J.anek

Dlouho je to spíš takový sprint od fóru k fóru a od pointy k pointě. Děje se tak nadhledem a hereckou bravurou. Potom příběh z hausbótu, příběh o vztazích a taky trochu o Zemanovi, který dokáže lidem pokazit i sex, poněkud potemní a přestane být povrchní.
Voličům onoho kýblu špíny, který pomalu upadá do zapomenutí, bych tuhle inscenaci rozhodně nedoporučoval, ale všem ostatním ano. Ostatně Zemanovi voliči do divadla nechodí, takže pohoda.
Velkou radost jsem měl z Denisy Barešové - na jevišti DD jí to jde skvěle.

Dost pochybuji, že se v Česku najde herec s hezčíma nohama, než má Petr Vančura. To je nutno konstatovat především.
A potom je nezbytné říct, že má tahle inscenace dost blízko k dokonalosti. Je aktuální, a přece ani v nejmenším nepohrdá antickou předlohou. Respektuje ji maximálně - však patřil Eurípidés k experimentátorům, k hledačům.
Efektní forma netlumí poselství, spíš mu pomáhá proklubat se na svět. Hra o fanatismu a hledání rovnováhy ostatně sotva kdy vyjde z módy.
Obsazení je luxusní, výkony precizní, už dlouho jsem nebyl v divadle tak šťastný.

Vlastně jsem se za těch devadesát minut zamiloval kompletně do všech sedmi postav na jevišti, ale nejvíc do Markéty Stehlíkové a Viktora Zavadila.
Jedna porodnice, jedna vánoční noc, sedm lidí - a najednou máte celou naši společnost jako na dlani. Už dlouho jsem nezažil tak vyrovnané herecké výkony. Všichni jedou tak, jak Ondřej Sokol píská - a on píská sakra dobře.
A už dlouho jsem se v divadle tolik nenasmál.
Chytré, vtipné, jděte na to.

S dívkou beze jména padáme až na temné dno zoufalství - a je úplně jedno, jestli jde o Lorcův španělský venkov před bezmála sto lety, nebo Stoneovo současné předměstí Londýna. Zoufalec ničí všechny a všechno kolem sebe - jen kvůli zarputilé touze po něčem, co nemá. Nina Horáková je báječná - zabil bych ji okamžitě a s chutí. Děsivá je bezmoc všech kolem - situaci chápou, leč řešit ji nemohou, nedovedou. Scéna pomáhá budovat atmosféru a když už je nesnesitelná, přijde matka Evy Salzmannové a hned je zase o trochu líp. Skvělá inscenace.

Jakub Čermák vytvořil působivou jevištní báseň o smrti, strachu z ní, o bolesti, nemoci a bezmoci. (více v článku na blogu)

V televizi mě Audience nebavila a myslel jsem si, že je to taková snobská záležitost - jít na Janžurku.
A teď jsem moc rád, že jsem tuhle audienci směl absolvovat.
Jasně, celé to stojí na Ivě Janžurové, ale těch drobných vychytávek od Alice Nellis! A výkon Jana Hartla!
Vážně to stojí za vidění.

Byli jste někdy na úřadu práce? Nebo na jakémkoli jiném úřadu?
Pokud ano, pak vás budou Džípy zaručeně bavit.
Skvělá nadsázka, groteska prokládaná promluvami do kamery, vtípky o majitelích velkých aut a jejich problematických penisech. Hraje se o bohatých, kteří se tváří jako chudí, a o chudých, kteří se mohou tvářit úplně autenticky, o úřednících, kteří rozhodují o lidských osudech, o nesrozumitelných, ba úplně debilních formulářích a o marné snaze o sociálně spravedlivou společnost.
Herecky parádní kousek.

Vsadím se, že by se Mozart moc dobře bavil. Sen restaurátora Ondřeje je hravý, poetický, skoro surrealistický. Nechybí mu vtip, nadsázka a lehkost. Je to taková čistá divadelní radost - nic se neřeší, nikdo se k ničemu nevyjadřuje, je tu jen radost - z hraní, z hudby, ze života.

Hrabákův Raskolnikov je křehký a nejistý intelektuál, kterému bych zločin okamžitě odpustil. Není nadčlověk, je jen zmatený a ztracený. Ještě jsem dramatizaci Andrzeje Wajdy neviděl - z rozsáhlého románu zbyla jen tresť, ale vůbec není špatná. A atmosféru má inscenace silnou. Je o morálním tápání v zemi, kde je morálka už jen vzpomínkou a kde jsou peníze nade vším. V hlavě mi uvízla věta ?Je moje, můžu si s ní dělat co chci.? A že jde o živého tvora? No a?

