Profil uživatele

J.anek

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 11 % (89)
Helena Grégrová: 13 % (102)
Jiří Koula: 14 % (70)
Jiří Landa: 14 % (99)
Lukáš Holubec: 14 % (69)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>

(zadáno: 18.6.2021)
Španělská muška se v Plzni povedla. Komediální talent Michala Štěrby je už sázkou na jistotu, ale výborně si vedou všichni, i mně dosud neznámé dámy, které v Plzni zřejmě hostují. Mou favoritkou je ovšem Marie, hospodyně u Klinkeových.
Rozesmát vedrem zpitomělé diváky, kteří sedí v rouškách ob sedadlo, nejspíš není snadné, ale Natálii Deákové se to hravě podařilo.
(zadáno: 15.6.2021)
Film jsem viděl už dávno a srovnávat se mi nechce.
Inscenace Jana Holce má mrazivou atmosféru. Plyne pomalu, ale neúprosně. Je jako klidný živel, který ví o své síle. Vydatně podpořen výpravou i hudbou.
Uprostřed toho všeho jsou oním živlem zmítáni Eli a Oskar. Chytaji se jeden druhého jako tonoucí všeho, co může poskytnout naději. Ale je to marné. Všechny nás strhne proud. Nikdo nemáme šanci. Neunikneme krutosti, které jsou schopni jen lidé.
Denisa Barešová i Oskar Hes jsou báječní. Takhle výrazných hereckých osobností není nikdy dost.
(zadáno: 13.6.2021)
Dobrá, je to dlouhé, je to do jisté míry repetitivní, ale takový život je. Ten můj bezesporu. A ti tři Juráčkové a všechny jejich ženy jsou parádní. Pro mě je to fascinující návrat do života, který se mi před lety nechtělo opouštět. Jízlivý Juráčkův odstup skvěle ladí s hravou a vtipnou režií a dramaturgií. Vynikající inscenace. Do té hluboké vany (skvělý scénografický nápad!) se rozhodně ještě vrátím.
(zadáno: 13.6.2021)
Tenhle muzikál nepatří k mým oblíbeným, tahle inscenace ale rozhodně ano.
Především je v Plzni temperamentní Líza - vtipná, dojemná, přirozená a krásná. Má v sobě noblesu i hravost ve všech polohách své role. Výbornou dvojici tvoří s Milenou Steinmasslovou (paní Higginsovou) - jsou si v mnohém podobné a teprve spolu dokáží toho mizeru Higginse převychovat. Je radost se na všechny ty změny dívat. A jak je v Plzni zvykem, i ti nejlepší dostávají malé role - a září v nich.
Thálie se ovšem rozdávají jen za role velké. A tady je komu rozdávat. Tak držím palce.
(zadáno: 5.6.2021)
Co chce milenka po svém milenci?
Lásku?
Ano, a potom?
Peníze?
Ne. Naději.

2 mimořádní muzikanti
3 skvostné herecké výkony
6 fází manželského vztahu

August a Siri. A Marie.
Autor a špatná herečka. A dobrá herečka.
Hraje se o vztazích, o životě. O předsudcích a stereotypech. S nadhledem a humorem i smrtelně vážně.
Spolek Jedl si za ty roky vybudoval osobitou poetiku, která neomrzí, neomezuje, která je nezaměnitelná.
A jestli ještě nemilujete Lucii Trmíkovou, tak už to vzdejte a zamilujte se.

