J.anek

Balada o krutosti. Jevištní báseň.
Kdo se podrobí, toho semele příliv. Proti zlu je třeba bojovat.
Divadlo aktuální, divadlo, které potřebujeme.

Je fascinující sledovat, jak významným listem Lidové noviny byly a jak je tupá hovada bez vzdělání zničila. Báječný je především Hitler Terezy Groszmannové a sebestředná ubohost Miloše Zemana v podání Vladimíra Krátkého.
Celé je to chytré a důstojné. Jednak je to rozloučení s Lidovkami, jednak zpráva o společnosti, která si nechá vzít demokracii a je jí to fuk.
Jestlipak tohle viděl Otto Klempíř? Jasně, směšná představa. Ten udavač do divadla nechodí. Ještě by tam viděl sám sebe.

Autoři servírují zábavná herecká cvičení s vojenskou tématikou.
Všemu dění vládne pevnou rukou Ivana Huspeková. Pro roli Zmrda se narodila.
Běloruska Julia Kazarovets vnáší do inscenace přízvuk, bezprostřednost a nadhled.
Jakub Jelínek je rozpolcený mladý muž, který se teprve hledá.
To Michal Kraus má jasno - líbí se mu kluci v uniformě a pro pěkný zadek vojáka před sebou by udělal všechno na světě.
A ještě je tu báječný zpěv Jolanty Lipkové.
Je to celé skvělá zábava, která se děje ve zběsilém tempu. A přece se hraje nepovrchně o lidských postojích, o boji za svobodu, o statečnosti, ba hrdinství v nelehké době. V naší době.

Po Moskoviádě a Zelených koridorech nabízí Dušan D. Pařízek v divadle X10 tresť románu Amadoka (Sofija Andruchovyč).
Tři meotary, hra světel a stínů v prázdném prostoru. Poetická výpověď o hrůzách světa. Moderní divadlo s hlubokými antickými kořeny.
Slova a silné obrazy. Světy, které se nesmí prolnout. Smrt, která vypovídá o životě.
Pět mimořádných hereckých výkonů bezezbytku sloužících celku. Osvobozující humor. Déšť na dně dávno vyschlého jezera z bájí. A Židé a Němci a Rusové a Ukrajinci. A my a naše nespolehlivá paměť.
Text, ve kterém už nelze škrtat.
To všechno je Amadoka.
Je krásná a bolí. Měli byste ji vidět.

Když psali Petr Kolečko s Danielou Špinar Zakázané uvolnění, museli se myslím skvěle bavit. Netuším, zda to rovnou psali pro Anežku Rusevovou, Zuzanu Onufrákovou a Daniela Krejčíka, každopádně to tak působilo.
Řeklo by se anekdota, jasně, ale jednak vypravovaná šťavnatě a s velkou chutí, jednak je to chytrá výpověď o naší současnosti, o postojích i vztazích a taky trochu o tradicích.
Tomáše Čapka jsem zatím znal jen díky Našim fabulantům a Olmerce, tuhle komedii zvládl každopádně znamenitě.

Posun do současnosti plzeňské Hedě Gablerové ublížil - jakkoli je provedený nápaditě, mnohé důležité motivace jsou v prachu.
A představa vědce, který svěří převratný vynález, na kterém nepravoval v týmu (!), nejistotě jediného pevného disku, je absurdní.
Ibsenův text je jistě v mnohém nadčasový, ale má své meze.
Vizuál je skvělý, herci jsou dobří, ale jako celek to žel úplně nefunguje.

Jevištní verze Vegetariánky, to je 100 dekadentních minut krásy a hnusu světa.
Tři mimořádné monology se občas mění v trojhlas. Jsou propracované do posledního detailu, pohybu, nádechu, intonace. Tři silné výpovědi, tři báječní herci.
M. Řezníček statečně nese břímě úvodu, J. Spišák nás obratně provede temnou sexuální částí a V. Lazorčáková se představí jako starostlivá sestra, zrazená manželka a milující matka.
Na sterilně bílé ploše se hromadí předměty a potraviny a vznikají fascinující makro záběry.
A hlavní hrdinka? Ta ožívá ve fantazii diváků.
M. Samec a K. Polívková útočí na naše smysly a jejich Vegetariánce nechybí nic.

