Profil uživatele

J.anek

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 12 % (135)
Helena Grégrová: 13 % (142)
Jiří Koula: 14 % (73)
Jiří Landa: 14 % (117)
Lukáš Dubský: 15 % (130)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>
(zadáno: 25.2.2024)
Tennessee Williams zbavený tíhy slov, a přece tak temný. Inscenace nevynechává nic z původní hry, a přece je pohybem vyprávěna srozumitelně a přehledně. Celé výtvarné řešení tomu velmi pomáhá - kulisy na kolečkách, kostýmy i světla.
Vyrovnanému obsazení kraluje Štěpán Pechar - má naprosto všechno, co má ideální Kowalski mít. Nejsilnější pro mě byly právě jeho scény - usmiřování se Stellou (živočišně hrubé a něžné zároveň) a znásilnění Blanche (tam už pro něžnost místo nebylo). A Ondřej Vinklát je parádní Mitch. Hra na klavír a zpěv, to byl velice příjemný bonus.
Zajímavým motivem jsou výstupy slepé dívky - takhle slepí umíme být k druhým.
(zadáno: 14.2.2024)
Zbabělý šovinistický oportunista a žena, kterou zradil. Celá jejich kariéra, jejich život v 90 minutách. Mužská ješitnost, neschopnost přiznat vinu, po velkorysosti či skutečném pokání ani stopy. Jan Šťastný se snaží svou postavu obhajovat, jak jen může, ale v tomhle souboji vlastností se svou židovskou kolegyní prohrává na celé čáře. Je to napínavější než detektivka, celé to uteče jako voda. A Apolena Veldová je výborná, výborná, výborná. Přesná v každém okamžiku, zranitelná i zraňující, pobavená i zklamaná. Úžasná. V soustředěné práci s textem a v budování atmosféry je Radovan Lipus mistr nad mistry. Byla radost jeho inscenaci sladovat.
(zadáno: 11.2.2024)
Jakkoli jsou Nina Horáková a Renáta Matějíčková báječné, mými hrdinkami se staly Eva Salzmannová, která nás na samé hraně patosu a věcně zároveň provádí příběhem, a Dana Batulková jako rázná a svérázná učitelka Olivieri.
Trochu jsem se bál té stopáže, ale byla to zbytečná obava. Inscenace nemá mnoho hluchých míst, jen ke konci se trochu vleče.
Herecké výkony jsou vesměs výborné. Neznal jsem Radka Melšu - a jsem rád, že už o něm vím.
Pro mě je v inscenaci silné téma potřeby vzdělání a vrtkavosti osudu. To, co aktuálně vnímáme jako ztrátu, se snadno promění ve vítězství. A naopak. Inu, život. Nikdy nevíme, co přinese zítřek.
(zadáno: 6.2.2024)
Přemýšlím, co jsem to vlastně viděl. Stand up? Monodrama? Zpověď? Bylo to vůbec divadlo? Irena Kristeková vás pustí blízko, a přece si drží odstup. Je to terapie pro diváka, nebo pro ni? Všechny hranice jsou křehké i pevné zároveň. Je to silné, intenzivní, je to vtipné, výtvarně zajimavé, hudebně parádní - písně umožní vydechnout, a přece vás drží v napětí. Cítil jsem ostych, že vstupuji do cizího života. Marně se to snažím formulovat, natož nějak hodnotit. Spolupráci s Miřenkou Čechovou si představuju jako velkolepou vzrušující jízdu.
Zajímalo by mě, o jakém rasismu tu blábolí jakési Eliduc. Je totálně mimo mísu.
(zadáno: 3.2.2024)
Je škoda, že se u nás poslední dobou tak málo hraje Oscar Wilde. Přitom třeba seriál Bridgertonovi už chystá třetí řadu a má velký úspěch, ač není zdaleka tak chytře vtipný.
Zatímco Daniel Mišák a Jan Hanny Firla jsou pro roli ?Filipa? jasnou volbou, obsadit do role lady Bracknellové muže nijak obvyklé není. Viktor Braunreiter je ovšem luxusní a noblesní. Jeho hravost i jakási pobavenost sebou samým sklízí zasloužený smích. Právě lehkost a odstup některým chybí, ale to se může dostavit s reprízami.