Chebské Transky jsou o 20 minut kratší než ostravské. Jsou rychlejší a hravější - což skvěle ladí s jakousi loutkovou stylizací, která je patrná v herecké akci, kostýmech i scéně. Jasně, nemají Jakuba Burýška, ale Hanny Firla zvládá roli Zdeny moc dobře. A ostatní jsou ve všech svých mnoha rolích jednoduše báječní. A kdy jindy se radovat z inscenace, která je oslavou lidskosti, než v den, kdy máme po 20 letech konečně důstojného prezidenta.

Drsná exkurze do nejtěmnějších hlubin Moskvy, Ruska, ruské duše. KGB a duginovské opilecké blábolení. Výlet do země, kterou obdivuje už leda úplný Matěj a ve které tě osvobodí leda tak pád ze sedmého patra. Míčová, Majer, Marhold a Pechlát jsou boží a sluší jim ušanky.

Detektivka na vsi. Detektivka, která přináší víc otázek než odpovědí. S moudrým a zkušeným a taky s jedním mladým a zbrklým detektivem. A taky s právníkem, který je pěkná svině.
Dramatizace Ilony Smejkalové stojí na skvělém nápadu a drží se jednoty místa, času a děje. Michal Vajdička umně splétá a rozplétá osudy vesničanů a ve shodě s Čapkem jednoznačnou pravdu nenabízí. Hordubal bez Hordubala, zato se skvostnou Zuzanou Stivínovou.
A vražedně pomalé tempo? Jděte se vycpat. Kdo se nedokáže soustředit, ten ať nechodí do divadla.

Centrální trampolína s žíněnkami je skvělý nápad, ale byla by pochopitelně k ničemu, kdyby chyběl Mauglí. A ten jihlavský je parádní - má mimořádné charizma, potřebnou fyzičku a akrobatické dovednosti a spoustu energie. Džungle je v Jihlavě sterilně čistá a bezpečná - muselo být fajn vidět inscenaci v ZOO. Stínové divadlo žádná sláva, to je škoda. Ale jinak moc fajn kus.

Především nemá tahle záležitost nic společného s knihou Jaroslava Kmenty Rudý Zeman, což tvůrci tvrdí.
Viděl jsem za svůj život desítky amatérských inscenací, ale ani ta nejslabší z nich nebyla tak mizerná jako Rudý prezident, který se povrchně a uboze vysmívá Evropské unii. Spousty plytkých narážek na kdeco spolehlivě nerozesmály nikoho. Smutek. Z hloupého textu a ze zbytečné inscenace.

Divadlo jako rituál. Divadlo jako terapie. Divadlo, které má smysl. A ještě je to náramná legrace. Dámy jsou fenomenální. Energická Apolena Veldová, optimistická Veronika Janků, noblesní Monika Švábová a s traumatem bojující Jana Kubátová. A jejich temperament elegantně krotí Matyáš Darnady.
Konečně se i v Plzni hraje divadlo, které je tady a teď, které se nebojí, které jde na dřeň. Tuhle inscenaci potřebujete vidět, i když ji divadlo uvádí jen jednou za měsíc. Nechápu proč.

Hru Martina Shermana jsem zatím znal jen z filmové verze. Oběma pánům v hlavních rolích pražské inscenace se daří skvěle ve všech situacích. A je mi líto, že totéž nelze říct o zbytku obsazení. A je škoda, že soubor nemá víc peněz. Ale co. Závěrečné gesto Daniela Mišáka má takovou sílu, že na všechno ostatní zapomenete.

Ze všeho nejvíc je to intimní zpověď Daniely Š. Kvapilovo libreto jí poskytuje opěrné body. Zhmotňuje onu nehmotnou potřebu sdělovat, vysvětlit, svěřit se, spoluprožít. Herci nejprve sedí spolu s diváky kolem vodní hladiny, která umí stejně dobře zrcadlit i skrývat. Kolující mikrofon odhaluje, kdo přišel, kdo se zúčastní rituálu proměny, kdo je jak otevřený. A protože divadlo se z rituálu zrodilo a rituálem zůstává, stáváme se svědky proměny a svou přítomností ji potvrzujeme. A je to užitečné pro obě strany. Trojice báječných herců nás rituálem proměny provádí s elegancí a empatií - pod hladní vodinu jsem se s nimi ponořil rád a beze strachu.