Liberec je pravda trochu z ruky, ale jet se podívat na Nebezpečné známosti se vyplatilo, jakkoli mám na ten mnohokrát viděný příběh už skoro alergii. Ale tušil jsem, že se na klasiku Jakub Čermák podívá úplně nově. A vskutku.
Jistě, hraje se o lásce a manipulaci, o pomstě a zradě - jak také jinak. Ale hraje se třeba také o současnosti a mladé generaci, která odmítá roli oběti a která už nechce hrát podle starých pravidel. Protože jsou pitomá a krutá.
Výtvarně skvěle řešená inscenace je mimořádně dobře obsazena.
Je to velký zážitek. A jestli jen trochu můžete, musíte ji vidět. (více v článku na blogu)

Nevybíráme si, do jaké rodiny se narodíme.
Klaus a Erika čekající na otce, lačnící po jeho pozornosti. Dvě duše zachraňující jedna druhou, lapající v prázdnu po troše uznání a pozornosti.
Oba sourozenci Mannovi nám zestárli před očima, vlastně ani nevím, jak se to stalo.
Klaus si bere život křičící hrůzou v samotě hotelových pokojů, Erika jej přečká o 20 let.
Všechno je v tom malinkém prostoru Peškovky tak promyšlené a funkční! A Samuel Toman i Michaela Krylová jsou báječní.

Jak se z dobrých lidí odporná monstra stávají. Proč se k lidem v nouzi časem začneme chovat krutě?
Protože můžeme? Protože na to máme jakési právo? Protože jsme tu doma?
Grace je vděčná, tichá, pokorná. Ale je to dostatečné? Jsou Ukrajinci dostatečně vděční, tiší a pokorní?
Marie Špalová a Natália Deáková zkoumají, kde a jak se rodí zlo. A činí tak s takovou intenzitou, že je to k nesnesení.
Celé to bez zaváhání utáhne Zuzana Ščerbová jako Grace. Její věta o rodině s dětmi mi bude znít ještě dlouho v uších. A Martin Stránský je - málo platné - rozený vypravěč. Zbytek tvoří kompaktní městečko. Dogville. Sodomu. Güllen. Nebo třeba Plzeň.

Lumír Olšovský a Pavel Bár kouzlí se slovy, s rytmem i energií. Dovedou se obklopit talentovanými lidmi a dát jim důvěru - a ono se jim to s úroky vrací.
Rozjíždí se to pomalu - jako mohutný parní stroj. Ale potom už se to valí a energie toho pohybu je nakažlivá.
Charlotte Režná má charismatu na rozdávání a svou roli zvládá s lehkostí a noblesou.
Báječní jsou všichni, výjimečný je Edík Propocedík Pavla Klimendy. Jestli někdo dovede sáhnout na malém prostoru do hloubky své postavy, pak je to on.
Báječná inscenace. Radostná a radost rozdávající.

Michela Houellebecqa mám rád pro jeho cynismus, důvěrnou znalost depresí i jeho vizionářství. Román Zničit jsem čert ví proč nečetl, a tak jsem vděčný za dramatizaci Tomáše Ráliše. Vypravuje zábavně, ani trochu povrchně, umí jít k věci, pohodlně si vystačí s prakticky prázdnou scénou - a přece se v situacích orientujeme spolehlivě.
Sedm výborných hereckých výkonů. Jan Hájek se stal tak trochu houellebecqovským interpretem, radost jsem měl z Gabriely Míčové, neuvěřitelně proměnlivá a vždy na zabití je Petra Tenorová.
Báječná inscenace.

Kdo se bojí života, ať ho nežije.
Horolezectví jako životní styl. Jako smysl života. Jako droga.
Čtyři mimořádné herecké výkony a 90 minut napětí. Vnést do vší té beznaděje a hrůzy energii a radost ze života je úkol velký jako hora - a Radek Melša jej zvládl znamenitě. Se šarmem a elegancí.
A chcete vědět, proč lidi na ty hory vlastně lezou?
Inu, protože tam jsou.