Kvalitní chebská konverzačka ukazuje, jak je důležité mít na repertoáru hru, pod níž je podepsán Oscar Wilde.
(zadáno: 31.1.2024)
Přemýšlím, proč inscenovat tak prvoplánově aktivistický text. Možná není kde brát, nemám tušení. A jakkoli je výsledný tvar výtvarně a hudebně velmi dobrý, amatérské výkony mu podrážejí nohy. Záměr samozřejmě chápu a je mi milý, jen to jako celek zkrátka nedrží pohromadě. Martina Jindrová každopádně maximálně sympatická, charizmatická, výborná.
(zadáno: 28.1.2024)
Na červeném baletizolu světa tančí v kraťasech, tričku a čepici Vojcek. Je plný energie a poslušně plní instrukce ostatních. Tančí, aby zahříval prostor, aby (se) bavil, aby žil.
Büchnerův text je pro Michala Hábu východiskem, odrazovým můstkem k výpovědi o světě, k přemýšlení o svobodě, k tomu, aby si dělal legraci z diváků i ze sebe samého. S hravostí, s maximáním nasazením, bez vytáček a kompromisů.
My všichni sice - stejně jako Büchner - co je v boudě nevíme, ale naštěkat do ní musíme. A message? Ta se vejde do lahve od kolči.

A jestli si chcete představení užít naplno, přijďte v plavkách. Jako fakt.
(zadáno: 25.1.2024)
Jestli mám trávit věčnost ve tmách pekel, ať je to prosím s někým tak chytrým, talentovaným a krásným, jako je Miřenka Čechová a Radim Vizváry. 90 minut obrazů - chvíli jak od Hieronyma Bosche, chvíli jak od Jana Švankmajera. Dokonalost a preciznost. A krása.
(zadáno: 13.1.2024)
Nechápu, jak je možné se dvěma meotary, trochou polystyrenu a kýblem hlíny vytvořit atmosféru zákopů války, ale Dušan D. Pařízek to zvládl znamenitě. Do 70 minut dokázal vměstnat celý slavný román.
Přestávku vyplňují úvahy Zweiga či Fromma.
A potom už současné Rakousko, Německo či Maďarsko a ukrajinští uprchlíci. 70 minut šílených absurdních situací. Sám jsem několik podobných zažil. Sytí zápaďáci bez empatie.
Vynikající herecké výkony, pro mě je objevem báječná Antonie Rašilovová a hrdinkou má milovaná Gabriela Míčová, která hrála krátce po operaci slepého střeva bolesti navzdory.
(zadáno: 11.1.2024)
Vypravování pohádek není bez rizika. Fantazie není bez rizika. Tenhle svět není bez rizika.
Nejspíš je to nejtemnější text Martina McDonagha.
Moje druhé setkání s Tomášem Rálišem. A byl to pro mě velký zážitek.
Že budou pánové Bílík, Havlínek a Kalvoda skvělí, to mi tak nějak bylo jasné předem, ale že se jim bez problémů vyrovná Tomáš Dalecký, to bylo příjemné překvapení.
Parádní inscenace.
(zadáno: 29.12.2023)
Stanice Bastille pařížského metra, kam inscenátoři Lháře umístili, umožňuje dodržet jednotu místa, času a děje a ještě naznačuje, že lhaní je Dorantovou Bastilou, vězením, ze kterého není úniku. Všechny aktualizace jsou náramně invenční a chytré. Komedie musí být aktuální, jinak je jalová.
Kuzníkův Durant je při vší prolhanosti sympaťák. Skvěle fungují kompulzivní pohyby, které jej ve stresu uklidňují. Jeho lži se naprosto přesvědčivě rodí před divákovýma očima a jsou dokonale věrohodné. Každé gesto je promyšlené a pomáhá nám pochopit zoufalství člověka, který se bojí být sám sebou, protože by to nemuselo stačit. Co může být aktuálnější!
(zadáno: 28.12.2023)
Inscenátoři Matku nikam násilně neposouvají, jen ji chytře aktualizují tak, jak by to nejspíš udělal autor, kdyby žil v našich časech.
