. Dětskou roli zvádla skvěle Sofia Lily Boor a výborný se mi zdál být Michal Lurie.

Království, které se octne bez chloridu sodného, zachrání učitel Jáchym (vážně to není horník, jak se píše v anotaci, je to tělocvikář). Ale vlastně je zachránkyní spíš moudrá osoba z lesa. A trochu taky Maruška. A je při tom spousta legrace, a to i se zvířátky. Já si oblíbil srnku. Hodně se snídá a za padoucha je po moci toužící rádce. A je to celé moc prima - pro malé i pro velké.

Spišákovo produktivní divadlo (a ne, není to oxymoron) nabízí mimořádně stravitelného a konečně také velmi vtipného Tartuffa. Bezostyšně se tu škrtá a za většinu zcizovacích efektů by se ani sám Bertold nestyděl.
Je to velká zábava, která si krom pokrytectví dělá legraci z divadelní teorie i praxe a třeba i z blahosklonně se chovajících exekutorů. A má kuráž změnit Moli?rův závěr - inu doba se proměnila a na moudré vládce je krutě skoupá.

Terapie Orestem, Orestova terapie.
Na velké ploše jeviště malé nadýchané kousky umělé hmoty - jsou vzpomínkami, kterými se muž stíhaný výčitkami svědomí brodí, kterými se probírá, do kterých se noří. Terapeutka jej nutí, aby si vzpomněl, aby znovu prožil prožité, jenže lidská paměť se mění, je nestálá, nelze se na ni spolehnout. A na lidskou spravedlnost tím méně.
Zdeněk Piškula aktuálně disponuje tělem mladého antického boha, jeho výkon je soustředěný a pohybově zcela mimořádný.
Gabriela Mikulková se zdá být jako terapeutka zbytečně krutá, ale pointa inscenace přináší logické vysvětlení.
A Zuzana Stivínová je báječná jako vždycky.

Soubor Zábradlí je ve špičkové formě a jeho setkání s paní Dallowayovou je víc než šťastné. Moc mě bavilo rozdvojení Petera Walshe - byl nádherným mladíkem i mužem po padesátce zároveň.
Nikdy bych v Paní Dallowayové nečekal tolik humoru - ale byl tak chytrý a jemný, pomáhal - nepřekážel.
Už dlouho jsem nezažil, aby kostýmy hrály tak významnou roli. Celé se to odehrává tady a teď, ale taky klidně v Londýně a před sto lety. Je to časové i nadčasové zároveň. Nechápu, jak to Anna Klimešová a Kateřina Součková dokázaly, ale ta inscenace má duši slavného textu Virginie Woolfové, a přitom je v tu samou chvíli dokonale moderní.

Ve fantazii Kláry Vlasákové se spolu přátelí Jiřina Švorcová a Kamila Moučková. Dva hodnotově diametrálně odlišné světy se setkávají v jedné místnosti a zvládají koexistovat a společně se bránit nebezpečím a výzvám současného světa. A ještě jsou konfrontovány s mladou generací. Všechno se děje v řeči až básnické a báječně vtipně. Vůbec jsem nevěděl, že existuje cosi jako métský salám - ale viděl jsem jej jíst Natálii Drabiščákovou a nutně jej musím ochutnat.

S bezmála sto let starým textem Nathanaela Westa nakládají Kristýna Nebeská a Maxim Bitto s nevšední invencí.
Všichni chceme vědět, jak máme žít. A chceme, aby to byla rada hodně jednoduchá a zábavná a aby nás učinila šťastnými. Nechceme slyšet o bolesti. A nějaká pravda? No ta už nás nezajímá vůbec.
Báječný je především průvodce vší tou mediální manipulací a falší Goran Maiello - tahle neobvyklé jméno stojí za zapamatování. Je sám manipulátorem, bavičem, ďáblem.
Ježíš, Přítelkyně osamělých srdcí či Utěšitelka v souboji s ním nemá šanci, a přece má naše sympatie - i díky Matěji Převrátilovi.
Mimořádně zajímavá inscenace.

Pozvat do Plzně Danielu Špinar je dalším z řady štastných nápadů Pavla Bára a Lumíra Olšovského, kteří jsou zároveň autory českého textu. Napsali jej s citem pro frázování, s citem pro dramatičnost, s citem pro humor.
Všechny dámy jsou báječné. Celé to má tah, šťávu a vtip. Spoustu energie i ve ztišených chvílích.
Pavel Klimenda si s Danielou Špinar nejspíš dobře rozuměli, protoz?e choreografie je náramná - tak přirozená, a přece v některých chvílích dokonale efektní. Je to chytré divadlo, s parádními světly a se zvukem, jaký jsem myslím ve Velkém divadle ještě nezažil.

Tohle čtení Ibsena mě moc bavilo. Je především o hledání sebe sama a svého místa ve světě.
V. Franců je nejspíš předurčen k tomu, aby ve spodním prádle klouzal po šikmých plochách světa. Jeho Peer je mladý kluk, který se chytá každého trendu, ale být svůj se bojí. Dospěje díky Solvejg - ta je sama sebou od začátku. Peera tím děsí i přitahuje.
Z matky ?se je Peerova sestra. Její smrt je jedním z vrcholů inscenace - je nádherně poetická, důstojná, krásná.
Bavila mě snaha mužů moci učinit z Peera influencera či opinion makera.
Síla inscenace je v souhře, v tom, jak působí jako celek. Je to aktuální Ibsen v tom nejlepším slova smyslu.

