Hlediště malé scény je k prasknutí nabité dětmi, většině z nich je kolem 6 či 7 let. Těší se na pohádku. A když začne, ztrácejí se v složitém ději, nudí se, zlobí. A já se jim nedivím. Novinka Divadla J. K. Tyla Tobiáš Lolness totiž pro tak malé děti není. Kniha, kterou napsal Timothée de Fombelle, je určena dětem od deseti let. A myslím, že s divadelní verzí by to mělo být stejné.
Přitom dramatizace Lucie Ferenzové je chytrá. Radikálně redukuje postavy příběhu, zjednodušuje jejich motivace, zpřehledňuje vztahy mezi nimi. Vypravovat začíná od klíčového momentu Tobiášova života, od jeho pobytu v jeskyni. Dobře nachází zásadní dramatické situace, šetří slovy. A především jako režisérka vsadila na toho pravého – na Ondřeje Rychlého. Ten je hnacím motorem 75 minut dlouhé inscenace. Podává suverénní, hvězdný výkon. Je navíc autorem hudby a textů písní. Jsou hravé, vtipné, chytré. Zábavné a funkční je použití přístroje, kterému se říká looper či smyčkovač a který umí opakovat to, co do něj zazpíváte či řeknete. Umí vytvořit zmatek v Tobiášově hlavě, umí vyčarovat působivý hudební doprovod.
Ostatní herci musí vytvořit všechny další postavy. A to je hodně těžký úkol. Často mají na vytvoření charakteru pár vteřin a k tomu dvě tři věty, takže musí být velmi přesní – a oni jsou. Kamila Šmejkalová je jako Elíša plná energie a upřímnosti, jako maminka je moudrá, laskavá a lehce ironická, Ondřej Vacke je přesný především jako Leo Blue, přátelský, přímočarý, čestný a hrdý i ve svém omylu, Jaroslavu Matějkovi sluší nejvíc role vědě oddaného Tobiášova tatínka. Každý z těch tří poctivě slouží celku a zbytečně na sebe nestrhává pozornost.
Výprava Jany Hauskrechtové využívá masek, projekcí, náznaků. Je hravá jako celá inscenace, umožňuje naší fantazii, aby se rozběhla tam, kam se jí zachce – pracuje totiž s divadelním znakem, není zbytečně konkrétní, je radost se dívat. Společně s dramaturgyní Klárou Špičkovou vytvořili všichni inscenátoři příběh, který strhne, nenudí, fascinuje. A který přináší aktuální témata – třeba o muži, který by chtěl spravovat celý strom jako firmu, o zbytečném strachu z lidí, kteří přicházejí odjinud, a třeba také o tom, jak snadno jsme manipulovatelní a ochotní uvěřit lži.
Tobiáš Lolness se povedl, ale je škoda, že divadlo neupozorňuje, jakým divákům je inscenace určena – takhle se povedené dílo míjí s publikem.