A dodávají tolik humoru, že to celé konečně drží pohromadě a nepůsobí schématicky.
Otcův pokoj není zaprášená pracovna, ale barevná mozaika vzpomínek, které zvou k dobrodružství.
Matka není žádná prvoplánová heroina - je silná vnitřně a její bolest dokážeme chápat a sdílet.
Už jako čtenář jsem měl vždycky nejradši pravdoláskaře Petra. Způsob, jakým dal téhle postavě život Viktor Kuzník, mi je maximálně milý.
Mimořádný je výkon Elišky Zbrankové ve filmové dotáčce. I díky ní je závěr inscenace tak silný.
(zadáno: 26.12.2023)
Svět jako kolotoč. Nové ženy, noví muži, nové nebezpečné vztahy. Všechno se děje pořád dokola.
Skutři ctí formu románu v dopisech - ale ne důsledně, bylo by hloupé se tím (byť zábavným a funkčním) principem nechat spoutat docela.
Denisa Barešová se pro Národní divadlo narodila - je tu jako doma. Je neuvěřitelně zábavná, jistá, její naivita a nevinnost působí tak opravdově! Zdeněk Piškula jí sekunduje důstojně a mile, ale je jasné, kdo hraje prim.
Rašilův Valmont umí být klukovsky bezstarostný, dychtivý, energický, a přece zároveň životem opotřebovaný a uondaný.
A taky je tahle inscenace o tom, jak kruté mohou být důsledky našich činů.
(zadáno: 17.12.2023)
Psáno jest v svatým Písmu, psáno jest v svatý Bibli. Tím líp.
Dnes už klasický text Jana Antonína Pitínského inscenuje Jakub Šmíd s elegancí a noblesou. Humor střídá dojetí, nadhled patetické gesto, které je v zápětí shozeno zcizujícím vtípkem. Je to čisté a krásné a poetičnost textu se neztrácí ani na okamžik. Tím líp.
Měl jsem pocít, že to celé trvalo 20 minut. Vánoce mě zajímají pramálo, ale tohle mě dostalo.
(zadáno: 16.12.2023)
Martina Schlegelová a Zdeněk Janál vypravují přehledně a neuvěřitelně zábavně. Pomáhá jim v tom chytrá vertikálně řešená scéna, která umožňuje až filmové střihy a přehledné střídání časových rovin.
O zábavnost se stará zejména Michal Štěrba. Slavný detektiv je v jeho podání méně podivínský, je lidštější a mnohem vtipnější. Po Pasti na myši má Plzeň další skvělou Agathu Christie. Copak asi nabídne Martina Schlegelová do třetice?
(zadáno: 14.12.2023)
Mlha a světlo. A vesmír. A cembalo od baroka po současnost. Minimalistický pohyb. Pomalost. Krása ženských těl. A ještě mlha. Pluli jsme mraky i hvězdnou mlhovinou. Asi nejvíc mě fascinovala Melopa Kryštofa Mařatky. Ale líbilo se mi všechno a vznáším se ještě teď. Taková kouzla se světlem jsem ještě nezažil. Jan Komárek je neuvěřitelný.
(zadáno: 13.12.2023)
Jak to říct? Jak se domluvit ve světě, kde slova ztratila význam, kde nic nemá smysl? Životem vyčerpaný Polonius dává svému synkovi rady jen mimochodem, je mu jasné, že ho syn neposlouchá. Generace si nerozumí, domluva není možná. Povrchní influencerky Rosencrantz a Guildernstein jsou tak konsternované nevkusným oblekem staré královny, že její slova vůbec nevnímají. A nepohodlný herec je v tomhle světě umlčen navždy. Neútulná scéna připomíná arénu jakéhosi parlamentu, kolbiště politiků. Po přestávce se promění v trosky. Ruiny demokracie Je to Hamlet současný a krutý. Oféliino Remember me zůstane oslyšeno, historii píšou vítězové.