Na začátku vyskočí Michal Kern jako čertík z krabičky a potom se do ní několikrát vrátí. A ono to úplně stačí. K tomu jeden igelit, jedna prázdná lahev a stovky stran papíru. 100 minutová inscenace trvá pocitově tak 40 minut a každá z nich je naplněná akcí a neuvěřitelnou energií.
Úprava Simona Stephense pro jednoho herce přenáší Strýčka Váňu z Ruska do Anglie (však i tam se pije čaj), z profesora je režisér a některé postavy změnily jména. Podstata ale zůstává a jako monodrama je Váňa snad dokonce přehlednější než klasické inscenace.
To, co Michal Kern a Diana Šoltýsová vytvořili, je originální, chytře promyšlené a vtipné.

Všechno, co se v Brně sešlo, je dobré. Scéna s dárkem uprostřed si pohrává s tradičním barokním jevištěm, které vypadá jako dětské loutkové divadlo - a toho Martin Glaser využívá k dětské stylizaci Truffaldina. Vlastně se všichni chovají trochu jako děti - a přece zcela v tradici commedie dell?arte.
Myslel jsem si, že kostýmy a paruky budou hercům na obtíž, ale ukázalo se, že vůbec ne. Jako bychom sledovali vývoj divadla od 18. století po současnost. Protože tohle divadlo je především současné v tom nejlepším slova smyslu. Viktor Kuzník byl skvělá volba - on je ale skvělá volba vždycky. Je to jeden z největších talentů současného divadla.

Štěpán Pácl vymyslel skvělé obsazení. Zprvu jsem se divil, v duchu inscenační tradice jsem v roli Ivana čekal Čeňka Vaculíka, ale Petr Bláha byl skvělá volba.
Moc mě bavila práce s jazykem, těšilo mě, že si režie vystačí s minimem prostředků - jen tři židle a obraz, který je zdánlivě bílý - a přece celý sál nepřestával hltat každé slovo či gesto.
A zaujalo mě, že se Petr Kubes pohyboval před představením mezi diváky, jako by se s námi seznamoval. Luxusní inscenace. Neokázalá, a přece tak silná.

Pomalý rozjezd je u téhle frašky klasika - budují se základy, na nichž se bude stavět. A po přestávce to má vypuknout. Jenže nevypukne - režisér Lukáš Brutovský nutí herce do velkých gest, jednotlivé situace postrádají logiku, skoro nikdo se nesměje. Občas se něco povede, ale většinou panuje na jevišti chaos, ve kterém se neorientují snad ani herci. Možná se to celé rozklížilo časem.
Poslední část jako zázrakem začne fungovat a kralují jí Jakub Svojanovský a Tomáš David.

Dramatizace se často urputně snaží říct z předlohy co nejvíc a divák se ztrácí ve spleti vztahů. Jindy nabídne skvělou zkratku - jako v případě Karlovy manželky.
Dobrý je nápad se stínidly lamp, nešikovná se mi zdá být umělá tráva - nefunguje skoro nikde a zejména ve vyhlazovacím táboře je matoucí. Oválná plocha je pro mě také jen dekorací bez významu.
Nerozumím používání mikrofonů - jen výjimečně zkreslují hlas, většinou překážejí.
Kovbojské stylizaci rozumím a připadá mi funkční.
A když přemýšlím o poselství inscenace, jsem bezradný. Je o krutosti v nás? O síle přatelství?
Herecky jsou velmi dobří Michal Kraus a Kryštof Dvořáček.

Petr byl geniální, a nedokázal být šťastný. Možná je taková i Daniela Špinar, co já vím. Je to inscenace, kterou se divák musí probolet. A čím víc Petra Lébla znal, tím bolí víc. Vlastně docela chápu, že se Anděl a R. A. nepřišli podívat.
V ringu světa se někdy o lásku bojuje marně a nenaděláte s tím nic. Jestli se nebojíte krásy, která bolí, jděte se podívat.

Králem Klece bláznů je jednoznačně Martin Písařík. Je herecky přesný v každém ohledu a v pohodě zvládá i zpěv. Lumír Olšovský je živel, který nezkrotíš - s noblesou se pohybuje na hraně, občas lehce přeťápne, jenže v zápětí vás dojme k slzám.
Zamrzí herecká nezkušenost Jana Bytela, ale v pohodě ji vyváží jeho mládí a šarm.
Scéna funguje báječně - nápad se stolky v orchestřišti sál Nového divadla nečekaně zútulnil.
Zcela mimořádným Jacobem je Ondřej Baumrukr a nikdo na světě nedokáže říct slovo homosexuál jako Martin Stránský.
Bylo mi moc dobře v La Cage aux Folles.