A ještě drobnost. Hodnotit záznamy divadelních inscenací? To jako fakt?
(zadáno: 1.12.2020)
(zadáno: 9.10.2020)
Další neúspěšný pokus o komentování a parodování současné politické situace. Asi nejupatlanější bylo v inscenaci parodování kritiků - Vladimira Hulce, Martina Švejdy a Vladimíra Mikulky.
Milion kopýtek pro domovinu, televizní blábolení, hloupí politici, dementní a neustále dementující mluvčí prezidementa...
Všechnu tu uslintanost zachraňují Lucie Trmíková a Saša Rašilov.
Není to tak zoufalé jako plzeňský Dortel, ale blbě plytké je to dost.
(zadáno: 30.9.2020)
Takhle milou komedii už jsem dlouho neviděl. Hlavně pánové Písařík a Pečenka jsou vypečená dvojice. Ani náznak trapnosti, perfektní timing, umí se s publikem podělit o interní vtípky, jsou příjemně a jemně aktuální, dokonce lehce političtí, ale pochybuji, že by to někoho štvalo. Já se bavil výborně.
(zadáno: 28.9.2020)
Bez roucha jsem viděl v životě jen ve dvou verzích - asi čtyřikrát v Činoherním klubu a jednou v Budějovicích. V obou připadech v Menzelově režii. Teď Hana Burešová.
Marek Němec je trochu podvodník - protože je skutečný režisér, moc hrát nemusí - prostě se chová jako obvykle. :-)
Fraška je řemeslo - a těch devět týpků na jevišti Dlouhé, to jsou sakra dobří řemeslníci.
Záchvaty smíchu, které jsem v Budějovicích kdysi tolik postrádal (protože to Menzel sekal jako na kopírce), v Dlouhé nechyběly. Krása.
A potlesk všem technikům za přestavbu!
(zadáno: 26.9.2020)
Víno a láska.
Proč bychom jinak na tom světě zůstávali?
Temná jevištní báseň.
Macbethem krásně posedlý Jařab inscenuje ve vlastní scéně drama antických rozměrů. Čas se v něm vleče i žene zároveň a otěže má pevně v rukou živočišná Natálie Řehořová. Její mantra o vysněném životě, ne o bramborách s kyselým mlékem, ale telecí špičce s knedlikem, je tak silná a výmluvná! A co ze vší té touhy a zoufalství zbyde? Starý obraz, matná vzpomínka, nic.
Nádherná inscenace. Náramná je v ní služka Marie Štipkové a Johann Matěje Nechvátala.
(zadáno: 19.9.2020)
Slavná povídka ožívá v malém prostoru na Malé Straně jako monodrama T. Bareše, kterého ohrožuje nemrtvá a poněkud naštvaná paní Prattová. Atmosféru má inscenace parádní - zatímco běžně v divadle úplnou tmu nevyčarujete, tady by se dala krájet. Dobře se pracuje se zvukem. A Tomáš je autenticky vyděšený ve svém marném doufání, že se vlastně nic neděje a že krásný dům netřeba opouštět. Skvělá je závěrečná filmová scéna, kde se nápaditě pracuje s náznakem - myslím, že by si inscenace podobných momentů zasloužila víc - naturalistické prostředky totiž hororovou atmosféru zabíjejí. A to je škoda.
(zadáno: 16.9.2020)
Tři a půl hodiny. Je to hodně, ale nudit se nebudete. Vypravovat se to nedá, hodnotit jako divadlo asi také ne. Každý si dozajista odnese úplně jiný zážitek. Ten můj je velmi silný.
(zadáno: 13.9.2020)
Haně Burešové nestačí Havlova absurdita o nesvobodě, rámuje ji nesvobodou další. Na herce i diváky dohlížejí jacísi policisté v civilu, naše svoboda je jen iluzí. I disidenti jen slouží systému, také oni jsou pouhými loutkami bez svobodné vůle.
Cosi podobného popisuje Ernst Jünger v eseji Chůze lesem.
Děsivé podobenství.
(zadáno: 13.9.2020)
Myslím si, že by Lucie Trmíková měla dostávat jednu Thálii denně. Její Marie Zahradníčková je nádherná bytost s přirozenou moravskou intonací. Není patetická, byť jsme svědky tragédie antických rozměrů.
A do ní zní tóny trubky a voní zeleninová polévka - Marie ji chystá pro Jana, který přichází domů zemřít.
(zadáno: 12.9.2020)
Skvostná Mikuláškova vize marného boji s médii, s jejich i naší plytkostí. Výborně fungují rychlé střihy na kruhové scéně, jejíž pohyblivou zeď tvoří plameny pekla.
Jen mě mrzelo několik konců, to nemám rád.
(zadáno: 11.9.2020)
Krom toho, že Dianiška je bůh a že dokáže vyvolat smich, zhnusení i dojetí v jedné chvíli, jsem měl tu čest poprvé vidět hrát Jakuba Burýška. Hlásím se tímto do jeho fanklubu a miluju ho a chci ho vidět hrát denně.
(zadáno: 10.9.2020)
Nádhera a krása a paráda.
Všechno tak jemné a přesné!
Ti dva kluci (Adam/Pekárek) mají talent jako hrom.
(zadáno: 7.9.2020)