Budějovické Výstřely disponují tolik potřebnou hvězdou - Dagmar Pecková je správně děsivá kudlanka nábožná, člověk jen čeká, kdy Petru Šmídovi ukousne hlavu. Oba jsou obsazeni dobře a fungují spolehlivě.
Inscenaci velmi slušely výkony Karolíny Vágnerové a Martina Dobíška. Všechno to šlape, a přece muzikál naráží na mnohé limity - hlavně technické.
Uprostřed páté řady jsem často nerozuměl textům. Je fajn, že je orchestr na jevišti, ale proč tam je? Nijak se s ním nehraje.
Zásadním problémem je nicméně prostor. Na scéně je často přelidněno a bývá obtížné se v té změti těl a kulis zorientovat, herecké akce se ztrácejí, není na ně klid.

Všechno se mění, všechno plyne. Mění se těla, pohlaví, povahy, vztahy. Ale cosi zůstává.
A kluci, kteří si už víc než dvacet let říkají SKUTR, to společně s Ovidiem hledají a nacházejí v archetypech. V situacích, kterým jsme po tisíce let všichni vystavováni a v nichž někdy uspějeme, ale častěji selháváme.
Mění se jazyk, mění se kulisy, ale to podstatné zůstává a nemění se.
Jsme odsouzeni dojímat se příběhem Filémóna a Baucidy, a přece selháváme jako Orfeus, jako Faëthón, jako Apollón.
Proměny vody a pevnost kamene. A krása lidských těl a hlasu. Jevištní báseň, která se nebojí humoru ani velkých gest. Nádhera.

Mnoho tváří má Jan Faust Vojtěcha Franců. A mladičký Christopher Marlowe by se divil, jak moderního hávu se jeho Faustovi dostalo. Úprava je to chytrá a jednotlivé nápady fungují dobře, jen by to chtělo pevnější ruku režiséra.

Divoký zásnubní večírek. Frič obnažuje Ibsenovo vidění světa. Život ve lži je neverending story.
Scéna připomíná obraz na podstavci - herci jsou díky live cinema jeho součástí a celé to překvapivě nevytváří odstup, ale mnohem větší blízkost.
Velkou sílu mají kostýmy, především ten Gregersův. A Jakub Kudláč se už definitivně stal zárukou kvality hudební složky.
Fričova inscenace se opírá o mimořádné herecké výkony, které oscilují mezi distancovaným a expresivním herectvím. Tahle stylizace funguje mrazivě. Báječně ji zvládají především Isabela Smečka a Viktor Kuzník.
Silný a aktuální Ibsen, kterého nestačí vidět jednou.
Dobrou.

Síla krásných slov. Krása Reynkova překladu. Stůl se spoustou surovin, které jsou používány, zneužívány a zpracovávány a ze kterých vznikají placky a výborný štrůdl.
A čtyři báječní vypravěči, kteří kouzlí s rytmem, atmosférou, proměňují se a vydávají zvuky, které vší té kráse dodají na humoru a šťavnatosti.
A v pozadí obraz vesnice, která roste s každým přestavením, takže máte chuť se vrátit.
Inscenace moudrá, zábavná a tolik voňavá. Divadlo poezie. Tohle se stalo.

Když jsem knížku četl, spoustě výrazů jsem nerozuměl. Adaptace je mnohem srozumitelnější, ale nebudu předstírat, že jsem pobral všechno.
Na chladné scéně, ze které se v dobrém slova smyslu točí hlava, sladujete čtyři grázlíky, kterým byste nejradši podali pomocnou ruku. Jen vědět jak.
Jiří Chadraba je jedinečný Ivor. Ostatní kluci jsou typově skvěle vybraní, ale ne všichni mají stejný talent.
Výborná je Luciana Tomášová.
Celé to působí mimořádně autenticky. Velkou naději rozhodně nečekejte. Snad se trochu skrývá v poslední Ivorově replice Aby byla baba pyšná, ale co si budeme nalhávat. Takže tak. Buckle up, the winter is coming!

