Rád bych napsal recenzi, ale jsem ve střetu zájmů. A na to jsme v české kotlině tuze citliví... Tak alespoň hrst postřehů.

Především byla radost pozorovat z uctivé vzdálenosti vznik téhle mimořádné inscenace. Pozorovat, kterak Marek Němec, Jiří Janků a Agnieszka Pátá-Oldak pracují. Jsou neuvěřitelní. Marek – gejzír nápadů a energie – dokáže pracovat s radostí a humorem, i když je k smrti unavený, umí to s dětmi i dospělými a má trpělivosti na rozdávání. Jirka umí kouzlit se slovy, poradí si s každým textem, a při tom všem se tváří, že neumí pětku místo dvojky napsat. A Agnieszka? Ta si poradí s každým prostorem a s úsměvem a noblesou si dokáže prosadit své nápady.

Tihle tři dali dohromady inscenaci, která se ohlíží za naší minulostí, ale zároveň ukazuje, jací právě teď jsme. A činí tak s humorem, který bezpečně a vědomě balancuje na hraně. Plzeňský Švanda je živé divadlo s nadhledem a pravdivými figurami (tak jej popsala Monika Švábová), je to divadlo zábavné, intenzivní a chytré (slova Radovana Lipuse). Některým se nelíbí, že je inscenace „malovaná příliš tlustým štětcem", ale plenér si to žádá, to dá rozum. Jiným vadí příliš razantní úprava (v zásadě jde o redukci textu o zhruba 30% a dobové kulisy 90. let), jiným „modernizace" – co na to říct? Komedie byly, kam až historie divadla sahá, vždycky ze současnosti a vždycky docela nemilosrdně – byť s humorem – zobrazovaly současnou společnost. Jistě je možné udělat „muzeální kousek", ale o živém divadle si pak můžete nechat leda zdát. Někomu je trnem v oku Švandův holý zadek, tomu by snad prospěl důvěrný rozhovor se sexuologem, jiný nezvládá Vocílku, i to může být docela terapeutický problém, jinému vadí „cikánská mluva" Kalafunova - a takoví by možná mohli přemýšlet o toleranci k jinakosti. A dalo by se jistě pokračovat.

Strakonického dudáka nelze inscenovat bez charismatického Švandy – a toho plzeňská inscenace zkrátka má. Ondřej Rychlý se naučil na dudy, ale především se stal zamilovaným klukem, který pro lásku – nebo pro sebe? – udělá cokoliv. Klukem opuštěným a bezradným. Setkání s matkou ve vězení patří k tomu nejkrásnějšímu a nejpravdivějšímu, co jsem kdy v divadle zažil. A nejerotičtější není Ondřejův nahý zadek, ale scéna společného kouření cigarety. Obvykle se říká, že mezi milenci na jevišti musí být „chemie". A ta tu je. Kdo netuší, že je Ondřej šťastně ženatý, vsadil by si, že je jeho vyvolenou Eliška Hanušová. Je krásná a křehká, ale zároveň je razantní ženou, která se umí postarat nejen o sebe, která se umí poprat s nepřízní osudu a která umí být pěkně tvrdohlavá.
Taková dovede být i Klára Krejsová v roli Kalafunovy manželky. Ale její vzteklé běsnění spíš budí soucit se statečnou ženskou. Jako Zulika je náležitě rozmazlená, nevyzpytatelná i obscénní. A jako Lesana má v sobě vznešenost Jany Preissové. Vznešenost nechybí ani Janě Kubátové, Švandově matce. Je dojemná ve svém odhodlání obětovat život za štěstí syna. Dokáže střídat komiku a důstojnost s neuvěřitelnou bravurou, nádherně pointuje.

Naprosto nesnesitelně arogantní a nezdravě sebevědomý – takový je Pantaleon Vocilka Martina Písaříka. Mnozí právě jeho pojetí role odmítali. Že je to prý prvoplánový humor, že je přes čáru, že je nesnesitelný. Ano, je. Jako všichni Vocilkové světa. Nezlobme se na zrcadlo, když máme hubu jako Václav Trikolóra.

Bronislav Kotiš má vzácný dar vymyslet intonace, které už nikdy nedostanete z hlavy. Jeho repliky To se může stát či Are you gay nezapomenu roky. S Antonínem Procházkou ml. tvoří skvělou komickou dvojici. Tonda zvládl bravurně opileckou scénu se Švandou.

Nesnadné to měl David Kubát - krom hraní musel krotit temperamentní romské děti. Ale šlo mu to báječně. A bezvadně zmlátil dudáka Švandu - s elegancí, s grácií.

A pak je tu Tomáš Karger. Pro mě dlouho jedna z hvězd spolku Kašpar, která na čas zmizela ze scény. Tomáš se vrátil v neuvěřitelné formě. Své tři role pojal tak odlišně a tak skvěle. Pro mě zůstane především starým Tomášem ze Strakonic, kterému nevadí, že Dorotka není panna, a který má způsoby detektiva Columba.

Jsem přesvědčen o tom, že v Plzni vznikla mimořádná inscenace – navzdory tomu, že jsem byl tak trochu u toho.