J.anek

Role Christyho padne Matěji Převrátilovi jako ulitá. Všemi proměnami svého hrdiny nás provede s udivující energií, jistotou i autenticitou.
Inscenaci nechybí dravost, humor a silná atmosféra. Zkoumá, jak snadno měníme své názory a jak zoufale potřebujeme hrdiny.
Své role si báječně užívají Eliška Vocelová a Apolena Veldová. Výborně fungují projekce, hudba i scéna - především podivuhodný vstup do hospody nepřestává bavit svými možnostmi.
Závěrečný přesah do současnosti je silný a logický.
Na západě Irska se stal kdysi hrdinou otcovrah, u nás se může stát hrdinou třeba zloděj. Aktuálnost téhle hry nevyprchala. Když nemáme hrdinu, prostě si jej vyrobíme. Hrdinský nemusí být ani trochu.

Je švejkovství ukotveno v nás?
Čtyři Švejkové živí a ještě dva loutkoví jako bonus. Dodo Gombár zkoumá fenomén dobrého vojáka zábavně a poctivě. A je radost se do toho zapojit s ním.
Denisa Pfauserová pátrá zarputile po ženských postavách v Haškově románu, Tereza Vítů si touží zahrát Švejka, protoz?e má na představení maminku, a Ondřej Černý už má plné zuby toho, kterak Antonín Holub tahá na jeviště různé Turky a klempíře, o jakýchsi macinkách raději nemluvě.
Báječné zcizováky. Báječná inscenace. Chytrá, hravá a plná energie.

Ó, jsme plni naděje a smělých snů a plánů, záměrů a sil.

Mezi barokem a současností se potácí Morávkovo putování labyrintem světa. Výtvarně a hudebně je to náramné - pestré, vynalézavé, vtipné i důstojné.
Tomáš Henry Abraham je nám skvělým průvodcem - nejistým, dychtivým, plným energie a potřeby pochopit. Víc než po Kristu touží po Kristině - po lásce, po čistotě, po ideálu. A pochopitelně nenalézá. Nebo přece?
O čtyři sta let později nejsme o nic moudřejší a Komenský je nepříjemně aktuální.
V Mostě se na repertoáru objevila pozoruhodná inscenace.

Tři choreografie spojuje plynoucí čas. V Bondarových 4 Seasons zazní Vivaldi přepracovaný Maxem Richterem. Baroko, které zní moderně! Nejde přitom o cestu od mládí do stáří. Život a smrt se prolínají, vše se proměňuje, hoří, mizí a vrací se ? včetně kostýmů, projekcí a scény. Bavily mě chytré repetice. Nádhera a zázraky.
Kyliánových 27?52? ani po čtvrt století nezestárlo. Precizní detail provází nervozita, napětí a pocit, že cosi hrozí a skrývá se pod povrchem.
Goeckeho Lovebirds funkčně spojuje hudbu Martinů z roku 1938 s Brownovou It?s a Man?s Man?s Man?s World z roku 1966. Staccatovité ptačí pohyby androgynně oděných tanečníků evokují hravost papoušků. Živočišnost, nápaditost a humor.

Chytrý a vtipný pohádkový muzikál pracuje s tématem předsudků s jemností a empatií.
Sára Vosobová je jako Maceška vážně báječná, škoda, že Thálii nezískala. Naďa Melková a Vojtěch Franců jsou jako sourozenci Veru a Daví dokonale na zabití a otec Richard Fiala s nimi má úžasný vztah, i když na čas radostně odjel do Las Pegas - jenže kdo by se mu divil.
A celé je to hravé a komunikuje to s dětmi a nenudí to.
Po písničkách se mi stýská už teď.

Hans Hoffer je podle programu jednou z nejvýznamnějších osobností divadelní scénografie. Hele, možné to je. I tak považuji jeho nápad vytvořit špinavý Londýn na jevišti Státní opery ze sterilně bílých ploch za pořádně pitomý. Z toho by atmosféru nevyčaroval nikdo.
A druhým trápením je zpěv. Netuším, kdo přišel s nápadem udělat s operními pěvci muzikál, ale považuji to za nešťastné rozhodnutí.
A tím to tak nějak hasne. Většina zpěváků neumí mluvit. Prostě smůla. Čest výjimkám. Třeba Barbora Perná je jako paní Lovettová výborná, i Michal Bragagnolo mě jako námoník Anthony Hope bavil. Ale co je to všechno platné?

Téma pomíjivosti krásy a mládí se v tvorbě Jakuba Čermáka objevuje pravidelně. Více než sto let starý Karáskův text je zbaven čínského prostředí, zbývá z něj nicméně obřadnost gest.
Inscenace je vizuálně krásná, ale překvapivě hodně chladná a patetická.
Prostor zámecké jízdárny by bylo možné zaměnit za prakticky jakýkoli jiný velký sál. Site specific to tedy tak docela není.

Cirk La Putika zkoumá hranice možností lidského těla a svět vrcholového sportu. Činí tak s mimořádnou důkladností a poctivostí.
Špičkové sportovní výkony transformuje do působivých výtvarných obrazů. A jako obvykle nabízí atletická těla krásná tak, že jen pohled na ně je zážitkem. Mimořádná inscenace.