Temná balada o studeném větru a lásce, která páchne krutostí. Krom Marie Štipkové byla skvělá Nelly Kláry Cibulkové a moc dobrý se mi zdál být Jan Mansfeld - těším se, až v něčem dostane víc prostoru.
Fascinovala mě bortící se scéna Marka Cpina. Na takovém místě by zešílel každý.
(zadáno: 1.9.2020)
Chladná mrcha Zuzany Ščerbové a perverzní bezcharakterní slaboch Matyáše Darnadyho jsou jedineční, ale ještě lepší se mi zdál být Vladimír Pokorný - manipulátor a člověk jistý si svou neomezenou mocí.
A mrazivá je scéna návratu Martina Stránského.
Moc mě to bavilo. I ta pekelná mlha, která se válela na horizontu. I celá řada silných obrazů beze slov. I závěrečné ticho, které křičí, a pomalu a neúprosně klesající opona. Jen ta hromadná scéna SA je podivná. Nešikovná taková. Nemotorná.
Hrát pro poloprázdné divadlo musí být nepříjemné. Inscenace je to každopádně moc dobrá.
(zadáno: 23.8.2020)
Vlastně to není divadlo. Nebo je, ale je dost těžké poznat, jestli právě mluvíte s hercem, nebo s divákem. Vlastně spíš účastníkem. Nebo spolutvůrcem.
Je to velké dobrodružtví a já se do svého bratra Petra a jeho nastávající Niny úplně zamiloval. I když si myslím, že jejich vztah nemá šanci.
(zadáno: 21.8.2020)
55% Odysseus stojí před soudem bohů, ale neví o tom. A nevědí to zatím ani diváci. A tak sledují statické vypravování s živými obrazy.
Polyfémos má hlas přihlouplého obra Koloděje - fajn, asi to bude pro děti. Jenže pak následuje hrdinova soulož s Kirké jako ze soft porna.
Inscenace má vizuálně velmi silná místa, ale šustí papírem. Dramatických situací je jako šafránu, hlavně se vypravuje a ilustruje. I celá historie bojů o Tróju se v těch 90 minutách stihne. Ani voda a živý oheň v plenérové verzi nepomáhají - divák není zasažen, je jen nezúčastněným pozorovatelem příběhu. A to je škoda.
(zadáno: 31.7.2020)
Antická Štvanice je zase aktuální.
Ano, jsme takoví. Potřebujeme tyrana nebo hrdinu - sami si vládnout neumíme.
Premiéru v rozpáleném podmostním tunelu, který voněl obětním kadidlem, rušilo snad všechno, co rušit mohlo - a přece mi všechen ten řev světa kolem (napřiklad prostor Fuchs 2 jel bezohledně svůj koncert) vlastně nevadil. Nerušil mě. Bylo mi jedno, jaké zvuky servírují pánové ze skupiny P/ST a jaké do inscenace zavála náhoda. Protože to byla silná a dobrá inscenace. Tomáš Loužný a Máša Nováková mají nadhled, nejsou otroky antického textu a měli šťastnou ruku při volbě herců.
(zadáno: 7.7.2020)
Psychedelický sen o konci (či novém začátku) světa se zdá Gretině matce - operní zpěvačce - a odehrává se v kulisách roku 2028. Inscenace se Gretě nevysmívá, adoruje ji jako vizionářku. Jestli se něčemu vysmívá, jsou to politici a ztracená generace závislá na sociálních sítích, generace lidí, kteří nejedí maso a nedělají nic užitečného.
Inscenace je to herecky silná a vyrovnaná. Venku se hraje evidentně jen proto, že je léto - prostor pod mostem úplně ignoruje. Obrovské množství textu zprostředkovávají mikroporty - bez nich by musela inscenace trvat dvakrát déle a herci by přišli o hlas.
(zadáno: 30.6.2020)
Jess a Joe jsou outsideři, kteři na sebe zbyli. Kteří se našli, aby společně hledali a (ne)nalezli své místo v nepřátelském světě.
Hana Šimková a Tomáš Bareš vyprávějí příběh letmých setkání, která vedou k osudovému spojení, na prázdné scéně se dvěma židlemi a meotarem a v kostýmech krásně dětských i nedětských zároveň. A činí tak křehce, citlivě, vtipně.
Vzhledem ke stopáži (45 minut) odhaduji, že došlo na razantní krácení. Inscenaci to rozhodně neublížilo.
(zadáno: 14.6.2020)
Cílem společnosti je člověka zničit.
Když jsem četl Houellebecqův Serotonin, připadal mi Florent-Claude Labrouste ufňukaný, neschopný, namyšlený a nesympatický. Ale jak jsem sledoval inscenaci Matěje Samce a Natálie Deákové, uvědomil jsem si, že jsem ho nejspíš neměl rád, protože máme ledacos společného. Hájkův Florent vzbuzuje soucit, chápu ho, jdu s ním, rozumím mu. U knížky jsem se mnohem víc smál, i když to byl obvykle smích hořký. Tresť románu mnoho humoru nenabízí. Nedivím se. Zato nabízí naději. Úplně nečekaně, obyčejně, bez velkých gest. Protože promluvit si, to někdy docela stačí.

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>