(zadáno: 12.12.2023)
Dvouhodinový silvestrovský večírek s terapií a s ibsenovskými postavami. Kdo nezná Noru, bavil se, kdo Noru zná, bavil se ještě víc. Všichni herci jsou autentičtí, dokonale soustředění a nádherně nerozhodní. Léta jsem nezažil, aby někdo tak intenzivně spolupracoval s diváky a já se u toho necítil trapně. Hraje se o nerozhodnosti, o radosti ze života, o jeho smyslu, o našich iluzích a očekáváních. A celé je to neuvěřitelně uvěřitelné, vtipné a smutné zároveň.
(zadáno: 2.12.2023)
Mám sto a jednu výhradu, ale hlavně mám radost - z nápadu, z energie, z moderního frázování a z bravurních výkonů Pavla Režného, Charlotte Režné a Lukáše Ondruše. Pavel navíc s elegancí ustál všechny kiksy techniky (a technika opravdu neměla svůj den). Mrzí mě, že mnozí často nevědí, co na jevišti činí - a je z toho zbytečný chaos. Netuším, proč je Kaifáš na vozíku. Proč Ježíše bičují v kleci, která naznačuje, že bude mučený elektrickými výboji. Nechápu, co se to v té postapokalyptické budoucnosti vlastně děje a nedostávám k tomu klíč. Třeba to pochopím napodruhé. Moc pěkný je závěr - s překvapením a nadějí.
(zadáno: 1.12.2023)
Takhle jsem si to nepředstavoval.
Je to replika jedné z postav.
Je to téma inscenace (ten krutý rozdíl mezi naším očekáváním a realitou).
Je to tak trochu můj dojem z viděného.
Dalším dojmem je, že všechny herečky jsou talentovanější než herci. V téhle inscenaci především mamka (Karolína Knězů) - tu bych rád viděl zas. Pánové jsou za ženami pozadu ve všech ohledech.
Inscenace je to každopádně zajímavě chladná, krutá, bez naděje.
(zadáno: 28.11.2023)
Hodinová meditace s mantrou o marné touze nechat společnost za zády a splynout s přírodou. Obřadná pomalost, křehkost, vtip.
Jak stárnu, mám často pocit, že už jsem viděl všechno - a jsem šťastný, když se setkám s něčím pro mě úplně novým. Celou hodinu bilo moje srdce v rytmu onoho country cajdáku, zamiloval jsem si tu kýčovitou krajinu i ty tři kluky a srnky v ní.
(zadáno: 25.11.2023)
Tolstoj, Petras a Mikulášek o vině a svědomí, o trestu a spravedlnosti a taky oběti, o kterou nikdo nestojí. O lidech ctných a beze cti.
Mám tenhle způsob inscenování literatury rád. Jde k věci, nezdržuje se peripetiemi, má zvláštní poetiku. Miloslav König i Kateřina Císařová jsou báječní a ve zvolené stylizaci naprosto přirození a přesvědčiví.
(zadáno: 24.11.2023)
Tak především je v Plzni mimořádný Richard. Je charizmatický, proměnlivý, přesný. Amorální zrůda a sympatický parťák v jednom.
Vznikla inscenace snad ve všech směrech poctivá a povedená. Na všechno se v ní díváme Richardovýma očima, jsme v jeho hlavě. Svět je v ní nelítostným koňským dostihem.
Asi nejvíc na mě zapůsobil Richardův předsmrtný tanec beze slov (choreografie Richarda Ševčíka?) a scény bitvy i souboje s Richmondem (choreografie Karla Basáka). Výborně slouží celku hudba Petra Zemana, profesionálně působí dotáčky Lukáše Kellnera (především vrcholná sekvence proklínání V zoufalství zemři), skvělé je výtvarné řešení.
(zadáno: 14.11.2023)
Jevištní esej o těhotenství, rodičovství, potratech, sexuální výchově a ještě mnohém jiném. Velmi osobní a poctivé přemýšlení s klidným a soustředěným výkonem Márie Ševčíkové a dravým herectvím Michala Krause, který vystřídal asi tak stovku poloh, byl blondýnou i penisem a vyšvihl song o slepičce. A taky se hraje o Slovensku, které se vydalo maďarsko-polskou cestou, mířící do pekel. Za mě super.
1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>