Devět herců a hereček z Dejvic, devatero krkavců. Protože kdo se s krkavci stýká, časem sám zkrkavčí.
Jan Frič přesvědčivě dokazuje nadčasovost textu z 19. století. Ať už jde o bratislavskou televizní inscenaci z roku 1982, nebo aktuální dejvickou.
Hlasová stylizace se podobá (také Fričově) Divoké kachně. Jistá absence emocí paradoxně dává emotivním větám vyniknout.

Moc pěkně stylizovaná klasika. Roba Eva je krásná, zbabělý Mánek je mamánek a matka Mešjanovka v tom umí chodit. Moc milý je empatický hudební doprovod na cello.
Ale co inscenace říká? Že je svět pořád stejný a že tradice jsou často k uzoufání?

Klasické evangelizační svědectví feťáka Romana nabízí Petr Panzerberger s velkou dávkou autenticity, černého humoru a ostravského nářečí. Netlačí na pilu, má to jistou lehkost. Vystačí si s jednou židlí a hrnkem, ubalí jednu cigaretu. Nevím, jestli je to výkon na Thálii, ale je dost v pohodě.

Inscenaci Alkéstis na pražské Štvanici je dobré vidět hned ze dvou důvodů.
Především si Matěj Samec skvěle poradil s Eurípidovým dramatem o smyslu oběti - jeho text je chytrý a zajímavě zrcadlí současnost.
Báječně zní v podání Tomáše Havlínka. Jeho Admétos je slaboch a sobec. Zbabělec a populista. Asi nemá být sympatický, a přece je. S textem si pohrává s lehkostí a bravurou, rozkrývá jeho vrstvy i barvy, je při věci i nad věcí - zcela přirozeně a velmi vtipně.
Kéž bych totéž mohl napsat také o ostatních hercích.

Vůbec jsem o vztahu básníka a tanečníka nevěděl. Netušil jsem, nakolik byl Vlastimil Harapes nedílnou součástí rodiny Josefa Topola. Pozoruhodná inscenace Martina Dvořáka mě s tímhle soužitím seznámila s noblesou a hlubokým pochopením. Taneční stránka inscenace je mimořádná - sdělná, soustředěná, autentická. Z hlasu Rostislava Nováka st. zní moudrost a nadhled. Slabinou je výkon Zbyška Humpolce - je nejistý a málo autentický. Bez toho inscenace jako celek nefunguje, jak by fungovat mohla.

Dva mimořádně inteligentní a krásní angličtí manželé středního věku rekapitulují svůj dvacetiletý vztah. Nevěra a bezradnost je přivedly na párovou terapii.
Tu ale nevidíme. Sledujeme jen jejich čas v čekárně, sterilním prostředí se světlou koženkovou sedací soupravou a se skulpturou k zemi se řítícího Íkara. I tak se o nich ale dozvíme kdeco.
Beáta Kaňoková a Petr Konáš vytvářejí dvojici, které těch dvacet let manželství věříte bez problémů. Jsou vtipní i zranitelní, destruktivní i konstruktivní, jízliví i citliví. A hlavně jsou v prostoru divadlení kavárny naprosto autentičtí.
Celé je to velká zábava, ale povrchní to není ani trochu.

Ve stínu chebského hradu uvádějí jednu z nejzábavnějších a nejchytřejších venkovních produkcí, co jsem kdy viděl. Za denního světla se tu cestuje časem od roku 1492 do současnosti, středobodem je pak pochopitelně konec února roku 1634.
Ve víru divadelních obrazů se mihne nácek, který byl znalcem Schillerova Valdštejna, nebo třeba režisér Jan Grossman, který připomene slavný výraz chebno.
A jakkoli jest to celé moudře poučné, nechybí tomuhle kusu švih,lehkost, odstup a nadhled.
Jo a jestli vás zajímá, co mají společného indiáni s Albrechtovým osudem, musíte do Chebu - na to vám totiž neodpoví ani umělá inteligence.

V brněnské Polárce přemýšleli o prvním sexu. A činili tak nadmíru vkusně, citlivě, vtipně a mile. 11 sympatických lidí se nám snažilo v žánru kabaretní show vysvětlit, že když někdo nechce avokádo, neměli byste mu ho nutit. A když někdo chtěl avokádo minulý týden velmi ochotně, neznamená to nutně, že ho chce i dnes. Znal jsem to s čajem, ale s avokádem je to taky fajn.

Píšu ti, píšu?
Aby ze světa nezmizela radost.
Poetický svět dopisů, básní a pohádek Ivana Martina Jirouse v boji s nicotou, prázdnostou, totalitou. V boji s šedí, hloupostí a arogancí. Moc doufám, že to Marta s Františkou viděly, když Juliana už nemohla.
Znovu a znovu žasnu nad fantazií tvůrců. Nad jejich nápady a talentem.
Hraje se o vnitřní svobodě, kterou člověku nedokážou sebrat ani všichni Putinové, Trumpové či Babišové světa. Ale krutě ublížit dovedou. To bohužel ano.