Když politikovi, který je zvyklý neustále se přetvařovat a lhát, začnete říkat čistou pravdu, neuvěří vám.
Na téhle premise stojí inscenace hry Maxe Frische Biedermann a žháři. Je krutě aktuální (byla a vždy bude) a krutě vtipná.
Na scéně, která elegantně vykouzlí iluzi bytu i podkroví, se hercům daří diváky bavit po celých 75 minut. A to včetně titulků, v nichž je zmíněna i tvůrčí skupina Honzy Buriana.
Mým favoritem je v téhle inscenaci Vavřinec Kratochvíl, ale dobří jsou zkrátka všichni.
Make fire burn again!

Scéna Dragana Stojčevskiho dává velkoryse prostor slovu. Na něm tahle komedie stojí a inscenace Štěpána Pácla s ním nakládá zábavně i uvážlivě zároveň, dává vyniknout humoru Joskova překladu.
Nádherné jsou klauniády - zejména kreace Petra Kubese (Orsino), kterému tolik sluší brnění i excelentní francouzština, a Tomáše Šulaje (Malvolio) - scéna s obálkou a žvýkačkou je nezapomenutelná, stejně jako ta se žlutými punčochami a podvazky křížem.
A zcela mimořádný je výkon Martina Slámy v roli šaška.
Neaktualizovat Shakespearovy komedie by byl hřích - a tady se tak děje zábavně a chytře! Výborná inscenace.

Hraje se o ceně času, celé je to takové filozofické a poučné, ale mile a hravě. A chytře. Pohádkový příběh plyne a nenudí.
Trochu nešikovné je, že se v písních obvykle neposouvá děj. Nabízejí jen komentář, jakési vnitřní monology.
Pavel Klimenda zvládá roli Ignáce Voxe s jistotou a elegancí. A jeho kolegové slouží inscenaci zodpovědně a spolehlivě.
Všichni diváci dostali při vstupu do hlediště na krk klíček. Stali jsme se tak čísly, otroky, martyry času. Na konci jsme je vrátit nemuseli, ale nejspíš se toho prokletí každý rád zbavil.
A k hravosti režiséra Dubničky patří i skládání vlaštovek na začátku představení. Umíte to ještě?

Kytice je nejspíš jediná sbírka básní, kterou zná tak trochu každý Čech. Národní poklad. Učebnice morálky.
Eliška Říhová zkoumá vztah matky a dcery, etapy tohoto vztahu. A kromě kompletní Dceřiny kletby si vyzobává jednotlivé verše, které se jí právě hodí. Činí tak drze a bezostyšně, jenže zároveň velmi chytře a vtipně. I díky Michalu Kernovi to celé báječně funguje. Takovéhle pohrávání si s ikonickým textem mě baví a těší.

Dramatizace Grassova románu je neuvěřitelně zábavná - hlavně v detailech. Nezapomenutelná je učitelka Vojtěcha Vondráčka, který ale zvládá brilantně všechny své figury a figurky.
Skvěle funguje záměrně amatérsky provedená live cinema.
Okouzlující je David Petrželka jako chlapák Jan Bronski.
Armin Petras se nesnaží odvyprávět celý příběh Oskara Matzeratha. Sleduje především svět vymknutý z kloubů - tedy i náš svět.
Ono je totiž jedno, jestli se šílený plynař jmenuje Hitler, Trump nebo Putin. Vždycky se najdou takoví, kteří budou u tribuny, na níž stojí idiot, nadšeně hajlovat a vykřikovat. Takoví, kteří budou mávat, protože mávají druzí.

Vždy, když je zle, začnou se hrát hry Václava Havla. A tenhle od Šimona Dominika je moc povedený.
Refrén Zítra pojedu na ryby a bude jsem si zamiloval v okouzlující interpretaci Leoše Suchařípy, ale to už bude třeba 30 let. Funguje báječně pořád.
Václav Havel - a je fuk, že se tady jmenuje Eduard Huml - je v podání Ondřeje Nováka roztomilost sama. Člověk by o něj rád a s láskou pečoval.
Hvězdou inscenace je ovšem Diana Toniková. Její vědecká pracovnice Jitka je k sežrání - zvlášť když podlehne Eduardovu kouzlu.
Tahle hra o hledání štěstí, zoufalé nerozhodnosti a mlácení prázdné slámy je stará, ale nestárne. A nevím, jestli je to dobře.