Plzeňská inscenace muzikálu Duch nabízí skvělé hudební nastudování a výborné výkony ústřední čtveřice – Evy Staškovičové, Pavla Režného, Josefa Hruškociho a Dashi (Venuši Dvořákovou jsem neviděl, což mě mrzí). Tím ale výčet pozitiv bohužel končí.
Dramaturg Pavel Bár a režisér Lumír Olšovský se rozhodli pro překlad Adama Nováka. Je to překlad rutinní a místy opravdu mizerný. A je to škoda, protože existuje skvělý překlad nedávno zesnulého Jiřího Joska – překlad básnický, hravý, chytrý.
Když jde člověk na muzikál Duch, těší se na efekty, na kouzla. A ono kde nic tu nic. Nabízela se celá řada možností. Pracovat se mohlo s českou specialitou, kterou je Laterna magika, skvělé by bylo jistě černé divadlo, i to nabízí řadu jednoduchých efektních kouzel. Bylo jistě možné kontaktovat nějakého iluzionistu. Nebo třeba loutkáře – kdo viděl Poslední trik Georgese Meliése od Jiřího Havelky, ví, o čem mluvím. V Plzni se neděje prakticky nic. A slavná scéna z metra je v plzeňské inscenaci úplně trapná, iluze se nekoná.
Ničemu nepomáhá ani scéna Davea Bensona. Možná jde o proslulého scénografa, ale v Plzni dobrou práci neodvedl. Každá přestavba je dlouhá a složitá (snadno pak dojde k chybě – třeba se dá nečekaně do pohybu schodiště), ovšem výsledný efekt nikde, k žádné zásadní proměně nedojde, všechno musí dohánět světla, ale základní hendikep už nezakryjí. Tanec se v chaotických kulisách ztrácí, nemá dostatek prostoru, mnoho nápadů nepřináší. Ve srovnání s choreografiemi Lukáše Vilta je choreografie Ducha slabá.
Slabinou jsou také některé herecké a překvapivě i pěvecké výkony. Snad na ně bylo málo času a třeba se ještě zlepší s reprízami, ale čerti vědí.
Navzdory tomu všemu má inscenace díky ústřední čtveřici řadu silných míst a stojí za to ji vidět.