Vlastně je to od pánů Jarkovského a Vašíčka tak trochu habaďůra.
Jdete na Proměnu, a octnete se v hlavě Franze Kafky. V jeho samotě, myšlenkách, v jeho světě.
Tohle propojení povídky se (sur)reálným životem spisovatele, je - jak taky u obou pánů jinak - nehorázně chytré a působivé. Jsme uzavřeni v Řehořově pokoji, lapeni v labyrintu jeho mysli, uvězněni v bezčasí. Je to k nevydržení, a přece bych šel zas.

Kolektiv Tmel zve diváky do světa fantazie. Tohle putování má atmosféru Duny a voní kořením z Arrakisu. Je to svět křehký, leč zároveň nebezpečný a krutý. Dva průvodci nás jím ale beze slov provedou s naprostou jistotou a s humorem navrch. Hraje se o neúnavném (lidském) snažení a touze žít.

Jan Jirků vypravuje v Minoru o hrdinovi, na kterého jsme zapomněli. Protoz?e byl cikán? Co já vím.
Josef Serinek se narodil v Plzni, prošel Lety u Písku, skrýval se na Vysočině, stál v čele partyzánského oddílu.
Richard Samko nemá šanci se vyrovnat profesionálním hercům (třeba taková Daniela Šišková byla úplně boží), ale svůj úkol zvládá se ctí.
Celé je to zábavné a poučné v tom nejlepším slova smyslu. Hraje se o odvaze i přizdisráčství, o krutosti války a osobní zodpovědnosti každého jednotlivce. Parádní kousek. Zdar a sílu!

Náramně zábavná a chytrá moralita, v níž jde o hříchy, o pomstu a život věčný.
Skvělé nápady, nadčasovost a přesahy do současné společnosti i politiky.
Geissleři a jejich vysoko nastavená laťka. Radost.

Jan Nebeský nám svou Dvanáctou noc servíruje mile dryáčnicky a diváky nešetří. Kropí je vodou, střílí po nich špunty a očekává, že tuší, kterak se v alžbětinském Londýně hrála pořádná komedie.
Mnozí ale o nějaké inspiraci commedií dell?arte nemají ani zdání a očekávali vznešenou nudu. Jejich problém.
Je to celé svižné, adekvátně střelené, báječně stylizované.
Já si zamiloval hlavně sluhu Malvolia v podání Davida Prachaře, ale všichni jsou dobří a náramně zpívají.
Ostatně hudba Aleše Březiny je radost sama a scéna Dragana Stojčevskiho je velkolepě nabubřelá a krásná.
Podobně nadšený jsem byl z brněnské inscenace Štěpána Pácla.

Film Thomase Vinterberga jsem před lety protrpěl - vyděsil mě k smrti a už jsem ho nechtěl nikdy vidět.
Uplynuly roky a já si říkal, že to třeba v divadle nebude tak intenzivní? Já hlupák.
Jan Mikulášek je sice poetický, ale to neznamená, že je méně intenzivní. Spíš naopak.
Štvanec Miloslav König se marně brání krutosti, kterou zrodila hloupost a strach. Tupé zvířecí nenávisti se brání. Kde jen se bere tahle ochota uvěřit čemukoli, co se mi hodí do krámu.
Hon mě vyděsil zas. Je obludně archetypální. Hony na čarodějnice zkratka pokračují dál.
Miloslav König je geniální. Je to mimořádně silná inscenace. Už nikdy ji nechci vidět.

Monstrum je v každém z nás.
Inscenace Lukáše Pečenky by asi sama o sobě tolik diváků nepřilákala, magnetem je jednoznačně Jan Dlouhý. Mimořádný talent. Autentický, nevypočitatelný, nebezpečný, a přitom tak usilovně a bezmocně volající o pomoc. Křehký a bezbranný. Všichni ostatní jsou mnohem větší monstra než on.
S Darrylem si ve škole nevědí rady, tak jej svěří nezkušenému a traumatizovanému Tomovi. Ten dílo zkázy dokončí, jakkoli by asi rád pomohl. Je to celé obžaloba společnosti, která si s odlišností neumí poradit, tak ji zavře za mříže.
Skvěle se pracuje s motivem klece, svítící koule jsou ovšem pro zlost.

Co je, a co není důležité? Co je, a co není skutečné? Scéna, která je pevná i nepevná zároveň. Kapky kanoucí z ledu, roztékající se zmrzlina. Pachy. Světla a stíny. Záchranná vzdálenost. Nedostatek času. Sen. Noční můra. Zelený dům. Smrt, která číhá. Nit, která se nesmí přetrhnout. Hlasy. Hroby. Kachny a koně. Příběh. Tři herečky, maximální soustředění. 80 minut se nesmíte přestat soustředit. Nejspíš zapomínáte dýchat, ale to není důležité. Bojíte se pohnout. T. Loužný čaruje s atmosférou a vy mu věříte i nevěříte zároveň. Každopádně se necháte vést. Nic pevnějšího totiž není na dosah. Něco tak intenzivního jsem už v divadle léta nezažil.