Pohádkově naivní Bassův text o slavných fotbalistech z Dolních Bukviček inscenuje Thomas Zielinski vtipně a s energií. Bavili mě reportéři M. Štěrby a  klauniády J. Matějky. Příběh sám pak stojí na charizmatu M. Stránského a J. Maléře a na mimořádných fotbalových dovednostech V. Pokorného. Imaginace slavné inscenace Matěje a Petra Formanových plzeňská Klapzubova jedenáctka nedosahuje, ale pobaví. Jen škoda, že si musí vypomáhat legrací, která je postavená na vadách řeči, nebo že je promítaná grafika tak zoufale bez nápadu.
A jako obvykle hrají některé kluky holky. V Minoru to byla přiznaná legrace, tady je to jen divné - bez vysvětlení.

Inscenace Jana Friče a Marty Ljubkové je chladná, civilní a krutá. Je přehlednou metaforou společnosti. Je téměř bez emocí (až na ty předstírané), často ani nevíme, kdo mluví, ale je to jedno. Protože všichni si jdeme za svým, všichni hrajeme své hry a nejsme si vůbec jisti výsledkem.
Pozoruhodně funguje kontrast mezi civilností verbálního projevu a silnou pohybovou stylizací.
Herecká souhra je dokonalá.
Inscenace roku? Nepochybně.

O společnosti, která se tváří, že homosexualita neexistuje. Tennessee Williams o tomhle pokrytectví věděl hodně. Nezměnilo se to. V principu ne.
Jan Hájek je parádní Brick a Anna Fialová luxusní Maggie. A mimořádná je Gabriela Míčová jako k nepřežití plodná Mae. Inscenace Martina Čičváka je tradiční, nechává znít skvělý překlad Zuzany Joskové. Včera večer bohužel s desítkami chyb a přeřeků. Ale co, to nesnesitelné dusno tam bylo. A na tom záleží.

Brechtův Kruh je především o nás - lidech sobeckých a zbabělých. Snad proto, že se takhle vidět nechceme, bylo dnes v Mahenově divadle poloprázdno. A je to škoda.
Na velkorysé scéně Michala Spratka, která umí překvapit, a v náramných kostýmech Simony Rybákové byl pro mě nejpřesvědčivějším vypravěč Ivana Dejmala. Je charizmatický, je trochu Che z Evity a trochu moudrý šašek. Bravurní je hudební úprava Ivo Sedláčka i jeho výkon na jevišti. A zamiloval jsem si ostýchavě křehké rozhovory mezi Grušou a Simonem. Je to celé moderní Brecht v tom nejlepším slova smyslu.
Jen mě moc mrzí, že jsem už neměl šanci vidět paní Durnovou. Měl jsem ji rád.

Rozumím dětem.
Jenom dětem.
Trio Nebeský - Marečková - König nás nechává nahlédnout do pochybností muže, který za okamžik zemře a který byl mnohým vzorem a nadějí. O čem se nedá mluvit, o tom se zpívá. Jinde poslouží výtvarná imaginace Petry Vlachynské.
V boji o lidství a lidskou důstojnost má Fredy po boku chlapce těsně před hranicí dospívání - je mu zrcadlem, inspirací i pevným bodem. Existenciálnímu tématu navzdory je to inscenace vtipná a plná života. A je moc krásná.

Bartoloměj je zpět a na světě je zase veselo! Barokní muzikál se Geisslerům náramně povedl. Tolik nápadů, tolik energie a tolik talentu se na jedné scéně vidí jen výjimečně. Od počátků divadla se dostaneme až k opeře a nechybí velkolepá pointa. Doufám, že se dočkáme písniček na CD, protože mi Pudl a Pudr chybějí už teď. Je zbytečné chválit jednotlivé herecké výkony, protože hlavní roli hraje dokonalá souhra. A nadhled s nadsázkou.

Úděl žen.
Nejspíš se nezmění nikdy.
Sošná důstojnost i živočišné prožívání bolesti.
Když mohli hrát kdysi divadlo jen muži, proč by to nezvládly ženy.

Podobně jako u Nachových plachet je všechno podřízeno vizuálním efektům. Jsou parádní a berou dech. Věty náhodně vytržené z Grinovy novely ovšem znějí pateticky a prázdně, o hereckých výkonech nemůže být řeč. Není to plnokrevné divadlo, je to mimořádná technicky náročná podívaná.