Inscenace varuje před totalitou, která může nastat rychleji, než si dokážeme představit. Činí tak elegantně, leč zároveň razantně a nesmlouvavě. Vítěz voleb má ústavní většinu, odhodil skrupule a pravidla se mění neuvěřitelnou rychlostí. Zůstat, nebo emigrovat?
Hodně jsem myslel na Příběh služebnice od M. Atwoodové. Že se něco takového u nás nemůže stát? Cha! Populisty a jiné obchodníky s lichou nadějí už u nás volí tolik lidí, že se tomu ani věřit nechce.
Herecké výkony jsou - jak je u Pomezí dobrý zvykem - parádní. A na rozdíl od jiných imerzivních projektů jsem netrpěl nedostatkem informací.

Stovky tváří Marie Štípkové - a každá beze zbytku uvěřitelná. Vlastně to nechápu.
A ta hra je fascinující. Žaluje mizerný, nefunkční systém a činí tak s mimořádnou naléhavostí. Obětem znásilnění se zkrátka apriori nevěří, protože přece stěží najdete větší zábavu, než před soudem znovu a znovu popisovat svoje trauma - to dá rozum. Inscenace Lucie Ferenzové je katarzní. Mám pocit, že mi otevřela oči.

Mlč a usmívej se! To radí jedna slečna druhé, když se ve vlaku setkají s americkým vojákem a neumějí anglicky.
To Hans Böhm, to byl jinačí kabrňák - prověřil naše znalosti němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny, polštiny a tak trochu i latiny.
Dřevo, silné magnety, kufry a dávka fantazie - a všechna krutost Evropy 20. století byla před námi jako na dlani.
Jestli jste ještě neviděli, napravte to. Báječní jsou všichni, Daniel Horečný nejbáječnější.

Kasha Jandáčková a Martina Kinská chytře akcentují to, co je v textu Gabriely Preissové nadčasové. Ženy sice mohou kouřit a troufnou si říct hovno, ale jinak jsou na tom pořád stejně mizerně.
Moc mě bavila karikatura pózérských a od života obyčejných (chudých) lidí zcela odtržených pracháčů.
Báječně funguje scéna i pohybová stylizace herců.
A závěrečný obraz je silný a krásný a řekne víc než slova.

Mezi červnovou předpremiérou Draculy v amfiteátru na Lochotíně a dnešní reprízou v divadle je pořádný rozdíl. Na jevišti žádný zmatek, všechno je najednou přehledné a na svém místě.
A na místě je také říct, že je Jozef Hruškoci báječný Dracula. Pěvecky i herecky. Způsob jakým vyslovuje a intonuje bere dech a zasloužil by nějakou prima cenu.
Báječný je světelný design a moc jsem si oblíbil krvinky. Plzeňský muzikál odvádí skvělou práci - a kdo to nevidí, je slepý.
A Lumír Olšovský zaskočil za Martina Holce s noblesou a gustem. Jak taky jinak.

Bojíme se navazovat vztahy a děsíme se samoty - a tak zatneme zuby a zkoušíme to. Znovu a znovu. A teď to vyjádřete tancem. Pro sedm profesionálů z Dekkadancers celkem hračka. Všechno to tam je - a přece nejsou popisní. A ještě jsou vtipní. Bavila mě práce se světlem. A taky dunivým a uklidňujícím hlasem pronášená mantra sit be still and listened.

Schimmelpfennigova jevištní báseň má na Nové scéně lehkost a hravost, i krutost blížící se tragédie. 15 hlasů, 15 songů, 15 příběhů. Lidé spojení smrtí, která se blíží. Ještě ovšem musí na zem dopadnout šálek kávy.
Mám rád tyhle nedramatické, a přece tak dramatické texty. A je skvělé, že je něco podobného k vidění i v Národním divadle.

Tak tohle se Mariánu Amslerovi a Lence Dombrovské moc povedlo. Má to švih, je to sexy, je to vtipné i poetické, je to současné i nadčasové. Je to Orlando se vším všudy.
A snad už si Praha definitivně všimne, jak skvělý je Vojtěch Franců herec.
Báječně fungují projekce, live cinema i stínohry. A herecky je to tak čisté!
Tvůrci dotahují přemýšlení o pohlaví, genderu a toleranci až do dnešnich dnů - a moc optimističtí být pochopitelně nemohou.
Radovat se z faktu, že jsme na tom zatím líp než Slovensko, je totiž děsivě krátkozraké.

O chlapci krásném jako Američan, ale především o sobě a o nás vypravuje český Pasolini Jakub Čermák. Nemá potřebu soupeřit s filmem, používá ryze divadelní prostředky. Podobně jako ve své Maryše šetří slovy, zato nešetří obrazy. Mluví o našich úzkostech, o samotě, o našich nejistotách, o tom, že život jen konzumujeme, protože nemáme odvahu ho žít.
Drze počítá s vnímavým a zkušeným divákem (a v Dlouhé to nebyli všichni ani náhodou). Nevím tady v Česku o nikom, kdo by tak citlivě a efektně zároveň pracoval s nahotou, tělesností a intimitou. Vynikající jsou projekce, scéna i světla. Každé gesto má svůj smysl.
Divadlo poezie, rituál, krása.