Don Juan je slavný bezbožník, sukničkář, požitkář, ale také člověk, který marně hledá hranice, bez kterých se nežije dobře. V roce 1665 se tahle kacířská hra dočkala 15 repríz a potom ji Ludvík XIV. zakázal. Znovu se na jeviště vrátila až v 19. století. Nic z toho, co tenkrát vadilo církvi, už dnes šokující není. Proč tedy hrát Dona Juana v roce 2016?

Důvodů je překvapivě víc než dost. Úprava Martina Čičváka, kterému stál jako dramaturg po boku Vladimír Čepek, je razantní. Z textu zbylo jen torzo, hodně bylo dopsáno, nebo významně změněno. Pietní tenhle přístup asi není, ale je rozhodně smysluplný.

O čem se tedy vlastně hraje? Především o dnešních hodnotách, o jejich proměně, o morálce. Scénograf Tom Ciller umístil na obnažené jeviště na zem povalené torzo komturovy sochy. Na něm sedí sluha Sganarel, z dona Juana ležícího na zemi zatím vidíme jen nohy. Poprvé se projeví bzučením na strojek (tedy na bambusové či třtinové plátky k fagotům). Je to pozoruhodný motiv, který později připomene Sganarel. Bzučení much, které dotírají jako Erínye a které nám připomínají realitu světa. Realitu, kterou nechceme vidět. Chceme se bavit, nakupovat, užívat si. Nepřemýšlet, nemít odpovědnost. Herci, oblečeni moderně a módně Ninou Stillmark, zvládají Čičvákovu koncepci s bravurou.

Martin Stránský hraje Juana jako celebritu, což v jeho případě není právě protirole. Hraje ji s noblesou, lehkou únavou, potřebným charismatem, ale dokáže být i dychtivý. Je to po Caligulovi další role, ve které hledá a nenachází životní mantinely. Roli sluhy Sganarela napsal Moliere sám pro sebe – a napsal ji skvěle. Jan Holík tohohle obyčejného poctivého člověka, který je ale zároveň pokřiven svým údělem sluhy, hraje s jistotou (jen premiéra byla poznamenána trochou nervozity a jisté urputnosti). Zvládne zaskočit i za vyškrtnutou roli bezdomovce, jehož Juan nutí zaklít, a jde o jeden z nejsilnějších momentů inscenace.

Kamila Šmejkalová a Zuzana Ščerbová hrají opět sokyně v lásce. Kamila Šmejkalová se naučila skvěle „zvokatit" svou lásku, ale vedle Ondřeje Rychlého působí poněkud těžkopádně; snad jen příliš „tlačí na pilu" a potřebná opravdovost se dostaví s reprízami. Zuzana Ščerbová působí autentičtěji a nabízí neobvyklou variantu Sganarelovy slavné závěrečné repliky „Kde je můj plat?", která byla z textu vyškrtnuta. I tentokrát je řeč o penězích, ale jinak – a hodně mrazivě. Obě vesničanky a Péťa (Ondřej Rychlý) používají plzeňský dialekt. Velice ošidná záležitost. Často působí jeho použití hloupě, lacině, možná dokonce servilně. V téhle inscenaci však ani trochu - je logické, vtipné, přirozené. A Ondřej Rychlý zvládne kromě mistrovsky přesné studie zamilovaného a později hodně opilého a nešťastného vesničana také hrát na cembalo a na klavír. Většina hudby ostatně vzniká přímo na jevišti – ať už se jedná o hudbu Maria Buzziho nebo o slavné skladby, třeba Mozartova Dona Giovanniho.

Kromě Ondřeje Rychlého se o hudbu starají dvě krásné fagotistky. Snad bývalé Juanovy milenky, snad jeho múzy, možná služebné. Zkrátka ženy, které jej doprovázejí a jsou kdykoliv ochotné vytvořit na pokyn svou hudbou potřebnou atmosféru. Mají k němu intimně blízko, vždyť hrají na plátky, které měl před tím Juan v ústech!

Dobře funguje také nápad obsadit do role Elvíry, zhrzené milenky dona Juana, sopranistku Radku Sehnoutkovou. Svým zpěvem, gesty i způsobem mluvy jako by byla z jiného světa. Světa, v němž slova čest, morálka a poctivost mají ještě svůj význam. Z tohoto světa jsou i její bratři (Jan Maléř a Michal Štěrba). Když divák přemýšlí, koho na tomhle tripu Evropou reprezentují, může ho napadnout ledacos. Klidně by to mohli být třeba migranti z východu, ti si přece cti hledí, mají hranice, které nelze překročit. Máme často tendenci jimi pohrdat, ale máme na to právo?

Překvapivě minimalistický je tentokrát v gestech Pavel Pavlovský jako Juanův otec. Sošný a důstojný muž se síťovkou plnou cibule a gulášovými radami v prvním výstupu, který ve druhém důvěřivě roztaje otcovskou láskou, aby byl tím bolestivěji svým synem raněn. A potřetí jde na jeviště sám za sebe a s nadhledem a noblesou doyena souboru odmítá „dělat ruce", což je činnost, kterou neradno prozrazovat.

Zpočátku precizní dikce všech herců je postupně překrývána hudbou, není dobře slyšet, herci si začnou skákat do řeči, přestává jim být rozumět. Nejdřív jsem měl pocit, že je něco špatně, ale je to nejspíš originální způsob, kterak umělecky vyjádřit, že slova ztrácejí svůj význam, svoji váhu. Už se neposloucháme, křičíme na sebe, a nerozumíme si. Nepříjemně aktuální. Bohužel.

V závěru slavného Molierova kusu má Juana pohltit země, má propadnout peklu. Co je ale peklem pro lidi 21. století? Na to už klasicistní text nestačí. Závěrečná Sganarelova „improvizace", která čerpá z geniální Dantovy vize pekla, dává odpověď. Ale tu už si objevte sami. Každá z těch 85 minut Čičvákovy inscenace Dona Juana stojí za vidění.